Časopis Naše řeč
en cz

Skloňování cizích jmen vlastních na -u

vh

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

Pravidelní čtenáři denního tisku si všimli, že novináři jsou někdy na rozpacích, jak zapojovat do českého textu jména cizích státníků nebo jiných význačných osobností zakončená na -u, jako je na př. jméno indického ministerského předsedy Nehru, jméno japonského zahraničního ministra Šigemicu, burmského ministerského předsedy U Nu a pod. Sem patří také čínská jména typu Wang Š’-fu, Jang Kchung-su, rumunská jména typu Jonescu, Dumitriu, Gogu, Micu, Savu a pod. Narážíme tu především na otázku, zda tato jména skloňovat, nebo je ponechávat nesklonná. A na tuto otázku je tedy především třeba dát odpověď, protože český skloňovací systém nenabízí spontánně žádný vzor, podle něhož bychom je mohli skloňovat, neboť čeština nemá žádných podstatných jmen zakončených na -u. A příjmení typu Pavlů, Janů — oněm jménům cizím nejblíže příbuzná zakončením — by sváděla k tomu, abychom ani je neskloňovali.

Čeština se v zásadě nevzpírá tomu, neskloňovat cizí jména působící nezvykle, ať jsou to jména obecná, nebo vlastní. Na př. z obecných zůstávají nesklonné typy angažmá, kombiné, gervais, tableau, zebu a j. Z vlastních jmen nebývají skloňovány některé typy jmen místních, mnohé z nich početně velmi bohaté. Můžeme dokonce říci, že v této oblasti zůstává [192]jméno nesklonným, jakmile se u něho objeví sebemenší nesnáze ve skloňování. Ze známých jmen připomínáme jen Marseille, Anjou, Fontainebleau, Waterloo, ze sovětských jmen některá jména neslovanského původu, na př. Ordžonikidze, Tbilisi, Soči, Baku, Tartu, z orientálních jmenujeme aspoň některá na -i: Gobi, Nagasaki, nebo na -u: Kansu, Buru, Pegu a j. Většině těchto jmen přisuzujeme gramatický rod střední.

U vlastních jmen osobních naproti tomu převládá v češtině tendence skloňovat je. Srovnejte si na př. místní jména Fontainebleau, Anjou, nesklonná — a osobní jména Rousseau, Barthou, jež běžně skloňujeme: Rousseaua, Barthoua. A podobně je tomu i u oněch cizích jmen na -u: v literatuře i v denním tisku převládají u těchto osobních jmen tvary skloňované. Jistou tradici má už v češtině skloňování jmen rumunských, především několikaslabičných; jejich zakončení -u se obecně považuje za charakteristickou koncovku rumunských příjmení (po otci, tzv. patronymik). Jako jejich česká obdoba se nabízejí jména typu Koťátko, Janko, Stýblo a pod. a jejich sklonění se stává vzorem i pro jména rumunská. Tak se tedy v češtině staly běžnými tvary v 2. p. Jonesca, Moiceana, Dumitria, v 3. p. Jonescovi, Moiceanovi, Dumitriovi atd.

Jisté rozpaky pociťujeme, když máme užít v českém textu dvojslabičných jmen rumunských, jako Micu, Mitru, Radu, Savu a j. pod. Příklad oněch několikaslabičných jmen nás vybízí, abychom je skloňovali stejným způsobem, avšak jistou zábranou je nám tu vědomí, že odsunutím koncového -u se jméno poněkud deformuje. Přesto však doporučujeme, aby se i tato jména skloňovala jako jména víceslabičná: 2. p. Goga, Mica, Mitra, Rada, Sava, 3. p. Gogovi Micovi atd. Vede nás k tomu tato skutečnost: Ve slovenštině je řada osobních jmen typu Jano, Vlado, v srbocharvátštině Branko, Radko, Zvonko a j.; ono koncové -o pokládáme u nich za charakteristický znak slovenský nebo srbocharvátský (obdobných jmen českých je málo). Všechna tato jména v nepřímých pádech onen charakteristický znak rovněž ztrácejí, a proto není důvodu, aby koncovka -u u jmen rumunských byla výjimkou.

Orientální jména jsou pro nás zpravidla těžko analysovatelnou značkou. Jejich koncové -u se většinou právem neodvažujeme vynechat, i když nám jeho původ a význam není jasný. Charakter jmen, zejména jednoslabičných a dvojslabičných (U Nu, Š’-fu), po případě i způsob psaní trojslabičných čínských jmen (připojení posledního jména k předcházejícímu spojovací čárkou) nás přesvědčují, že koncové -u nemůžeme považovat za odvozovací příponu (jako na př. u jmen rumunských), nýbrž že je to samohláska základu jména; jeho vynecháním bychom dostali jméno zcela jiné. To vše nás nutí k tomu, abychom taková jména skloňovali mechanicky: pádové přípony vzoru „pán“ připojujeme k celému jménu na -u: Nehrua, Nehruovi, Nehruem, U Nua, U Nuovi, U Nuem, Wang Š’-fua, Jang Kchung-sua, Šigemicua atd.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 5-6, s. 191-192

Předchozí František Trávníček: Ještě k postavení bohatěji rozvitého přívlastku

Následující Josef Filipec: Byl to můj přítel, který…