Časopis Naše řeč
en cz

Nominativ ve vojenském odborném stylu

Karel Richter

[Články]

(pdf)

-

Vojenská oblast odborného stylu českého spisovného jazyka v dnešní podobě není dosud lingvisticky zpracována. Je tomu tak jistě do značné míry proto, že nutnost utajit vojenské věci znesnadňuje poněkud přístup k jazykovému materiálu z vojenského oboru, ba možno říci znemožňuje jeho prozkoumání v celé šíři.

Pro vojenský obor je příznačný zvlášť důrazný požadavek, aby jazykové prostředky, jichž se v něm užívá, sloužily k naprosto přesnému a přitom stručnému dorozumění, zvláště se zřetelem k dorozumívacímu styku ústnímu. Uplatňováním těchto požadavků nabývá vojenský styl výrazných zvláštností. Např. požadavek přesnosti a jednoznačnosti jazykových prostředků obráží se v silné tendenci k automatizaci lexikálních i skladebních prostředků, která více než v jiných odvětvích odborného stylu omezuje uplatnění individuálních slohotvorných činitelů; požadavek stručnosti se projevuje ve stavbě věty např. vzrůstajícím množstvím jmenných vazeb na úkor vět vedlejších; rozsáhlý ústní styk usnadňuje zase na druhé straně pronikání hovorových anebo nespisovných (slangových) prvků do spisovných projevů apod. Působením hlavně těchto činitelů vytváří se vojenský odborný styl jako svérázný útvar v rámci odborného stylu a v souvislosti s tím vznikají i různé speciální problémy, jako je řešení v podstatě protikladného působení požadavku přesnosti na straně jedné a požadavku stručnosti na straně druhé.

Svérázné požadavky vojenského dorozumívacího styku se však uskutečňují nejen zvláštnostmi ve výběru a využití jazykových prostředků spisovných, nýbrž i používáním prostředků nespisovných. Uvážíme-li, že vojenskou službou prochází většina mužských příslušníků národa, je zřejmé, že záleží na tom, aby jazykové prostředky, kterých se k odbornému vojenskému sdělování užívá, byly nejen přesné a jednoznačné, ale také srozumitelné v celonárodním měřítku. Proto je třeba zvlášť zdůrazňovat další požadavek, aby se při jejich užívání neporušovala norma českého spisovného jazyka. Avšak uskutečňování [192]tohoto požadavku je ve vojenském oboru záležitost složitější a obtížnější než v oborech jiných. Vojenští uživatelé spisovného jazyka, kteří se svými jazykovými projevy anonymně podílejí na formování vojenského odborného stylu, tvoří celek dosti různorodý, pokud jde o původ sociální a krajový i pokud jde o vzdělání, a tím i o znalost spisovného jazyka. Kromě toho je nutno vzít v úvahu i to, že hluboké a intenzívní studium sovětských vojenských poznatků a zkušeností, bez něhož se naše armáda nemůže obejít, chce-li být armádou moderní, přináší zároveň velmi silný vliv ruštiny. Ten se projevuje nejen ve vojenské terminologii a ve výběru slov vůbec, ale i ve volbě prostředků tvaroslovných a skladebních. Pokud tento vliv ústrojně rozhojňuje výrazové bohatství českého spisovného jazyka, je jistě jevem kladným. U některých uživatelů spisovného jazyka se však tímto vlivem oslabuje české jazykové povědomí, takže se ve vojenských odborných sděleních objevují jazykové jevy, které neodpovídají normě spisovného jazyka. Takovéto jevy na jedné straně samozřejmě omezují právě onu obecnou srozumitelnost odborného vyjádření, a na druhé straně mají záporný vliv na jazykové cítění širokých vrstev příslušníků armády, a tím i na jazykovou kulturu národa. Připočteme-li k tomu ještě i to, že tříbení jazyka a otázky jazykové kultury se někdy přehlížejí, protože se zdánlivě netýkají vojenství přímo, je zřejmé, že pro jazykovědu se právě v armádě otvírá široké a odpovědné pole praktického působení.[1]

Cílem tohoto článku je upozornit na některé zvláštní případy užívání nominativu (1. pádu) ve vojenském odborném stylu.

1. Ve vojenských odborných projevech se nezřídka užívá 1. pádu u vlastních jmen vyjadřujících přívlastek podstatných jmen obecných, jako město, řeka, osada, vrch, údolí, kóta apod., např. Obvaziště je v osadě Stránčice. Jednotky modrých se shromažďují v prostoru Chlumec. Obrannou čáru vybudovat na levém břehu řeky Vltava. Je to typ vazby s tzv. nominativem jmenovacím, který se v spisovném jazyce stále více uplatňuje vedle vazby se skloňovaným přívlastkem neshodným (z prostoru Prahy // z prostoru Praha)!

Zřídka bývají v nominativu jmenovacím jména obecná: … rozčle[193]ňování motorizovaných proudů na stupni rota prapor. Po ovládnutí prostoru město Dukla…Zajišťovat se na úseku borový lesík vpravo…

Zvláštností vojenského odborného stylu je však jiný typ nominativu, který můžeme nazvat „absolutně užitým nominativem jmenovacím“: místní jména v nejširším slova smyslu (jména hor, řek, osad apod.) stojí ve větě samostatně, v základním nominativním tvaru, a nikoli ve tvaru, který vyžaduje mluvnická závislost. Např.: Plukovní dělostřelecká skupina se přesune z Loučná Hora do Klášterec. — Obranu vybudovat podél silnice z Brumovice do Dubová. Palebné postavení dělostřelectva v Pouzdřany. — … po východním břehu Jasiolka. — Rozvinutí divize zabezpečit udržením východních okrajů Žďárské lesy… — Na severním okraji Zvoleněves…rozvíjet úspěch ve směru Mělník a obklíčit Praha.

Nominativ v těchto případech podle okolnosti vyjadřuje příslovečné určení nebo předmět a zároveň má funkci jmenovací. Vyvinul se patrně z vazby s nominativem jmenovacím působením požadavků přesnosti a stručnosti, které jsme vytkli jako zvlášť příznačné pro vojenský dorozumívací styk. Vazba s nominativem jmenovacím (v osadě Stránčice) odpovídá požadavku přesnosti, umožňuje jednoznačnou identifikaci místních jmen, což je důležité zvláště u místních jmen cizích. Avšak za určitých podmínek, hlavně v bojových situacích (rozumí se při výcviku), ve vojenském ústním i písemném dorozumívacím styku k požadavku přesnosti přistupuje stejně naléhavá nutnost, aby vyjádření bylo co nejstručnější. A právě požadavek stručnosti vede k tomu, že se z jazykových projevů vypouští všechno, co se nepokládá za nutné, co je známo, co vyplývá ze situace nebo ze souvislosti. Tím si vysvětlíme to, že v bojových dokumentech (v rozkazech, hlášeních apod.) i v ústním styku za bojové situace se významové těžiště ve vazbě s nominativem jmenovacím přesunuje zcela na jméno vlastní. Jméno obecné, jehož význam se rozumí ze situace, považuje se pak za zbytečné a vynechává se. Užití absolutního nominativu jmenovacího lze takto sice vysvětlit, nikoli však omluvit; je to přece jen vyjádření, které se příčí zákonitostem spisovného jazyka. Je třeba je odmítnout jako nesprávné zvláště tehdy, objevuje-li se např. v odborných článcích nebo ve vojenskohistorických výkladech; je to samoúčelné porušení větné [194]skladby českého spisovného jazyka. Např. vyjádření: Když velitel pluku dostal v 17.00 hod. rozkaz velitele divize zmocnit se Lomy, rozhodl se… — Levý soused pronikl ke Kamionka Stara nahradíme mluvnicky správným a přesným nominativem jmenovacím (k osadě Kamionka Stara), popřípadě spojením se skloňovaným přívlastkem shodným (zmocnit se osady Lomů).

2. Ve vojenských textech nás někdy překvapí, že se neskloňují vlastní jména osob, zpravidla ve spojení s jménem obecným (kapitán, poručík, četař, občanský zaměstnanec, soudruh apod.). Jsou to vlastně vazby s nominativem jmenovacím, ovšem překvapivé je v nich to, že jako přívlastku substantivního,[2] a to neshodného, je užito jména osobního. Např. Povyšuji kapitána Novotný Václav na majora. Uděluji pochvalu poručíku Kameník Jiří. — Z příkladů je zřejmé, že se tohoto způsobu uvádění vlastních jmen osobních užívá v kádrových písemnostech. Zdůvodňuje se to tím, že skloňováním by se mohly setřít někdy nepatrné hláskové rozdíly mezi jednotlivými příjmeními. Je pravda, že například příjmení Pešek, Peška, Peško a Peške mají ve 3. a 6. pádě jedn. čísla společný tvar Peškovi, avšak je třeba uvážit, zda možnost omylů a nedorozumění vzniklých skloňováním příjmení je v češtině opravdu tak veliká, aby bylo nutno porušovat základní zákonitosti české větné stavby. Kdyby tomu tak bylo, jistě by se jména osob přestala skloňovat i v jiných oblastech užívání spisovného jazyka, zejména v právních dokumentech. Domníváme se, že skloňování osobních jmen v převážné většině případů srozumitelnost neohrožuje. Ostatně, kdyby bylo nebezpečí, že dojde k nedorozuměním, je možno v závorce uvést jméno v 1. pádě: Povyšuji kapitána Jaroslava Peška (Peško)…

Někteří vojenští uživatelé spisovného jazyka pokládají tuto vazbu za specificky vojenské vyjádření a zavádějí ji do běžných odborných sdělení. Např. Připojuji posudek k práci plukovníka Janeček Františka. Je to však způsob vymykající se naprosto zákonitosti českého jazyka a je nutno ho odmítnout.

3. Dalším nápadným jevem vojenské mluvy je nahrazování vokativu [195]nominativem. Nominativ v platnosti vokativu se objevuje hlavně v ústním styku, většinou v osloveních, a proniká i do projevů písemných. V některých případech má ráz afektovaného oslovení, užívaného mezi vojáky stejné hodnosti nebo nadřízenými při oslovení podřízených. Např.: Soudruh kapitán, máte u brány návštěvu! Soudruh četař, zařiďte si to v kanceláři! — Novák, to se vám povedlo.

Ve vojenském vyjadřování setkáme se i s 1. pádem jednočlenné substantivní věty zvolací, a to žádací, typu „Další pacient, prosím“ (Šmilauer, Novočeská skladba, s. 97, 4). Např.: Vojín Štěrba, proveďte cvik na rameno zbraň! — Desátník Jánský, ukažte orientační bod číslo 2. Velitel prvního družstva, přistupte k nácviku! Jde tu o zvolání, respektive vyvolání, po němž se většinou ten, jehož jméno bylo vysloveno, ohlásí (Zde!), a pak teprve následuje rozkaz. Někdy se po zvolací větě na ohlášení ani nečeká, a ihned následuje rozkaz.

Nominativní tvary v osloveních jsou ve vojenském prostředí velmi rozšířené. Je možné, že jejich rozšíření napomáhá i vliv slovenštiny (slovenských prvků, např. oslovení súdruhovia, se s oblibou užívá v českém vojenském slangovém vyjadřování). První případ, kdy tvarový nominativ má funkci vokativu, ukazuje již svou citovou náplní, že je to vyjadřování slangové, nespisovné. V druhém případě by užití jednočlenných nominativních vět zvolacích nebylo z hlediska spisovné normy nesprávné, avšak protože se dá předpokládat, že se v praxi tyto typy rozlišovat nebudou, není podle našeho názoru ani vhodné užívat nominativních vět zvolacích, již také proto, že vokativní tvar i v těchto případech plně postačí.


[1] O některých praktických otázkách vojenského stylu viz K. RichterFr. Švarc, Vojenský jazyk a styl, Naše vojsko, Praha 1957.

[2] Toto pojetí vyplynulo z diskuse o spojeních město Praha apod.. v časopise Český jazyk (roč. 1955—1957) (viz závěrečný článek K. Hausenblase, Český jazyk 6, 1957, s. 201).

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 191-195

Předchozí Alois Jedlička, Vladimír Šmilauer: Tvarosloví v školních pravidlech českého pravopisu

Následující Petr Zima: K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1