Časopis Naše řeč
en cz

Výklad některých neprůhledných slovních spojení

Igor Němec

[Články]

(pdf)

-

Je samozřejmou povinností naší vědy věnovat náležitou pozornost těm jazykovým jevům, nad nimiž se pozastavuje umělec literát. „Jak zrádná je česká slovesnost!“ praví s povzdechem Adolf Hoffmeister,[1] když zjišťuje, že do jeho líčení současného života v Egyptě jaksi dost dobře nezapadá české slovní spojení lhůta vypršela. Píše: „V Egyptě, kde vůbec neprší — anebo dvakrát za rok, jen tak aby se neřeklo —, nemůže žádná lhůta vypršet. To slovo přeneseno k obratníku přestává být srozumitelné.“ Autor ovšem ví, že české spojení lhůta vypršela je ve skutečnosti dobře srozumitelné každému Čechu jak v Egyptě, tak kdekoli jinde; avšak svou slovní hříčkou vtipně upozorňuje na rozpor, který se tu cítí mezi významem onoho slovního spojení jako celku a významem jeho jednotlivých složek. A skutečně: proč říkáme lhůta vypršela, ačkoli zde o pršení, tj. o dešti, nemůže být řeči? Stejně tak se můžeme ptát, proč říkáme, že nemocný pracuje k smrti, ačkoli je jakékoli práce neschopen, že obrací oči v sloup, ačkoli o skutečném sloupu zde sotva může být řeč, apod. Taková slovní spojem jsou z dneš[202]ního hlediska neprůhledná: jejich smysl nemůžeme prostě odvodit z dnešních významů jejich složek. To proto, že jde v podstatě o stará spojení slov z doby, kdy ještě v těchto slovech žily staré významy, dnes již zaniklé nebo málo běžné. Chceme-li tedy taková slovní spojení vysvětlit, musíme sáhnout k výkladům historickým, popřípadě i historickosrovnávacím. — Pokusíme se o to.

Lhůta vypršela

Vypršení lhůty — a uplynutí jakéhokoli časového úseku vůbec — vyjadřuje se zpravidla obraty, jež jsou založeny na konkrétní představě uplynutí (uběhnutí) souvislého proudu, toku; srov. naše úsloví lhůta uplynula, půl roku uběhlo, hodinka rychle utekla, rus. srok uže istek, srbch. godina je protekla, něm. die Stunde ist verflossen, die Frist ist abgelaufen apod., kde jde vesměs o slovesa vyjadřující jednolitý pohyb. Proto nás překvapuje, že týž význam může mít také slovní spojení hodina (lhůta) vypršela, utvořené na základě slovesa pršeti, které neoznačuje souvislý tok, pohyb jednolitý, nýbrž pohyb složený, členěný — padání nebo proudění krůpějí deště. Tento dnešní význam ovšem nijak neosvětluje smysl tohoto slovního spojení jako celku.

Souvislost mezi úslovím hodina vypršela, lhůta vypršela a slovesem pršeti se však vyjasní, dáme-li se poučit staročeským jazykovým materiálem. V staré češtině mělo totiž sloveso pršeti ještě také význam ‚padati, sypati se‘, viz např. jedno (listie) se rodí a druhé prší alia dejiciuntur (Bible pražská Eccl 14, 19), a vypršěti znamenalo tolik co ‚vypadati, vysypati se‘, viz např. souvětí když (ve mlýně mezi žernovy) zrno vyprší, tehdy sě bez užitku jeden žernov o druhý kazí (Hus, Výklad viery, kp. M, f. 306a); stejně tak se ještě dodnes místy říká zrno vyprší na zem, žitečko vyprší (viz Příruční slovník), což znamená vypadá, vysype se (z klasů)‘. Obdobný význam má sloveso vypršeti také v starém přísloví na řešetě zóstávají toliko otruby, ale múka vyprší.[2] Jak ukazuje starší jazykový materiál, vypršeti mohlo vše, co se odněkud sype: vypršet mohlo zrní, žito, mouka i písek. A tu jsme již u představy, která bezpochyby dala vzniknout slovnímu spojení hodina vy[203]pršela, lhůta vypršela: byla to představa vysypání jistého množství písku v středověkých přesýpacích hodinách. Jak správně naznačil již Jos. Dobrovský,[3] úsloví hodina vypršela, lhůta vypršela zprvu vyjadřovala tu skutečnost, že se z horní poloviny přesýpacích hodin vysypala dávka písku vymezující svým padáním daný časový úsek; tato konkrétní představa vysypání písku byla později zastřena a zůstalo jen pojetí abstraktnější „hodina uplynula, daná lhůta se dovršila, skončila“.

Proti takovému výkladu mohl by někdo namítnout, že měření času pomocí přesýpacích hodin nebylo natolik běžný a typický způsob, aby se stalo zdrojem vzniku našich úsloví hodina vypršela, lhůta vypršela; vždyť čas se měřil také hodinami slunečními, vodními aj. Avšak o přednostním postavení přesýpacích hodin v této funkci svědčí závažné skutečnosti mimojazykové (1) i jazykové (2). — (1) Vodních hodin se užívalo spíše ve starověku, kdežto ve středověku byly v naší kulturní oblasti rozšířenějším a obvyklejším měřidlem času hodiny přesýpací.[4] Je to patrno zvláště z toho, že právě přesýpací hodiny se staly symbolem času; v této symbolické platnosti jsou dodnes běžným atributem alegorického zobrazení smrti, kostlivce. (2) Měření časových lhůt přesýpacími hodinami bylo u nás natolik běžné, že si v starší češtině vynutilo vznik speciálních termínů hodina sutá (‚nasypaná‘) a hodina obrácená pro označení hodinové lhůty, která se právě započala měřit nastavením přesýpacích hodin do polohy s pískem nahoře; viz tyto příklady u J. Gebauera (Slovník staročeský I, 444—445): r. 1495 snesli se staroměstští nákladníci…: Když se řemeslo a obchod sladovnický sejde s polovicí starších, aby byla hodina sutá postavena před staršími (Winter, Kulturní obraz českých měst XV. a XVI. stol., díl 2, s. 322); zvoňenie býti má potud, dokavad pak purgmistr do rathauzu nepřijde; a jakž do světnice radní vejde, hned hodinky sypací vobrátiti má; a ktož by do rady po zvoňení v tu hodinu vobrácenú nepřišel… (z knih archívů kolínských, r. 1564, f. 382b). Říkalo-li se tedy hodina sutá, tj. nasypaná, mluvilo se bezpochyby také o hodině vysypané, [204]o tom, že se hodina vysypala (srov. hodinka se dosypala, Příruční slovník), tj. říkalo se hodina vypršela, lhůta vypršela.[5]

Naskytne se ovšem také otázka, zda vůbec musíme spojení lhůta vypršela vyvozovat z představy vysypání písku v přesýpacích hodinách, když stč. pršěti znamenalo také ‚prchati, utíkati‘; nešlo zde vlastně o běžnou základní představu pohybu — uběhnutí (uplynutí) času jako proudu, toku? Skutečně nešlo; odporuje tomu složení slovesa vypršeti. (1) Slovesa označující uplynutí proudu (a také času) mají vesměs předponu u- (uplynouti, utéci, uběhnouti), a nikoli předponu vy-, která označuje směr ‚odněkud ven‘; proto již samo užití předpony vy-zde prozrazuje spíše základní představu vysypání písku z horní části přesýpacích hodin než představu prostého uplynutí proudu, toku. (2) Tím méně je představa takového prostého pohybu jednolitého slučitelná s významem slovesa pršeti: stč. pršěti sice také znamenalo ‚prchati, utíkati‘, ale užívalo se ho v tomto významu jen o podmětu hromadném, kolektivním, viz např. piršě přěd ním (obrem) běhal preč ľud ‚prchaje před ním … lid‘ (Alexandreida, zl. bud., v. 170), sedláciť přěde mnú sršie i také slepice pršie ‚prchají (na všechny strany)‘ (Podkoní a žák, v. 336). Zcela ve shodě s etymologií základu prch-[6] není v staročeském materiále doložen typ muž prší ‚prchá (o jednotlivci)‘; pršeti mohlo totiž jenom to, co se mohlo rozprchnout. Sloveso pršěti zkrátka vyjadřovalo pouze prchání rozčleněné, roztříštěné, tj. pohyb distributivní, který je příznačný pro všechna užití tohoto slovesa (déšč prší, listie prší, jiskry pršie, slepice pršie, ľud prší). V souvislosti s tím ovšem také sloveso složené vypršeti vyjadřovalo pohyb distributivní — vyprchání po částech, ať již najednou, nebo postupně. A právě toto distributivní vyprchání částečka po částečce, jež je vlastním významem slovesa vypršěti, kryje se plně s představou vysypání písku z horní části přesýpacích hodin. Soudíme proto, že slovní spojení hodina vypršela, lhůta vypršela apod. vznikla na základě této konkrétní představy, i když dnes je ona stará souvislost zastřena, protože sloveso pršeti má již mnohem užší význam a poněvadž již běžně neměříme časové lhůty odsypáváním písku.

[205]Obrátiti oči v sloup

Dnešní běžné významy jednotlivých slov tohoto spojení nenavozují představu, která by uspokojivě vysvětlovala smysl onoho úsloví jako celku. O jakém sloupu tu může býti řeč? — I zde nám k uspokojivému výkladu dopomůže staročeský jazykový materiál. Je zajímavé, že v staré češtině našemu úsloví obrátiti oči v sloup odpovídalo spojení jiné — postaviti oči v slúpě; srov. např. nemocný postaví oči v slúpě i pustí duši (tzv. Krumlovský sborník, rkp. mus., f. 346 b); všichni (mistři) zahanbeni stáchu i omámeni tah hlúpě, že jich každý jako v slúpě oči postaviv hledieše (Leg. o sv. Kateřině, v. 2128). Z tohoto příkladu vysvítá, že tu nejde o obrácení očí k nějakému sloupu, nýbrž prostě o vyvalení, vytřeštění očí (v důsledku údivu: mistři byli udiveni nad řečí sv. Kateřiny). Tomuto obsahu plně odpovídá i forma. Poněvadž postaviti mělo vedle svého konkrétního významu pohybového také abstraktnější význam ‚učinit čím, změniti v co‘ (srov. kněz … všiu zemi popelem postavi, Dalimil, rkp. cambridžský, kap. 89) a předložková vazba v čem zde vyjadřovala výsledný stav oné změny (srov. ženy v manželstvu postavené, T. Rešelia Jesus Sirach, 1561), lze spojení postaviti oči v slúpě vykládat jako ‚učiniti z očí sloup, změniti oči v sloup‘, tj. lze tuto konstrukci chápat jako metaforické vyjádření změny výrazu očí: postaviti oči v slúpě původně bezpochyby znamenalo změniti oči v cosi strnulého, nehybného, co nehnutě civí do prostoru jako sloup. Jak známo, sloup je symbolem nehybnosti, strnulosti (srov. rus. stolb ‚sloup‘ a ostolbeněť ‚strnouti, zkoprněti‘), a proto jazyky k němu rády přirovnávají i nehybný, strnulý pohled vytřeštěných očí: viz např. rus. glaza ostolbeněli,[7] pol. oczy stanęły mu kołem (w słup), oczy mu w słup stawają wytrzeszczone, oczy w słup poszłe ‚starrende Augen, stierer Blick‘,[8] čes. oči jeho byly v sloupu, oči mu stojí sloupem (Příruční slovník pod heslem sloup). Také sloveso obrátit — podobně jako jeho synonymum postaviti — nemá zde konkrétní význam pohybový, nýbrž abstraktnější význam změny stavu, s jakým se setkáváme např. v známých biblických citátech obrátil ženu Lotovu v solný sloup (‚učinil z ženy Lotovy solný sloup‘), [206]obrátil zemi v poušť (‚změnil zemi v poušť‘) aj. Slovní spojení obrátit oči v sloup tedy původně znamenalo ‚učiniti z očí cosi sloupu podobného, nehybného, strnulého‘.[9] Zcela ve shodě s tímto původním významem také Příruční slovník řadí úsloví obrátit oči v sloup pod heslem obrátiti k významu ‚proměniti, změniti (co več)‘ a spojení oči obráceny v sloup (v dokladu ze Zeyera) vykládá synonymy ‚strnulé, nehybné‘. Je však otázka, zda se skutečně spojení obrátit oči v sloup užívá jen v tomto významu.

Jak lze zjistit zkusmými dotazy, někteří uživatelé našeho jazyka úslovím obraceti oči v sloup rozumějí také tu skutečnost, že nemocný (omdlévající, umírající, žasnoucí) otáčí oči nahoru, tj. zvedá panenky vzhůru pod víčka a odhaluje tím bělmo. Na takový význam ukazuje též synonymní spojení zvrátiti oči v sloup (např. maje oči zvrácené v sloup, umírati se zdál (Marek, z Příručního slovníku) a také ten fakt, že spojením obrátit oči v sloup se překládají ruské výrazy zakatiť glaza, zavesti glaza,[10] kde sloveso pohybové ve spojení s předponou za- jasně vyznačuje, že jde o pohyb očí směrem nahoru vzad. I tento význam českého spojení obrátit oči v sloup (‚otočiti oči vzhůru, pod víčka‘) má oprávnění k existenci jak po stránce věcné, tak po stránce jazykové, ovšem jako význam druhotný. Podle našeho názoru tento význam zde ještě neexistoval v době, dokud pohybová slovesa přechodná jako obrátiti, postaviti, usaditi běžně vyjadřovala také abstraktnější význam, význam změny stavu ‚učiniti čím, změniti v co‘, srov. zaniklé stč. spojení v dokladech had … sě obrátil prutem ‚factus est in virgam“ (Bible olomoucká Ex 4,4), postaví tě pán bóh tvój hlavú a ne ocasem (Hus, Sebrané spisy I, s. 55, vyd. Erben), on jednu osobu … rychtářem usadí a učiniti má (Archiv čes. 29, s. 67); teprve když takovýto abstraktnější význam změny stavu v slovesech obrátit, postaviti, usaditi apod. ustoupil do pozadí a tím více se tato slovesa specializovala na konkrétní významy pohybové, proniká i ve spojení obrátit oči v sloup více do popředí pohybový význam ‚obrátit, otočiti‘: toto ustálené slovní spojení, majíc oporu ve vhodném jevu vnější skutečnosti, nabývá také významu ‚otočiti oči (panenky) vzhůru, zvrátiti oči‘.

[207]Shrnujeme: Ustálené slovní spojení obrátit oči v sloup má dvojí význam: základní je význam ‚dáti očím strnulý výraz, vytřeštiti oči‘ (na který ukazuje Příruční slovník pod heslem obrátiti), druhotný je význam ‚obrátit oči vzhůru, zvrátiti oči‘ (který uvádí slovník Vášův-Trávníčkův[11]). Původní význam je tu dán starým abstraktním významem slovesa obrátiti (‚učiniti čím‘) a představou sloupu jako symbolu strnulosti, nehybnosti; druhotný význam vyplývá z konkrétního, pohybového významu slovesa obrátiti (‚otočiti, zvrátili‘), který v důsledku systémových změn v slovní zásobě časem vystupuje více do popředí, a představa sloupu je zde potlačena.

[1] A. Hoffmeister, Vyhlídka s pyramid, Praha 1957, vydal Čs. spisovatel, s. 119 pod čarou.

[2] V. Flajšhans, Česká přísloví I, Praha 1913, s. 830.

[3] „Hodina již vypršela (vzato od hodin písečných, D.), die Stunde ist verflossen, Ros.“ — cituje Jos. Jungmann ve svém Slovníku česko-německém V, Praha 1839, s. 319. — Viz též redakční poznámku v Naší řeči 2, 1918, s. 297: „pršel také písek v přesýpacích hodinách, a proto posud říkáme, že vypršela hodina, vypršel čas.“

[4] Viz Ottův slovník naučný XI, Praha 1897, s. 431n.

[5] Prof. Al. Jedličkovi děkuji za upozornění na archaické spojení slov čas se dosýpá, hodinka se dosypala (Příruční slovník).

[6] Základ *prs- / *pers- (srov. prach < *pors-) spojuje V. Machek s ide. archetypem *sper-jō ‚trousím, rozsévám, rozptyluji‘ (viz jeho Etymologický slovník, s. 396).

[7] Vl. Dal’, Tolkovyj slovar’ živogo velikorusskogo jazyka I, (1956), s. 354.

[8] S. B. Linde, Słownik języka polskiego II, s. 400 (sub kół) a V. s. 332 (sub słup).

[9] Není tedy nutno vycházet z představy strnulého, ztuhlého jazyka, jak činí V. Machek: „nejprve … jazyk přirovnán ke kůlu, pak nesmyslně i oči“ (op. c., s. 455 sub sloup).

[10] Česko-ruský slovník, Praha 1958, s. 783 sub sloup.

[11] Váša-Trávníček, Slovník jazyka českého (1952), s. 1668 sub vrátiti.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 7-8, s. 201-207

Předchozí Petr Zima: K otázce zjišťování stability ve spisovné výslovnosti

Následující František Daneš: Bibliografie československé lingvistiky