Časopis Naše řeč
en cz

Jak přepisovat japonská slova do češtiny

Jaroslav Průšek

[Články]

(pdf)

-

Při sestavování české učebnice japonštiny bylo nutno rozhodnouti otázku, jak přepisovat japonská slova pro potřeby českých čtenářů. Bylo jasné, že tuto otázku nelze rozhodovati jen vzhledem k potřebám učebnice, nýbrž že je nutno přihlížeti k zájmům obecnějším a vyhledati způsob, který by vyhovoval i překladatelům, zeměpiscům, novinářům, hospodářům a pod., zkrátka všem těm, kteří budou nuceni užívati v češtině japonských slov. Je sice možno, aby se v učebnici jazyka užívalo předpisu odlišného od přepisu běžně užívaného, zvláště bude-li nový systém vyjadřovati cizí zvuky dokonaleji a lépe vyhovovati potřebám mluvnického výkladu; ale na druhé straně nelze přehlédnouti, [68]že u jazyků nám vzdálených vždy je nebezpečí, že v jejich přepisech v praxi zavládne zmatek, nebude-li tu přesného vodítka a návodu, jak tyto jazyky vyjadřovati naším písmem. S obecného hlediska je tedy výhodné, aby takovým vodítkem byla učebnice onoho jazyka, která by předešla tvoření libovolných a neuspokojujících přepisů.

Tento zřetel na praxi není nijak nedůležitý. I u jazyka, jehož fonetický systém je poměrně jednoduchý, jako u japonštiny, vyskytují se u nás již dva přepisy naprosto odlišné. Jeden z těchto přepisů se k nám dostal z Ruska, kdežto druhý je přejímán ze západu z angličtiny a francouzštiny. Rozdíly mezi nimi jsou tak veliké, že čtenář nepozná totožnost slova vyjádřeného podle těchto dvou systémů. Jak se má na př. domyslit, že Huzi je totéž jako Fudži? Zvláštní význam to má pro překladatele. Vedle překladatelů znalých japonštiny budou vždy mnozí, kteří převádějí japonské věci do češtiny z jazyků cizích, na př. z angličtiny nebo z ruštiny a pod. Nebude-li překladatel mít nějaké vodítko, bude si vždy více nebo méně dokonale přizpůsobovati přepis originálu a vznikne tu zmatek. Mnohdy na jediné stránce novin můžeme rozlišiti zprávy přicházející z rozmanitých pramenů. Česká učebnice japonštiny musí sloužiti i těmto potřebám a napomáhati k jednotnému a správnému vyjadřování japonských slov v našem jazyce.

Problém, který bylo při japonštině třeba rozřešiti, je v podstatě tentýž, jaký se naskytuje při přepisu většiny orientálních jazyků, užívajících písma svou stavbou odlišného od našeho. Je tedy nutno vyhledati zásady, jichž by se užilo i při přepise jiných podobných jazyků, ovšem se změnami potřebnými podle charakteru příslušného jazyka. V podstatě zní otázka takto: Máme užívati beze všech změn přepisu nejobvyklejšího ve velikých evropských jazycích (a v kterém z nich) nebo máme takový systém přizpůsobiti zvyklostem našeho jazyka a pravopisu? Nebo snad máme konečně vypracovati vlastní originální systém, neohlížejíce se na dosavadní přepisové systémy jiných jazyků? Již zde můžeme odpověděti na tuto poslední otázku záporně. Většina z nás se setká se slovy orientálních jazyků jen v evropských přepisech, a je tedy obecně důležitější znáti poměr mezi těmito přepisy a češtinou než fonetiku původního jazyka. Budeme také vždy odkázáni na cizí příručky, na př. slovníky a pod., a proto náš přepis nesmí býti příliš vzdálen od přepisů obvyklých ve velikých jazycích světa. Máme tedy snad užívati beze změny přepisů cizích? I na tuto otázku musí[69]me odpovědět záporně. Dříve však, než vyložíme důvody tohoto stanoviska, přihlédněme k úkolu a původu takových přepisů.

U jazyků užívajících písma hláskového přestává úkol přepisu v podstatě na dosazení našich písmen na místa písmen cizích, eventuálně na vyjádření písmen nebo zvuků nevyskytujících se v našem jazyce. U písma, které je stavěno podle jiných zásad, které tedy není hláskové, je tento úkol mnohem složitější. Tak Japonci vedle čínských znaků (logografů), užívaných v japonštině v podstatě pojmově (ideograficky), mají ještě vlastní písmo slabičné. V tomto písmu jednotlivá písmena nevyjadřují hlásky, nýbrž celé krátké, otevřené slabiky, jako ka, su, te a pod. Podobně i pět samohlásek se vyjadřuje zvláštními značkami, tvoří-li samostatné slabiky. Jediná souhláska, která může slabiku uzavírat, totiž m, má také samostatné písmeno. Celkem má toto písmo 48 značek, jimiž je možno dobře vyjádřit všechny možné krátké slabiky japonského jazyka. Mnohem složitější je vyjadřování slabik dlouhých, na př. ká, sá, tó, a slabik vyskytujících se v slovech vypůjčených z čínštiny, na př. ča, kjo, mja a pod. Takové slabiky mohou Japonci vyjádřiti toliko složitým skládáním původních písmen. Na př. ka píší kaa, kaha; slabiky kijau, kijou, keu a kefu se čtou všechny kjo a pod.

Snadno bychom mohli vyjádřit a napodobit japonský pravopis u krátkých slabik. Stačí, dosadíme-li za japonskou značku jedno nebo dvě písmena latinská. Nemůžeme však následovati japonského pravopisu ve způsobu psaní slabik dlouhých a slabik čínského původu. Už proto ne, že v mnohých případech nejde ani o historický pravopis, nýbrž jen o nedokonalé fonetické vyjadřování slabik, pro něž písmo nemělo zvláštních značek. Proto se také všechny evropské přepisy řídí japonským pravopisem ve vyjadřování slabik krátkých, kdežto dlouhé a čínské slabiky píší čistě foneticky. To znamená, že z evropského přepisu v mnohých případech nemůžeme zrekonstruovati původní pravopis japonský.

Nepřihlížíme-li k přepisu španělsko-latinskému, kterého užívali v 16. stol. jesuité, jsou dnes běžné dva způsoby psaní japonských slov latinkou. Starší z nich bývá nazýván systémem Hepburnovým, poněvadž ho po prvé užil v japonsko-anglickém slovníku tento autor. Byl to systém vypracovaný sborem japonských a anglických učenců na sklonku minulého století. Základní jeho rysy jsou ty, že se samohlásky píší jako v italštině (a tedy podobně jako v češtině), kdežto souhlásky se píší po [71]anglickém způsobu, tedy š jako sh, č jako ch, jako j a pod. Pro svou jednoduchost byl tento systém přijat i ve Francii a Německu, ačkoliv byl vytvořen pro potřeby národů anglosaských.

V posledních dobách vznikl v Japonsku odpor proti tomuto systému hlavně z důvodů nacionalistických. Společnost Romadžikai, která usiluje o obecné zavedení latinky místo starého japonského písma, obrátila se proti tomuto „anglickému“ systému a vytvořila svůj vlastní, čistě japonský systém. Hlavní snahou tohoto nového systému je vyjádřiti dokonaleji a důsledněji kombinace jedné souhlásky s příslušnými samohláskami. Tak v řadě t (viz tabulku) se píše tu, ačkoli Japonci vyslovují tuto slabiku cu. Podobně píší si, vyslovované ši; hu, vyslovované fu. Bylo by možno hájiti tento způsob psaní, protože se v mnohých tvarech mluvnických najednou objevuje souhláska původní. Jeho slabost je ve způsobu psaní čínských slabik. Tam má dvě řady slabik, na př. dya a zya, jejichž výslovnost je naprosto stejná. Tento způsob přepisu však přece jen nevystihuje různá psaní takových slabik v japonském písmě, ale velmi ztěžuje užívání tohoto přepisu. Kdy máme psáti slabiku dža jako dya a kdy jako zya? Kdyby Japonci odložili své složité písmo a zavedli latinku, nebylo by důvodu, proč bychom měli odmítat jakýkoli jejich pravopis. Zatím se však tak nestalo a nevidíme důvodu, proč by Evropané měli zavésti systém složitější a cizí jejich zvyklostem místo systému jednoduššího. Rázněji můžeme vyjádřiti toto stanovisko tak, že za dnešního stavu věcí je otázka přepisu japonských slov latinkou otázkou toliko evropskou, a nikoli japonskou. Proto také tento systém přes jisté sympatie evropských a amerických učenců nepronikl nikde v praxi, vyjímajíc Rusko; odtamtud se dostává k nám. V slovnících, učebnicích a vědeckých i populárních spisech Západu se dosud užívá výhradně systému Hepburnova. I pro nás jedině systém Hepburnův může býti východiskem. Máme však tento systém počešťovati?

Praxe rozhodla vesměs pro počešťování. V překladech, novinách, naučných příručkách se píše š místo sh, č místo ch, dž místo j, j místo y a c místo ts. Píšeme na př. Cušima místo Tsushima, Modži místo Moji a pod. Máme si však počínati tak i v učebnici japonštiny? Myslím, že ano. Hlavní námitka je, že odchylky od systému užívaného v západních jazycích ztěžují užívání slovníků a jiných příruček psaných v těchto jazycích. Jednotný, mezinárodní systém přepisu je jistě výhodný, ale tento ideální požadavek nezabránil, aby na př. u čínštiny ne[72]vznikly rozmanité národní systémy přepisů: anglický, francouzský, německý a ruský. Potřeby příslušného jazyka byly vždy silnější než zřetel na jednotu. Proniklo tu správné vědomí, že přepis není jen otázkou mezinárodní vědy, ale že jeho úkolem je především, aby umožnil příslušníkům jisté národní skupiny vyjadřovati co možná správně a snadno slova jazyka psaného písmem jim neznámým.

Stejně silný je i důvod pedagogický. Důležitější a základnější požadavek je, aby se studující spíše naučil správné výslovnosti cizího jazyka a vštípil si ji do paměti, než aby dovedl užívati cizích příruček. Úkol tento bude pro něho jistě snadnější, bude-li míti před sebou symboly známé, nikoli neznámé. Ostatně odchylky od původního systému jsou tak malé, že pohled na srovnávací tabulku stačí, aby si čtenář uvědomil rozdíly obou systémů. Moje vlastní praxe, při níž jsem nejprve při vyučování japonštině a čínštině užíval přepisu anglického, ukázala, jaké potíže mají žáci i znalí angličtiny, jsou-li nuceni užívat cizího systému.

Mohlo by se ještě namítnouti, že naše písmena nevyjadřují dokonale zvuky japonské. Naše š není š japonské, podobně je rozdíl mezi naším c a japonským. Ale ani anglický přepis nevystihuje lépe tyto fonetické odchylky. A je lépe užívati známých symbolů a vysvětliti zvláštnosti jejich výslovnosti než pracovati se systémem zcela cizím. Mimo to, bude-li čísti člověk naprosto neznalý japonštiny nějaký text, přepsaný českým přepisem, porozumí mu Japonec zcela dobře, i když se mu někde bude zdáti výslovnost cizí. A sotva můžeme od nějakého přepisu očekávati více. Vždy je a zůstane pouhou pomůckou pro lidi neznající původní jazyk.

 

[70]PŘEHLED JAPONSKÝCH SLABIK A JEJICH VYJÁDŘENÍ V ROZLIČNÝCH PŘEPISECH.

H značí přepis Hepburnův, Č český přepis a J přepis japonský, navrhovaný společností Romadžikai. České a japonské znění je uvedeno, jen odchyluje-li se od systému Hepburnova. ň značí někdy.

I. Slabiky základní vyjádřené jednoduchými značkami jap. písma.

II. Slabiky nigorované „zkalené“, v nichž se neznělá souhláska změnila v odpovídající znělou. Japonci je vyjadřují značkami pro odpovídající slabiky neznělé a přidávají na pravou stranu značky dvě čárky “ nebo kroužek o.

III. Slabiky složené, vyskytující se v slovech vypůjčených z čínštiny a vyjadřované vkládáním jednoduchých značek.

VI. Tytéž slabiky nigorované. K první slabice se připojují čárky nebo kroužek jako u II.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 3, s. 67-72

Předchozí Vojtěch Kebrle: Česká jména měsíců, jejich význam a původ

Následující Antonín Opravil: Jak se ujal název výsadek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1