Časopis Naše řeč
en cz

Nad polským slovníkem synonymickým

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Úkol referovat o novém polském slovníku synonymickém vede nás nejprve k tomu, abychom se zamysleli — a to především z hlediska vyjadřovacích potřeb uživatelů jazyka — nad poměrem slovníku tohoto typu k nejběžnějšímu typu slovníku, v němž se vykládají slova jednotlivě.

I slovníky, které podávají co nejúplnější popis slovní zásoby, bývají zpracovány se zřetelem k praktickému užívání. Jednotlivá hesla bývají v nich proto řazena zpravidla podle abecedy. Toto seřazení dovoluje rychle nalézt každé slovo. Abecední pořadí ovšem jen ve velmi malé míře vystihuje strukturu slovní zásoby. Z větších skupin zachycuje uceleně vlastně jen skupiny složených slov (podle prvního členu složeniny) a dále předponové odvozeniny (mezi ně se ovšem dostávají i slova neodvozená předponou, např. mezi vytáhnouti a vytisknouti je výti atp.). Jen nepoměrně řidčeji se volí pořadí jiné; [58]např. podle frekvence slov (častosti výskytu)[1] nebo podle věcných okruhů (to je např. systém v obrázkových slovnících vycházejících z Komenského práce Orbis pictus; nejrozšířenější jsou německé slovníky Dudenovy). — I k neabecedním slovníkům se však pro snadnější hledání připojuje abecední rejstřík.

Abecední pořadí hesel ovšem neurčuje vlastní charakter zpracování hesel slovníkových. Podstatnějším rysem obrovské většiny našich slovníků jednojazyčných i vícejazyčných je to, že slovní zásoba je v nich zpracována způsobem, který zachycuje a vykládá slova jednotlivě, izolovaně. Odděleně a samostatně bývají zpracována slova odvozená, i když se neodchylují významově od společného významového základu, samostatně se vykládají synonyma, antonyma nebo i jinak spolu významově souvisící typy slov.

Jen v některých případech se různá slova „hnízdují“, tj. několik slov se spojuje do jednoho hesla; obyčejně se to týká hodně pravidelně tvořených odvozenin, jako např. vztahových přídavných jmen, příslovcí, podstatných jmen vlastností na -ost aj. Některé takové odvozeniny jsou „hnízdovány“ v právě vycházejícím Slovníku spisovného jazyka českého na rozdíl od Příručního slovníku jazyka českého. Na druhé straně se v slovnících tohoto typu věnuje pozornost slovním spojením, tradičně více ustáleným, frazeologickým, nověji (zvláště ve Slovníku spisovného jazyka českého) i typickým spojením volným.

Je třeba říci, že praktické potřeby uživatelů jazyka jsou v nejběžnějším typu slovníku, ve slovníku zachycujícím samostatně jednotlivá slova v abecedním pořadí, uspokojeny jen zčásti. Jaké jsou vlastně ony praktické potřeby dorozumívacího styku, pokud jde o slovní zásobu? Kterým z nich může sloužit slovník zachycující abecedně jednotlivá slova a které vyžadují jiný způsob zpracování?

Vyjděme od druhé otázky: Abecední slovník běžného typu, pokud ho nečteme průběžně jako souvislý text — což není četba nezajímavá, nadchl se jí např. Vladislav Vančura —, pomáhá v jazykové praxi především tehdy, když čteme, slyšíme nebo když se nám vybaví v mysli určité jednotlivé slovo a chceme se dovědět nebo si ověřit, jaký má přesný význam, popř. jaké má různé významy a významové odstíny a v jakém kontextu, v jakých spojeních se nejčastěji objevuje; popř. v jakém prostředí se slova užívá nebo jaké má slohové zabarvení (často uvádějí slovníky i výslovnost a mluvnické údaje).

Neméně často, ba možná častěji než postup od slova k věci se v praxi objevuje postup obrácený, pro určitou věc se hledá vhodné [59]pojmenování. Zpravidla jde o to, vybrat ze dvou, ba nejednou z celé řady možných pojmenování věci označení nejvýstižnější, v dané situaci nejvhodnější, vzhledem k cíli projevu nejúčinnější.

Zachycení a výklad slovní zásoby všestranně sloužící praxi má tedy několik aspektů: jde o

1. vztah slova k věci;

2. vztah věci k slovu;

3. významový vztah slova k jiným slovům v ose paradigmatické (významové shody a rozdíly mezi pojmenováními, která tvoří určité řady, otázky synonymity, antonymity a vůbec významových vztahů mezi pojmenováními, jejichž význam se dotýká, v různé míře překrývá, která mohou být v některých případech zaměněna nebo zase bývají zaměňována neprávem);

4. významový vztah slova k jiným slovům v ose syntagmatické (zachycení typických spojení volných i ustálených).

Abecední slovník zachycující samostatně jednotlivá slova dává odpověď jen v bodech 1 a 4, vztah v bodě 2 nechává vůbec stranou; v bodě 3 dává někdy částečnou, ale ne dosti spolehlivou odpověď: Jak známo, ve výkladových slovnících se někdy vedle výkladu nebo i místo něho klade synonymum nebo řada synonym; to se však zpravidla s vykládaným slovem nekryje úplně a tyto rozdíly se ve slovníku neobjasňují.

Nevýhody tohoto postupu se výrazně ukazují u dvojjazyčných slovníků běžného typu: např. ve Vydrově česko-polském slovníku se u hesla důsledek uvádějí jako ekvivalenty następstwo, skutek, wynik…; u hesla následek ekvivalenty skutek, następstwo; u hesla výsledek pak wynik…, skutek…; v polsko-českém pak u następstwo ekvivalenty následek, důsledek; u hesla skutek ekvivalenty výsledek (účinek), a u hesla wynik ekvivalenty výsledek, následek.

Tento běžný způsob zpracování (mějme za to, že jsou ekvivalenty vždy správně voleny) předpokládá vlastně, že uživateli jazyka je jasný významový poměr mezi významově blízkými pojmenováními výsledek, následek, důsledek, a neříká také mnoho o vzájemném poměru výrazů następstwo, skutek, wynik v polštině (zřetelně vyplývá jen to, že nejsou s českými výrazy paralelní).

V dané situaci, kdy máme podrobné, důkladné slovníky zachycující prvky české slovní zásoby v jednotlivých samostatných heslech v abecedním pořadí, vyvstává aktuální potřeba příruček, které by svou strukturou postihovaly a co nejlépe vysvětlovaly slova v jejich vzájemných vztazích, tj. ve vztahu ekvivalence, protikladnosti a dotyku, a zvláště částečného překrývání. Vůbec význam slova není dán jen zachycením okruhu jevů, které označuje, resp. výčtem jeho významo[60]vých znaků, ale i určením místa, které slovo zaujímá v poměru k jiným slovům.

Tento požadavek splňují slovníky, v nichž slova nejsou zpracovávána jednotlivě, ale ve skupinách: nejběžnější z nich jsou typy, které bývají označovány jako slovníky synonymické a analogické. Synonymické uvádějí výrazy souznačné, resp. významově blízké, analogické uvádějí řady slov obyč. podle věcné souvislosti. Nejbohatší tradici slovníků těchto typů má francouzština.[2] Slovní zásoba slovanských jazyků je v tomto směru dosud zpracována jen velmi nedostatečně. V češtině existuje zatím jen „Stručný slovník českých synonym“ od J. Mašína a J. V. Bečky z r. 1947. Zachycuje poměrně široký okruh slov, avšak klade je pouze vedle sebe bez jakéhokoli bližšího vysvětlení, bez spojení a bez příkladů. Např. pod heslem protivník stojí: odpůrce, nepřítel, sok, soupeř, rival. Autoři jsou si vědomi, že „slovník tento, protože neuvádí význam synonym, není určen k tomu, aby čtenáře poučoval, nýbrž toliko, aby napomáhal jeho paměti. Odhadnouti, které ze synonym se právě nejvíce hodí, musí už čtenář sám“ (s. 9). To je ovšem málo. Zčásti plní úlohu synonymického slovníku právě vycházející Sborník spisovného jazyka českého, v němž se u jednotlivých hesel za výkladem významu uvádějí soustavně i jeho nejbližší synonyma. Struktura slovníku ovšem nedovoluje vysvětlovat rozdíly mezi synonymy, což je zvláště důležité.[3]

Polštině se dostalo nového slovníku, který vyšel za redakce Stanislava Skorupky ve Varšavě r. 1957 (3. vyd. r. 1959) s názvem Słownik wyrazów bliskoznacznych (vedle redaktora se na zpracování podílela skupina pracovníků vedená I. Piotrowským). Skorupkův slovník obsahuje na 30 000 slov a má dvě části: vlastní slovník tvoří první dvě třetiny, obsahující skupiny výrazů významově blízkých, seřazených pod nejběžnější slovo heslové, poslední třetinu pak abecední rejstřík, dovolující vyhledat snadno všechna slova. Skorupka vhodně užil v titulu označení „výrazy významově blízké“ místo běžného tradičního označení „synonyma“, neboť jak bylo již dávno ukázáno, slov zcela souznačných a zcela zaměnitelných je v jazyce poměrně velmi málo (obvykle se liší alespoň významovým odstínem nebo slohově). Hlavní praktický úkol slovníku daného typu je třeba spíše vidět v upozorňování na větší i jemné rozdíly ve významu a v užívání jednotlivých slov než v poskytování bohatého výběru pojmenovacích možností, i když tento aspekt nepodceňujeme.

[61]Skorupka definuje výrazy významově blízké jako „takové výrazy, jejichž významové okruhy se částečně překrývají“. Rozlišuje významově blízké výrazy bližší (překrývají se větší částí) a vzdálenější (překrývají se jen z menší části). Zařadil však do slovníku i řadu výrazů, které výše vymezenému pojetí neodpovídají, které tvoří spíše jen řady spolu věcně souvisící; tak např. pod heslem stukać (‚klepat‘) jsou shromážděny výrazy, které vyjadřují zvuky vznikající při různé činnosti, např. nejen pukač (‚klepat‘), ale i bębnić (‚bubnovat‘), łoskotać (‚rachotit‘), pod heslem kolor (‚barva‘) se uvádějí jednotlivé názvy barev atd.

V hojné míře uvádějí se ve slovníku i synonymní frazeologické obraty a obrazná rčení, např. u hesla decydować též polské znění rčení kostky jsou vrženy.

Slovník vůbec neuvádí slova protikladného významu, antonyma; je to škoda, poněvadž se jim jednak stěží někdy dostane samostatného slovníkového zpracování (antonymita je v jazyce mnohem méně rozvinuta než synonymita), jednak příslušná antonyma často velmi dobře pomáhají určit rozdíly mezi výrazy podobného, ale nikoli totožného významu a vůbec doplňují obraz o postavení slova uvnitř slovní zásoby.

Nehodlám zde hodnotit výběr slov, která se do slovníku dostala, popř. zjišťovat, co v něm snad chybí. Jen k jedné věci mám zásadnější připomínku. Slovník se vcelku vyhýbá odbornému názvosloví; je však dosti případů, kdy odborné názvy pronikají do běžné zásoby jazyka a vstupují do těsných vzájemných vztahů k jejím složkám. Proto by takové výrazy měly být i v tomto slovníku zahrnuty.

Způsob zpracování hesel je takový: Heslovým slovem bývá výraz nejtypičtější a nejběžněji užívaný, obvykle domácího původu. Mezi výrazy blízkého významu se uvádějí nejprve výrazy jednoslovné, po nich slovní spojení a obraty, synonyma bližší předcházejí před vzdálenějšími, výrazy slohově neutrální před slohově zabarvenými; v závěru bývají odkazy na výrazy jen volně s danou skupinou souvisícími. Vzájemný poměr mezi jednotlivými významově blízkými slovy vysvětluje slovník pouze tím, že jsou slova uváděna ve spojeních pro ně typických a co nejlépe vystihujících jejich významovou specifičnost.

Např. v hesle przeciwnik (‚protivník‘) se uvádí mimo jiné: p. w pojedynku (‚v souboji‘), w dyspucie. Zwyciężyć przeciwnika. Antagonista: Nieustępliwy a. (‚neústupný‘). Oponent: O. w dyskusji. Opozycjonista: o. polityczny (dawn.) (za­staralé) Adwersarz *(=ve volnějším vztahu). Wróg (nepřítel): Odwieczny (‚odvěký‘), klasowy (‚třídní‘) n. Nieprzyjaciel (‚nepřítel‘): Polityczny, zacięty (‚tvrdošíjný‘) n. …Por. (Srov.) Napastnik (‚útočník‘), Wspólzawodnik (‚konkurent‘).

[62]Z uvedené ukázky vidíme, že v některých případech ze slovních spojení vysvítá alespoň náznakem rozdíl mezi synonymy, v jiných však nikoli, např. u slova antagonista. Jakkoli jsou typická spojení vybírána velmi důmyslně, přece zůstává nedostatečné vysvětlení rozdílů (a popř. zdůraznění shod) hlavní slabinou tohoto slovníku. Chybí v něm alespoň elementární výklad významových rozdílů seskupených výrazů, jaký je např. základním prostředkem zpracování hesel v uvedených synonymických slovnících francouzských. Redaktor slovníku podal takový výklad mnoha skupin v časopise Poradník Językowy[4] (počínaje od r. 1949 do r. 1956). Tam se např. vysvětluje rozdíl mezi významově blízkými příslovci takto: Nagle podkreśla odcień gwałtowności, niespodziewanie moment zaskoczenia, znienacka znaczy tyle prawie co podstępnie (Náhle zdůrazňuje odstín prudkosti, neočekávaně moment překvapení, znenadání značí skoro tolik jako úskočně; 1953, seš. 4, s. 25). Takový způsob vede čtenáře nesrovnatelně lépe k postižení vzájemného vztahu mezi slovy než pouhé uvádění v typických spojeních. S výhodou je možno oba prostředky kombinovat. — Autoři slovníku jsou si uvedeného nedostatku sami dobře vědomi, ale způsob zpracování byl omezen možnostmi vydavatelství; Skorupkova skupina pracuje však již na větším slovníku tohoto typu, kde budou podány i výklady. Lze očekávat, že se tím dostane polské lexikografii díla, které bude ještě lepším pomocníkem všem aktivním uživatelům spisovného jazyka, než je pozoruhodný slovník synonymický, o němž jsme zde stručně referovali. Jest si jen přát, aby se podobného díla, raději hned v oné úplnější podobě, dostalo brzy i veřejnosti české.


[1] Zvláště v posledních letech se ukazuje velmi naléhavá potřeba frekvenčních slovníků; i český frekvenční slovník (který zpracovali Jelínek, Bečka, Těšitelová) konečně v dohledné době vyjde.

[2] Z praktických synonymických slovníků uvádíme např. Nouveau dictionnaire des synonymes français od A. L. Sardoua (21. vyd. z r. 1942) nebo Dictionnaire des synonymes de la langue française od R. Baillyho z r. 1947.

[3] V nejbližší době vyjde obsáhlá práce J. Filipce Česká synonyma z hlediska české stylistiky a lexikologie.

[4] Tam také (1953) vyložil své pojetí synonymiky a frazeologie.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 1-2, s. 57-62

Předchozí Jan Sedláček: Výkladové slovníky spisovných slovanských jazyků

Následující František Švarc: Nové vojenské hodnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1