Časopis Naše řeč
en cz

Doplňování fonografického archivu ČSAV

Jana Ondráčková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jedním z hlavních úkolů fonetického kabinetu při Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd je doplňování fonografického archivu, který byl založen r. 1929.

Myšlenka založit „zvukový archiv českých nářečí“[1] je však staršího data. Zabýval se jí již roku 1910 profesor J. Zubatý. Tehdy nemohla být realisována pro technickou nedokonalost nahrávacího zařízení. Až v roce 1928 se z podnětu profesora J. Chlumského rozhodla Česká akademie věd a umění „rozšířit původní program, omezený jenom na nářečí, a pojmout všecky zajímavé stránky zvukového života slovanského živlu v našem státě (tedy také píseň a hudbu lidovou i umělou; z řeči spisovné pak jmenovitě básně přednášené básníky samými, dále ukázky z tvorby dramatické a konečně hlasy vynikajících osobností ze života politického, literárního, vědeckého atd.)“[2]. Celou činnost řídila fonografická komise, do níž byli zvoleni: O. Fischer, J. Horák, J. Chlumský, J. Zubatý a E. Smetánka.

Na návrh komise bylo pořízeno na voskových deskách[3] 509 zápisů, „a to 468 originálů a 41 dublet. Z toho připadá na básníky 24 zápisů; na jiné vynikající osoby 44, na divadlo 42; na nářečí česká, moravská a slezská 27 zápisů, na Slovensko 30, na Podkarpatskou Rus 14, na Horní a Dolní Lužici 11; na píseň lidovou z Čech, Moravy a Slezska 32, na Slovensko 134, na Podkarpatskou Rus 10, na H. a D. Lužici 15; na českou píseň umělou 14; na českou hudbu 64 zápisy“.[4]

[238]Po výběru dala fonografická komise vyrobit roku 1929 466 kovových matric, z nichž byly raženy desky na prodej. Další zápisy byly provedeny v roce 1933 (celkem 39 zápisů písní a nářečí, hlavně z Moravy a Slezska) a roku 1934 (celkem 11 zápisů, hlavně nářečí). Profesor Chlumský upozorňoval, že v roce 1934 bylo „provedeno jen 11 zápisů, hlavně pro nářečí; písně musily být vyloučeny pro nedostatek peněz, k veliké škodě věci: neboť se starým pokolením mizejí staré písně a jsou nahrazovány odrhovačkami z biografů, mizejí i nářečí a za krátko po kráse našeho československého venkova nebude ani stopy“.[5] S odstupem let si tím více uvědomujeme, kolik práce bylo v tomto oboru zanedbáno pro nedostatečný zájem odpovědných míst, jež měla opatřit potřebné finanční prostředky, kolik příslušníků nářečí, lidových vypravěčů a zpěváků zemřelo za těch dvacet let, co nebylo v záznamech pokračováno. Financování tohoto závažného úkolu se tehdy dělo téměř výlučně z darů „obětavé vlastenecké veřejnosti“.[6]

Dřívější nahrávky se pořizovaly v nahrávacím studiu v Praze a obsahují pouze promluvy předem připravené.[7] Nahrávky na deskách začínají obvykle tím, že vypravěč uvede své jméno, někdy i své rodiště a obsah svého vyprávění.[8]

[239]U starších nahrávek nejde tedy nikdy o bezprostřední mluvní projev, nýbrž o vyprávění připravené, předem dohodnuté co do obsahu i co do délky. To je třeba mít na zřeteli při vědeckém zpracovávání nahrávek z počátečního období budování fonografického archivu. Pokud jde o písně nebo o hudební produkce, není předběžné zkoušení na závadu, neboť jde o útvary obsahově, melodicky i rytmicky uzavřené, u nichž se mohou vyskytnout pouze různé varianty.

Ze zkušenosti v terénu je známo, že opakovaný příběh je zpravidla výrazově mnohem chudší. Toto zjištění však nelze zevšeobecňovat, neboť některým povahám a typům vypravěčů nepůsobí opakování příběhu žádné obtíže a při opakování naopak příběh obohatí dalšími podrobnostmi. Proto je třeba volit vhodný způsob práce v terénu podle účelu, k němuž je záznam prováděn.

Uvážíme-li stav a možnosti nahrávací techniky i obtíže s finančním zajištěním celé akce, je třeba hodnotit základ archivu velmi kladně. Již nyní jsou některé snímky unikátní (vlastní přednesy básníků, role herců a vyprávění osob nyní již dávno mrtvých, nahrávky z Horní a Dolní Lužice). Kvalita nahrávek je na tehdejší dobu vynikající. Protože byly získány za docela jiných předpokladů než záznamy dnešní (ve studiu a nikoliv přímo v terénu), nelze tyto dvojí nahrávky mechanicky vzájemně srovnávat. Na nynějších nahrávkách je často na př. zvuková kulisa (tikot hodin, zpěv kanára, kokrhání kohouta a pod.), ale to nijak nahrávku neruší.

Archiv se v době od roku 1933 do roku 1953 doplňoval pouze darovanými deskami běžné komerční produkce nebo nákupem desek. Celkem tak byly získány 104 desky. Tyto komerční desky mají převážně hodnotu dokumentární, zejména projevy herců, neboť většina těchto desek obsahuje scény z divadelních her (dialogy a monology). Budou cenným podkladem pro studium vývoje uměleckého přednesu, neboť zachycují projevy některých herců v odstupu několika desítek let. Také nahrávky lidových písní, zpívaných profesionálními „lidovými“ zpěváky, mají obdobnou dokumentární hodnotu.

Vytvořením Československé akademie věd a v souvislosti s tím fonetického kabinetu při Ústavu pro jazyk český bylo umožněno doplňování archivu vlastními nahrávkami v terénu na magnetofonové pásky nebo drátky. Takto získaný materiál se pak hodnotí a vybírají se z něho vhodné partie pro převedení na folie. Každá nahrávka se pořizuje ve dvou exemplářích.

Od roku 1954 byl fonografícký archiv doplněn o 170 záznamů souvislého vyprávění z Chodska, Pelhřimovska, Českomoravské vysočiny, ze středních Čech atd. Není ještě převeden na folie všechen materiál z převážné části zájezdů v letech 1954 — 1955. K nahrávání na folie se [240]používá i záznamů Ústavu pro ethnografii a folkloristiku ČSAV, s nímž fonetický kabinet spolupracuje od roku 1953.

Ke každému záznamu na folii je nutno pořídit fonetický přepis. Je to úkol vyžadující mnoho času, pečlivosti, trpělivosti a cviku. V praxi se potvrzuje, že je nejvýhodnější pořizovat fonetický přepis nahrávky hned po návratu z terénu ze záznamu na magnetofonovém drátku nebo pásku, ovšem po zhotovení folie, kterou snímáme vždy z neporušeného záznamního materiálu. Při fonetickém přepisu je totiž nutno přehrávku některého úseku mnohokrát opakovat, aby byla přesně zjištěna na př. kvalita jednotlivých hlásek, znělost koncových souhlásek nebo melodie a přízvuk souvislejších úseků. Při reprodukci z folie dochází totiž k dalšímu skreslení (třeba jen minimálnímu) i při velmi kvalitní nahrávce, nehledě k tomu, že se častějším přehráváním folie značně poškozuje.

O každé folii i desce jsou vedeny dosud dva základní záznamy: v katalogu a v kartotéce. Úplnost údajů v záznamech i jednotné uspořádání údajů je velmi důležité.

Ve fonografickém archivu by se mohl vytvořit zvukový doklad k chystanému dialektologickému atlasu.

K zvládnutí úkolů spojených s dobudováním fonografického archivu, alespoň pokud jde o zachycení dosud zachovaných nářečních jevů v hrubých rysech, by přispěla plánovaná koordinace nahrávek v jednotlivých krajích a úplnější využití získaného materiálu. Záznamy v terénu pořizuje také dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, Ústav pro ethnografii a folkloristiku ČSAV, Fonetický ústav Karlovy university, dialektologické oddělení pobočky ÚJČ v Brně, Slezský studijní ústav v Opavě, Ústředí lidové umělecké tvořivosti, téměř všechna studia Československého rozhlasu, na Slovensku příslušné vědecké ústavy Akademie. I když se nahrávky pořizují k různým speciálním účelům a pro různé využití, jde v podstatě o podobný materiál. Bylo by však třeba, aby vedle celkového plánu spolupráce byly přednostně dohodnuty některé konkretní otázky, na př. jednotná dokumentace k nahrávkám a pod.

Za dosavadního stavu jsou některá území s hlediska nářečního nebo národopisného méně významná značně opomíjena a naopak některá území jsou přímo zamořena výpravami s mikrofonem, takže tamější vypravěči už mají své předem připravené programy. Ze záznamů, jež pořizuje Československý rozhlas, by bylo možno ve větší míře využít na př. záznamů s projevy básníků, spisovatelů, herců, vědců i typických ukázek mluvy osob různého věku, povolání a pod. Tyto nahrávky by měly velký význam jako dokumenty současného politického, hospodářského a kulturního života.

[241]V této souvislosti je třeba připomenout, že by se mělo uvažovat o tom, aby bylo fonografického archivu použito jako základu pro ústřední diskotéku se záznamy řeči mluvené a zpívané. Diskotéka by obsahovala veškerý materiál, kterého může být použito jako podkladu pro výzkum řeči mluvené i zpívané. Tím by se vhodně doplnil existující už materiál fonografického archivu ČSAV a zároveň by se soustředil zvukový materiál pro výzkum mluvních projevů. Doplnění archivu by se dalo realisovat tak, že by nahrávky uvedeného druhu byly zasílány na požádání zdarma do fonografického archivu.

Pro budoucnost by se mělo pomýšlet i na výměnu diskografického materiálu fonografického archivu s diskografickým materiálem archivů zahraničních.


[1] J. Chlumský, Fonografický archiv České akademie věd a umění 1935, zvl. otisk, s. 1.

[2] Tamtéž.

[3] Z celkového počtu 800 voskových desek bylo 291 spotřebováno na pokusy nebo poškozeno při ohřívání.

[4] J. Chlumský, Fonografický a gramofonický archiv České akademie věd a umění v Praze, ČMF 16, 1930, s. 189—192. Součet je třeba doplnit sedmi zápisy sborového a sólového zpěvu.

[5] J. Chlumský, Fonografický archiv České akademie věd a umění, s. 2.

[6] Tamtéž.

[7] V článku K. Suchého Jak vzniká náš národní fonetický archiv jsou uvedeny některé zajímavé podrobnosti o organisaci práce při pořizování záznamů. Napřed byly získány vhodné objekty na základě průzkumu v terénu. K nahrávání bylo pozváno do Prahy vždy množství osob. Nahrávky byly prováděny „v sále předměstského divadla, který byl proměněn v síň pro nahrávání gramofonových desek. Jako by to byl kus Raisova románu; hospodáři a výměnkářky, pan hospodský, pan regenschori i místní listonoš sjeli se sem z nejrůznějších ztracených konců republiky. Jeden po druhém jsou vyzkoušeni a přicházejí před mikrofon… Několik učených pánů bdí nad nimi s nejlaskavější pozorností, ale přece jenom, vždyť je to tolik slavný a jedinečný den života, jako byla jenom svatba. Nedivte se té drobounké babičce, že když dostane znamení, aby začala mluvit, tentokráte už doopravdy svou mnohokráte přeříkanou a vyzkoušenou řeč, ne a ne si vzpomenout, co vlastně měla říci,… nebo zase, když se konečně rozpovídá, začne rozkládat, podívá se napravo i nalevo, zapomene na tu černou kastličku, do které, jak jí důtklivě nakázali, se měla pořád dívat, až zase znovu bude muset povídat všecko od začátku“. (Světozor 1934, č. 27.)

[8] Na př.: Já su Aneška Šulová z Rudi na severňí Morávje. Začárovaná koza… (č. inv. 24d, matrice 79/9). — Já su Jan Pavlú ze Svébohova vod Zábřeha. Na laskaví požádaňí, jesle bech nemoch neco napsat anebo předníst v našem horském severomorafském nářečí, budu vám vepravovat toto… (č. inv. 245, matrice 78/9). — Já Jozef Šťepánek s Pasek Haulíňák vám budu vipravovať toto: Jak sem jednou vo pouťi při muzice se sepral… (č. inv. 55). — Ribolof f Kofčíňe na panctví pláňickém roku ťisíc ošum set štiricet osum. Podle spomínenek svého oce vipravuje Jozef Šulc z Hnačova u Klatof… (č. inv. 45).

Za vhodnější způsob považujeme, aby tyto údaje na folii uváděla jiná osoba (jak to prováděl na př. prof. Plicka).

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 7-8, s. 237-241

Předchozí Pavel Jančák: Studie o nářečí v jihozápadních Čechách

Následující Božena Zimová: Práce dopisovatelů při tvoření archivu lidového jazyka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1