Časopis Naše řeč
en cz

O kultuře jazyka a brusičském purismu

Karel Hausenblas

[Články]

(pdf)

-

Široký zájem o otázky jazyka, který se u nás projevil po Stalinových příspěvcích[1], a to nejen v kruzích vědeckých a v prostředí školském, ale vskutku v celé naší veřejnosti, je zjevem, který má pro jazykovou praxi dalekosáhlý význam; je povinností české jazykovědy, aby ho bylo účelně využito pro zvýšení péče o jazyk.

Nejširší vrstvy i odborné kruhy nelinguistické začínají opravdu přikládat náležitý význam jazykové stránce projevů, zejména projevů psaných, a vítězí stanovisko, že špatné, nedokonalé, nedbalé jazykové vyjadřování ve společných věcech národního a státního života je nakonec na závadu úspěšnému rozvoji společnosti stejně jako nedostatek pozornosti a péče v jakémkoli oboru lidské činnosti pro společnost důležité.

Veřejnost, a to nejen lidé neškolení, ale zčásti i ti, kdo prošli důkladnější jazykovou výchovou, není však dobře seznámena s tím, jakým způsobem má o svůj jazyk pečovat a jaké zásady pro tuto péči platí. Přes kladné výsledky, které v tomto směru přinesly na př. populární výklady prof. Trávníčka v Lidových novinách nebo rozhlasový Jazykový koutek, vedený Ústavem pro jazyk český, setkáváme se stále ještě s pojetím snah o kulturu slova odkojeným starým brusičstvím a purismem: mluví se o zkaženosti současného jazyka, vytahují se na světlo zase staré rekvisity brusičské, hlavní účel péče o jazyk se vidí v provedení „očisty“ češtiny od prvků cizích, operuje se lacinými brusičskými argumenty, které poškozují jazykovou výchovu, atd.

 

V souvislosti s dnešní diskusí chceme položit tyto tři otázky a naznačit odpověď na ně:

1. Co je podstatou brusičství a purismu a jaké cíle sledovaly a sledují u nás?

2. Jaký je poměr marxistické linguistiky k těmto směrům jazykové politiky a kritiky?

[42]3. V jakém smyslu je nyní třeba revidovat zásady pro kulturu jazyka, které byly vypracovány právě v boji s brusičským purismem v třicátých letech?

 

K otázce první: Brusičstvím rozumíme zpravidla takovou péči o jazykovou správnost, která si neuvědomuje dobře podstatu jazyka, zejména spisovného, protože nevychází především z jeho potřeb, z potřeb dorozumívací praxe. Proti normě v jazyce platné mu vnucuje normu jinou, normu starších období, lidovou nebo uměle vykonstruovanou. Zaměňuje normu s kodifikací a lpí i na kodifikaci již nepostačující a obhajuje její vady.

Purismus je směr péče o jazyk zaměřený na jeho čistotu a usilující o t. zv. jeho očistu. Obrací se buď proti prvkům cizím, jejichž pronikání do jazyka domácího hodnotí jako jeho poškozování, kažení, nebo se staví i proti prvkům novým, zejména pokud jde o slovník, a to z týchž důvodů — větří u nich cizí vliv nebo cizí předlohu a vidí v tom porušování jazyka.

Mezi brusičstvím a purismem v tomto smyslu se často nerozlišuje, protože bývají v jazykové praxi spolu často spojeny, brusiči přijímají hlediska puristická a purismus se nejčastěji uplatňuje právě v brusičské praxi. Takový purismus ve službách brusičství budeme mít i v dalším výkladu na mysli.

Zdůrazněme, že sama o sobě je péče o jazykovou správnost důležitou a nutnou složkou péče o spisovný jazyk a že i obrana proti přemíře prvků cizích, neústrojně do jazyka pronikajících a oslabujících jeho výrazovou schopnost, je v zásadě potřebná (snaží se správně posilovat osobité rysy vlastního jazyka) — vzpomeňme na zásah Leninův proti zavádění a užívání zbytečných slov lidu nesrozumitelných.

Největší brusiči u nás stáli však vždy na staromileckém, konservativním, ba zpátečnickém stanovisku. Zatím co brusičství minulého století bylo zaměřeno proti kvasu ve spisovné češtině, jak ji budovala nastupující a posice získávající buržoasie, jeví se brusičství po první světové válce strážcem kulturních buržoasních hodnot. Proto se také ve jménu ryzosti a čistoty jazyka brání pronikání nových, zejména lexikálních prvků do spisovné češtiny, brání se změnám, jež jsou vyvolávány a podmíněny změnami ve výrobě i v jiných úsecích společenské činnosti. Odvolávajíc se paušálně na ryzost, původnost mateřského jazyka bez dostatečného zřetele k potřebám národní společnosti, stává se brusičství u mnohých představitelů projevem nacionálního šovinismu, vedoucího vždy na scestí. Jen malou připomínku. Je příznačné, že na obranu brusičského purismu Naší řeči se ve velké polemice v třicátých letech stavěla nejkrajnější pravice, na [43]př. Stanislav Nikolau v Národní politice, zatím co kulturní levice — i když nebyla ještě dost vyzrálá a vyspělá —, pokroková veřejnost i pokrokový tisk (Tvorba a jiné časopisy, Šalda ve svém Zápisníku) uvítaly odsouzení brusičského purismu Naší řeči, jak je provedli členové Pražského linguistického kroužku. Nebo jiný příklad: na počátku protektorátu byla uspořádána anketa v Národních listech o náhradě mezinárodně běžných slov jako auto a p., — zřejmě pod vlivem nacistické ideologie.

Stejný postoj k aktuální problematice spisovného jazyka měly i obnovované brusičské a puristické snahy po osvobození r. 1945, napadající nové, aktuální výrazy souvisící s přestavbou společnosti, jako na př. brigáda, kolektiv a j.

 

K otázce druhé: I z toho mála, co jsme si tu řekli, je, trvám, zřejmé, že zásady brusičského purismu jsou v rozporu se zásadami marxistické jazykovědy. Především pro brusiče není východiskem poznatek, který určuje základní rys, jenž činí jazyk jazykem, jak to vyjádřil Stalin ve stati K některým otázkám jazykovědy: „… jazyk slouží společnosti jako prostředek styku mezi lidmi, jako prostředek výměny myšlenek ve společnosti, jako prostředek, který lidem umožňuje vzájemně se dorozumět a organisovat společnou práci ve všech sférách lidské činnosti“ (O marxismu v jazykovědě, str. 34). Chyba brusičů je v tom — již jsme se toho dotkli —, že buď vůbec nevycházejí nebo jen zřídka vycházejí při jazykové kritice z aktuálních dorozumívacích potřeb a ze současného stavu jazyka a mistrují jazyk podle apriorních nebo již nevyhovujících hledisek. Jejich pohled je obrácen zpět, a ne kupředu. Proto zklamal brusičský purismus v praxi: probíráme-li jednotlivá slova a obraty, jež byly v centru brusičského zájmu jako evidentní chyby, vidíme, že ponejvíce zcela hladce přešly do spisovné zásoby slovní (tak na př. z Hallerovy Správnosti, str. 17: listovati, doručiti, přehnaný atd. atd.).

Druhou věcí, s níž se brusičský purismus zásadně nesrovnává, je poznání odolnosti jazykové stavby a hodnocení vlivů jazyka na jazyk. Úzkostlivé obavy puristů o porušení ryzosti, původnosti jazyka stykem s jazykem jiným jsou vyvráceny faktem, že míšení jazykové pravidelně jazyky obohacuje, nikoli ochuzuje. Stalin, mluvě o ruštině, říká: „Tak tomu bylo na příklad s ruským jazykem, s nímž se během historického vývoje mísily jazyky řady jiných národů a který vždy vítězil. Slovní zásoba ruského jazyka se přitom ovšem doplňovala ze slovní zásoby jiných jazyků, avšak to ruštinu nejen neoslabilo, nýbrž naopak obohatilo a posílilo. Národní svébytnost ruského jazyka tím nijak neutrpěla, neboť ruština tím, že si zachovala svou mluvnickou stavbu a svůj základní slovní [44]fond, vyvíjela se dále a zdokonalovala se podle vnitřních zákonů svého vývoje.“ (O marxismu v jazykovědě, str. 28.) A tak vzhledem k zásadním nedostatkům, které tkví v samém pojetí brusičského purismu, nemůže být brusičství a purismus pomocníkem a usměrňovatelem vývoje spisovného jazyka, naopak stává se jeho brzdou.

 

K otázce třetí: Zásady péče o jazykovou správnost — a šíře, o jazykovou kulturu — byly u nás formulovány v ucelené podobě hlavně v ostré polemice proti brusičské praxi Naší řeči, jak ji po smrti Ertlově a Zubatého vedl Jiří Haller. Tyto zásady, vypracované předními členy Pražského linguistického kroužku, jsou zformulovány ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, vyšlém r. 1932; byly vypracovány na základě funkční linguistiky a se synchronického hlediska. Bylo to právě zdůraznění funkčních zřetelů a analysy současného jazyka, co umožnilo odhalit slabiny brusičských kriterií jazykové správnosti, kriterií, jimiž byla do té doby tu historická čistota, tu lidová norma, jako u starých brusičů, nebo kompromisní kombinace různých zřetelů a okolností, jako v theoretických úvahách Hallerových. Pojetí přísně funkční a synchronické, jaké vypracovává nebo postuluje sborník Spisovná čeština, bylo tehdy proti brusičské koncepci rozhodným krokem kupředu, krokem, kterým byl prolomen krunýř úzkoprsého mistrování jazyka.

Avšak na druhé straně úzce zaměřené uplatňování funkčního hlediska, podtrhující odlišnost a mnohdy i exklusivnost vyjadřování v různých oblastech jazykového styku, zastínilo zřetel k soudržnosti jednotlivých vrstev spisovného jazyka a zřetel k celonárodní povaze jazyka vůbec, a dále: současný jazykový usus byl zdůrazněn do té míry, že zatlačil na vedlejší kolej nutnost kriteria ústrojnosti jazykových prostředků, t. j. posilování zákonitostí v jazyce platných („vnitřních zákonů vývoje jazyka“ — podle slov Stalinových, tamže, str. 39), jež jsou dány nepřetržitou souvislostí vývoje jazyka, též jazyka spisovného.

Na nebezpečí oddalování jednotlivých vrstev spisovného jazyka, a jednotlivých útvarů národního jazyka vůbec, bylo poukázáno již v polemice třicátých let, v které se hodně pozornosti věnovalo zejména otázkám jazyka umělecké literatury, její t. zv. autonomii. V odporu proti nivelisaci jazyka, jak k ní vedla praxe brusičská, vyústila zejména koncepce literárněvědného formalismu k odtržení problematiky básnického jazyka od otázek v ostatních odvětvích. Přispíval k tomu zejména požadavek prý nutné deformace jazyka v uměleckých dílech, vyrůstající z formalistického pojetí. Na tento nedostatek poukázal na př. S. K. Neumann ve svém článku v Přítomnosti 1932, nazvaném Mezi brusiči a linguisty. I když v tomto článku [45]některé vývody básníkovy, na př. podpora purismu poukazem na purismus v architektuře — ve skutečnosti zásadně odlišný! — jsou zřejmě nesprávné, je užitečné dnes připomenout, že Neumann tu správně chápe úkol básníka vzhledem ke společnosti a ukazuje nebezpečí isolovaného a samoúčelného výkladu t. zv. autonomnosti básnického jazyka. Říká na př.: „Linguisté (t. j. PLK) ponechávají jazyku básnickému nejširší právo na deformaci normy. Tato theorie musí však v praxi vydat spisovný jazyk na pospas spisovatelské libovůli…“ a dále: „Spisovatel může obohacovat svou řeč, … ale za způsob, jímž to činí, a za míru, v jaké to činí, je odpověden také čtenářstvu, pro něž má býti nikoliv okukovanou kuriositou, nýbrž — jako básník — učitelem, vůdcem, povzbuzovačem k vyššímu a lepšímu životu.“

Čeho je tedy pro zvýšení péče o jazyk třeba? Obrátit se k propracování zásady jazykové správnosti (navázáním, i kritickým, na poslední významnou studii v této věci, Trávníčkovu ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, 1942). K základům brusičského purismu se však nelze vracet. Je třeba vycházet z pojetí jazyka jako nástroje, z potřeb jazyka, z úkolů, které jazyk jednak jako celek, jednak v jednotlivých svých složkách plní, a rovněž je třeba vycházet ze současného jazykového usu v oblasti, v níž spisovného jazyka užíváme, ale za měřítko nejdůležitější nutno brát ústrojnost jazykových prostředků, t. j. to, jak odpovídají zákonitostem, vnitřním zákonitostem vývoje jazyka, o nichž se tu již mluvilo. K tomu je ovšem třeba hlubšího poznání a opravdu zevrubného popisu a výkladu jak současného stavu spisovného jazyka, jeho platné normy, tak zejména jeho vývoje, pro tento účel hlavně v obdobích bezprostředně předcházejících.

 

Důležitou složkou při tom musí se stát analysa jazyka umělecké literatury. V ní máme velký dluh vůči našim klasikům: nemáme buď vůbec žádné nebo jen menší monografické práce o jazyce Tylově, Němcové, Nerudově, Jiráskově a dalších.[2]

Péče o jazykovou správnost je součástí jazykové praxe. Ale — snažili jsme se to kritikou zásad praxe brusičské ukázat — jedině těsná spolupráce linguistické theorie a praxe umožní i na poli kultury jazyka splnit s úspěchem úkoly, které jí naše dnešní společnost klade.


[1] Tato stať byla přednesena dne 7. března 1951 jako diskusní příspěvek za debaty na veřejné schůzi katedry českého jazyka a obecné jazykovědy filosof. fakulty university Karlovy, věnované důsledkům z epochálních příspěvků Stalinových. Zprávu o této schůzi přinášíme zde na str. 74n.

[2] Máme dosud jen drobnější články; na př. o jazyce B. Němcové od Al. Získala (O řeči Boženy Němcové v „Babičce“ v Naší řeči 4 [1920], 289—299), J. Mukařovského (Pokus o slohový rozbor „Babičky“ Boženy Němcové v Sborníku prací k 70. narozeninám prof. dr. J. Máchala, 1925 — Kapitoly z české poetiky II2, 311—322), B. Havránka (Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové v Slovu a Slovesnosti 9, 1943, 129—137) a shrnutí dat o jazyku povídek v edičních poznámkách Zd. Havránkové ve vydání I. svazku Povídek Bož. Němcové v Národní knihovně; o jazyce Jiráskově drobné články od B. Havránka a Kv. Hodury (O dobovém zabarvení jazyka u Jiráska a Nářečí ve „Vojnarce“ a „Otci“ ve sborníku Aloise Jiráska z r. 1921), o jazyce Tylově takřka jen souborné připomínky ve Vývoji spisovné češtiny (1936) atd.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 3-4, s. 41-45

Předchozí lj: Otvírací hodiny

Následující Milan Romportl: Výslovnost zkratkových slov

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1