K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti

Petr Zima

[Články]

(pdf)

-

Rok 1955 bude jistě velmi významným, i když jen vnějším mezníkem v ustalování normy spisovné češtiny, protože přinesl první oficiální kodifikaci její mluvené podoby, ortoepická pravidla.[1] Uzáko[196]nění, kodifikace ortoepické normy není požadavek nový; volalo se po ní již dávno, ale zatímco např. norma pravopisná našla svoji oficiální kodifikaci od prvního vydání Gebauerových „Pravidel“ z roku 1902, objektivní formulace základních pravidel spisovné výslovnosti dala na sebe čekat ještě padesát let. Protože jedním z hlavních důsledků, které od kodifikování ortoepické normy očekáváme, je ustálení spisovné výslovnosti, chtěl bych se ve svém příspěvku dotknout některých otázek ustálenosti, stability v oblasti ortoepie.

Dnes je už jistě nesporné, že normu spisovné výslovnosti nelze hledat mimo normu jazykovou vůbec. Norma ortoepická je součástí celkového systému jazykové normy a z tohoto jejího postavení budeme samozřejmě vycházet. Avšak oblast spisovné výslovnosti má svoji specifickou problematiku, a to především v otázce stability. Při kladení požadavku větší nebo menší stability je nutno — podle mého mínění — brát zřetel na menší nebo větší míru stabilního zaznamenání, fixace materiálu.

Konkrétně řečeno: při zkoumání normy lexikální, mluvnické atd. zkoumáme materiál víceméně dobře fixovaný. Máme-li zápis např. dvouslabičného slova duběnkovým inkoustem na normálním papíře, pak nám vydrží za vhodných podmínek třeba i několik set let v čitelném, tj. jazykově vždy znovu reprodukovatelném stavu. Naproti tomu totéž slovo, je-li vysloveno průměrným tempem, bude mít (u slova dvouslabičného s krátkými samohláskami, jako je tomu např. u slova „jela“[2]) trvání okolo 25 setin vteřiny. Rozdíl ve fixaci materiálu psaného a mluveného (a výslovnost je založena především na materiálu mluveném) v čase je tedy značný. Na rozdíl od mluvnice nebo slovníku novočeská spisovná výslovnost až do počátku tohoto století registrována vůbec nebyla. Fonografické a později gramofonové archívy byly porůznu zakládány v Evropě od počátku tohoto století, u nás až od roku 1928. Tato fixace zvukové stránky promluv — mám na mysli nejenom omezený počet nahrávek archívu, ale celkové rozšíření zvukových záznamů mluveného slova vůbec — spolu s rychlým šířením mluveného slova v rozhlase vedla k tomu, že se jistá míra stability stala možnou i v oblasti spisovné výslovnosti. Teprve objektivně zazname[197]nané mluvené slovo, které lze kdykoli reprodukovat, poskytuje nám možnost bezpečně sledovat novočeský spisovný úzus mluvený. O stabilitě ve spisovném jazyce napsal před lety prof. V. Mathesius: „Chceme-li opravdu dojít stability v spisovné naší řeči, musíme se opřít o jediný organický základ pro takové snahy, tj. o dnešní úzus spisovné češtiny, a ten zjistíme, protože neexistuje vybraná česká konverzace, zase jen z jazykové praxe dobrých českých autorů, jak se jeví v průměru české literatury za poslední půlstoletí…“[3] Svým způsobem platí tato slova i o spisovné výslovnosti a její stabilitě. Vychází-li se při zjišťování mluvnické a slovníkové normy spisovného jazyka z dokumentů psaných (anebo se alespoň donedávna převážně vycházelo), pak myslím, že by bylo zcela správné, aby se kodifikace spisovné výslovnosti opírala o registrovaný materiál mluvený. Dnes už ovšem není zaznamenané mluvené slovo omezeno jenom na soubor několika set nahrávek uložených ve fonografickém archívu Československé akademie věd,[4] i když stále tento archív Akademie představuje — alespoň pro starší období — základní jádro materiálu mluveného spisovného jazyka. Nám však jde především o jakýsi širší, celonárodní archív, který představují všechny nahrávky spisovných projevů, které byly u nás uskutečněny. Kromě gramofonových desek a záznamů rozhlasových pořadů představuje tento význačný materiál, který volá po lingvistickém zpracování, asi 650 českých mluvených filmů (celovečerních i hraných; filmy reklamní, krátké reportážní představují zvláštní typ, protože v nich jde převážně o monolog), které byly u nás vyrobeny od roku 1929.

K zpracovávání výslovnostního materiálu ze zvukových filmů dostal jsem se při zkoumání speciální problematiky v rámci širší práce.[5] Přitom jsem při fonetickém výzkumu jazyka dospěl k stanovení zhruba [198]tohoto postupu: 1. Film se promítne jednou nepřetržitě, a to jak obraz, tak i zvuk. Přitom explorátor sleduje dialogy nebo monology a zaznamenává si zhruba, u kterých význačných záběrů začínají nebo končí. Toto první souvislé promítnutí filmu nemá pro poslechovou analýzu valné ceny, protože nelze (aspoň u běžných promítacích aparatur) film u jednotlivých výseků zajímavých po stránce jazykově fonetické zastavit a několikrát vrátit zpět, jak je to pro poslechový výzkum nezbytné. 2. Je proto nutné při druhém promítání připojit na výstup zesilovače promítací aparatury dobrý magnetofon (přes filtr). Při tomto druhém promítání sleduje explorátor film podle svých záznamů a zapíná magnetofon vždy u oněch záběrů, kde herci (nebo komentátor) začínají mluvit, a vypíná, když končí. 3. Takto získaný materiál lze potom z magnetofonového záznamu velmi pohodlně zpracovávat.

Tímto způsobem se nám stávají mluvené filmy, odpočívající dodnes namnoze bez užitku někde v archívu, cenným materiálem pro další zkoumání českého výslovnostního úzu, který by po svém zpracování (spolu s ostatním zaznamenaným materiálem) umožnil i u detailních problémů vyloučit zcela to, co výslovnostní pravidla právem nazývají „subjektivním pojetím jednotlivých autorů“. Nebude možno ovšem ani zde mechanicky aplikovat teorii „dobrého mluvčího“ (analogií k Ertlovu „dobrému autorovi“), protože zvláště v oblasti výslovnosti bude třeba u jednotlivých jevů sledovat kolísání u různých mluvčích a opatrně je hodnotit. V tom by právě byla výhoda materiálu, který je už dnes značně rozsáhlý, že — ať už je míra kolísání jakákoli — bude kompenzována postavením mnoha výslovností vedle sebe. To ovšem neznamená mechanické zjišťování výslovnostní normy na základě nějakého průměru.[6] Ale jestliže například Příruční slovník jazyka českého vychází z úzu spisovných projevů za posledních šedesát let, pak by nám snad v oblasti spisovné výslovnosti měl sloužit za základ veškerý materiál (zvukové záznamy) z výslovnosti osob, které charakterizují naše nová ortoepická pravidla jako „uživatele spisovného jazyka, kteří se snaží o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností jak místních, tak i osobních…“ (Výslovnost spisovné češtiny, s. 10). Materiál takto získaný by byl [199]jistě stylově velmi bohatý. Zde ovšem vyvstanou další specifické problémy souvisící s odlišným charakterem mluveného materiálu zvukově zaznamenaného. Podle mého názoru nebude tu možno postupovat přímo přes mechanické určování výslovnostních stylů. Je tomu tak jistě především proto, že fonické styly nejsou ještě zdaleka pojmem tak určeným, jako je tomu se styly jazykovými.[7] Nejde však jen o samy pojmy výslovnostních stylů a jejich vymezení. Jde také o to, že v oblasti výslovnosti nelze pojem „styl“ mechanicky aplikovat v rozsahu a významu zcela analogickém pojmu „jazykový styl“ v širším slova smyslu. V oblasti mluvnické, popřípadě slovníkové, je více či méně každý styl charakterizován určitými prostředky jazykovými. V oblasti výslovnosti však tomu tak zcela není. Nebudeme se tu asi moci spokojit se stanovením — více či méně subjektivním — jednotlivých stylů, ale bude nutno nejprve vyjít z činitelů, kterými jsou tyto výslovnostní styly dostatečně určeny. Analýzou modulačních činitelů (faktorů větné intonace), jako je melodie řeči, mluvní tempo a dynamika, na jedné straně a jistých hláskových variant (v souvislosti s předchozími činiteli) na straně druhé bude možno teprve dojít k určení stylu. Je možno jistě namítnout, že z hlediska syntézy, které je pro každého posluchače rozhodující, je celkový fonický styl kategorií nadřazenější. To je teoreticky pravda. Avšak dosud není určen systém prostředků a činitelů konkrétní zvukové promluvy, které, jsouce určitým způsobem subjektivně i objektivně hodnoceny, fonický styl vytvářejí. Proto je tím spíše předním úkolem zaznamenávat alespoň základní prvky (především modulační činitele) vytvářející tento styl. Teprve v souvislosti s nimi (a také se zřetelem na jiné, nefonetické činitele, jako jsou např. zřetel k obsahu, kontextu a celkovému jazykovému stylu toho či onoho projevu) bude lze určovat fonický styl toho či onoho dokladu, bez jehož určení by byl materiál bezcenný. Jistý typ materiálu mluveného, vyslovený středním tempem bez velkých odchylek od základních melodických typů a s normální dynamikou[8] (celkově bychom snad mohli říci s automatizovanými typy modulačních činitelů), bude potom lze asi hodnotit jakožto neutrální.

[200]Rozsáhlý registrovaný materiál nám tak umožní, abychom se mohli místo apriorního a často subjektivního hodnocení jevů, které byly předmětem diskuse, obrátit k objektivně zaznamenanému, existujícímu mluvenému úzu. První výhodou, která pro nás vyplyne z užití zaznamenaného materiálu, je, že bude možno brát zřetel i na výslovnost osob generací starších, dnes již namnoze nežijících. Je dosti pravděpodobné, že se při důslednějším zkoumání a třídění materiálu objeví i jisté, byť ne příliš zřetelné vývojové tendence.

Dalším důležitým důsledkem, který vyplyne ze zpracování fixovaného zvukového materiálu, je možnost zkoumat výslovnostní úzus jakožto celek v rámci určitých konkrétních zvukových promluv, v nichž nebude možno omezit se jen na zkoumání té či oné hlásky v určitém okolí, ale bude nutno brát zřetel na celek, jak jsme se o tom zmínili v souvislosti se stylovým rozlišením. Mám na mysli mimohláskové činitele modulační na jedné straně a činitele konkrétního využití hlásek určitého typu v určitých postaveních na straně druhé.[9] Teprve využitím fixovaného materiálu mluveného bude toto celkové pojetí umožněno.

Zjišťování normy spisovného jazyka v oblasti slovní zásoby a mluvnické stavby se dnes opírá o archív lexikální, dílo tří generací za dobu zhruba půl století, a o archív mluvnický, který právě vzniká.[10] Archív výslovnostních dokladů, o kterém jsme mluvili, byl by analogickou oporou pro zjišťování jazykové normy v oblasti výslovnosti. Onen „celonárodní archív“ záznamů filmových, gramofonových a rozhlasových bylo by potom možno obohatit i záznamy zvlášť pro tento účel pořizovanými.

Nebude to úkol jistě malý pořídit takovýto materiál. Kdyby se však tato práce podařila, pak by bylo možno uvažovat i o díle obecně tak požadovaném, jako je ortoepický slovník. Byl by to ovšem slovník jiného typu než běžné výslovnostní slovníky,[11] které prostě stanoví jenom spisovnou výslovnost bez jakýchkoli dokladů. Snad by poněkud ztrácel ráz normativní příručky, ale v jistém smyslu by šel dále, protože by uváděl u každého jevu či výrazu nejen stanovenou kodifikova[201]nou výslovnost, ale i doklady z výslovnosti významných mluvčích, např. Štěpánka, Hübnerové, Zubatého, některého z dobrých hlasatelů, komentátorů atd.

Je velkou zásluhou publikace „Výslovnost spisovné češtiny“, že stanoví, co to spisovná výslovnost vlastně je a jaké jsou její hlavní teoretické zásady. Chceme-li však brát i nadále zřetel na živou jazykovou skutečnost, pak budeme musit sáhnout k materiálu, který zde je a který většinou odpočívá v archívech, mnohdy úplně zapomenut (staré filmy). Patrně jedině takto se bude moci Mathesiova pružná stabilita stát skutečností i v ortoepii.

---

[1] Výslovnost spisovné češtiny. Na základě jednání ortoepické komise Ústavu pro jazyk český zpracoval B. Hála, Praha 1955. Viz o ní referát Vl. Staňka v Naší řeči 39, 1956, s. 166—174, M. Komárka ve Slovu a slovesnosti 18, 1957, s. 37—42, a J. Syrovátkové v Českém jazyku 6, 1956, s. 67—73.

[2] Viz J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1929, s. 119n.

[3] V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 23.

[4] Srov. o něm zprávy jeho zakladatele, prof. J. Chlumského, v Časopisu pro moderní filologii 16, 1930, s. 189—192, i ve Věstníku ČAVU za r. 1935; v našem časopise o dalších osudech tohoto archívu podal zprávu prof. B. Hála (v souvislosti se založením Fonetického kabinetu — Naše řeč 36, 1953, s. 175 až 177). O jeho doplňování nejnověji referovala J. Ondráčková (O doplňování fonografického archivu ČSAV — Naše řeč 39, 1956, s. 237—241).

[5] K otázce fonetické samostatnosti slova, diplomová práce vypracovaná na filologické fakultě Karlovy university, Praha 1957. — Stojí snad za připomínku, že v Pražském lingvistickém kroužku už r. 1931 byla debata o lingvistickém využití záznamů mluvených filmů. BHk.

[6] Srov. N. Trubeckoj, Grundzüge der Phonologie, Praha 1939, s. 10—12, a B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 34n.

[7] Vysvětlení pojmu ‚fonický styl‘ a přehledný výklad o fonických stylech viz např. v Hálově Úvodu do fonetiky, s. 158—9.

[8] Je nám ovšem jasné, že dynamiku, a zvláště větnou, nelze brát z fonetického hlediska mechanicky.

[9] K vzájemné souvislosti těchto činitelů vrátím se na jiném místě.

[10] Viz Al. Jedlička, Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny, Naše řeč 34, 1950, s. 121—134.

[11] Vydávané např. v „Bibliothek der Phonetischen Wörterbucher“ aj. Práce takového typu by nemohla být dílem jednotlivce, ale musila by být svěřena nějakému většímu kolektivnímu pracovišti.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 195-201

Předchozí Karel Richter: Nominativ ve vojenském odborném stylu

Následující Igor Němec: Výklad některých neprůhledných slovních spojení