Prof. Kvido Hodura (1879—1960)

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

Dne 21. září v pražském krematoriu rozloučili jsme se s prof. Kvidem Hodurou, s pokrokovým vědcem, vynikajícím učitelem, hluboce lidským člověkem a přítelem. Všechny tyto složky v osobnosti prof. Hodury obdivuhodně splývaly v jeden harmonický celek, tak charakteristický pro jeho povahu, život i činnost.

Naším úkolem je hodnotit zde vědeckou složku jeho činnosti obrácenou k jazyku českému a „Naše řeč“ má k tomu zvláštní důvod; [259]prof. Hodura byl s „Naší řečí“ úzce spojen, podstatná část jeho statí a recenzí vyšla v tomto časopise, a od r. 1933 byl po dlouhá léta členem jeho redakce.

Prof. Hodura ze své rodné Litomyšle, která sama mu dala značný kulturní rozhled (jeho učitelem byl J. Voborník) a dobré hudební vzdělání, přišel do Prahy na universitu koncem minulého století a zastihl zde první velký rozmach české vědy na české universitě. Stal se žákem vynikajících tehdejších našich filologů světového jména, Jana Gebauera, Josefa Zubatého a Jiřího Polívky; byl jejich dobrým a oddaným žákem. Ve vzpomínkách na ně dovedl je vystihnout vědecky i lidsky, zejména prof. Gebauera, ale i v jeho činnosti jsou přímé odrazy jejich zaměření: drobné výklady nejasných slov, jako trantárie, tantes, kvinde aj. až k jednomu z posledních, k výkladu jména Polička, navazují na zájmy Zubatého, edice starých českých památek s jazykovými rozbory vyšlé v posledním desítiletí jeho práce (r. 1950 a 1957) ukazují ke škole gebauerovské.

Prof. Hodura byl jejich žákem, ale ne prostým epigonem; projevil se u něho i vliv tehdejší francouzské romantistiky a cítění uměleckého. Nadto uznával rozumem i citem vždy vztah člověka k člověku, a to určovalo zásadní zaměření i jeho odborné činnosti, obracelo ji od minulosti k jazyku současnému. V počátcích jeho činnosti v tehdejším vědeckém kontextu koncem 19. století bylo možno tento zájem realizovat především studiem nářečí, a tak zdravý poměr k rodnému Litomyšlsku vede jej k jeho první práci ještě studentské, vyšlé r. 1904, k „Nářečí litomyšlskému“, práci na svou dobu průkopnické a překvapující důrazem kladeným na frazeologii a syntax. Ale i když tento zájem o místní nářečí neztratil a je dokumentován i pozdějšími příspěvky, záhy neviděl cíl práce jen ve zjišťování nářečních faktů a jejich výkladu z minulosti, ale kladl si otázky i o dnešním postavení nářečí a jeho využití v uměleckém jazyce; stalo se tak v studii o stylovém hodnocení nářečí užitého v Jiráskově „Otci“ a „Vojnarce“ (1921).

V této studii je poprvé spojen zájem Hodurův o současný jazyk spolu se stylovým hodnocením. A zájem o jazykový styl stal se pak červenou nití celé další Hodurovy činnosti; vrcholil jak v rozborech individuálního jazykového stylu umělce a vědce, zejména jazyka [260]a stylu Zdeňka Nejedlého, jeho osobního přítele od dětských let (ve „Sborníku Zdeňka Nejedlého“ 1953 a v „Naší řeči“ 1953) — prof. Hodura nedovedl pracovat o tématech bez osobního zaujetí —, tak i v souborné práci „O slohu“ vyšlé jako vysokoškolská skripta r. 1953, 2. vyd. 1955). Také za svého působení na vysoké škole od r. 1946 obracel zájem posluchačů význačným způsobem ke stylistice. Odůvodněně je mu proto věnován k 75. narozeninám sborník z článků stylistických zvaný „K jazyku a slohu našich klasiků“ r. 1954 (vyšel jako otisk článků z „Naší řeči“).

Je pak pochopitelné, že badatel, který přistupoval k současnému jazyku z hlediska stylu, nemohl se ztotožňovat s tradičním postojem filologů ke spisovnému jazyku, určovaným měřítky převážně historizujícími, nespojenými s konkrétními projevy a jejich hodnotou. Stal se proto jedním ze spolupracovníků nového pohledu na jazyk, opírajícího se o jeho hodnocení z hlediska daných úkolů a potřeb. Ovšem prof. Hodura byl přitom hluboce přesvědčen i o společenské úloze jazyka, a proto nepodléhal pozitivistickým svodům prostého konstatování stavu; byl přesvědčen o potřebě vědomé a vědecky odůvodněné péče o jazyk, o jazykovou kulturu, a stal se průkopníkem takové péče: uvedl v této linii také v život relace o jazyce v Československém rozhlase od r. 1936 (vedl je až do fašistické okupace); proto také právem první knižní publikace z rozhlasových relací o jazyce, po r. 1945, „Jazykový koutek Čsl. rozhlasu, První výběr“, vyšlá r. 1949, byla mu věnována k jeho sedmdesátce.

Široký zájem o současný spisovný jazyk, o jeho vědecké poznání i o praktickou péči o něj, je těsně spjat s jeho působením od r. 1920 do r. 1939 v redakční kanceláři Slovníku jazyka českého v minulé České akademii věd a umění (od r. 1929 ji vedl) — jde o předchůdce dnešního Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zde se pronikavým způsobem zúčastnil příprav k akademickému slovníku jazyka českého a byl jedním z vedoucích činitelů jeho vnitřní redakce do písmene O, když pak r. 1935 začal vycházet. Měl značný podíl na tom, že vycházející slovník, který je dnes chloubou české jazykovědy, byl zbaven starých úzkoprsých hledisek puristických a dovedl osvětlit mnohostrannou zásobu slovní nově z hlediska její skutečnosti a stylové rozvrstvenosti.

[261]Byl také pro tuto průkopnickou práci (spolu s činností pedagogickou) vyznamenán při své pětasedmdesátce r. 1954 Řádem práce a byl členem kolektivu pracovníků Příručního slovníku jazyka českého, který byl poctěn r. 1958 Státní cenou Klementa Gottwalda po dokončení toho díla r. 1957. Byl též členem vědecké rady Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd od vzniku této rady v r. 1953.

Ale působení Hodurovo v tomto pracovišti není možno omezit jen velkým jeho podílem na akademickém slovníku jazyka českého, byť jde o dílo takového významu vědeckého i národního; bylo širšího dosahu ve dvou směrech. Předně v přátelských diskusích a úvahách dával podněty k vytváření nového pohledu na studium a hodnocení spisovného jazyka a v tom smyslu pak pokračoval po osvobození na vysoké škole.

Je proto hluboce vnitřně odůvodněno, že katedra českého jazyka a literatury na Vysoké škole pedagogické, katedra, kterou založil a dlouho vedl, vydala r. 1959 sborník „Studií o jazyce a literatuře národního obrození“ jako poctu k osmdesátým narozeninám prof. Hodury.

Za druhé při práci o velkém slovníku jazyka českého byl vytvořen přední zásluhou prof. Hodury první opravdový pracovní kolektiv v oboru společenských věd u nás, který vedl od r. 1929 do r. 1939.

Obojí úspěchy, i jako vědeckého učitele i jako spolutvůrce vědeckého kolektivu, byly těsně spojeny s hluboce lidským vztahem Hodurovým k člověku, ke společnosti; pro něho „dávat a přijímat“ bylo spojeno hluboce lidskou dialektikou v jediný celek; hranice učitele a žáka, stoupence i podněcovatele a průkopníka myšlenky byly setřeny, lépe řečeno spojeny ve vyšší jednotu. Hodura prostě měl důvěru v druhé pracovníky a viděl a hodnotil jejich klady, tím pak získal důvěru a rozvíjel klady druhých; hranice vědce, učitele a lidského přítele splývaly u něho v jedno.

V tom je skryto tajemství jeho velkého vědeckého a učitelského působení na jiné, nezištného přátelství k jiným i velké lásky, které se těšil u všech, s nimiž se sblížil, s nimiž pracoval. Jeho práce zdaleka není realizována jen v tom, co sám napsal a uveřejnil, ale je skryta i v práci všech jeho spolupracovníků, žáků a přátel.

[262]Jeho nesmlouvavě pokrokové stanovisko vědecké, jeho hluboký smysl pro vztahy k člověku a člověka ke společnosti i jeho dlouhé intimní přátelství s prof. Nejedlým jasně určovaly i jeho přesvědčení politické; je proto přirozené, že byl opravdovým členem komunistické strany, jejím průkopníkem i propagátorem.

Čest jeho práci, čest jeho památce!

Podrobně o činnosti prof. Hodury psal v Naší řeči již při jeho sedmdesátce Al. Jedlička v roč. 33, 1949, s. 50—54, a při osmdesátce v roč. 42, 1959, s. 1—6. Bibliografický soupis jeho prací, studií a recenzí je v uvedeném výše sborníku „Studie o jazyce a literatuře národního obrození“ (Sborník Vysoké školy pedagogické v Praze, Jazyk - literatura I), 1959, s. 265—271, vypracovaný Věrou Formánkovou (obsahuje přes sto čísel; z nich větší polovina je z posledních dvou desítiletí, a ta skoro celá z doby po r. 1945), nově k němu přistupují jen drobné příspěvky v Slově a slovesnosti (Poznámky k článku J. Daňhelky „Nad posledními svazky Památek staré literatury české“, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 315) 1960, a ve vlastivědném sborníku „Pardubický kraj“, Pardubice 1959 (O východočeském petáctví, s. 56n.).

V rukopise zůstala ještě studie o jazykové práci Jiřího Konstance.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 9-10, s. 258-262

Předchozí Jaromír Bělič: Jazyková stránka naší nové ústavy

Následující Přemysl Hauser: Složená podstatná jména s první částí samo-