Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O jazyce soudobé české prózy

Rádi jsme slyšeli hlasy našich slovesných tvůrců o jazyce soudobé prózy, pronesené na lednovém symposiu o próze (známe je z časopiseckého uveřejnění v Literárních novinách z 19. a 26. 1. 1963; v době sazby této glosy vyšly ve sb. Souvislosti a perspektivy prózy, Praha 1963). Odhalují vztah slovesných tvůrců samých k jazyku, soustřeďují pozornost na výrazové prostředky dnešní prózy, na problémy tvaru, umělecké sdělnosti.

Oba diskusní příspěvky, Jarmily Glazarové a Josefa Škvoreckého, v lecčems protichůdné, shodují se nakonec v tom, že vyjadřují nespokojenost se stavem jazyka současné prózy. J. Glazarová vidí častou příčinu výrazové šedi a jednotvárnosti současné prózy (nikoli ovšem jednotvárnosti záměrné, funkční) v přejímání prostředků publicistiky (hlavně některých jejích negativních stránek), v přejímání mechanickém, takže je opravdu leckdy možno mluvit o bezmyšlenkovitých slovních frázích, o prostředcích otřelých. Škvoreckému splývá ovšem — zdá se — tento dnes značně se uplatňující publicistický styl spisovný s představou spisovnosti vůbec. Proto se obrací proti „dogmatickému náboženství spisovnosti“ a hledá východisko a osvobození z jazykové konvence a vůbec normy v příklonu k živé mluvené řeči, k jejím slovům, metaforám, kadencím i rytmům. Řečí lidu je mu ovšem i slang, ba pravděpodobně i argot, a v tom se rozchází naopak s J. Glazarovou, která právě vytýká mladé próze až jistou inflaci slangu, jeho nadměrné využívání bez skutečného uměleckého ztvárnění. Pro J. Glazarovou je cesta z neuspokojivé výrazové situace spíše v obnovení slovesného jazykového mistrovství, v citlivém využívání prostředků, které jazyk má, ve volbě prostředků neběžných a neotřelých, v neposlední řadě i rytmicky organizovaných.

Zamyšlení slovesných umělců nad jazykem uměleckého díla je třeba přivítat i proto, že po dlouhé přestávce byly veřejně vysloveny názory samých tvůrců o materiálu uměleckého díla, o jazykových prostředcích uměleckého sdělování. Mohou je přivítat i jazykovědci, protože zájem o jazykovou stránku uměleckého díla, o jazykový styl umělecký má v české jazykovědě dlouhou dobrou tradici a spolupráce slovesných umělců a jazykovědců byla v minulosti i nedávné velmi plodná; v poslední době byla však dočasně oslabena. Výrazem toho jsou i některé soudy v projevu Škvoreckého; zůstává však v jeho projevu nejasné, zda má na mysli jazykové redaktory, či jazykovědce. „Jazykoví strážci“ jsou obviňováni, že ignorují některé vyjadřovací oblasti, oblasti lidové řeči, slangu a folklóru, že soustavně nestudují [159]metaforičnost této řeči. Není smyslem našich řádků vyrovnávat se polemicky s tímto tvrzením poukazem na studie o slangu (např. hornickém), které u nás v poslední době vyšly, na důraz kladený dnes na studium běžně mluvené řeči, její stavby i syntaktických konstrukcí, na diskusní výměnu názorů, jíž se zatím zúčastňují jen lingvisté, o současné české jazykové situaci i na účast etnografů a folkloristů při studiu jazykové složky folklóru. Spíše je třeba konstatovat, že chybí bezprostřední kontakt, který by umožnil přenést i tyto výsledky z dílny jazykovědců a který by na druhé straně i signalizoval problémy, jež z hlediska literárních tvůrců vyžadují řešení.

Jiné výtky adresované Škvoreckým „dohlížitelům nad jazykem“, jimiž je však podle smyslu třeba spíše rozumět jazykové redaktory, mohou dojít plného souhlasu současné české jazykovědy. Vždyť ta hledá právě normu v jazyce samém, snaží se ji odhalit studiem současných jazykových projevů. Proto vycházejí ze současné literární a nově i mluvené praxe naše akademické slovníky, jichž se Škvorecký dovolává. Je však současné české jazykovědné teorii naprosto vzdálen onen strnulý a dogmatický přístup, který se u některých odborných pracovníků poradenských a nakladatelských jako dědictví z minulosti ještě udržuje. Naopak teorie normy (norma objektivně existuje v jazyce samém) a kodifikace (která tuto normu zachycuje) dovoluje řešit dialektický rozpor mezi neustálou vývojovou proměnností normy a časově omezenou statičností kodifikace. V představě i v terminologii Škvoreckého jsou ovšem jazykovědci jen postaru „strážci“ a „dohlížiteli“ a proti takto chápané jejich činnosti horlí. Naopak J. Glazarová je v hodnocení některých konkrétních jazykových prostředků v zajetí právě těch starších názorů, jejichž autoři právě jen takovými strážci a dohlížiteli byli (odmítá-li např. složený tvar budoucího času typu budeme slyšet nebo uvozovací formuli dovolte mi, abych…).

Problémů, které jsou spojeny s jazykem a vůbec výrazovou stránkou literárního díla, je mnoho. O některých z nich otevřeně promluvili sami slovesní umělci, z hledisk zčásti protichůdných, s rozdílnou interpretací pozorovaných faktů, ale se společným úsilím o překonání výrazové stagnace a nivelizace v jazyce soudobé prózy. Mají k nim co říci v diskusní výměně názorů i stylistikové a jazykovědci.

Je příznačné, že se o problémech výrazových prostředků dnešní prózy mluvilo na mezinárodním setkání spisovatelů a kritiků. I jazykovědnou stránku této problematiky je třeba vidět v širších souvislostech. Studium současné jazykové situace, která se v souvislosti se změnami hospodářskými, politickými a kulturními rychle mění, je dnes ve středu zájmu jazykovědců v mnoha spřátelených zemích. Široce založená diskuse o současné polštině[1] probíhá z podnětu literár[160]ních tvůrců a kritiků v Polsku, o současné ruštině a jazykové kultuře se píše v Sovětském svazu,[2] loňského roku proběhla živá pracovní konference o vývojových tendencích spisovné slovenštiny[3] (bohužel bez účasti slovenských spisovatelů) a u nás se už dva roky v odborném časopise Slovo a slovesnost[4] diskutuje o současné české jazykové situaci, o poměru češtiny spisovné, hovorové a obecné, ale také o stylovém rozvrstvení češtiny a o stylových procesech, které dnes probíhají. V jazyce současné prózy, řešící problémy dnešního života, vidíme nesporně odraz současné jazykové situace, současného jazykového dění. Značně je tato situace poznamenána silným působením publicistického stylu (i s jeho negativními znaky) na straně jedné, ale i zvýšeným podílem mluvených projevů s typickými prostředky mluvenými a z hlediska stylu také hovorovými. Do popředí se dostávají i problémy spojené s mluvou, či lépe slangem mládeže a vůbec s profesionálními slangy. To je ovšem jen jazykovědná složka této problematiky. Ta se však specificky promítá do otázek jazyka a stylu literárního díla, otázek složitých, ale právě proto vyžadujících spolupráce všech, kteří k jejich osvětlení mohou přispět.


[1] Srov. zprávu o ní v Naší řeči 46, 1963, s. 98.

[2] Srov. zprávy v Naší řeči 45, 1962, s. 26n.

[3] Srov. Naše řeč 45, 1962, s. 248n. — Sborník referátů a diskusních příspěvků z této konference právě vyšel v nakl. Slovenské akademie věd (Jazykovedné štúdie VII, Spisovný jazyk, Bratislava 1963, s. 248).

[4] Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 98n.; 23, 1962, s. 108n. a 24, 1963, s. 47n.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 3, s. 158-160

Předchozí Red. (= Redakce): Ohlas životního jubilea akad. Bohuslava Havránka

Následující Hana Prouzová: O jazyce novin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1