Časopis Naše řeč
en cz

O názvech slovesných děl

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

I. V literárněvědných pracích se často setkáváme se zajímavými poznámkami o názvech jednotlivých literárních děl. Není však souhrnné práce, která by objasnila otázky vynořující se nad pojmenováním takových děl. Rovněž nebývají tyto názvy předmětem zpracování z hledisek jazykových.

[280]Název literárního díla je mnohdy umělecký čin: zhuštění obsahu do důmyslného slovního spojení, šťastně volený citát, „šťastný nález, založený na básnické intuici“ a spolu na zvláštnostech toho kterého jazyka (Otokar Fischer),… „je částí invenčního tvůrčího děje básnického; jím má být domyšlena kompozice díla; on má zavést čtenáře na nejvýhodnější bod, odkud přehlédne celé dílo zmocněným jednotným a novým pohledem“ (Šalda, Kritické glosy k nové poezii české, 1939, II, s. 151).

Jak uvidíme, mnohé z názvů uměleckých děl jsou výsledkem usilovného hledání a dokazují velké umění svých tvůrců. Autoři někdy mění názvy, zejména v nových zpracováních: Záhořovo lože se nejdříve jmenovalo Záhoř; jedna Cachova hra se původně jmenovala Kdo s vlky vyje, na Kladně ji hráli pod názvem O nás bez nás, tiskem vyšla jako Příběh plukovníka Adamíry; svou hru o místecké posádce nazval M. Jariš Patnáctý březen, přepracovaná se jmenuje Přísaha a její filmová verze Neporazení. Hrubínova Řeka zapomnění se nejdříve měla jmenovat Střechy z olova, pak Mezi třaskáním (označení na výstavě v Klementinu r. 1960). Někdy je nutné po letech změnit původní název, poněvadž by za změněných poměrů mátl: Obrazy ze soudobého Ruska (1920) nazval Olbracht po 2. světové válce Cesta za poznáním.

V některých oborech literatury, zvláště literatury zábavné s výchovným posláním, je titul náborovým prostředkem: proto má být při vší věcnosti též působivý a výmluvný, měl by čtenáři i stručně naznačit, jaký obsah dílo má. Proto např. referent (šifra z V) lituje — je ovšem otázkou, zda právem —, že překladatel Avdějenkových vzrušujících a výchovných příběhů, které by mládež měla číst, ponechal knize nic neříkající titul Nad Tisou (Lit. noviny z 23. 8. 1958).

Názvy literatury psané pro výdělek svou vemlouvavostí a svým útokem na pozornost možného kupce připomínaly plakát: některé tituly byly dokonce křiklavé a nevkusné. Nynější kulturní politika učinila takovým nešvarům konec. Zejména je změna patrna na překladech titulů filmů: např. francouzský film „Les assassins du dimanche“ (Nedělní vrazi) byl u nás předváděn s názvem Zastavte vůz H 43-2301: překlad je tedy zmírněný. Naproti tomu dříve bývaly překlady titulů křiklavější než původní znění — třeba koncem 30. let název „La [281]kermesse héroique“ nebyl přeložen přesně (Hrdinské posvícení), nýbrž atraktivněji Veselé ženy boomské, ale to nestačilo — titul byl konečně upraven na Hříšné ženy boomské.

Nakladatelé, aby nalákali čtenáře ke koupi knihy, měli rádi tituly, které připomínaly díla oblíbená a úspěšná: odtud Nový Robinson, Švýcarský Robinson, Kniha Robinsonů, Robinson z Kronbergu, Robinson na Otavě, Robinsonka… Jako žert vypadá, když čteme, že první německý překlad Casanovových „Pamětí“ vyšel pod přitažlivým názvem Druhý Trenck, aby sliboval četbu o podobných dobrodružstvích, jakých byl hrdinou pověstný plukovník pandurů.

II. Zdá se, že nejstarším typem názvů literárních děl jsou tituly z prvních slov díla. Např. na každé ze sedmi hliněných tabulek starobabylónské báje o stvoření světa je označení Enuma eliš (Když nahoře), slova to, jimiž tato báje začíná. Eposu o Gilgamešovi říkali v Mezopotámii O tom, jenž všechno zřel — opět jsou to první slova díla (Lipin-Belov, Hliněné knihy, s. 124, 168).

Tento způsob je dosud živý při označování písní národních (Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany, Když jsem já šel tou Putimskou branou) i písní zlidovělých (Čechy krásné, Čechy mé). (U zlidovělých písní bývá někdy tímto začátkem vytlačen původní název: např. píseň Nad Berounkou pod Tetínem nazval její básník Růže tetínská; píseň U panského dvora se vlastně jmenuje Výpoveď z lásky.) Zdá se, že takovýto nový název zlidovělých písní vzniká tím, že se jejich znalost šíří ústním podáním, zpěvem, takže s knižním názvem se noví zpěváci nesetkávají.

I umělé básně lyrické mívají takováto označení: jedna z prvních básní Vrchlického (v almanachu Anemonky) je nadepsána Zežloutla ta lípa slovy prvního verše; podobně jedna z Hrubínovy sbírky „Z jižních Čech“ je označena začátkem prvního verše Za noci měsíčné. Příkladů tohoto druhu je množství nepřeberné.

V moderních dílech bývá někdy titulem poslední sousloví, poslední věta ap. Od předchozího, často jen mechanického pojmenování se liší tento způsob tím, že zároveň jde často o vyjádření zhuštěného obsahu, smyslu a nálady díla. Ukazuje to např. zakončení Nezvalova diskurzívního románu Jak vejce vejci: „…Tak mně připadá, že není k románu již co dodati, že se skončí v tomto městě.“ — [282]„A jeho název?“ — „To je věcí poslední věty. A poznat poslední větu je všecko.“ Román je zakončen slovy: „Mé nebe a nebe Konstantiny se podobá jak vejce vejci“ (vyd. z r. 1933, s. 246).

Z refrénu je název Nerudovy básně Vším jsem byl rád! a vystihuje plně obsah Nerudovy zpovědi vyslovené v ní. Podobně vznikl název básně Jen dál! Vyjadřuje smysl a program celku. Podobného druhu je název Shakespearova As you like it; je vykonstruován ze slov epilogu „I charge you, O women. …to like as much of this play as please you“ (dopis Zeyerův Sládkovi 5. 11. 1897, Korespondence Zeyera se Sládkem, Kvapilovo vydání, s. 343). Sládek přeložil uvedený úryvek: „Zapřísahám vás, ó ženy, aby se vám z této hry zalíbilo tolik, co vám libo“, ale hře dal název Jak se vám líbí.

Titulem bývá i obrat z prostředku textu, jak je tomu např. u Šrámkových básní Jen ještě letos a V nás pláče marný vztek.

III. Většinu děl středověkého písemnictví známe pod názvy novými, které jim dali filologové. Rukopisy a první tisky neměly totiž titulní listy s názvem knihy: začínal hned text, jenom bylo poznamenáno „začíná kniha“, „incipit liber“ (Z. Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a XV. století, s. 806-807).

Např. Cambridžský rukopis Dalimilovy kroniky je uveden slovy „Poczyna sye kronyka czeska“ a hned pak následuje vlastní text.

Když se vyvinuly titulní stránky — poprvé byla vytištěna v kalendáři benátském r. 1476 —, objevují se teprve tituly (srov. Winter na uv. místě). Mnohé tituly začínaly ještě uvedenou formulí, jak dosvědčuje tisk traktátu Jana z Příbramě: Poczijnagij se Knijhy / o Zarmutcenijch welikých CZýrkve / Swaté y každé Dusse wierné, kteréž magij tr / pieti od draka w poslednij dni. A o Antykry / stowi a jeho Sedmi Ranách poslednijch /a neyhorssych, kterýmiž bude wssecky wo / / lené Božij náramnie křižowati. A / kterak se magij wolení Božij / / wtom křižovánij / gmijti.

V některých knihách obrat „počíná se“ je až na konci titulu — viz např. tisk z r. 1517: Knieha lekarska kteraz slo / we herbarz aneb zelinarz / welmi vziteczna: z mnohych knieh latinskych / y zskutecznych pra / czij wybrana: po / czyna se sstia / stnie.

Jak bylo z obou příkladů vidět, titul býval velmi obšírný.

[283]IV. Starobylý způsob titulu je také označení díla podle útvaru a žánru s nějakým určením: Zpráva a naučení synu Jaroslavovi o tom, co činiti a čeho nechati (1504); O práviech, súdiech i dskách země české knihy devatery; z doby pozdější: Píseň starodávná po hůnská, Komedie o svaté panně Dorotě.

Tento způsob je dosud velmi živý, jak o tom svědčí tyto příklady:

Povídky: Povídky malostranské; Povídky z kraje (Jos. Jakubec), Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (Čapek tímto názvem naráží možná na Babičku, kap. XI.; „…Myslete si, že mám sedmdesát kapes a v každé jednu pohádku; z kolikáté kapsy pohádku chcete abych povídala?“ „Třeba z desáté,“ volaly děti. — „Tedy z desáté; v desáté kapse je pohádka taková: Byl jednou jeden král…“)

Balada: Balada o očích topičových, Selské balady.

Romance: Romance o jaře 1848, Romance štědrovečerní.

Písně: Písně kosmické, Večerní písně, Jitřní písně.

Zpěvy: Rudé zpěvy.

Někdy básník metaforicky pojmenuje dílo obdobným názvem z oboru hudby nebo výtvarného umění: Fanfáry a kadence; Jihočeské melodie (Mokrý), Obrázky z Blat a Hlubocka (Klostermann), Siluety mužů.

Z označování slovesných děl rozvitými názvy druhů se vyvinuly tituly s předložkou o: O třech ženách zchytralých; O dvanácti měsíčkách; O ztraceném ševci.

V. Nejobvyklejší titul v nové době je naznačení tématu, díla rozvitým podstatným jménem, zejména dějovým: Výpravy chudých, Zmoudření dona Quijota, Výlet pana Broučka do měsíce, Kruté mládí (cyklus tří povídek B. Benešové: Hladina, Stíny, Světlé vlny), Nedobytá vítězství (Šalda o názvech Benešové říká: „Autorka dovede křtít stejně šťastně jako odvážně“, oba uvedené názvy jsou „stejně obsažné jako sugestivně dotvářející.“ Názvy jednotlivých povídek se mu nelíbí: „Co říkají tyto odtažité geometrické a fyzikální představy o rázu prací, které se kryjí za nimi? Nic“ (Šalda, Kritické glosy k nové poezii české 1939, II, s. 251).

Umělci slova vytvoří mnohdy vhodný název docela prostě, že vy[284]stihnou ráz díla nějakým souslovím nebo i jedním slovem, které označuje nějakou milou nebo zvláštní věc — mám na mysli názvy: Kvetoucí trnka (Stehlík), Jabloňový sad (Pilař), Dech na skle (Hora), Prasklý zvon (Vokáč); Proměna…

Jindy se u našich lyriků vyskytují poetické názvy z nezvyklých spojení slov, jako Kamenný pláč (K. Bednář), Hvězdy v slzách (B. Mach), Nachový vítr (M. Bureš), Zvichřené jasany (Sedloň)….

Velmi často bývá za název literárního díla vybráno označení hlavní osoby: Babička, Náš dědeček, Matka, Otec, Paličova dcera, Maryša; Naše Tonička (Catherová), Tonka (Robert Musil), Tonka Šibenice (Kisch), Edison (Nezval)…

Nezřídka bývají v názvu díla jména dvou hlavních osob: Toman a lesní panna, Romeo a Julie….; jindy množné číslo podstatného jména, jde-li o kolektivního hrdinu: Naši, Psohlavci, Zapadlí vlastenci, 70 000, Barabové…

Oblíben je titul z názvu místního prostředí, v němž se děj odehrává U řezaček (M. A. Šimáček), U nás, Ve stínu lípy, V přírodě, Na hrobech indiánských… Za název díla se hodí dobře i označení času děje: Zamořená léta, Noc na Karlštejně, Máj, První máj 1890, Prosinec. Zejména významná data, jako 1812, 1938, se vyskytují v této funkci sama o sobě.

Novější spisovatelé si oblibují za názvy věty slovesné: Chceme žít, Aí žije život, Bejvávalo, Na koho jsem si vzpomněl cestou do hor. Vyjadřují základní smysl díla.

Od 2. polovice 18. století do polovice 19. století bylo v oblibě označovat literární díla, zejména hry, dvojitým titulem: Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj u Prahy (Thám), Osvobození vlasti aneb Korytané v Čechách (Štěpánek), Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synově (Tyl). Jako příklad dvojitého názvu povídky připomínáme Šedivého dílko Mnislav a Světivína aneb Příběhové prvních obyvatelů okořského zámku (1794).

Zdá se, že u dramat dvojitý titul měl silněji působit na čtenáře návěstí a získat je k návštěvě. Dvojitý název není však novum 18. století: jedna Shakespearova hra se jmenuje Twelf-Night or What you will (v Sládkově překladu Večer tříkrálový nebo Cokoli chcete).

V době obliby národopisu vyskytovaly se často nářeční [285]zvy knih. Zdá se, že jejich průkopnicí byla K. Světlá svými názvy Kantůrčice a Nemodlenec (tj. neznaboh). Tato záliba snad vrcholí u Preissové (Gazdina roba, Její pastorkyňa). Připomeneme si také Sumínovo Věště a Raisovo Stehle; tyto názvy působily nově a přitažlivě právě svou neplnou srozumitelností.

Z argotu je vzat název Káňových Somráků, ze slangu Arbesových Štrajchpudlíků.

V názvech historických povídek bývaly archaismy: u Z. Wintra (Rozina sebranec, Panečnice). Jazykoví experimentátoři si naopak libují v neologismech: Záhřmotí (Holan). Koncem 19. století se nezřídka vyskytovaly cizojazyčné, zejména latinské názvy českých básnických sbírek: Rosa mystica (1892, Borecký), Liber aureus (1894, Jar. Kvapil); snad nejvíce jich má Machar: Confiteor (1887), Tristium Vindobona (1893), ale je u něho též citátový francouzský název: Pêle mêle (1892). Tato kosmopolitní móda však brzy opadla.

VI. Autoři často chtějí, jak už bylo naznačeno, vytvořit opravdu poetický název a ve zkratce v něm zachytit smysl celého díla. Je-li dílo nazváno jménem osoby, snaží se někdy romanopisec, aby osobní jméno vynikalo zvláštním půvabem nezvyklosti — srov. Sovovo nezvyklé Tóma Bojar nebo Zeyerovo Jan Maria Plojhar, které zaujalo autora, když je četl v matrice, anebo Zeyerovo Troje paměti Víta Choráze (Choráz = les u Vodňan).

Nejsnáze a nejúčinněji vzbudí autor určité ovzduší tituly z citátů známých děl. Vhodně je volen za název Pluhařova politického románu Opustíš-li mne… citát z Dykovy básně „Země mluví“ (už kdysi ho použil Skácelík). Pozoruhodný je název Tetauerových povídek o květnu 1945 Krvavá fuga. Naráží na Halasovu předpověď v básni „Praze“ (z Torsa naděje, 1938): „…Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastián Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas.“ Z cizích prozaiků si oblíbil brát za názvy svých děl citáty zejména Hemingway (viz o tom poznámky Škvoreckého v knize Sbohem, armádo, s. 297).

V názvech literárních děl bývají i přísloví a pořekadlaS poctivostí nejdál dojdeš (Gruss), Chudí lidé vaří z vody (Pacov[286]ská), Všechny cesty vedou do Říma (Vrchlická), popř. jen úsloví vzatá z přísloví a pořekadel: Vrabec v hrsti (Horký), Nahý v trní (E. Konrád), Chléb odříkaný (Morávek), Rozum do hrsti (Polách), Žába na prameni (Tomanová), Sedm tučných let (Mališ).

VII. Při pojmenování literárních děl se často vyskytuje metafora. Velmi pěknou je název Raisova Západu, románu o 92letém faráři. Pravil o sobě:

„… jsem už jako slunce na západě — ne vysoko, ale dole, když už se mu jen vršek hlaví dívá přes kopce sem k nám“ (s. 25, 2. vyd. il. Kašparem). „Potom bude možno klidně čekat — ať už se slunce života o chvíli dřív nebo později nadobro skloní a tma zahalí starou hlavu“ (s. 190—192).

O metaforických titulech podle forem hudebních a výtvarných už byla řeč. Básníci z okruhu Čelakovského a sám Čelakovský rádi dávali svým sbírkám i jednotlivým básním názvy podle květin a výtvorů z květin. U Čelakovského si vysvětlujeme tuto náklonnost jeho velikou zálibou v botanice; zdá se však, že bohatství květinových názvů je příznačné pro celý biedermayer. Příklady: Čelakovský: Pomněnky vatavské, Růže stolistá, Kvítí; Chmelenský: Růže tetínská, Věnec ze zpěvů vlasteneckých…, Kytka, Kvítí polní z Moravy a Slezska, Růže plané z Moravy a Slezska; Vacek Kamenický: Lilie a růže; podobné názvy dávali svým básním i J. J. Marek, Štulc, Vinařický aj.

I příslušníci jiných generací brali názvy z oblasti květeny, třebas to už nebyla manýra: Vrchlický: Kytky aster, Duše mimóza, Svlačce na úhoru, Klášterský: Tmavé růže, Jar. Kvapil: Růžový keř, Křička: Šípkový keř, Rais: Potměchuť, Trochu vřesu.

V názvech se vyskytují i metafory s nedosti realistickým podkladem: V podvečer pětilisté růže, V červáncích kalicha (tu jde o vliv realističtějšího názvu V záři kalicha). V našem písemnictví jsou však i metaforická pojmenování se složitým podkladem v příslušném díle, jako je tomu u názvu Stříbrný vítr. Nový vydavatel tohoto románu (Votruba) správně praví, že jde o „obrazné pojmenování nevyslovených a nevyslovitelných tužeb, ideálů, snů, představ, za nimiž jde mládí“. Klíč k názvu nalézáme zejména ve dvou místech románu:

… stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud zdaleka… ne, není to tak, říc se to nedá… Já už stříbrný vítr neslyším [287](s. 269). Stříbrné mraky stále pospíchaly napříč oblohou… A vítr dul jak trubač na bílém koni… „Slyšíš…?“ ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemně naslouchá. „Co?“ „Stříbrný vítr…“ (s. 52—53).

Též název Olbrachtova románu Žalář nejtemnější je krásnou metaforou s pozadím v díle. Klíč k pochopení tohoto názvu je v řeči hrdiny, osleplého žárlivce komisaře Macha:

U nás venku byl takový slepý skuhra, sedal o jarmarcích na mostě a mlel pořád jednu. „Slepota je žalář nejtemnější, dobrodinečkové moji, smilujte se.“ A mně nedá spát tenhle žalář nejtemnější… Ale jsou ještě temnější kobky… Žárlivost je horší. To již není jen vnější, nýbrž vnitřní tma… Slova skuhralova mají mnohem hlubší význam. Třeba se v ně jen ponořit, jako se kacíři hrouží do biblického verše, a vysvitne vám, že ne slepota, ne žárlivost, ale láska je žalář nejtemnější (5. vyd., 1936, s. 139—140).

Umění metafory v názvu ovládá i M. Pujmanová. Název jejího románu Lidé na křižovatce (1937) naznačuje, že se jeho hrdinové rozhodují pro socialismus nebo pro batismus, ale hlavně, že žijí v době přípravné a přechodné, mezi válkou dobojovanou a novou, chystanou válkou. Jedna z hlavních postav románu, dr. Gamza, při hodnocení doby řekl: „Jsme lidé na křižovatce.“ Román Hra s ohněm je obraz poměrů od ovládnutí Německa hitlerovci až po okupaci Prahy. Jeho název je vzat z přísloví, že ten, kdo si hraje s ohněm, se popálí. Je nejen narážkou na podvod s požárem říšského sněmu (důležitou částí románu je vylíčení procesu s Dimitrovem), ale i na hru těch, kteří Hitlerovi přihrávali.

I personifikace jsou časté jako názvy uměleckých děl: Milenka modř (K. Bednář), Bosé oblohy (týž), Kov hovoří (K. J. Beneš), Blouznivý vějíř (Holan), Tráva se raduje (Mikolášek), Oblak bloudí nad květem hlohu (Strniště). Setkáváme s i s antitezí (Na statku i v chaloupce, V zámku a v podzámčí), oxymorem (Svítání na západě; Úžeh trnou — Urbánek), paradoxem: Přivedla žebráka na mizinu, Zbraně bezbranných (Valja), Válčení civilistovo. Jsou i groteskní názvy, jako je Fikrův Blázni v láhvi nebo Pickův Ptáci a jiné ryby.

Básníci často usilují o pádnost názvu. Např. na radu V. I. Němiroviče-Dančenka název Na dně života v novém, prohloubeném zpracování zkrátil Gorkij na pádnější Na dně. (Stanislavskij, Můj život v umění, č. překlad, 1946, s. 273).

[288]VIII. Někdy je pojmenováno umělecké dílo se zvláštním záměrem podle jiného: Hálkovy drobné epické obrázky z venkova se jmenují Pohádky z naší vesnice; ironik a mistr sarkasmu Dyk nazval schválně stejně dílo o malodušnosti a jiných nepěkných vlastnostech našich politiků za Rakouska.

Poněkud obměněný název vyjadřuje mnohdy poměr svého autora k jinému tvůrci: Fischerův soubor statí Duše a slovo nevyjadřuje pouze pojetí literatury, ale i vztah k autoru Duše a díla, k Šaldovi.

Na název publikací působívá i název obdobných cizojazyčných, vydavateli sympatických periodik: v Jakubcových Dějinách české literatury se dočítáme, že na název Puchmajerových almanachů Sebrání básní a zpěvů měl snad vliv polský název publikace z let 1752 až 1756 Zebranie rytmów wierszopisów źyjących. Podobně podle téhož autora se opírají pojmenování našich plesových almanachů ze 40. let minulého století o název polského almanachu Pierwiosenky — upozornil naň Šulc r. 1839 v Tylových Květech.

IX. Zajímavé jsou i otázky spojené s překlady názvů uměleckých děl.

Většinou se překládá doslovně. Např. Gessnerovu veselohru „Albert und Lotte oder die Tugend bei der grössten Armut“ přeložil Kramerius r. 1785: Albert a Lotte aneb Ctnost v nejhorší nouzi.

Někdy však má překlad či zpracování z rozmanitých důvodů jiný název. Např. předloha Rohovina Čtverrohého je Hakenova humoreska „Kann man, was man will (1790); Klicpera své dílo nazval podle muže, který byl předmětem sázky, podle pana von Viereck.

Korespondence Zeyerova se Sládkem ukazuje, kolik přemýšlení dal název Obnovené obrazy, podnícený nebo spíše přejatý z Hawthornových „Twice Told Tales“. Zeyer píše 18. 9. 1892: „Pro ‚twice told tales‘ není mi možno nalézti slovo. Zdá-li se Ti: Opětované povídky lepší než Obnovené obrazy, vytiskni to. V tom momentu zdá se mi to lepší jen už proto, že by se mohlo říci: vypravuje J. Z., — kdežto nevím, jak své jméno s těmi Obrazy spojím. Dělej podle svého náhledu.“ (Kvapilovo vydání Korespondence, s. 274.) Sládkovi se jeví název Obnovené obrazy krásným a trefným (tamtéž).

K překládání je třeba nejen znalostí jazykových. Víme, jaké obtíže působil překlad Goethovy balady „Erlkonig“ — první část tohoto [289]složeného slova považovali mylně za název olše. Ve Slovanském přehledu (1902, s. 104) kárali titul Gorkého hry Měšťáci; má prý znít Měšťané, neboť autor mínil třetí vrstvu „gorodskogo soslovija“, městského stavu, jejž tvořili kupci, řemeslníci a měšťané, obyvatelé žijící z polností apod. a vynikající nehybností a konzervativností.

Někdy není možno názvy plně vyjádřit překladem, zejména ne ty, kde se význam českého slova rozsahem nekryje s rozsahem odpovídajícího slova v jazyce cizím. Osvětlí to dva příklady:

Neruda se r. 1876 táže v dopise Vratislava Kazimíra Šembery, svého přítele, „jak by se mohli do němčiny přeložit Trhani? Zas s tím vedlejším smyslem snad — otrhanců? Bylo by dobře Die Reisser? — Erdspalter? — Sprenger? Prosím, navrhni mně něco“ (Pražákův výbor „Neruda v dopisech“, 1941, s. 392).

Druhý příklad se týká názvu Karafiátových Broučků. Autor praví o něm (v Reformovaných listech r. 1903, článek K historii Broučků) toto: „Broučci jsou šťastná náhoda, která se v ledakterém jazyku nepovede. Mnohé české zdrobňovací slůvko nám přímo voní, v překladu se musí vypustit. Ba už ten šťastný název Broučci se nedá přeložit. Každý český otec vidí hned při tom slově své drahé dítě v tom půvabném jeho věku, kdy ono čtvermo lezlo po zemi a tolik toho nabroukalo… Snad by se něco z toho dalo rusky nebo polsky napodobit, ale anglicky jest glow-worm jenom glow-worm „světluška“ a nic víc.“

Jaké obtíže působí překládání uměleckých názvů, ukázal umělecký překladatel, básník a vědec Otokar Fischer v článku „O překládání básnických děl“ (příslušný pasus je v „Duši a slově“ na s. 264 až 265): „Mezi nejtěžší oříšky, jež namnoze rozlousknout vůbec nelze, náleží titul básně, titul díla. Tedy věc nikterak ne nahodilá, nýbrž zhuštění obsahu, pregnantní, k heslu povýšený citát, šťastný nález, založený na básnické intuici a spolu na náhodě seskupení jazykového.“ Připomíná, že se nepodařilo dobře přeložit název Shakespearovy hry o zkrocení zlé Kateřiny, že se nepodařilo v jednom překladu z němčiny (Der Tor und der Tod) uchovat aliteraci a asonanci, že nelze v překladu zachytit vedlejší asociace, rytmus. Pasus končí poukazem na to, „že často a častokrát je nutno při nadpisu díla volit opis nebo zcela volnou náhradu“.

[290]Snad se mi v tomto článku, zkratce větší práce, podařilo ukázat hlavní jazykové typy názvů uměleckých slovesných děl i složité postupy, jimiž tyto názvy mnohdy vznikají. Z citátů vyplývá, že skrývají v sobě mnoho námahy a umu, názvy přeložených děl kromě toho mnohdy i hluboké znalosti jazykové a věcné. Vhodně utvořené názvy mívají někdy i význam pro rychlejší rozšíření díla.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 279-290

Předchozí Pavel Novák, Naděžda Svozilová: O skloňování albánských a novořeckých vlastních jmen osobních v češtině

Následující Ladislav Horák: Jméno Čech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1