O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech

Pavel Trost, V. Š.

[Články]

(pdf)

-

(Návrh normování)

 

Už dnes se u nás mnoho překládá i z neruských literatur Sovětského svazu. V budoucnu má jim být věnována ještě větší pozornost. To se vztahuje také na literaturu lotyšskou a litevskou.

Proto je třeba konečně normovat převádění litevských a lotyšských vlastních jmen do českých textů. Jde především o mužská jména osobní, jejichž skloňování dosud kolísá. Na př. lotyšské jméno Lácis (známý spisovatel sovětského Lotyšska) se skloňuje někdy Lácis, Lácise atd., někdy Lácis, Láce atd.; litevské jméno Ignotas [203](hrdina litevského románu, vyznamenaného Stalinovou cenou) se skloňuje někdy Ignotas, Ignotase atd., někdy Ignotas, Ignota atd.

To je nejednotnost vyplývající z rozdílu mezi skloňováním českým a litevským i lotyšským: kdežto v češtině tvar nominativu jednotného čísla mužských jmen končících na souhlásku (kterých je většina) se rovná kmeni (je tedy vyznačen „nulovou koncovkou“), v litevštině a lotyštině tento pád má u mužských vzorů s-ovou koncovku. S tímto rozdílem je možno se vyrovnat tak, že se v českém textu skloňuje buď po česku nominativní tvar (Lácis, Lácise atd.), anebo souhláskový kmen (Lácis, Láce atd.). Avšak souhláskový kmen neurčuje skloňované tvary litevských a lotyšských jmen, jejich skloňování se liší i v koncovce nominativu jednotného čísla. Tak v litevštině (spisovné) stojí vedle sebe jména na -as, -is (-ys) a -us. V lotyštině stojí proti sobě jména na souhlásku + s a na samohlásku + s. U litevských a lotyšských jmen je tedy souhláskový kmen i s hlediska současného jazyka jen v omezeném rozsahu základem sklonění; podle souhláskového kmene nelze určit nominativ, základní tvar jména.

To mluví v prospěch toho, aby se při převodu litevských a lotyšských mužských jmen do českých textů skloňoval nominativní tvar, a nikoli souhláskový kmen (tedy Ignotas, 2. pád Ignotase atd.).

Proti tomuto řešení se namítá, že při převodu latinských jmen jako Titus Livius se skloňuje kmen a nikoli tvar nominativní. Ale to je dáno někdejším privilegovaným postavením latiny, že se latinská jména skloňují po latinsku, t. j. koncovka -us se ponechává jen v nominativu. Česká jména s latinskou koncovkou -us se tak vždy neskloňují, o tom napsal kdysi V. Mathesius (Slovo a slovesnost 9, 1943, 51): „Já sám skloňuji své rodné jméno po česku, t. j. ponechávám koncovku -us ve všech jeho tvarech: Mathesius, Mathesiusa n. Mathesiuse, Mathesiusovi, Mathesiusův. Mám k tomu důvody, k nimž je třeba přihlížet. Předně se mi příčí všecko umělé udržování jazykových zvláštnůstek, které nemají jiný smysl nežli ten, že se jimi třídí lidé na ty, kteří prošli latinskými školami, a ty, kteří jimi neprošli. K takovým zvláštnůstkám uměle udržovaným patří i skloňování jména Mathesius po latinsku, neboť v hovorové češtině, pokud nejde o ovzduší učené, skloňuje se napořád po česku. Děje se to i s jinými jmény s koncovkou latinskou nebo řeckou.“

Nebylo by ovšem správné trvat za všech okolností na skloňování s-ového nominativu litevských a lotyšských jmen. Někdy může vadit prodloužení o slabiku nebo stejné zakončení dvou po sobě [204]jdoucích jmen; zejména u křestních jmen, která jsou také v češtině, lze vycházet z českého nominativu (na př. místo syn Izidorase Krukase lépe Izidora Krukase). Lotyšská jména na souhlásku + s stojí pak vůbec stranou, mohou-li být pokládána s hlediska současného jazyka za kmeny souhláskové. Bylo vždy v Lotyšsku běžné uvádět taková jména do ruských a německých textů bez s (na př. lotyšský jazykovědec Endzelíns se ve svých ruských a německých pracích podepisuje Endzelin).

Tento návrh převádění litevských a lotyšských vlastních jmen do českých textů souhlasí s úpravou v textech ruských. I tam se pružně zachovává zásada skloňování nominativu; u lotyšských jmen na souhlásku + s se však nominativní koncovka zpravidla vynechává (na př. lotyšský spisovatel Upíts vychází rusky pod jménem Upit). Pokud jde o litevská i lotyšská jména na -is (-ys) a -us, skloňuje se vždy nominativ; pokud jde o litevská jména na -as, skloňuje se většinou rovněž nominativ, ale někdy také kmen, je-li jméno více než dvouslabičné. V takové representativní publikaci jako „Dekada litovskoj literatury i iskusstva v Moskve 1954 g.“ se ovšem důsledně skloňuje tvar nominativní.

Sporné může být i skloňování ženských osobních jmen na -e. Lze je skloňovat podle vzoru nůše, pokud tomu neodporuje předchozí souhláska; pokud tomu odporuje, je vhodnější neskloňovat, na př. jméno Žemaite (klasická spisovatelka litevská). Nesklonná jména se ovšem nehodí na každé místo ve větě.

 

Poznámka redakce. Tento způsob skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních se shoduje se způsobem, který pro zeměpisná jména stanovila Názvoslovná komise kartografická a schválila transkripční komise Slovanského ústavu; skloňujeme tedy litevská jména: Kaunas — Kaunasu, Joniškis — Joniškisu, Dusetos — Dusetosu, Alytus — Alytusu; lotyšská: Daugavpils — Daugavpilsu, Saldus — Saldusu.

V. Š.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 202-204

Předchozí Miloš Dokulil: Skloňování vlastních jmen zeměpisných typů Troja, Sofia, Korea, Samoa, Kapua

Následující Václav Machek: Česká a slovenská slovesa typu hanobiti (odvozená ze jmen na -oba)