Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce
Alois Jedlička
[Články]
-
(Poměr spisovné normy a místního usu)
Pravidla českého pravopisu uváděla ve svém vydání z r. 1941 v abecedním seznamu slov a tvarů také místní jméno Jince s 2. pádem Jinců. Naproti tomu vydání Pravidel z r. 1946 přineslo mezi jinými ojedinělými změnami i korekturu genitivu místního jména Jince na tvar Jinec.
Srovnáme-li tuto změnu s poznámkou v Naší řeči (28, 1944, str. 116), vidíme, že se tu redakce Pravidel přiklonila k místnímu obyčeji, který zná jen tvar Jinec; přihlédla při tom k obdobě genitivního tvaru místních jmen Karlovy Vary, Vinohrady, u nichž Pravidla uvádějí jen tvary Karlových Var, Vinohrad. Je tedy zřejmé, že kodifikace Pravidel sama kolísá mezi tvary Jinců - Jinec, a proto je vhodné všimnout si těchto tvarů podrobněji.
Pravidla českého pravopisu neustalují jen jevy pravopisné; právě poslední revise Pravidel z roku 1941 přinesla i mnohé změny v dosavadní kodifikaci jevů mluvnických, zvláště jako výsledek nového nazírání na spisovný jazyk a pod tlakem odborné kritiky jazykovědné.[1] I uváděný genitiv místního jména Jince je věcí mluvnické kodifikace. Musíme se proto ptát, jaké stanovisko zaujímají k jménům tohoto typu [10]naše mluvnice. Pokud vím, všímá si jich jako zvláštního typu jedině Fr. Trávníček ve své Stručné mluvnici české (Praha 1941, str. 19, 20). Uvedena jsou místní jména Srbce, Hrobce, Rohatce, Křivce, Ledce; genitiv na -ec bez koncovky a s vkladným -e- je označen jako lidový, ve spisovné mluvě bývá obyčejně tvar na -ců. Přiřazena jsou rovněž slovenská místní jména na -vce, jako Mošovce, Vrbovce a pod. Tyto údaje obsahuje v úplně stejném znění už Stručná mluvnice česká, připojená k 1. vydání Vášova-Trávníčkova Slovníku jazyka českého (Praha 1937) a ponechává je i Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (Praha 1948, str. 456, tedy po vydání Pravidel z r. 1946), jen s tou změnou, že se v příkladech objevuje přímo také místní jméno Jince.
Pro řešení naší otázky o charakteru tvarů na -ec a -ců a pro stanovení spisovné normy je třeba všimnout si podrobněji poměru spisovné normy a místního obyčeje, usu, jak se nám projevuje u místních jmen. Genitivní tvary typu Jinec || Jinců nejsou totiž první a jediný případ, kde pozorujeme rozpor mezi místní zvyklostí a způsobem vyjádření, jehož by užil normální mluvčí, který užívá spisovného jazyka, ale nezná místní obyčej, pod tlakem tvarového nebo slovotvorného systému spisovného. Nebudeme uvádět a hromadit příklady na odchylky vyhraněně lidového charakteru, jež se často u jednotlivých místních jmen vyskytují v hláskovém skladu a v slovotvorných a tvarových obměnách (na př. lid. Vančice m. spis. Ivančice, lid. do Spy m. do Sep, Spů, skloňování Brzicího, Brzicímu, m. spis. Brzice, Brzic, Brzicům a pod.). Spíše nás zaujmou ty případy, kdy se místní obyčej u celé kategorie jmen neb jevů liší od vyjádření pronikajícího do spisovného jazyka a kdy zastupuje zpravidla stav původnější, starší. Bylo o nich namnoze již psáno a stanovisko jazykovědy v té věci nám může být vodítkem i při rozhodování naší otázky. Je to především rodová kategorie místních jmen jako Dobříš, Olomouc, jak o ní s hlediska poměru spisovného jazyka a místní zvyklosti průkopnicky psal V. Ertl[2], podoba přídavných jmen odvozených od místních jmen na -ice se známým a obecně přijatým stanoviskem Trávníčkovým k nim[3] a konečně užívání předložek na a v ve spojení s místními jmény v určení místním, o nichž psala bez zřetele na zásadní řešení poměru spisovné normy a místního obyčeje Naše řeč r. 1938.[4]
Nuže, jak se nám jeví obecně poměr spisovného jazyka a místního, nářečního obyčeje v těchto jevech, v oblasti místních jmen? Vidíme, že [11]je ve všech uvedených případech více méně odlišná zvyklost místní a způsob užívání v nejbližším okolí od způsobu v místech vzdálenějších a v jazyce spisovném (tak formuluje tento rozdíl V. Ertl v cit. čl., str. 22). U jmen typu Dobříš, Olomouc jde hlavně o tlak spisovného systému, o to, že se ve spisovném jazyce (v jazyce administrativním, v dokladech literárních a p.) převážná většina takových jmen jasně zařadila k jménům ženským a že se jich tak obecně užívá. Je-li anebo byl-li v některých případech místní obyčej průbojnější (jako u jména Olomouc), takže pronikal anebo byl podporován nebo individuálně požadován i pro vyjadřování spisovné, není možno takové snahy s hlediska prospěchu spisovného jazyka přijmout. — U přídavných jmen tvořených k místním jménům na -ice jeví se rozdíl mezi kratšími, lidovými a staršími podobami na -ský (na př. karlovský od Karlovice) a delšími, spisovnými a novějšími podobami na -ický (karlovický). Spisovnost tvarů na -ický je tu na rozdíl od předchozí kategorie důrazně podepřena větší jejich zřetelností, je odůvodněna funkčně. Toto přihlížení k zřetelnosti výrazových prostředků vyplývá právě z podstaty spisovného jazyka, z jeho platnosti pro celé národní jazykové území a z jeho úkolů, které jsou jiné, závažnější a odpovědnější, než je tomu u jazyka jako dorozumívacího prostředku s omezenou platností místní i funkční. To je velmi důležité měřítko spisovnosti výrazových prostředků, přesahující pouhou statičnost při statistickém zjišťování spisovného obyčeje, usu, a skýtající možnost uvědomělého zasahování do vývoje spisovné normy a jejího řízení.
Ne tak vyhraněné jsou poměry u dalšího jevu, při užívání předložek na a v u jmen místních ve významu místních vztahů, místního určení. J. Beneš v citovaném článku v Naší řeči, v němž snesl mnoho dokladů a přinesl několik bystrých postřehů, neosvětlil tuto otázku s hlediska spisovné normy, nýbrž šlo mu spíše o obhajobu staršího a lidového usu s předložkou na, vžitého u některých míst. Typ s předložkou v, pronikající obecně ve spisovném vyjadřování, je mu výrazem současného nivelisačního proudu, který stírá původní rozmanitost výrazovou. S hlediska spisovného jazyka však o nivelisaci mluvit nelze, naopak užití předložky na ve spojení s místním jménem nabývá ve spisovném kontextu leckdy příznakového charakteru, stává se prostředkem aktualisace nebo výrazem citového, expresivního zabarvení (srov. na př. na Žebráce, na Lánech proti v Žebráce, v Lánech). Užívání předložoky na v místním a starším obyčeji se zakládá na různých okolnostech, na rozlišení polohy osady na místě vyvýšeném nebo na břehu řeky, na tom, že místo bylo sídlem šlechtickým a pod., jak o nich psala Naše řeč v citovaném článku i v poznámkách dřívějších.[5] Ani v lidovém jazy[12]kovém povědomí není ovšem toto rozlišování dnes živé, nýbrž udržuje se jen ve zbytcích jako ustrnulý způsob stavu staršího. Spisovný jazyk se i tu z příčin plynoucích z jeho podstaty a charakteru nutně odchyluje a vedle případu kolísání převažuje v něm užívání předložky v. Jen u některých místních jmen, označujících osady význačnější, obecněji známé, drží se i ve spisovném jazyce lidový, místní obyčej s předložkou na (na Žižkově, na Smíchově, na Kladně a pod.).
Všimněme si nyní podrobněji jednotlivých místních jmen typu Jince, Ledce a jejich genitivu. Náleží k nim jména, jako Blatce, Brodce, Dvorce, Hradce, Hrobce, Jince, Kopce, Kotce, Křivce, Lazce, Ledce, Rohatce, Sklopce, Skopytce, Slabce, Srbce, Telce, Vesce a pod. Svým původem jsou to většinou jména obecná, apelativa, tvořená příponou -ec s významem zdrobňujícím.[6] Toto tvoření, v starším jazyce hojné a živé, zaniklo, nezachovala se ani obecná jména takto tvořená, a tak hojnější stopy jsou jen v uvedených místních jménech. (Místní jméno Srbce je od původu místní jméno obyvatelské k nom. Srbci.) Pokud jsem mohl u jednotlivých jmen zjistit (s užitím materiálu zaznamenaného A. Profousem [AP] v 1. díle jeho Místních jmen v Čechách,[7] podle odpovědí posluchačů na dotaz v rozhlasovém Jazykovém koutku [JK] a podle svědectví posluchačů pedagogické fakulty [PF]), převažuje u těchto jmen v místním obyčeji starý genitiv na -ec s vkladným -e-: z Blatec (AP), Brodec (u Nových Benátek, AP), Dvorec (Lysá n. L., AP), Hrobec (AP), Jinec (JK, PF), Lazec (u Opavy, JK), Ledec (JK), Rohatec (JK), Srbec (JK), Telec (PF) a j. Někdy je tento starý genitiv omezen jen na nejbližší okolí, ale obyvatelé ze vzdálenějších míst užijí již tvaru na -ců (na př. z Ledců); téměř vždy volí tento genitiv na -ců lidé přistěhovalí (užívající spisovného jazyka), kteří nemají opory pro genitiv na -ec ve svém jazykovém usu. U některých míst zná i místní obyčej jen genitiv na -ců, na př. z Brodců (okr. Benešov, AP, PF), Dvorců (okr. Jindřichův Hradec, AP), Hradců, (okr. Č. Budějovice, AP), Lazců (u Olomouce, JK). Zdálo by se, že je genitiv na -ců tam, kde žije vedle místního jména shodné jméno obecné (Dvorců - dvorce), ale nelze už to tvrdit o případech druhých (Brodce, Hradce, Lazce), nelze zobecňovat. (U jmen tvrdých je tato tendence patrnější, lze ji opřít o hojnější dokladový materiál, ale zůstává pouhou tendencí, neprojevuje se důsledně: srov. z Mostů, Hradů, Dvorů, ale z Klobouk, a p.)[8] Uvedené případy (Brodce, Dvorce), kdy se u stejně znějících místních jmen, označujících však různé osady (topická homonyma), místní obyčej v genitivu [13]tvarově rozchází podle vázanosti na určitou osadu, ukazují, jak by bylo nesnadné kodifikovat v genitivu jedině tvar na -ec. O místním charakteru genitivního tvaru na -ec u našich místních jmen, o tom, že jej jazykové povědomí spojuje jen s konkretním místním jménem a že jej nechápe jako útvar tvarového systému nadřazeného zvyklosti místní, svědčí některé skutečnosti. V odpovědích posluchačů Jazykového koutku se objevilo průkazné svědectví toho. Tak na př. posluchač z obce Hrobce (užívající spisovného jazyka) dosvědčuje místní genitiv z Hrobec, ale poznamenává, že by velmi nezvykle znělo z Brodec, ze Slapec; pociťuje tedy vázanost tvaru na -ec na konkretní místní jméno a nepřikládá mu platnost znaku systémového. A naopak posluchači z Jinců se sice pozastavují nad tvarem Jinců (místní obyčej zná jen Jinec), ale připojují, že by ovšem neřekli z Hrobec a pod.
Že pro spisovnou češtinu je u jmen na -ce systémovým tvarem genitiv na -ců, toho dokladem jsou i genitivy k slovenským místním jménům typu Mošovce, Giraltovce. Ačkoliv slovenskému spisovnému genitivu na -iec (Mošoviec) by odpovídal transponovaný český bezkoncovkový genitiv na -ec (srov. poměr slc. oviec || č. ovec), shledáváme se v češtině pravidelně s genitivem na -ců, Mošovců a p. A přece má i spisovná čeština v jednom případě jasně a jedině genitivní tvar na -ec: je to u jména zachovaného ve významu místním jen v genitivu a v lokále (z Němec, v Němcích), ale to je vyjádření archaistické, v němž si vysvětlíme starý genitiv právě jako tvarový petrefakt, tvarovou zkamenělinu.
To jsou, domníváme se, jasná svědectví, potvrzující určení Trávníčkovo, že genitivy na -ec u místních jmen typu Jince mají charakter místní, lidový, zatím co v širším spisovném jazykovém povědomí převažuje jako systémový tvar na -ců. Je to překvapující snad také proto, že bychom čekali, že vlivem blízké a rozšířené kategorie pomnožných místních jmen na -ice, u nichž je ve spisovném jazyce důsledně starý genitiv bez koncovky (Budějovic, Lobkovic), bude u nich podepřen rovněž genitiv bezkoncovkový. Zdá se však, že se spisovný jazyk z důvodů žádoucí zřetelnosti (u místního obyčeje se tento moment neprojevuje, srov. poměr karlovský × karlovický) vyhýbá změně v hláskovém skladu jména vzniklé vsunutím vkladného -e-.
Došli jsme k závěru svých pozorování o poměru koncovek -ec a -ců v genitivu místních jmen typu Jince. Zbývá jen připojit výklady praktické vzhledem ke kodifikaci těchto tvarů. Zjistili jsme, že v současném živém spisovném jazykovém povědomí je systémovým tvarem u jmen tohoto typu genitiv na -ců. V obyčeji místním, poutaném na konkretní místní jméno, převažují tvary starého genitivu na -ec. Je třeba si uvědomit, že místní jména právě tak jako osobní jména mají zvláštní povahu. Pro nositele osobních jmen a stejně tak pro kolektiv spjatý [14]s příslušným místním jménem nejsou to pojmenování neutrální, nýbrž pojmenování doprovázená jistým zaujetím citovým. Tvar v tomto místním kolektivu neobvyklý (na -ců) působí často komicky, směšně. Viděli jsme ovšem, že na takové citové zabarvení nelze míti zřetel, zvláště když by obměny místní nebyly dosti zřetelné nebo by vypadaly zcela individuálně, isolovaně ze systému. V našem případě, u místních jmen typu Jince, Ledce, se zdá, že se spisovný usus ustaluje ve prospěch tvarů na -ců. Dnešní stav je takový, že proti jednomu typu, převážně rázu místního, na -ec, stojí způsob druhý, převážně pociťovaný jako spisovný, na -ců. Moment zřetelnosti nevystupuje zcela do popředí. I když je jasná vývojová tendence v odklonu od lidových a starších tvarů na -ec, bylo by snad možno kodifikovat po jistou dobu obojí tvary, na -ec a -ců. Nikterak není důvodu, třebas jen u jmen jednotlivých, uznávat za správnou pro spisovný jazyk pouze variantu místní, na -ec a zavrhovat tvar na -ců, pociťovaný jako spisovný.
[1] Srov. B. Havránek, Zásady Pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 10, 1947/48, 13n.
[2] V. Ertl, Ten Olomouc či ta? Časové úvahy o naší mateřštině. Praha 1929, str. 17n.
[3] Fr. Trávníček, Nástroj myšlení a dorozumění, Praha 1940, str. 73, 75 — Totéž stanovisko zaujal už J. Zubatý v NŘ 8, 1924, 151n.
[4] Josef Beneš, Předložka na při jménech osad, Naše řeč 22, 1938, 97n., 129n.
[5] Srov. Naše řeč 8, 1925, 156n.
[6] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1948, str. 267n.
[7] Praha, Česká akademie věd a umění, 1947.
[8] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, str. 447.
Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 9-14
Předchozí Ctirad Bosák: Lenin a otázky jazyka
Následující František Kopečný: Spisovný jazyk a jeho forma hovorová
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1