Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nové polské práce o působení češtiny na polštinu v 16. století

Vliv češtiny na spisovnou polštinu, zvláště výrazný v raném středověku a pak znovu v období humanismu, byl často předmětem jazykovědných studií českých i polských. Hlavní tendence této expanze češtiny zachytil u nás synteticky B. Havránek v rámci vývoje spisovného jazyka českého[1] a podrobněji ve sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu“.[2] Z polské strany se jazykovými vlivy češtiny na polštinu zabývali mj. A. Brückner, K. Nitsch a W. Taszycki, po r. 1945 zejména St. Urbańczyk a Zdz. Stieber. St. Urbańczyk srovnal staropolskou Bibli královny Žofie s prvními pěti knihami české Bible olomoucké z r. 1417 se zvláštním zřetelem k lexikálním bohemismům, kterých je v polském textu značný počet.[3] Společná edice této přední jazykové i literární památky staropolské spolu s příslušnými staročeskými biblickými texty, které jsou jí nejbližší, bude v dohledné době jedním z prvních konkrétních výsledků soustavné československo-polské spolupráce v oblasti jazykovědy; připravuje ji se St. Urbańczykem Vl. Kyas, který se otázkou české předlohy staropolské bible odborně zabývá.[4] Významnou úlohu při vzniku spisovné polštiny připsal češtině Zdz. Stieber: podle jeho názoru v případech, kde se střetly dva polské typy, nejčastěji velkopolský a malopolský, rozhodoval vzor češtiny v tom smyslu, že do spisovné polštiny pronikala zpravidla ta varianta, která byla bližší češtině.[5] Roz[181]boru českých jazykových prvků v překladech polského humanisty Martina Bielského věnovala v nedávné době zvláštní studii polská lingvistka J. Loretova.[6]

Význam, který sami Poláci těmto otázkám a jejich objasnění přikládají, je dobře patrný i z toho, že pro soustavné zkoumání vlivů češtiny na polštinu 16. století bylo v r. 1956 ve varšavské pobočce Slovanského ústavu Polské akademie věd zřízeno zvláštní oddělení, v němž za vedení Zdz. Stiebera pracují dva mladší polští bohemisté, M. Basaj a J. Siatkowski. O dosavadních výsledcích výzkumu informoval J. Siatkowski v přednášce, kterou proslovil za nedávného studijního pobytu v Praze na pozvání Jazykovědného sdružení při ČSAV dne 23. října 1959.[7]

Práce byla zahájena sestavením rejstříku všech slov, která byla v dosavadní odborné literatuře označena za bohemismy (hláskoslovné, morfologické a nejčastěji lexikální); dosud bylo shromážděno na 2000 hesel z doby od počátků křesťanství v Polsku (10. stol.) až do přítomnosti, nejvíce dokladů je ovšem ze stol. 15. a 16., kdy české jazykové vlivy pronikaly do Polska v míře největší a byly také přijímány s největší ochotou. Proto se také varšavské pracoviště zaměřilo na soustavnou analýzu jednotlivých polských památek 16. století a jejich bohemismů.

Důležitým metodickým předpokladem pro výzkum tohoto druhu je volba správných kritérií pro zjišťování bohemismů; starší práce tu často docházely k výsledkům dosti rozdílným. Tak např. u předložky bez uznávali vliv češtiny Urbańczyk a Stieber, Sławski a Rozwadowski jej popírali; sloveso dufać pokládal Rospond za výpůjčku z češtiny, Sławski nikoli. Nejvíce nejistoty je u slov cizího původu, která se často dostávala do polštiny českým prostřednictvím, jako např. barwa, baszta, bawełna aj. Jasnější je situace u slov, kde předpoklad českého původu je podepřen důvody hláskoslovnými, např. skupinou trat, tlat místo trot, tlot (brama ‚brána‘, błagać ‚vychloubati se‘), souhláskou h za etymol. g (hańba), českými střídnicemi za nosovky (poruczyć, kus) apod. Přitom třeba mít ovšem na paměti, že některé hláskoslovné jevy, jako h za etymol. g nebo nedostatek nosovek, by mohly také ukazovat na vliv ukrajinský, a v takových případech je třeba dalšího zkoumání, zejména historického vývoje a nářečního stavu v obou jazycích. Nelze také vždy s jistotou roz[182]hodnout, jde-li v daném případě o bohemismus hláskoslovný, nebo slovníkový s počeštěnou hláskovou podobou: polské praca, pracować můžeme vykládat buď jako hláskově přizpůsobené starší polské tvary proca, procować, nebo za výpůjčky lexikální, které se v některých případech v hláskosloví přizpůsobily polštině.

Při zjišťování a hodnocení vlivu češtiny na polštinu nelze přejít bez povšimnutí ani stav nářeční, a to jak v polštině, tak i v češtině. Podle tohoto kritéria lze pokládat za bohemismy slova jako błazniwy, dzielnik, popłatek, wzacny, protože se v polských nářečích nevyskytují buď vůbec, nebo jen v nejjižnějších oblastech Polska, jejichž spoluúčast při vytváření spisovné polštiny byla nevelká. Současně je však třeba uvážit i situaci daného slova v nářečích českých a konečně nelze přehlížet ani skutečnost, že jde především o působení spisovné češtiny na spisovnou polštinu, a výpůjčky jsou proto z největší části knižní povahy (to platí např. pro terminologii náboženskou a vojenskou, dále pro některé slovotvorné typy, jako jsou přídavná jména na -telný, která se v polských a českých nářečích nevyskytují vůbec a do spisovné polštiny pronikla z češtiny, jak před časem ukázal B. Havránek).[8] Velmi poučné je také sledování zkoumaného slova v historickém vývoji, jak ukázala např. Urbańczykova studie o předložce bez v polštině.[9] Tato obecně slovanská předložka na jistou dobu v polštině zanikla, ale pak se znovu objevila v některých památkách 15. století, především v těch, které i jinak obsahují poměrně četné bohemismy. V úpravě polského „Života Pána Ježíše Krista“, kterou provedl v první polovině 16. stol. Jan Sandecki-Malecki, jsou důsledně všechny předložky przez nahrazeny předložkou bez, patrně nikoli bez vlivu českého.

Při dalším postupu se členové varšavského pracoviště soustředili na polské autory z první poloviny 16. století a vyexcerpovali až dosud asi 50 památek z literatury původní i překladové; nevyhýbali se ani takovým dílům, ve kterých se podle předběžného průzkumu daly bohemismy očekávat jen v míře nevelké. Kromě toho si při excerpci všímali také tzv. kontrabohemismů, tj. takových polských slov a tvarů, které s bohemismy konkurovaly (např. miłośnik — fijerz, čes. frejíř; natychmiast — hned/wnet/; wiele — mnogo); toto zachycení bohemismů i antibohemismů je nezbytným předpokladem spolehlivého zjištění jejich vzájemného poměru také v historické perspektivě. I když výzkum není dosud ani zdaleka ukončen, přece už shromážděný materiál připouští některé předběžné závěry. Ukazuje se [183]např., že frekvence jednotlivých bohemismů v polských památkách zkoumaného období je velmi různá a v dalším vývoji se mění; z hojných bohemismů doložených v tomto období zobecněly a natrvalo se udržely v polštině jen některé. Některá zjištěná fakta — jak se zdá — nasvědčují tomu, že by nebylo nemožné rozšířit Stieberovu hypotézu o rozhodujícím vlivu češtiny při utváření spisovné polštiny, autorem vyslovenou jen pro jevy hláskoslovné (viz zde výše na s. 180 a pozn. č. 5 tamtéž), v některých případech i na tvarosloví a slovní zásobu.

Dílčí výsledky těchto prací jsou zatím publikovány — nebo se připravují k publikaci — ve formě monografických studií. J. Siatkowski uveřejnil v novém západoevropském slavistickém sborníku International Journal of Slavic Linguistic and Poetics obsáhlou stať „Czechizmy w języku Jana z Koszyczek“[10] a připravuje do tisku další podobnou práci o bohemismech u Jana Sandeckého-Maleckého. C. Piernikarski, který se dříve účastnil výzkumu bohemismů na varšavském pracovišti (nyní je lektorem polštiny na Palackého universitě v Olomouci), má v rukopise hotovou práci „Czechizmy w języku Grzegorza Pawła z Brzezin“ a druhý člen kolektivu, M. Basaj, zpracovává bohemismy u Jendrzeje Glabera z Kobylina. Podobným způsobem bude třeba prozkoumat podíl bohemismů i v díle několika dalších polských spisovatelů 16. století, např. Jana Seklucjana, Biernata z Lublina aj. Konečným výsledkem tohoto soustavného studia je zpracování lexikálních i jiných bohemismů v polštině 16. století a jejich polských ekvivalentů formou slovníkovou a syntetické zhodnocení jejich celkového podílu na historickém vývoji spisovné polštiny.

---

[1] Československá vlastivěda. Řada II. Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, zvl. na s. 44n. a 76n.

[2] Expanze spisovné češtiny od 14. do 16. století, Praha 1939, s. 53—59.

[3] Z dawnych stosunków językowych polsko-czeskich. Cz. I. Biblia królowej Zofii i staroczeskie przekłady Pisma św. Kraków 1946, s. IV, 183.

[4] Srov. jeho studie Za českou předlohou staropolské bible (Slavia 22, 1953, s. 112—124) a K rekonstrukci české předlohy staropolské bible (Česko-polský sborník vědeckých prací II, Praha 1955, s. 39—64).

[5] Uwagi o pochodzeniu polskiego języka literackiego (Język polski 30, 1950, s. 161—165); Wpływ czeszczyzny na kształtowanie się polskiego języka literackiego (Česko-polský sborník vědeckých prací II, Praha 1955, s. 27—34).

[6] Czechizmy w Żywotach filozofów i w pierwszym wydaniu Kroniki świata Martina Bielskiego (Łódzkie Towarzystwo naukowe. Rozprawy Komisji językowej 2, 1955, s. 201—214); srov. o ní zprávu M. Dokulila ve Slově a slovesnosti 17, 1955 s. 126—127.

[7] Srov. též J. Siatkowski, Z prac nad wpływami czeskimi na polszczyznę XVI w. Sprawozdania z posiedzeń PAN 1959, č. 3/4, s. 35—42.

[8] Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích slovanských, Slavia 7, 1929, s. 766—784.

[9] Historia przyimków bez i przez. Język polski 26, 1946, s. 134n.; srov. též Urbańczykovu studii Biblia królowej Zofii (viz pozn. 3), s. 96n.

[10] O studii podáme podrobnější zprávu v časopise Slovo a slovesnost.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 5-6, s. 180-183

Předchozí František Cuřín: Jazykový koutek Československého rozhlasu

Následující Jaroslav Machač: Zástava