Časopis Naše řeč
en cz

Soustředěný zájem o otázky jazykové kultury v Sovětském svazu

Blažena Rulíková-Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Poslední čísla sovětských jazykovědných časopisů svědčí o tom, že se otázky jazykové kultury stávají v Sovětském svazu středem zvýšeného zájmu a pozornosti. Tak časopis „Voprosy jazykoznanija“ přináší v 4. čísle zásadní článek akad. V. V. Vinogradova,[1] akademický časopis „Izvestija Akademii nauk SSSR“ uveřejňuje v 5. čísle článek tří autorů, L. P. Krysina, L. I. Skvorcova a B. S. Švarckopfa, o prolémech kultury ruské řeči[2] a otázek kultury jazyka se dotýká tematika čísla metodického časopisu „Russkij jazyk v škole“ (1961, č. 5), věnovaného 250. výročí narozenin ruského vědce M. V. Lomonosova, který významně zasáhl do dějin ruské jazykové kultury. Přitom všechny příspěvky obsahují bohaté bibliografické odkazy na literaturu týkající se těchto otázek a vyslovují — zvláště stať V. V. Vinogradova — stanovisko jazykovědců k diskusi, která o otázkách jazykové kultury probíhala v r. 1960 v denním tisku (v deníku „Izvestija“).

Zvýšený zájem o jazykovou kulturu není nahodilý, nýbrž má své společenské příčiny a své historické opodstatnění. S rozvojem sovět[27]ské společnosti v období přechodu od socialismu ke komunismu, především však s nebývalým růstem kultury všeho lidu zákonitě roste význam, a tedy i úkoly jazyka jako prostředku dorozumívání. V důsledku toho i péče o úroveň jazykového vyjadřování nabývá na důležitosti. A protože jazyková kultura v nových společenských podmínkách není už jen výsadou inteligence, ale stala se potřebou a majetkem všeho pracujícího lidu, je dosah této péče značný.

Změněné historické a společenské podmínky působí i na jazyk sám a jazykověda pak musí na tyto změny určitým způsobem reagovat.

V současné době je rozvoj teorie jazykové kultury zárukou, že vliv jazykovědy v této oblasti bude kladný, že jazykověda nebude působit proti jazykovému vývoji, jak tomu bylo např. u puristů, ani nebude stát mimo jazykový proces. Sovětské články jsou toho dokladem.

Jsou období, kdy řešení některých otázek jazykové kultury se stává zvlášť naléhavým, a proto je samozřejmé, že stojí v popředí zájmu jazykovědy (např. v době rychlého růstu slovní zásoby otázky tvoření slov, v období působení cizích vlivů otázka jazykové čistoty apod.).

V současné době se péče o jazykovou kulturu v SSSR musí zaměřit jednak na otázky spisovné normy a jazykové správnosti, jednak na otázky jazykové praxe v oblasti stylistické. Tyto úkoly vyplývají z jazykové situace, jež má své společenské a historické příčiny.

V době, kdy se široké masy lidu stávají nejen konzumenty, ale i aktivními uživateli spisovného jazyka, kdy se podstatně změnilo především složení inteligence, je působení běžně mluveného jazyka na jazyk spisovný dosti značné. Vzájemné střetání i okolnost, že se v některých jevech oba útvary národního jazyka od sebe značně liší, má za následek kolísání ve spisovné normě nebo její porušování. Proto je třeba věnovat otázkám normy a pohybu v normě zvýšenou pozornost.

Ještě závažnějšími se však stávají otázky využití jazykových prostředků, jejich vhodného výběru i jejich uspořádání v jazykových projevech, čili otázky stylistické. Vždyť slovo je v dnešní době mocnou společenskou silou ve veřejném životě. A z toho vyplývá, že úsilí o jazykovou správnost musí být doplněno snahou o dosažení výrazové výstižnosti a jazykové vytříbenosti. Kromě toho v současné době, v době velké aktivity společenského, politického i kulturního života, nebývalého rozšíření působení tisku, rozhlasu, zvukového filmu a televize, jsme svědky prudkého rozvoje jednotlivých jazykových stylů, zvláště stylu publicistického a populárně odborného. Proto druhým důležitým okruhem otázek, které musí sovětská jazykověda v oblasti jazykové kultury řešit, jsou různé problémy jazykové praxe v oblasti stylistické.

[28]Z těchto dvou základních potřeb vychází akad. V. V. Vinogradov ve svém článku Ruská jazyková praxe, její studium a otázky jazykové kultury. Podrobně pak rozebírá především ty úkoly sovětské jazykovědy, které se týkají jazykové kultury v oblasti stylistické. Je totiž toho názoru, že mají-li být otázky péče o jazyk postaveny na pevný vědecký základ, je třeba důkladně a všestranně prozkoumat všechny projevy jazykové praxe. Studium jazyka jako systému nemůže postihnout celou mnohotvárnost jazykového dění a musí být doplněno studiem mluvené a psané řeči ve všech společensky důležitých typech projevů, a to pro zjištění jejich mnohotvárnosti i jejich nejtypičtějších zvláštností. Jde mu tedy o důsledné prozkoumání tzv. stylu promluvy (na rozdíl od stylu jazyka) a o vytvoření stylistiky promluvy vedle stylistiky jazyka neboli stylistiky strukturní. Dovolává se přitom i výtěžků české jazykovědy (zvl. práce L. Doležela).

Studium těchto otázek přinese výsledky teoretické a bude mít i význam praktický. Vytvoří východisko pro uvědomělé působení na jazykovou praxi, neboť jen na základě hlubokého poznání praxe bude možno usměrňovat vývoj i v této oblasti. Umožní dále vypracovat různé praktické příručky, jako např. slovník jazykových projevů se zvláštnostmi a jemnostmi stylistického využití, nebo frazeologické slovníky, slovníky synonym a slovníky pojmové. Bude však mít velký význam i pro jazykovědu. Poskytne totiž materiálový podklad pro zpracování nejen stylistiky promluvy, ale i stylistiky ruského jazyka jako systému. I tato teoretická stylistika bude pak účinným pomocníkem v otázkách jazykové kultury.

Z jiných otázek, kterých se V. V. Vinogradov ve svém článku dotkl, je pro nás velmi důležitá také otázka boje proti šablonovitosti, schematičnosti, frázovitosti a otřelosti vyjadřování ve veřejných projevech. Akad. Vinogradov na mnoha příkladech ukazuje, jak tzv. „úřední jazyk“ (rus. kancelarskaja reč) se svými ustálenými formulemi a obraty znešvařil ruský jazyk a pronikl do všech oblastí společenského života. Kritické hlasy k tomuto zjevu se objevily již dříve v denním tisku (srov. diskusi v deníku „Izvestija“ v r. 1960). Psalo se zvláště proti frázím, které se velmi rychle šíří rozhlasem, tiskem, televizí a které dokonce pronikly i do učebnic a do škol, do odborné literatury i do živé mluvené řeči. K tomuto problému se vrací také A. F. Jefremov v uvedeném čísle čas. „Russkij jazyk v škole“ (s. 7n.) v čl. Boj za kulturu řeči v sovětském období. Snaží se rozebrat příčiny tohoto zjevu a ukazuje i cesty k nápravě. Je si vědom, že se kdysi živé spojení častým užíváním otře, stane se frází, i toho, že se bez některých ustálených obratů neobejdeme, zvláště proto, že se v současném jazyce na druhé straně projevuje silná tendence tvořit je a s oblibou [29]jich užívat. Zdůrazňuje však, že uživatelé jazyka musí usilovat — podle situace a záměru — o vyjadřování nešablonovité, neotřelé, musí se osvobodit od ustálených spojení a volit vhodná spojení nová. Mluvčí i pisatel by si měli být vědomi toho, že působivost jejich projevů závisí do značné míry i na bohatství aktivní slovní zásoby, na vhodném výběru slov a na citlivém užívání synonym.

Těmto otázkám bude jistě potřebí věnovat zásadní pozornost i u nás.[3] V procesu kulturní revoluce je třeba usilovat o zvyšování úrovně jazykových projevů: bojovat proti výrazové jednotvárnosti a šablonovitosti v stylu publicistickém, proti užívání navyklých a zmechanizovaných klišé a frází ve veřejných projevech a proti jejich přenášení do běžné mluvy.

Za zamyšlení stojí také jiné problémy, blízké našim, o nichž se píše v některých článcích tohoto jubilejního čísla časopisu „Russkij jazyk v škole“. Jsou to např. kritické hlasy k způsobům vyjadřování mládeže v běžném styku mezi sebou, které je často zhrubělé, až vulgární, nebo poukazy na nedostatečnou péči o kulturu řeči ve škole i při výchově a vzdělávání budoucích učitelů. Protože základ jazykové kultury dostává každý člověk ve škole, je práce učitelů mateřského jazyka zvlášť důležitá. Diskuse v deníku „Izvestija“ však ukázala, že veřejnost se staví k této práci školy kriticky. Vytýká, že se ruskému jazyku učí jednotvárně, nudně a lhostejně. Někteří činí za tyto nedostatky odpovědnými také ty vysoké školy, které učitele připravují.

Propracovaný přehled problémů i rozbor problematiky jazykové kultury podává stať v časopise „Izvestija Akademii nauk SSSR“ Problémy kultury ruského jazyka. Zmíníme se aspoň o některých z nich, a to o těch, které se týkají teorie jazykové kultury. Jedním z úkolů sovětské jazykovědy na tomto úseku je přesné vymezení pojmu jazyková kultura: někteří si totiž pod tímto názvem představují jen dodržování norem spisovného jazyka, jiní zahrnují do jazykové kultury i styl projevu. Stejně důležité a nutné je teoretické objasnění podstaty jazykové normy. Tuto otázku není však možno řešit jen v poměru k struktuře jazyka, ale je třeba zkoumat i vzájemné vztahy normy jako regulátoru spisovného jazyka k mnohotvárné jazykové praxi. Tyto vztahy jsou složité: autoři jen rámcově upozorňují na dvojí různé působení praxe, která jednak přispívá k zdokonalování jazyka, jednak jeho normy porušuje. Bude třeba studovat také mechanismus tvoření normy: zákonitosti tohoto procesu stejně jako zákonitosti záměny jedné normy druhou a vzájemného vztahu a forem koexistence staré a nové normy. Tuto otázku je třeba studovat v plánu obecném i vzhle[30]dem k jednotlivým strukturním složkám jazyka. Stejně tak je třeba zabývat se otázkou intenzity působení normy a její závaznosti, je třeba stanovit typy a druhy norem, snažit se postihnout systém těchto typů a jejich hierarchii.

Jiný okruh otázek se týká normalizace spisovného jazyka. Také zde je třeba vyřešit různé teoretické otázky, především otázku dublet. Je nutno studovat příčiny existence dublet, vzájemné působení dublet a možnosti jejich stylistického využití. Řešení otázky kolísání v normě vyžaduje hledání příčin tohoto kolísání, a dále studia, jak se kolísání projevuje v různých částech struktury jazyka, jak proniká u určitých typů slov nebo jak se šíří některými typy produktivního tvoření apod.

I v tomto článku se setkáváme s názorem, že vědecký základ péče o kulturu řeči musí být zajištěn rozsáhlým studiem stylistiky. V tom se shodují autoři článku s myšlenkami akad. Vinogradova. Také oni doporučují, aby funkce jazykových prostředků byla zkoumána jak vzhledem k různým jazykovým stylům, tak vzhledem k druhům jazykových projevů. Upozorňují, že otázky stylu mají někdy přímý vztah k otázkám normy: např. jedna z příčin kolísání v normě je působení různých stylů, zvláště nespisovných, nebo např. styl má vliv i na intenzitu působení normy (srov. menší závaznost normy v stylu hovorovém). Nedostatečný rozvoj stylistiky brzdí — podle jejich názoru — vyřešení mnoha otázek jazykové kultury, a to nejen teoretických, ale i praktických (není např. možno úspěšně plnit úkoly jazykové výchovy v oblasti stylistické).

Za povšimnutí stojí i závěrečná část článku, kde se mluví o tzv. jazykové propagandě.[4] Vedle jiných forem doporučuje se ještě více využívat rozhlasových jazykových relací, připravovaných pracovníky akademického Ústavu ruského jazyka, i rozhlasových jazykových pětiminutovek s odpověďmi na dotazy posluchačů. Autoři vyslovují také požadavek, aby se jazykovědné otázky, zvláště pak otázky jazykové kultury, dostaly do programu Lidových universit.

Z toho všeho, co jsme uvedli, je vidět, že otázky jazykové kultury, jimž věnuje sovětská jazykověda v současné době tak soustředěnou pozornost, stojí v popředí a jsou výrazem úsilí o využití jazykovědné teorie pro jazykovou praxi.

Stejné problémy stojí v popředí zájmu i naší jazykovědy. Také my se můžeme dovolávat bohaté tradice v této oblasti, např. obrozenských buditelů, J. Jungmanna a jiných. Přitom dnešní problémy jsou blízké problémům sovětským a do jisté míry společné tím, jak závisí na společenských podmínkách, na procesu demokratizace spisovného ja[31]zyka, na aktivizaci jeho uživatelů ap. Ukazuje se, že si naše jazykověda vytyčuje stejné požadavky (které však dosud nenalézají vždy úplného přijetí, např. pokud jde o školní jazykovou výchovu, o vzdělávání učitelů), a že má již delší dobu rozvity účinné formy mimoškolní jazykové výchovy v relacích Československého rozhlasu a v přednáškách Lidové university, formy, které nacházejí uplatnění a jsou programově zdůrazňovány i v Sovětském svazu.


[1] V. V. Vinogradov, Ruská jazyková praxe, její studium a otázky jazykové kultury, Voprosy jazykoznanija, 1961, č. 4, s. 3—19.

[2] L. P. Krysin, L. I. Skvorcov, B. S. Švarckopf, Problémy kultury ruské řeči, Izvestija, otdelenije literatury i jazyka, 1961, s. 425—434.

[3] Srov. o této problematice, s omezením na publicistické projevy, v čl. J. Kuchaře O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy, Naše řeč 44, 1961, s. 133n.

[4] U nás obvykle mluvíme o jazykové výchově mimoškolní, srov. též článek Al. Jedličky Otázky jazykové výchovy v Slově a slovesnosti 10, 1947—48, s. 142.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 1-2, s. 26-31

Předchozí Zdeňka Horálková: K jazyku lidových písní

Následující Milan Jelínek: Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1