Z časopisů a novin

Antonín Tejnor, Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Československý terminologický časopis

Československý terminologický časopis (ČSTČ), orgán Československé ústřední terminologické komise (ČSÚTK), dokončil svůj druhý ročník. V prvním čísle jeho prvního ročníku v lednu 1962 nastínil předseda ČSÚTK člen kor. ČSAV Jaromír Bělič v úvodním programovém článku hlavní cíle činnosti nově zřízené komise a s nimi spojené úkoly nového časopisu: „Hlavním, státně politicky naléhavým úkolem ČSÚTK je koordinovat a usměrňovat činnost při vytváření, dotváření, propracovávání, ustalování a normalizaci veškerého odborného názvosloví českého a slovenského tak, aby se názvosloví vyvíjelo stejným směrem při zachovávání specifičnosti obou jazyků a také při potřebném sladění s názvoslovím mezinárodním, zejména pokud jde o jazyky států socialistického tábora.“[1]

Problematikou obecných zásad při koordinaci české a slovenské terminologie se kromě citovaného článku J. Běliče zabývá ve větší míře příspěvek Jána Horeckého Nová etapa v koordinácii českej a slovenskej terminológie.[2] U příležitosti oslav 10. výročí založení ČSAV shrnuje autor výsledky činnosti terminologických oddělení Ústavu pro jazyk český a Ústavu slovenského jazyka, srovnává organizační a metodologické rozdíly v jejich práci, uvádí přehled teoretických publikací o české a slovenské terminologii i perspektivy činnosti ČSÚTK. Na konkrétních příkladech ukazuje možnosti koordinace při revizi staršího nebo při vytváření nového názvosloví v oborových subkomisích ČSÚTK nebo při vydávání technických názvoslovných norem.

K úspěšné činnosti všech názvoslovných komisí jistě přispějí připravované směrnice pro vytváření, uspořádávání a koordinaci odborného názvosloví, které ČSÚTK v nejbližší době bude publikovat, a také rozsáhlý názvoslovný archív, který bude časem pro snazší manipulaci a větší operativnost převeden na děrné štítky.

Československý terminologický časopis přinesl již řadu článků i terminologického materiálu, kde se zásada koordinace české a slovenské terminologie [109]prakticky uplatňuje. V naší zprávě však chceme věnovat pozornost zvláště pracím řešícím problematiku termínů a terminologie obecně, dále statím zaměřeným k terminologii jazykovědné a konečně článkům o odborném stylu.

a) Z teoretických prací o terminologii vyšlo v 1. a 2. ročníku ČSTČ v překladu S. Dolínkové a V. Maškové několik kapitol ze sborníku prací sovětského terminologa D. S. Lotta.[3] Překladatelky často doplňovaly materiál příklady z české a slovenské terminologie. Lottovy názory na vytváření a systémové uspořádávání vědecké a technické terminologie se staly teoretickým základem činnosti sovětského Výboru pro technickou terminologii, který ve svých „Sbornících doporučených termínů“, uspořádaných podobně jako naše názvoslovné normy a uvádějících kromě definic také cizojazyčné ekvivalenty, zdůrazňuje právě systematizující vlastnosti termínů. Je pochopitelné, že zásada systémovosti se zejména v technickém názvosloví leckdy dostává do rozporu se zásadou vžitosti nesystémově vytvořených termínů, a bylo by užitečné znát, do jaké míry se doporučované termíny sovětských Sborníků v technické praxi skutečně ustalují.

Některé zásady mezinárodního výboru pro technickou terminologii ISO/TC 37 shrnuje v článku O některých otázkách názvosloví tajemník mezinárodního sekretariátu pro terminologii, Rakušan dr. Fridrich Lang.[4] Zabývá se vztahy mezi předmětem, pojmem a názvem a logickými a ontologickými vztahy mezi pojmy. Termín chápe jako jazykový symbol pro pojem a jako nositele jeho významu. Při uspořádávání pojmů do systému doporučuje brát v úvahu jak vztah mezi pojmy nadřazenými a podřazenými podle různých klasifikačních kritérií, tak i vztahy mezi předměty objektivní reality, zejména vztahy mezi částí a celkem.

Sémantickou, významovou stránkou termínů se zabývá V. Budovičová v rozsáhlé studii Sémantické principy odbornej terminológie.[5] Rozborem sémantických vlastností termínu a srovnáním s jinými vrstvami slovní zásoby dospívá k názoru, že termín představuje vyhraněný a specifický lexikálně sémantický typ, charakterizovaný hlavně jednoduchou strukturou významových vztahů, a že právě maximální jednoduchost významové struktury termínu tvoří podstatu jeho specifičnosti a zaručuje jeho základní poznávací hodnoty, nocionálnost, významovou přesnost, jednoznačnost a systémovost.

Slovotvornou strukturou některých odvozených termínů, a to především vztahy mezi podstatnými jmény s významem předmětnosti, názvy dějů a příslušnými slovesy se zabývá T. L. Kandelaki v článku Niektoré sufixálne modely technických termínov.[6]

[110]b) Terminologii jazykovědné je v ČSTČ věnováno několik příspěvků. Kromě článků L. Dvonče a Š. Peciara, zaměřených na problematiku jednotlivých jazykovědných termínů, řešila se v ČSTČ otázka vytváření české a slovenské terminologie v oblasti matematické lingvistiky. Ján Horecký[7] upozornil na rozkolísanost této terminologie, způsobenou hlavně tím, že se přejímá nebo kalkuje terminologie z jiných vědních oborů (z kybernetiky, matematiky, logiky) a současně se vytváří v rámci jazykovědy nová pojmová soustava. Pavel Novák[8] rozlišuje v terminologii této oblasti tři vrstvy termínů: a) termíny obecně lingvistické, b) termíny matematických oborů, c) vlastní termíny matematické lingvistiky. Upozorňuje zejména na to, že by nebylo vhodné zavádět do posledního oddílu takové výrazy, které by kolidovaly s ustálenými a frekventovanějšími termíny matematickými. Je ovšem třeba dbát i na to, aby se pokud možno neužívalo s novým významem těch termínů, které jsou již zcela ustáleny v jazykovědě tradiční.

Termíny z oblasti stylistiky se zabývá ve svém příspěvku M. Ivanová-Šalingová.[9] Zjišťuje terminologické diference v našich stylistických publikacích a podává návrh systémového uspořádání stylistických termínů, který navazuje na VIII. kapitolu „Soupisu základních jazykovědných termínů“, vypracovaného Československou terminologickou komisí lingvistickou r. 1962. Návrh je diskusní, zejména pokud jde o vhodnost uvádění jednotlivých typů slangu nebo stylů jednotlivých žánrových forem. Zdá se také, že některá uvedená pojmenování nemají vysloveně terminologický charakter. Naproti tomu není v návrhu propracována klasifikace slohotvorných činitelů.

Většina příspěvků v ČSTČ je zaměřena k terminologii současné, jen článek K. Habovštiakové[10] se zmiňuje o terminologii Bernolákově a článek I. Kruliše a M. Roudného[11] zdůrazňuje význam historického hutnického názvosloví pro výzkum starých výrobních způsobů.

c) Je jistě velmi prospěšné, i když to přesahuje vlastní zaměření a určení časopisu, že Československý terminologický časopis věnuje pozornost i otázkám odborného stylu. Na stylistickou funkci druhotných předložek v odborném stylu upozornil Ján Oravec.[12] Přitom za druhotné předložky nepovažuje jen [111]ustrnulé tvary podstatných jmen, které nemohou stát samostatně, ale i některá příslovce (blízko, zdola) i některé tvary podstatných jmen nebo sloves, které dosud neztratily svou slovnědruhovou povahu (v podmínkách, v oblasti, počínaje, nemluvě aj.). Autor dokazuje, že tyto výrazy jsou v odborném stylu velmi frekventované a potřebné; některé z nich mají paralely ve všech kulturních evropských jazycích.

Vztah mezi termíny a výstavbou odborného projevu řeší K. Hausenblas v článku Termíny a odborný text.[13] Hausenblas ukazuje, že za termíny není možno považovat jen podstatná jména, která se uvádějí v terminologických slovnících, ale že charakter termínu mají i jiné slovní druhy, např. jména přídavná, slovesa nebo příslovce. Všímá si dále užívání úplné a neúplné podoby termínů, rozlišuje termíny užívané obecně od termínů ustálených jen v určité vědní škole a od termínů individuálních, jejichž závažnost závisí na závažnosti díla daného autora, sleduje výhody a nevýhody motivovaných termínů a všímá si různého způsobu začleňování termínů do kontextu (bez definování nebo s definováním významu). V závěru charakterizuje rozdíly mezi texty z oborů, které usilují o maximální formalizaci (matematika, logika), a texty psanými esejistickým stylovým postupem, který dosud nepozbyl ani v některých vědních oborech svého oprávnění.

V článku Syntaktické tendence odborného stylu[14] se M. Jelínek zaměřil hlavně na jazykové prostředky vyjadřující členské nebo větné vztahy. Ukazuje, jak snaha o přesné a úplné vyjádření v odborném stylu oslabuje tendenci k výrazovému odlišení a jak se v odborných textech projevuje snaha o zhuštěné vyjadřování v syntaktickém plánu. Pozornost věnuje také specifickým spojovacím prostředkům v odborném stylu, a zejména hájí tzv. nepravé věty vztažné, protože povaha vztahu mezi větami je v odborných textech zpravidla dostatečně určena kontextem, a nemůže tedy dojít k nedorozumění.

Československý terminologický časopis přinesl ve svých dvou ročnících řadu podnětů k práci jednotlivých oborových terminologických komisí, zabýval se otázkami koordinace českého a slovenského odborného názvosloví a přispěl k výzkumu problematiky odborného stylu. Složení jeho redakce i okruh jeho nejbližších spolupracovníků jsou určovány jeho zaměřením především k lingvistické stránce terminologie, jak to vyplývá ze základního úkolu koordinace mezi oběma jazyky.

A. Tejnor

[112]Jazykový koutek francouzského listu l’Humanité

Naše řeč přinesla již několikrát informativní zprávy o různých formách praktické péče o jazykovou kulturu u nás i v jiných zemích.[15] Mimoto upozorňovala recenzemi také na knižní vydání našich i cizích rozhlasových jazykových koutků. K sérii těchto zpráv připojujeme nyní informaci o jazykovém koutku francouzského listu l’Humanité, který píše v pravidelných čtrnáctidenních intervalech do pondělního vydání význačný francouzský marxistický jazykovědec Marcel Cohen. Ve čtyřech půlsloupcích velkého formátu tohoto listu uveřejňuje autor své úvahy o současné francouzštině, o jejích vývojových tendencích, konfrontuje jazykové prostředky různých stylových vrstev (např. užívání subjonctivu a indikativu ve vedlejších větách, vyjadřování slovesné a jmenné aj.). Soubor těchto výkladů publikoval M. Cohen nedávno pod názvem Nouveaux regards sur la langue française (Editions Sociales, 1963).

Pro českého čtenáře byl zvlášť zajímavý koutek uveřejněný 23. 9. 1963. M. Cohen v něm osvětlil čtenářům pojem „foném“ jako hlásky s významově rozlišovací funkcí na rozdíl od běžného francouzského chápání fonému jako základní jednotky artikulační (son du langage). V souvislosti s tím připomněl, že toto nové pojetí fonému se zrodilo v třicátých letech tohoto století v Československu u jazykovědců sdružených v Pražském lingvistickém kroužku: „Il y a eu du changement à partir de 1930 en Tchécoslovaquie où s’était formée une école linguistique active et originale…“ (K změně dochází od r. 1930 v Československu, kde se vytvořila originální lingvistická škola, která vyvíjela značnou činnost…)

V tomto jazykovém koutku se M. Cohen dotýká také výslovnosti některých vlastních jmen osobních, v nichž i Francouzi chybují. U jména známého švýcarského jazykovědce Ch. Ballyho uvádí jako jeho vlastní výslovnost [ba-ji], nikoli [ba-li], jak často Francouzi sami vyslovují. U některých vlastních jmen je určení výslovnosti značně obtížné; tak např. jméno akademika Paulhana se vyslovuje stejně často [po-lan] jako [po-jan]. U jména dramatika Jeana Anouilha považuje Cohen za správnou výslovnost [anuj].

Vladimír Ženatý

---

[1] J. Bělič, Za upevnění kontaktu mezi češtinou a slovenštinou na poli terminologie, Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 6.

[2] Ján Horecký, Nová etapa v koordinácii českej a slovenskej terminológie, Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 1n.

[3] D. S. Lotte, Osnovy postrojenija naučno-techničeskoj terminologii, Moskva 1961.

[4] International Standard Organization, Technical Commitee 37 — Terminologie. Zásady a koordinace. — Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 148n.

[5] Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 193n.

[6] Tamtéž, s. 213—226, přel. M. Masárová.

[7] J. Horecký, K terminológii matematickej jazykovedy, Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 193n.

[8] P. Novák, K vytváření terminologie matematické lingvistiky, Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 234—237.

[9] M. Ivanová-Šalingová, Z problematiky štylistiky a štylistickej terminológie, Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 129n.

[10] K. Habovštiaková, K charakteristike slovnej zásoby a terminológie u Bernoláka, Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 321n.

[11] I. Kruliš - M. Roudný, Význam historického odborného názvosloví, Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 26n.

[12] Ján Oravec, Nové druhotné predložky v odbornom štýle, Československý terminologický časopis 1, 1962, s. 257n.

[13] Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 7n.

[14] Československý terminologický časopis 2, 1963, s. 65n.

[15] Zikmund Skyba, Jazykové koutky v cizině, Naše řeč 40, 1957, s. 169n. — Zdeněk Tyl, Péče o jazykovou kulturu v zahraničních časopisech, Naše řeč 41, 1958, s. 50n. — Frant. Cuřín, Jazykové koutky v časopisech, Naše řeč 43, 1960, s. 119n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 2, s. 108-112

Předchozí Věra Formánková: Významná práce z teorie překládání

Následující Vladimír Mejstřík: Z 23. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého