Časopis Naše řeč
en cz

Sedmdesát let profesora Václava Vážného

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Václav Vážný je po leckteré stránce v naší jazykovědě osobnost výjimečná: žádný jiný český jazykovědec nezaměřil dosud tak soustavnou a všestrannou pozornost na slovenštinu, málokterý pak věnoval převážnou většinu svého badatelského díla dialektologii, zkoumání nářečí. A z metodologického hlediska má práce prof. Vážného průkopnický význam v tom, že první u nás — po dřívějších už nábězích a pokusech — začal v dialektologii systematicky pracovat metodou jazykově zeměpisnou.

Náklonnost k slovenštině vzbudil u dnešního jubilanta (nar. 6. července 1892 na Novém Městě v Praze) zvýšený český zájem o Slovensko vůbec, projevující se od počátku našeho století v nejširších vrstvách romantickým leckdy obdivem folklórní slovenské rázovitosti i upřímnými snahami pomoci Slovákům v jejich tehdejším těžkém boji proti násilné odnárodňovací politice vládnoucích kruhů v uherské části bývalé monarchie. Posílena byla tato náklonnost mladého [130]Vážného za studií na gymnasiu v Truhlářské ulici, a zvláště pak na filosofické fakultě pražské university, kde byl v letech 1911—15 mimo jiné žákem profesorů Františka Pastrnka, Jaroslava Vlčka a Jiřího Polívky, kteří se všichni ve značné míře badatelsky zabývali slovenskou problematikou, Pastrnek jazykovědnou, Vlček literárněhistorickou a Polívka hlavně folklórní.

Smysl pro nářeční rozrůzněnost jazyka žil naproti tomu ve Vážném už od dětství z každoročních prázdninových pobytů ve Veselí nad Lužnicí a vůbec v oblasti svérázných jihočeských Blat, z nichž pocházel jeho otec. Základů k vědeckému zkoumání nářečí se mu pak rovněž dostalo na universitě v semináři prof. Pastrnka, který se zvlášť zabýval právě zase nářečími slovenskými.

Za studií na universitě získával ovšem Vážný širší vzdělání filologické: studoval slavistiku a germanistiku s cílem stát se středoškolským učitelem češtiny a němčiny, bohatá osobnost prof. J. Zubatého vzbudila v něm však též hluboký zájem o srovnávací jazykozpyt, o starou indičtinu, litevštinu, lotyštinu a jiné indoevropské jazyky, takže se načas zdálo, že se vlastní vědecká činnost začínajícího badatele bude rozvíjet tímto směrem. Spojený vliv Zubatého a Polívkův je možno vidět v první publikaci Vážného, v souboru Litevské písničky a pohádky, vydaném hned v prvním roce po ukončení studií (1916) a přinášejícím vlastní překlady nejcennějších čísel tehdy u nás málo známé lidové slovesnosti vzdáleného malého národa, doprovázené cenným úvodem a komentářem. S těmito mladistvými zájmy souvisí též Vážného zpracování staroindické pohádky O králi Nalovi a princezně Damajantí, vydané teprve r. 1957. Doktorskou disertační práci podal sice Vážný z oboru slavistiky (Pokus o chronologii hláskoslovných změn v jazyku praslovanském; 1917, rukopis), ale i zde využil svého širšího rozhledu srovnávacího; hodnosti doktorské dosáhl z oboru slovanské filologie a srovnávacího jazykozpytu (roku 1918).

Již předtím, od r. 1915, působil však Vážný jako profesor na reálce v jihočeském Písku, v městě významných kálalovských vztahů k Slovensku a působišti nadšeného opěvovatele utlačeného slovenského lidu Adolfa Heyduka; ten sice v té době už nepůsobil jako profesor a byl ve výslužbě, ale stále se stýkal s mladšími kolegy a mezi nimi i s Vážným. Rázovité znaky jihočeské mluvy znovu zživotnily ve Vážném [131]zájem o studium nářečí, především se však v této době vlivem píseckého prostředí oživily jeho vnitřní vztahy ke Slovensku, posilované za první světové války též odbojem Čechů i Slováků proti Rakousko-Uhersku.

Vznik společného československého státu r. 1918 rozhodl potom definitivně o dalším vědeckém zaměření Vážného: již o prázdninách r. 1919 podniká první badatelskou cestu po Slovensku a spolu s jinými jazykovědci se zde seznamuje s nářečími, ještě téhož roku pak přichází v souvislosti s českou pomocí při rozvoji slovenského školství na vlastní žádost na Slovensko natrvalo, a to jako středoškolský profesor nejprve do Košic, potom do Martina a nakonec do Bratislavy. Brzy se zde výrazně podílí na budování slovenské jazykovědy a za svůj hlavní pracovní úkol si volí soustavný průzkum slovenských nářečí. Od roku 1922 se pak v slovenských časopisech, sbornících aj. pravidelně objevují jeho drobnější i větší studie věnované buď komplexně jednotlivým nářečím, nebo naopak jednotlivým nářečním jevům hláskoslovným, tvaroslovným nebo lexikálním a jejich geografickému rozšíření po větší nebo menší části slovenské jazykové oblasti.

Jak je patrno, postupoval Vážný od počátku dvojí cestou: jednak zkoumáním jednotlivých nářečí nebo drobných nářečních skupin a jejich monografickým zpracováváním, jednak jazykově zeměpisným studiem významných diferenčních znaků, aby se rychle dosáhlo konkrétnější představy o nářeční členitosti celého jazykového území. Tuto dvojí cestu zkoumání nářečí po letech Vážný i teoreticky vytyčil v programové stati Problémy a úkoly jazykovedy na Slovensku (Sborník „Pavlovi Bujnákovi“, Bratislava 1933, s. 50n.).[1]

K pracím první skupiny patří např. studie Slovenské nárečia v Orave (Sborník Matice slovenskej 1, 1923, s. 1n.), Príspevky k štúdiu nárečí západného Slovenska (Sborník Matice slovenskej 3, 1925, s. 56n.), Zo skloňovania v nárečí turčianskom (Sborník Matice slovenskej 4, 1926, s. 157n.), O ľudovej reči v Ponitrí (Sb. „Ríša veľkomoravská“, Praha 1933, s. 473n.). Ještě dnes připravuje prof. Vážný rozsáhlý Slovník turčanského nářečí, který přinese podrobný [132]a všestranný rozbor slovní zásoby typického nářečí středoslovenského. Monografické práce Vážného ze slovenské dialektologie měly po první světové válce neobyčejný význam, neboť pomáhaly vlastně zakládat vědeckou slovenskou dialektologii a přinášely neznámý dotud zevrubnější obraz nářečí z různých částí Slovenska.

Ještě většího významu nabyly práce druhé skupiny. Vážný si byl vědom, že je velmi potřebné získat zároveň co nejrychleji alespoň povšechný obraz nářeční rozrůzněnosti celé slovenské jazykové oblasti, proto už od roku 1921 organizoval a řídil — nejprve v Matici slovenské v Martině, později, když se roku 1929 habilitoval a r. 1935 byl jmenován profesorem, na filosofické fakultě bratislavské university a vedle toho od roku 1929 též v jazykovědném odboru bratislavské Učené společnosti Šafaříkovy — rozsáhlou dotazníkovou anketu, jejíž drobné dílčí dotazníčky postupně dal rozesílat mnoha dobrovolným informátorům z celé oblasti slovenské. O této akci od r. 1922 pravidelně informoval v Slovenských pohľadech, ve Sborníku Matice slovenskej aj. a r. 1929 uveřejnil souborné pojednání O počátcích jazykového zeměpisu na Slovensku (Sborník Matice slovenskej 7, s. 134n.), vytyčující zároveň jako cíl vypracovat slovenský jazykový atlas. V celé akci Vážný vlastně navazoval na rozsáhlý dialektologický dotazník pro výzkum slovenských nářečí, který brzy po první světové válce sestavili členové pražského odboru Matice slovenské (A. Frinta, B. Havránek, J. Menšík, Fr. Trávníček), ale který v podobě, jak byl vypracován, nebylo možno dát na Slovensku vyplňovat neodborníkům.

Z ankety vytěžil Vážný materiál pro velkou řadu svých jazykově zeměpisných studií věnovaných jednotlivým diferenčním jevům, uveřejňovaných ponejvíce rovněž ve Sborníku Matice slovenskej, zároveň pak hlavně na ní vyškolil v dobré dialektology řadu svých universitních posluchačů; vlastně všichni čelní slovenští dialektologové střední generace (E. Pauliny, J. Štolc, Š. Tóbik) i někteří pracovníci mladší (A. Habovštiak aj.) jsou odchovanci Vážného z doby jeho působení na bratislavské universitě. Neblahé události politické v roce 1938 až 1939 znemožnily sice Vážnému plánované rozsáhlé dílo uskutečnit, avšak dnešní pokročilé už přípravy k slovenskému jazykovému atlasu navazují na záměry Vážného a Vážný sám je na Slovensku obecně uznáván za zakladatele slovenského jazykového zeměpisu.

[133]Z materiálu získaného vlastním výzkumem i nashromážděného anketou a pracemi jiných badatelů dospěl však Vážný přece jen k významné syntéze: v 3. svazku Československé vlastivědy (Praha 1934, s. 219—310) uveřejnil rozsáhlý souborný popis Nářečí slovenská, podávající celkový pohled na slovenskou jazykovou oblast, na její nářeční skupiny i drobnější typy a ukazující v množství mapek aspoň v zjednodušených liniích složitost nářečního rozčlenění. Je možno ovšem vytýkat tomuto dílu různé nedostatky: např. povětšině se pouze konstatuje geografický rozsah diferenčních jevů, avšak neprovádí se historická analýza příčin nářeční diferenciace v závislosti na společenských podmínkách; vychází se z dobové nesprávné koncepce jediného jazyka československého, proto se slovenská nářečí na jedné straně podávají jen jako nesamostatná součást vyššího jednotného celku, na druhé straně se k nim neprávem přiřazují tzv. moravskoslovenská nářečí na východní Moravě, která ve skutečnosti patří k národnímu jazyku českému, atd. Přes všechny výhrady však je tato práce prvním a dosud nejzevrubnějším syntetickým obrazem slovenských nářečí, a proto patří k základním dílům slovenské jazykovědy.

Především z nářečního materiálu slovenského, nashromážděného před druhou světovou válkou, vychází Vážný též v práci Z mezislovanského jazykového zeměpisu (Praha 1948, s. 257), přinášející kritický rozbor díla M. Małeckého a K. Nitsche „Atlas językowy polskiego Podkarpacia“ a přispívající k osvětlení složitých poměrů na slovenskopolském jazykovém pomezí na Oravě a na Spiši. Z okruhu slovního jazykového zeměpisu slovenského s četnými paralelami z jiných jazykových oblastí je také objemná monografie O jménech motýlů v slovenských nářečích (Bratislava 1955, s. 338), s rozsáhlou přílohou mapovou; nyní ještě chystá Vážný soubornou práci o slovenském slovníku lidovém z hlediska jazykově zeměpisného.

Vedle slovenských nářečí zaujala Vážného na Slovensku též mluva charvátských osad v jihozápadním slovenském pohraničí. Proto již roku 1925 přinesl obsáhlou studii O chorvatském „kajkavském“ nářečí Horvatského Grobu (v díle Ant. Václavíka „Podunajská dedina v Československu“, Bratislava 1925, s. 109—176), podávající rozbor neznámého do té doby nářečí charvátských kolonistů na severovýchod od Bratislavy, a r. 1927 uveřejnil obšírnější ještě monografii [134]Čakavská nářečí v slovenském Podunají (Sborník fil. fak. Univ. Komenského 5, č. 47, s. 121—336), obsahující podrobný popis mluvy čakavských Charvátů na Slovensku ve srovnání s ostatními čakavskými nářečími, zvláště v moravském Podyjí. Stručnou souhrnnou informaci o všech charvátských nářečích u nás podal pak ještě r. 1934 ve stati Mluva charvátských osad v Republice československé (Čs. vlastivěda 3, s. 518—523).

Organizování širokého výzkumu nářečního přivedlo Vážného brzy do čela snah o plánovitou organizaci jazykovědné práce v oboru slovenštiny vůbec. Již roku 1922 se stal předsedou jazykovědného odboru Matice slovenské a tu mu připadl především společensky naléhavý úkol řídit práce směřující k promyšlenému rozvíjení a stabilizaci spisovné slovenštiny, která se po roce 1918 rychle měnila z jazyka omezeného předtím hlavně jenom na krásnou literaturu s venkovskou tematikou v jazyk moderního vyspělého národa, s širokým použitím ve všech odvětvích státní správy, rostoucí publicistiky a vědy atd. Při tomto rozmachu se ovšem vydatně využívalo blízkosti rozvinutějšího jazyka českého, mnoho odborných termínů se s příslušnými obměnami prostě přejímalo, ba často lavinovitě pronikaly z češtiny do slovenštiny i takové jevy, které neodpovídaly zákonitostem slovenského jazyka. Ne dost ustálená norma spisovné slovenštiny se tak ještě více rozkolísávala, a stále naléhavěji proto vyvstávala potřeba vypracovat normativní příručky, které by prudce rostoucímu jazyku pomohly upevnit základy.

Vážný sice zastával, jak jsme už řekli, názor o jednotném jazykovém celku československém, avšak na rozdíl od některých jiných českých jazykovědců, které tato buržoazně nacionalistická teorie vedla až k návrhům na likvidaci spisovné slovenštiny, pokládal existenci dvou spisovných jazyků na našem území za historický fakt a svou činností chtěl k rozvoji slovenštiny přispívat. Stal se proto také předsedou zvláštní pravopisné komise při Matici slovenské a ta pod jeho vedením připravila a r. 1931 vydala první Pravidlá slovenského pravopisu. Vážného koncepce československého jazyka projevila se však v této závažné příručce tím, že se v ní nadměrně usilovalo o umělé přiblížení slovenštiny k češtině, jako spisovná slova slovenská se uváděly různé české výrazy, které Slováci pociťují jako neslovenské, [135]atd. Kolem Pravidel se proto rozpoutala prudká diskuse, které využily nacionalistické a klerofašistické živly slovenské i politicky k svému protičeskému boji a která se zčásti změnila v samé Matici slovenské i v osobní kampaň proti profesoru Vážnému. Důsledek byl ten, že po valném shromáždění r. 1932 Vážný spolu s většinou tehdejších členů jazykovědného odboru z Matice vystoupil a těžiště své organizační činnosti přenesl do nově založeného jazykovědného odboru Učené společnosti Šafaříkovy, která se na rozdíl od autonomistické nyní Matice stala baštou tzv. čechoslovakismu v oblasti vědy.

První Pravidlá slovenského pravopisu nebyla za daných okolností slovenskou veřejností obecně přijata. Poučeni marxismem-leninismem i dějinnými událostmi dnes ovšem vidíme, že spory kolem Pravidel z obou stran vycházely v podstatě ze stejné ideologie buržoazního nacionalismu. Ke cti Vážného je však třeba říci, že na rozdíl od jiných českých zastánců koncepce jediného jazyka československého nikdy nepřistupoval k slovenštině a k Slovákům s urážlivým pocitem české nadřazenosti, nýbrž že vždycky měl a stále má k Slovensku a slovenštině vztah upřímně kladný. Proto se podnes k němu jeho slovenští odchovanci s vděčností hlásí, i když zastávají názory jiné. A první Pravidla, třebaže nebyla přijata, stala se přece východiskem další práce k stabilizaci spisovné slovenštiny a představují po této stránce vlastně i první krok k Pravidlům a jiným příručkám dnešním.

Vedle nářečí a současné spisovné slovenštiny zkoumal Vážný od poloviny třicátých let soustředěně též historii spisovného jazyka na Slovensku. Z tohoto okruhu jeho zájmů vyrostlo jeho druhé nejvýznamnější syntetické dílo, Spisovný jazyk slovenský (Čs. vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 145—221), podávající tzv. vnější dějiny s dobovými charakteristikami spisovného jazyka od někdejší vlády češtiny na Slovensku přes bernolákovskou a štúrovskou slovenštinu až po současnou situaci. Údobí předbernolákovskému je věnována též obšírná studie Z trnavské slovníkové a mluvnické literatury před Bernolákem (časop. Bratislava 10, 1936, s. 365n.) a jazykové situaci v středověku monografické Glossarium bohemoslavicum (Bratislava 1937, s. 103), tj. slovník k „Středověkým listům ze Slovenska“ (vyd. V. Chaloupeckým) s jejich jazykovým rozborem.

Své působení na Slovensku uzavřel Vážný před válkou přímo sym[136]bolicky Stručnou mluvnicí slovenskou pro Čechy (Bratislava 1938, s. 200), populární příručkou, která jasně svědčí o jeho kladném vnitřním poměru k slovenštině a o jeho úsilí propagovat a šířit znalost slovenštiny u Čechů. Znovu vyšla tato kniha v Praze r. 1948.

Mezitím přešla ovšem nad republikou vláda fašismu, údobí autonomie a odtržení Slovenska, okupace českých zemí a druhá světová válka; Vážný byl koncem roku 1938 spolu s jinými profesory vypuzen z bratislavské university a od 1. ledna 1939 se stal profesorem Karlovy university v Praze. Jak jsme ukázali, na Slovensko však dosud nezapomíná a stále ještě vycházejí a budou dále vycházet nové jeho práce věnované slovenštině.[2] Po válce několik let i dojížděl na filosofickou fakultu v Bratislavě jako externí přednášející.

Po příchodu do Prahy r. 1939 obrátil ovšem Vážný svou pozornost znovu též k českým nářečím a k bohemistice vůbec. Již za války, v době uzavření českých vysokých škol nacistickými okupanty, připravil spolu s B. Hálou v dialektologické komisi bývalé České akademie věd a umění Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů (Věstník České akademie věd a umění 52, 1943, s. 63n.), zároveň pak počal připravovat obšírné hláskoslovné a tvaroslovné dotazníky pro výzkum nářečí jihočeských a západočeských, které vyšly až po válce (1947—48) péčí akademického Ústavu pro jazyk český a tvoří součást přípravných prací k českému jazykovému atlasu, podobně jako pozdější slovníkový nářeční dotazník Vážného pro celou oblast českého jazyka (1954). V přípravách k českému jazykovému atlasu Vážný bohatě těží ze svých zkušeností ze Slovenska (viz jeho programovou stať K otázce jazykového atlasu českých zemí, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 159n.) a velmi obětavě se účastní práce v české dialektologické komisi při Ústavu pro jazyk český, která tyto práce řídí. Od roku 1958 pracuje též ve společné dialektologické komisi československé, která se podílí na celoslovanských přípravách jazykového atlasu slovanského, na němž se usnesl IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě.

Vedle dialektologie věnuje profesor Vážný od osvobození v souvislosti se svým působením na fakultě zvláštní pozornost studiu české [137]historické mluvnice a edicím staročeských památek. Kromě několikerých skript pro své posluchače a řady menších studií vydal už ve dvou vydáních, odbornějším a populárnějším, staročeskou Alexandreidu (Praha 1947, s. 209, a 1949, s. 184), dále Život svaté Kateřiny (v publikaci „Dvě legendy z doby Karlovy“, Praha 1959, s. 119n.) a nejnověji připravil do tisku obšírný popis staročeského skloňování, který vyjde jako druhý díl kolektivní vysokoškolské učebnice Historická mluvnice česká.

Též na pražské fakultě odchoval již Vážný skupinu pracovníků, z nichž někteří úspěšně a slibně rozvíjejí svou činnost v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český a v jeho brněnské pobočce (J. Voráč, Sl. Utěšený, M. Racková, L. Bachmann, P. Jančák, V. Michálková), jiní v oddělení lexikologickém (Zd. Sochová), staročeském (E. Michálek) a jiní opět v etnografii (J. Jech, D. Klímová). Neutuchající elán a duševní i tělesná svěžest dnešního sedmdesátníka skýtají jistotu, že jeho vědecké dílo i jeho působení jako učitele a rádce mladších pracovníků zdaleka není ukončeno. Profesor Vážný je v kruzích svých žáků, kolegů a přátel velmi oblíben též jako dobrý a laskavý člověk, vždy ochotný pomoci, kde je toho třeba. Proto mu všichni k jeho životnímu jubileu co nejupřímněji přejí hodně zdraví a pracovní pohody do mnoha dalších let.


[1] Zhodnocení metodického přínosu prof. Vážného do dialektologických studií slovenských i českých viz v článku Ad. Kellnera Vážný jako dialektolog, Naše řeč 36, 1953, s. 75n.

[2] Souborné ocenění významu Vážného pro slovenskou jazykovědu viz v článku Eugena Jóny Václav Vážný a jeho práce o slovenštině, Naše řeč 36, 1953, s. 80n.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 129-137

Předchozí Václav Vážný

Následující Jaroslav Voráč: Jihočeská změna zdvojených zubnic a sykavek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1