K původu a výkladu českých příjmení

Jan Svoboda

[Articles]

(pdf)

-

V svém prvním příspěvku o příjmeních v Naší řeči 36, 1953, s. 201—207 jsem se snažil vyložit, proč jsou mnohá příjmení etymologicky nejasná, a omezil jsem se především na stránku slovotvornou. Tím byla na vybraných příkladech objasněna jenom jedna, byť i rozsáhlá skupina příjmení z rodných (křestních) jmen. U značné části příjmení ostatních bývá jejich původ a význam zastřen nebo vůbec zatemněn tím, že se vlastní jmé[202]na vyvíjela odchylně, isolovaně od příslušných jmen obecných (apelativ) nebo že ona jména obecná, ze kterých vlastní jména vznikla, už v jazyce nežijí a že musíme jít pro jejich vysvětlení daleko zpět do staročeštiny.

Účelem těchto řádků je vyložit takové případy a okolnosti, které způsobily, že značná část našich příjmení je nesrozumitelná.

Vlastní jména přežívají často jména obecná, ze kterých vznikla. To neplatí jenom o jménech osobních, nýbrž ve značné míře i o jménech místních, a neplatí to jen o jménech českých, nýbrž obecně ve všech jazycích. Skutečnost, že ve vlastních jménech žijí dále slova jinak zaniklá, vysvětluje se tím, že se vlastní jména isolují od slov, ze kterých vznikla. Vlastní jména odlišují jednotlivé osoby a věci téhož druhu navzájem od sebe. Mají naprosto konkretní význam sama o sobě i bez souvislosti s příslušným jménem obecným. Jejich významový rozsah je omezen na jednu osobu, jeden předmět a významový obsah zahrnuje při vzniku všechny vlastnosti, znaky, které onen jednotlivec nebo předmět má. Při pojmenování se zpravidla uplatní znaky a vlastnosti nejnápadnější, nejcharakterističtější.

Od vzniku jména uplynula ve většině případů celá staletí a při přenášení jmen z generace na generaci nakonec ovšem původní shoda významu jména se skutečností neexistuje. Úkolem vlastního jména je prostě pojmenování individua a na významové shodě ani nezáleží. Tím se vlastní jména diametrálně liší od jmen obecných. Není možno, aby někdo označil člověka malé postavy jako vysokého nebo s malou hlavou jako hlavatého (leda ironicky), nebo aby řezníka nazval truhlářem. Je však možné a je i běžným zjevem, že se při dědičnosti příjmení člověk malý jmenuje Vysoký, člověk s malou hlavou Hlavatý a že se řezník jmenuje Truhlář. Taková jména plní svou funkci dobře, a plní ji i jména svým nositelům i okolí nesrozumitelná, odvozená ze slov zaniklých, zastaralých nebo z rodných jmen cizího původu, po jejichž původním významu ani nepátráme. Významový vztah k pojmenovanému individuu však žije v přezdívkách, v t. zv. „živých jménech“. Tu zase dostává člověk jméno podle svých skutečných vlastností, podle podoby, zaměstnání a pod., a tu je pojmenování zase tak bezprostřední, jako bylo kdysi dávno při vzniku prototypů našich příjmení.

Nesmíme se ovšem domnívat, že dědičností se udržela nesrozumitelná a zaniklá slova teprve od doby oficiálně nařízené úpravy, od ustálení příjmení josefinským patentem z r. 1780. Dávno předtím přecházela jména z pokolení na pokolení, nikoli ovšem jenom podle nynějšího principu rodové dědičnosti. Na př. nový držitel [203]dostal jméno podle předcházejícího držitele usedlosti nebo domu, ačkoli s ním nebyl nijak příbuzný, nebo manžel vdovy dostával jméno podle své ženy nebo podle jejího prvního manžela. Takovým přenášením z pokolení na pokolení se do dnešní doby zachovala jako příjmení slova, která už jinak nežijí několik staletí anebo se vyskytují jenom jako archaismy.

Dosti rozšířené je na př. příjmení Loskot. Podle dokladů v Gebauerově Slovníku staročeském žilo slovo loskot ve 14. století a znamenalo totéž co lomoz, ‚hřmot, lat. strepitus, něm. Getöse‘. Významem shodné je tedy příjmení Lomoz. Není řídkým jevem, že jsou osoby určitých vlastností, tedy zde na př. člověk hřmotný, lomozný, označovány abstraktními podstatnými jmény, a nikoli přídavnými jmény vyjadřujícími onu vlastnost. Máme na př. příjmení Chudoba, nikoli však Chudobný[1].

Staročeská slova dnes už zaniklá nebo zastaralá shledáváme na př. v těchto našich dosud žijících příjmeních:

Bronec ze stč. broný ‚bílý‘[2], Talacko ze slovesa taláceti se ‚toulati se‘[3], Salač ve stč. ‚člen ozbrojené družiny, vasal, man‘[4], Šaršoun, [204]stč. šaršún ‚dlouhý meč dvouruční, kord‘[5], Trejbal ze stč. trýbati ‚líti do sebe‘[6], Pluhař, stč. ‚oráč‘[7].

Zaniklé společenské vztahy připomínají naše příjmení: Satrapa ‚dvorský služebník‘ (toho slova se však podle svědectví stč. satirické skladby „Podkoní a žák“ užívalo už tehdy jako nadávky[8]), Nápravník, ve stč. ‚držitel nápravy, t. j. manství, léna‘, ale také ‚vladař, úředník‘, také ‚kolář, lat. currifex, rotifex‘[9] ze slova náprava ve významu dosud žijícím. Ze staročeského hornictví se zachovala památka v příjmení Kverka, stč. kverk z něm. Gewerk, ‚těžíř, nákladník v hornictví‘[10], staročeská řemesla připomíná jméno Knap, stč. ‚tovaryš, dělník při některých řemeslech, zvl. v soukenictví‘[11].

Můžeme právem předpokládat, že některá naše příjmení jsou proto nejasná, že se v nich zachovala slova jinak nedoložená. Jiná slova jsou zase doložena mnohem dříve jako vlastní jména než jako jména obecná. Poměrná thematická omezenost nejstarší literatury nedávala namnoze vůbec příležitost k tomu, aby se vyskytla slova některých významových skupin, názvy některých předmětů, živočichů a jevů. Studium nejstarších jmen nám může proto doplnit mezery v slovníku nebo aspoň doložit některá slova o několik staletí dříve, než jsou známa jako jména obecná. Je-li na př. správný výklad V. Flajšhanse[12], máme v příjmení Koded, Kodet s dalšími odvozeninami Kodýtek, Kodýdek, Kodada, Kodeda a snad i Kodeš (není-li spíše odvozeno zejména Nikodém = Kodym) jinak nedoloženou podobu názvu ptáka dedka. Bylo [205]by velmi obtížné vyložit koncové -d ve jménu Koded, kdybychom se přiklonili k mínění Ant. Kotíka[13], že toto příjmení souvisí se slovem kodásat ‚žvanit‘, kodáta ‚povídálek‘[14]; také příjmení Kodada se lépe vyloží jako obměna jména Koded než ze jména Nikodém s příponou -ada, jak se je snaží vysvětlit Jos. Beneš[15]. Některá slova, dříve obecně rozšířená, žijí dnes už jen v některých českých místních nářečích, a nejsou proto obecně srozumitelná. Z nich vznikla na př. tato příjmení: Drlík, stč. drlý ‚čerstvý, svižný, rychlý‘, dosud v nářečí valašském a v slovenštině, srov. drlice, polsky dzierłatka[16], Škeřík, Škeřil, stč. skeřiti sě ‚šklíbiti se‘[17], Chlouda, Chludil, Chlud, stč. chlúditi ‚mořiti, trápiti‘, na Litomyšlsku dosud: „některýmu to slouží, někomu chloudí“, t. j. ‚škodí‘[18], Kletečka, stč. kletcě ‚klec‘, srov. rus. kletka, čes dial. kletka[19]. Jiná příjmení jsou ze slov nářečních v starším jazyce nedoložených. Pohybem obyvatelstva z venkova do měst a z jednoho kraje do druhého bylo způsobeno, že taková slova krajově omezeného výskytu a také ovšem srozumitelnosti trvají jako příjmení v končinách docela jiných, kde jim už ovšem nikdo nerozumí. Jako příklady jsem vybral z Pražského adresáře (dále zkratka PA) několik takových příjmení: Marvan, valašsky a lašsky marvan ‚buchta‘, přeneseně ‚hlupák‘[20], Zuna, v některých českých nářečích a v slovenštině zuna ‚hluché zrno‘[21] (v přeneseném významu je tu užito tohoto slova o člověku, kterého si nijak nevážili, jako příjmení [206]Pleva), Charous, Charousek z lašského chary ‚ošumělý, škaredý‘[22], Kot, Kotek, Kotík, lašsky kot ‚kocour‘, srov. kotě, místní jméno Kotopeky, kot v rušt., bulh. a polštině[23], Škutina, valašsky škutatý list ‚chlupatý‘[24], škúta ‚kraťoučké obilí‘[25], podle Kotta škutina nář. ‚štětina, pačesy, nadávka hochům a děvčatům rozpustilým‘, Vodenka, kladsky vodeněk ‚tlustší konec bidélka‘[26], rus. odonok ‚žerď, tyč‘, Ošmera, Šmeral, Šmejral[27] ze šmérati ‚škrabati, soukati se kam, šimrati, lehtati‘.

Významové souvislosti projevující se v užití některých slov ve funkci příjmení jsou nám často neznámy, ale v některých případech se zdá, že starší nebo místně omezený významový odstín je pro vysvětlení jména příhodnější než význam běžný. Tak na př. je tomu asi u jména Kabeláč, Kabelka. Kotík[28] je řadí podle běžného významu mezi jména označující domácí nářadí. Ze staročeského a nářečního přeneseného významu slova kabelka ‚ústa, huba‘, kabelatý ‚pyskatý‘, z kladského kabele ‚pysky‘[29] můžeme usuzovat, že původ vlastního jména lze spíše hledat v této významové souvislosti a že uvedená příjmení můžeme spíše zařadit mezi jména označující zevnějšek člověka, jeho vlastnosti tělesné, jako na př. příjmení Hubka, Nosek a pod. Ze staršího a nářečního významu slova osoba, osobný ‚mohutný, mužné postavy‘[30] vyložíme i příjmení Osoba.

[207]Další skupinu příjmení, jejichž srozumitelnost je velmi omezena, tvoří odvozeniny ze slov argotických a slangových, která žijí nebo žila jen v některých zájmových nebo pracovních vrstvách společnosti (viz výše uvedená jména Kverka a Knap). Taková slova někdy vznikají jen z okamžitého nápadu, vtipu, kterých není nedostatek v prostředí studentském, vojenském, učňovském a pod. Uvážíme-li, jak blízko jsou příjmení přezdívkám a přezdívky nadávkám a žertům, pochopíme, že v některých příjmeních se zachovala slova toho druhu. Do této skupiny se řadí na př. tato jména: Pubec; podle Ot. Nováčka[31] znamená pubál, pubec ‚mladík, hoch‘ a je z německého slova Bube; Flandera, Flanderka ‚trhan, otrhanec‘[32] nebo ze slova flanda, flandera ‚flaška‘[33]; příjmení Lepa nemusí náležet k slovesu lepiti, jak myslí Kotík, nýbrž k argotickému lepa ‚hlava‘[34].

Nejasná jsou některá příjmení proto, že jsou odvozena ze slov nebo jmen cizího původu, nám naprosto odlehlých, jako na př. židovská jména Hamza, Pinkas[35] a patrně i Chadima (srov. 1377 Chadjim, 1525 Chadim)[36] ^a [37]. Tatarský základ má naše české příjmení Balabán jako obdobná jména ruská, srbocharvatská a bulharská Balaban, Boloban, Balabanov[38]; v nářečí lašském se zachovalo i obecné jméno bal’ban ‚vysoký, hustý mrak‘[39], které může být stejného původu. Středověká latina, jazyk duchovenstva, vzdělanců a vládnoucích vrstev, zanechala stopy i v některých příjmeních, na př. Bíba je patrně z lat. bibere ‚píti‘ a označovalo tedy pijáka[40]. Příjmení Malát se shoduje se staročeským slovem [208]malát ‚malomocný‘[41], které vzniklo z lat. malatus ‚nemocný‘. Není ovšem vyloučeno, že přes tu úplnou shodu vzniklo toto příjmení ze základu domácího, t. j. z přídavného jména malý příponou -át, kterou máme ve jménech Kubát (Jakub), Pavlát (vedle Pavlata).

V takových rozpacích se při vysvětlování jmen ocitneme častěji, když se nabízí dvojí, ba někdy i několikerý výklad, jak zde na svých místech uvádím. Je vždy nutno zkoumat jednotlivé konkretní případy a sledovat jména v dokladech co možná nejdále do minulosti. Ani tak se však leckdy pravý původ jména jednoznačně nezjistí. Příjmení Pakosta se na př. spojuje se slovem pakostnice, pokostnice ‚dna‘. Existuje také příjmení Pokosta a je velmi pravděpodobné, že oběma těmi jmény byli rozuměni pokostníci (stč.) ‚lidé trpící dnou‘[42]. Základem tu je slovo pakost, známé z ruského pakosť, které má však význam širší, a to ‚neduh, nesnáz, svízel‘. Ve stč. bylo sloveso pakostiti ‚způsobovati nesnáze, škoditi‘ a odtud vzniklo stč. osobní jméno Spakostil; existovalo však též slovo pakosta ‚záškodník‘, člen záškodné chasy[43]. Kromě toho však existují i příjmení s příponou -osta ze jmen křestních a starých jmen osobních typu Radosta, která žijí vedle složených jmen Radoslav, Radomír, a není tedy možno vyloučit ani výklad, že jméno Pakosta[44] bylo utvořeno ze složených jmen Pakoslav, Pakomír, jak myslí Kotík.

Osobní jména vlastní se odchylují od jmen obecných, z nichž vznikla, také rozmanitostí v zakončení, která připomíná nářeční odchylky v rodu podstatných jmen a která někdy vede též až [209]k nesrozumitelnosti. Je známo, že se užívá tvarů ženských o osobách mužských (Vaňuška) a naopak (Maroušek)[45]. V expresivní stránce nutno patrně hledat důvod značného rozšíření přípon -a, -ka u mužských osobních jmen a pak i u příjmení. Toto zakončení pozbylo ovšem už dávno původního citového zabarvení. Sem náleží příjmení Vojta, Stáňa, Havelka, Bartuška a naopak zase Zárek (z žen. jména Rozára), Hedvik, Anýž (ze jm. Anýžka, Anežka), Zuzánek. Podle těchto vzorů byla pak tvarově obměňována i příjmení utvořená ze jmen obecných, nikoli ze jmen křestních. Obměňují se i jména z podstatných jmen rodu středního a naopak, takže je tu velká tvarová pestrost. Z podstatných jmen mužského rodu máme na př. se zakončením -a příjmení Domečka, Pernička, Kroužka, Pořízka, ba i Tvaroha, Vocetka, se zakončením -o, Hrníčko. Z podstatných jmen ženského rodu jsou příjmení Rybec, Buchtík, Chaloupek, Jámek, Motyk, Mouček. Snad nepochybíme, uvedeme-li v této skupině i jména Placht, Chat, Klik, Slouk (vedle Slouka, Sluka). Z podstatných jmen ženského rodu vznikla i příjmení se zakončením -o, Syrovátko. Z podstatných jmen středního rodu jsou příjmení Kolísek, Mlíček, Sádl, Kadidl a rovněž příjmení se zakončením -a: Rešátka, Kladiva, Mlíčka. U typu Syrovátko, Hromádko lze připomenout četná osobní jména se zakončením -o, -ko na východní Moravě, na Slovensku, na Ukrajině a u jižních Slovanů. Vysvětlují se jako vokativní tvary jmen se zakončením -a podle ženského rodu. Sebral jsem značný materiál za tím účelem, abych si ověřil, jak jsou rozložena jména na -a, -ka a podoby s -o, -ko. Budu mít snad jindy příležitost ukázat, že tam, kde zobecněly podoby s -o, -ko, nevyskytují se vůbec anebo jen velmi řídce jména na -a, -ka a naopak zase, že v těch oblastech, kde není jmen na -o, -ko, jsou velmi hojná a pro ty kraje typická jména s -a, -ka[46]. Celkem lze říci, že mnohostranné využití koncovek všech tří gramatických rodů u příjmení svědčí zase o isolování a tendenci isolovat vlastní jména od obecných a o jejich značné expresivitě.

U vlastních jmen pozorujeme dále také četné mimořádné změny hláskové. Tak na př. vzniklo příjmení Škarvan ze slova škovran ‚skřivan‘, které žije v moravských a slezských [210]nářečích v zdrobnělé podobě škovránek a škobránek[47]; srov. stsl. skovranъcь, pol. skowronek, rus. skovoronok. Vývoj našeho příjmení je doložen těmito obměnami: Skovran, Škovran, Škovránek, Škorvánek, Škarvon, Škarvan. Příjmení Koblasa vzniklo asi přesmykem souhlásek z podoby *kolbasa, čes. klobása, srov. csl. klъbasa, rus. kolbasa, pol. kiełbasa. Změna v > b, známá už ze staročeštiny velmi dobře, je v příjmeních Kadeřábek < Kadeřávek (kadeřavý), Kybal, Kýbal < Kýval, Jabůrek < Javůrek, Pabel < Pavel, Pabelec < Pavelec, Pablasko < Pavlásek, Hába < Háva (Havel). U jm. Kadeřábek snad působila analogie podle Jeřábek. Nenáleží sem příjmení Skýba (vedle Skýva), neboť se v něm zachovala starší podoba slova skýva ze starohornoněm. scîba (něm. Scheibe)[48]. V některých našich příjmeních pozorujeme hláskoslovné jevy známé z nářečí, na př. přítomnost či nepřítomnost prothetické hlásky: Ilek, Jílek, Indra, Jindra, Ira, Irovský, Jíra, Izera, Jizera, Iskra, Jiskra, Herza, Herzán, Herzka, Hrzan, Hrzina, Hrzek (PA) ze základu rьz- (rez, rezavý, zrzavý, hrzavý, srov. příjmení Rzounek[49], Rezek).

Některé hláskoslovné jevy u příjmení se vysvětlují prolínáním českého a německého obyvatelstva a ovšem též vlivem úřední kancelářské němčiny, která se uplatňovala v matričních zápisech a listinách z neznalosti češtiny, jindy záměrným komolením a germanisováním. Na vrub tohoto česko-německého jazykového prolínání lze přičíst záměny souhlásek t a d v příjmeních Bardoš, Bardoňka < Bartoš a p > b v příjmeních: Čibera < Čipera, Pradáč < Bradáč, Prouk < Brouk, Prož < Brož; příjmení Bravenec může být spojováno s Pravenec nebo Brabenec (mravenec). Působila tu jistě německá výslovnost b > p: srov. na př. Brandstetter > Prandstetter, Prunar < Brunner, Prantl < Brantl.

Česko-polské sousedství zanechalo stopy v příjmeních se souhláskou g: Gruša, Grušková, Grzyb, Gavlas, Gavlík, Gavron, Gawel (PA) a s rozpuštěnými nosovkami: Gambatý (PA, Hubatý), Gavenda, Zaremba (Záruba, PA).

[211]Pokud jde o samohlásky, pozorujeme u příjmení především paralelní tvary přehlasované a nepřehlasované, na př. Krejní < Krajní, Krejný < Krajný, Krejský < Krajský. Hyperkorektní snahou o spisovný tvar si asi vysvětlíme jména Krys, Krýsek vedle Krejs, Krejsek.

Vlastní jména se někdy také vyznačují odchylnou kvantitou, tak máme vedle sebe na př.: Buk, Bouček a Bouk, Buček, Budský a Boucký, Bouřil a Buřil, Husa a Housa, Husar a Housar, Fousek a Fusek, Koutný a Kutný, Houdek a Hudek, Dlouhý a Dluhý, Kalous, Kalús a Kalus, Kout, Koutek a Kut, Kutek, Kolouch a Koluch, Sluka a Slouka, Roučka (ručka), Rouček, Bílý a Bělý, Bíl a Běl, Býček a Byček, Kost, Kůst a Kust, Kantůrek a Kantorek (vesměs z PA a Kotíka). V některých případech je odchylná podoba odrazem starších nebo nářečních kvantitativních poměrů. Některé příklady mohou být sporné, na př. Buček.

V příjmeních se také projevují paralelně znělé a neznělé souhlásky ve skupinách souhlásek a na konci slov. Tak máme vedle sebe: Krajsa, Krejsa, Krejza; Domsa a Domza, Kopsa a Kobza, Kopza, Honejšek a Honejžek, Charous a Charouz, Rejsek a Rejzek, Bouzek a Bousek, Mrázek a Mrasek, Průšek (z Prokop) a Průžek, Průša a Průža, Brejšek a Brejžek, Hloušek (hluchý) a Hloužek; sem náleží také jména Smudek a Jiroudek. Podle výslovnosti z > s a d > t v nepřímých pádech (Houdek, Houdka výsl. Houtka, Mrázek, Mrázka výsl. Mráska, Hodek, Hodka výsl. Hotka) byla zpětně přitvořena k příjmení Rejsek, Rejska v 1. pádě podoba Rejzek, k příjmení Smutek, Smutka podoba Smudek, k jménu Jiroutek, Jiroutka podoba Jiroudek. Přípona -out, -út je u osobních jmen odedávna, jak svědčí jména Blahut, Janout, Lachout; zpětnou analogií se mění t v d: Lachoud, Janoud.

Silně zastírá původ a srozumitelnost jmen zachovávání starého archaického pravopisu. Až do r. 1849 se na př. drželo psaní au za dvojhlásku ou, která se vyvinula z původního ú po 16. stol. přes dvojhlásku au. V obecných názvech zaniklo tedy psaní au už před sto lety, ale drží se namnoze setrvačností v příjmeních. To však znamená, že se v těchto vlastních jménech skutečně také au vyslovuje a že se z jevu grafického, pravopisného stává jev hláskoslovný. Máme na př. příjmení Auředníček, Kaucký (koutský), Saudek a pod. Domníváme se, že sem náleží i příjmení Lauda ‚louda‘, na rozdíl od J. Beneše, který je spojuje s latinským slovem laudatus[50]. Naopak se zase v cizích slovech z au vyvíjí ou: lat. [212]Laudát se objevuje i v podobě Loudát; něm. Pauer (Bauer) jako Pour, Pouřík; Paul ve jménech Poulata, Poulik, Poulíček, pokud tu ovšem není základem sloveso pouliti. Vlivem němčiny se prolíná z a c (Zechner-Cechner, Zimmer-Cimr) a česká příjmení se souhláskou c mívají z, v nejasných jménech se z ovšem i vyslovuje. Tak máme vedle sebe Ceplecha a Zeplíchal, Carboch a Zarboch, Carda a Zarda, Coch a Zoch, Cvach a Zvach. Vysvětluje se tímto způsobem i jméno spisovatele Zappa (Kotík 157) z českého slova cap ‚beran, kozel‘, srov. příjmení Cápek. Jméno Zikán lze řadit ke jm. Zika, Zikmund, ale není vyloučena ani spojitost se slovem cikán.

Latinský pravopis měl zase vliv na promiskuitu hlásek c a k v našich příjmeních. Latinského původu je jméno Kordule, odtud Korda, Kordač a snad i Kordina, Kordík. Vedle toho se však vyskytuje i Corda. Máme naopak zase dvojice: Kodl a Codl, Koder, Kodera a Codr, Kalaš a Calaš, Karvan a Carvan, Kozel, Kosel a Cozl, Calábek a Kalábek, Cubička a Kubička.

České j se psalo ještě začátkem 19. století písmenem g a odtud se tu a tam udrželo v našich příjmeních. U německých osob s českým příjmením bylo patrně i vítáno grafické a zvukové oddálení od českého jména. V PA najdeme na př. jména Gečmen, Gýna, Girsa, Giršík, Gelínek, Gellineck, Gednorožec, Gedliczka; podle toho můžeme soudit, že jméno Gahn je vlastně Jahn, Ján, Jan. Rozumí se samo sebou, že se vyslovuje opravdu Girsa, nikoli Jirsa, protože tu není základem jméno obecné, ale zajímavé by bylo zjistit, jaká byla asi praxe při výslovnosti jmen tak průhledných jako Gečmen, Gelinek, pokud jejími nositeli nebyly osoby německé národnosti. Naopak opět původní něm. g objevuje se jako j: Jajtner a Geitner, Geuthner, Jüttner a Güttner.

Podobnou dvojicí je podle německého pravopisu š a sch. Ze jmen německého původu je to na př. Scheiner — Šajner, naopak u jmen českého původu Schimek, Schmeykal, Schrubarz, Schaloun. Analogicky podle toho se vyslovovala původní souhlásková skupina sch jako š a vzniklo z lat. scholarius české Šolar (PA a Kotík) vedle Scholar a vedle Školař, Šovanec (Kotík) vedle Schovanec (PA), Šejbal vedle Schejbal. Tu však není vyloučeno, že Šejbal je Šíbal ze slovesa šíbati.

Z německé grafiky vyplývá psaní českého ř jako rsch: Girschik — Jiřík, Mirschitzka — Miřička. Tento způsob zase vedl v ojedinělých případech k psaní, a ovšem i vyslovování ř za něm. rsch, na př. jméno Hiřman (PA) může být spojováno s něm. příjmením Hirschmann (PA).

Vlivem starého způsobu psaní se vykládá -f-, resp. -ff- v příjmení [213]Dufek, Duffek[51]. České š se totiž psalo švabachem spřežkou -ss-; protože se pak toto s dlouhé, švabachové, lišilo jen nepatrně od f, mohlo být snadno mylně čteno a zaměněno. Tímto omylem vzniklo patrně nejen jméno Duffek, nýbrž i Mafek místo Mašek, Mufka místo Muška, Lifka místo Liška. Musíme připustit, že některá nejasná jména vznikla prostě takovým chybným čtením starého písma a stabilisováním špatně čtené podoby. Podle obdoby těchto jmen můžeme soudit o záměně jiných liter v starém švabachovém písmě sobě podobných, totiž u a n, na př. Lachout a Lachont, snad tak vysvětlíme i příjmení Kondelík, ve kterém Kotík, 47, hledá nosovku, z jasného jména Koudelík. Na takovém chybném čtení se patrně z počátku setrvávalo pro neměnnost úředně zapsané matrikové podoby a později se už souvislost ani neuvědomovala.

---

[1] Jan Gebauer, Slovník staročeský II, s. 269. Doklad příjmení Loskot: Adam Loskott, 1551—1571, Smolná kniha kutnohorská, fol. 57a, otiskl Fr. Oberpfalcer (Jílek), Vyznání na mučidlech, s. 13. S významem ‚řinčení, hluk‘ uvádí slovo loskot Příruční slovník jaz. čes. z Nové kroniky F. M. Pelcla (1791) jako archaismus. V ruštině je doloženo příjmení Loskotka 1582, N. M. Tupikov, Slovar’ drevnerusskich ličnych sobstvennych imen, 1903, s. 232.

[2] Starší doklad: Mikuláš z Mlýnec, řečený Bronec, 1419, Archiv český IV, s. 377. Přídavného jména broný se užívalo ve stč. a většinou i v ostatních slovanských jazycích jen o koních. Srov. Gebauer, Slov. I, s. 107 a E. Berneker, Slavisches etymologisches Wörterbuch, s. 87. Dosud žije jako archaismus broný a brůna ‚bělouš‘ i příjmení Brůna, Kk, Příruční slovník I, s. 195 a s. 199. Pro výklad stč. slov jsem použil též rukopisných výpisků Josefa Zubatého a materiálu Jana Gebauera k Slovníku staročeskému N—Ž, chovaného v staročeském oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. (Zkr.: Zub. mat. a Geb. mat.). Příklady novočeských příjmení jsou vzaty ze sbírky Ant. Kotíka Naše příjmení, Praha 1897 (zkr. Kk) a z Pražského adresáře, vyd. Státní tiskárnou a policejním ředitelstvím v Praze 1937 (zkr. PA).

[3] Talacko, Kk 80 a PA. Taláceti se (zastaralé a lid.) ‚potulovati se, trmáceti se‘, talácivý krok (řídké) ‚potácivý‘, Přír. slov.; Zub. mat. má z Rokycanovy Postily I, s. 601 doklad: celý večer se s ním mezi biskupy taláceli (‚potloukali se, chodili sem a tam‘), ze Starých letopisů čes., s. 488: (Jan Kapistran) ten se talácel po městech a krajinách.

[4] Geb. mat.: salaci (! sic Menčík) = satellites, z Mammotrektu vídeňského v Archivu f. slav. Phil. V, s. 108; jeho salaczzi, z bible Olomoucké (1417), Jud. 10, 18. Jde tedy o ozbrojenou družinu doprovázející panovníky a válečníky. Klement Salač spojuje v Rodokmenu I, 1946, s. 20 příjmení Salač se slovem salak ‚druh tureckých vojínů‘, doloženým v Jungmannově Slovníku: „stráž svou z janičářů, salaků a špahů maje“. Kl. Salač si představuje, že překladatel bible Olomoucké utvořil ze slova salak množ. číslo salači, avšak ten tvar by zněl salaci. Vlastní jméno Salač máme už od 14. stol.: 1361, Jerco Sallacz, V. V. Tomek, Základy starého místopisu pražského, s. 236; 1407, Salaczowa Lhota, Soudní akta konsistoře pražské, vyd. F. Tadra, sv. V, s. 317.

[5] Fr. Šimek, Slovníček staré češtiny. Příruční slov. uvádí slovo šaršoun jako archaismus.

[6] Zub. mat. z Rokycanovy Postily, s. 394/5: večer nad karhany seděti, trýbajíc, zalévajíc dvě, tři, čtyři hodiny.

[7] 1499 Archiv český XVII, s. 554, a 1514 tamtéž XXI, s. 30, srov. dále Výbor z lit. čes. II, s. 91/23.

[8] Podkoní a žák v. 387: všaks ty hubená satrapa, Zub. mat.; dvořská satrapa = čeládka, z Výb. lit. čes. II, 983/25.

[9] Gebauer, Slov. II, s. 485 a 486; V. V. Tomek, Základy st. místopisu praž. 109, č. 425b a tamtéž n. 9; Příruční slov. s. v. nápravník: zastaralé ‚kolář‘, hist. ‚poživatel, držitel středověké nápravy‘ (manství).

[10] Gebauer, Slov. II, s. 189; Codex iuris bohemici I/2; 1472 v Archivu českém IV, s. 265; 1514 Arch. čes. XII, s. 461.

[11] Gebauer, Slov. II, s. 62; 1435 mincéřóm knapóm na Horách Kutnách, Archiv čes. VI, s. 433; knap hornický, Z. Winter, Obrázky II, s. 399; týž, Dějiny řemesel s. 491 a 730.

[12] Slavia 18, 1947/48, s. 26.

[13] Kk s. 89, 95, 97.

[14] Kottovy Příspěvky I, s. 155. Kott, Slovník VI, s. 631. Kodat ‚klepat, tlachat‘, Bartoš, Dial. slov., s. 149; kodač — kdo mluví páté přes deváté, Bartoš, Dialektologie II, s. 329.

[15] Naše řeč 30, 1947, s. 123.

[16] Bartoš, Dial. slov., Kálal, Slovník slovensko-český.

[17] Skeřidlo, 1388, V. V. Tomek, Základy st. místopisu praž. n. 159 č. 467. Ruku svú… (v plameni) bez sskerzenije držel (ani se neušklíbl), Zub. mat. z 1501 z Řehoře Hrubého z Jelení, překlad Petrarkových Knih proti štěstí a neštěstí 234b, kn. II, hl. 114. Škeřiti, skeřiti ‚ceniti zuby‘, lid. ‚smáti se, šklebiti se‘, Příruční slov.

[18] Gebauer, Slov. I, s. 539 a Fr. Šimek, Slovníček. Chlouditi ‚mořiti, slabiti‘ (zima ho chloudí). Kott I, s. 529; ‚řepa všechen plevel uchloudí‘, Hodura, Litomyšlské nářečí, s. 54.

[19] Gebauer, Slov. II, s. 47; kletečka Kott VI, s. 602 (ze slovenštiny), kletečka bíličká 1665 (kožená past na myši), Zub. mat. z Rakovn. vánoční hry, vyd. St. Souček.

[20] Marvan, val. a laš. ‚buchta, hlupák‘, Kott VI, s. 936, Bartoš, Dial. slov., s. 192. Homonymní slovenské slovo marvan ‚mramor‘, Kálal, Slov., s. 324, je přejato z maďarského márvány ‚mramor‘, Brábek s. 511, a to z lat. marmor.

[21] J. Š. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, s. 260; zona (= zuna?) Zub. mat. z Bartošova Dial. slov.; zuna, zóna šopek a plevelových semínek (z propíraného prosa na kaši), hanácké nář., z Přikryla Zub. mat.

[22] Bartoš, Dial. slov., s. 115.

[23] Kot a) ‚kocour‘ (laš.), Bartoš, Dial. slov., s. 157, b) ‚lýtková kost, noha‘, Bartoš, Dial. slov., s. 157. Srov. Kott VI, s. 763. Prasecí kotky ‚nožičky‘, Bartoš, Dial. slov., s. 157; telecí nožky nebo hovězí kotky, z valaš. nář. Zub. mat., Č. Kramoliš, Zábobonky, s. 28, 72. Petrus Kotko, 1365, Tomek, Základy st. místopisu praž., s. 234. Příjmení Kot může být tedy i tohoto druhého původu.

[24] Bartoš, Dialektologie II, s. 396.

[25] Kubín, Lidomluva, s. 236; škuty kosmaté trávy, Zub. mat. z Jiráska; škutky ‚vlásky v obočí‘, Zub. mat. z Hviezdoslava I/3, s. 284, škutina dial. ‚málo vyrostlá tráva‘, nadávka rozpustilým hochům a děvčatům, Příruční slov. V, s. 1098.

[26] Kubín, Lidomluva, s. 247.

[27] Kk s. 74, z Moravy Kott III, s. 915; J. Janko, Příruční slovník něm.-čes. II, s. 661.

[28] Kk s. 162.

[29] Gebauer, Slov. II, s. 5; Jos. Kubín, Lidomluva Čechů kladských, 1913, s. 186. Srovnej: Jindrák, kabelatý, tváři okrúhlé, načrný, vlasy prosté, 1399, Popravčí kniha pánův z Rožmberka, vyd. Fr. Mareš, 1878, s. 12. Příruční slov. II, s. 5: kabelka (dial.) ‚ret, pysk‘, kabelatý (jako řídké slovo) ‚pyskatý‘.

[30] Osoba ‚tvárnost‘, Zub. mat. z bible Bratrské Iz. 52, 14; zvláště těm (nemocným), komuž se kazí osoba (corrumpitur forma) a proti počátkuom vodnatelnosti, Zub. mat. z rukopisu Světlo Ap. 48b.

[31] Ot. Nováček, Brněnská plotna, s. 68, též Zub. mat. Příruční slov.: pubíček, pubínek, řídké, familiární a poněkud zastaralé — ‚chlapeček‘.

[32] Kott VI, s. 226. Příruční slov. zaznamenává jako archaismus flanderka ‚kamizola z flanderského sukna‘.

[33] Eug. Rippl, Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch, 1926, s. 22.

[34] Kk s. 70. Fr. Oberpfalcer-Jílek v sv. Jazyk, Čsl. vlastivěda.

[35] Podle Jos. Zubatého, Listy filologické 23, 1896, s. 154.

[36] B. Bondy a Fr. Dvorský, K historii židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku, 1906, sv. II, s. 941 k r. 1525 Chadim Žid; Tomek, Základy st. místopisu praž. n. 70 č. 16 c., k r. 1407 Chadym de Montibus Kuthnis.

[37] Karl Lechner, Die ältesten Belehnungs-und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz, 1902, s. XXXII.

[38] A. M. Seliščev, Proischoždenie russkich familij, ličnych imen i prozvišč. Učenyje zapisky Mosk. gosud. universiteta 128, 1948, s. 141: mezi jmény tatarského původu Balaban, Boloban. O. Franck, Studien zur serbokroatischen Ortsnamenkunde, 1932, s. 221. V srbocharv. balaban, z turečtiny, znamená ‚tlustý, neohrabaný člověk‘.

[39] Fr. Bartoš, Dialektologie mor. II, s. 292.

[40] 1165 Biba, V. Chaloupecký, Staré Slovensko; 1353 Pawel biba, Gebauer, Slov. I, s. 53, Bíba, Kk s. 67 a PA.

[41] Gebauer, Slov. II, s. 304.

[42] J. Kvíčala, České museum filologické I, 1895, s. 239.

[43] Jungmann, Slovník III, s. 12. Doklad z 15. stol.: vy pakosty a drabanti, Památky archeolog. IX, s. 826; Zub. mat. Pakosta = jeden ze záškodné chasy, Kott II, s. 473 z Pís. tab. Nedajte toho bohové, by k také pakosti vaše ušlechtilost byla přivedena (jde o popravu zajatce), Zub. mat. z Kroniky trojánské 1488. Pakost ‚obtíž, škoda, zkáza‘, Prusík, Krok 7 (Zub. mat.). Pakostiti ‚škoditi‘ na Mor., Kott II, s. 473; na Frenštátsku, Kroměřížsku, Velehradsku říkají zcela běžně spakostiti ‚zkaziti‘ (šaty, stroj, hru, Zub. mat.). Běhalo to (děti) po vsi a pakostili ledaco v zahradách, Zub. mat. z Přerovska; pakosta ‚kdo má pakostnici‘, der Gichtbrüchige, Kott II, s. 473 ze Zlobického; pakostnice, Zub. mat. z Chelčického Postily 1434, 246b; Zubatý připomíná, že slovo pakostnice nemusí mít s kostmi nic společného a že je ze slova pakosť (viz výše), pokostnice by bylo snad lidovou etymologií z pakostnice. V již. Čechách pakosta = ‚lakomý hltoun‘, Kott II, s. 473 z V. Kotsmícha, O podřečí doudlebském, 1868. Příruční slov.: pakosta, pakostník (zastaralé) ‚záškodník ve vojsku‘, pakostivý ‚stížený pakostnicí‘.

[44] Ruské osobní jméno Pakosta: Andrej Savič Pakosta, Vilenskij měščanin, 1566, Tupikov, Slovaŕ, s. 295, Afonasij Pakosta, jepiskop Cholmskij, tamtéž.

[45] Fr. Oberpfalcer-Jílek, Rod jmen, 1933, s. 52—53, též v Naší řeči 15, s. 201. Gebauer-Trávníček, Skladba, s. 132—134, 138 a 148. Trávníček, Mluv. spis. češtiny I, s. 1248.

[46] Jos. Beneš, České příjmení Janko a jména podobná, Časopis pro moderní filologii 26, 1939, s. 105—109.

[47] Bartoš, Dial. slov., s. 425; Kott VII; Holub-Kopečný, Etymologický slov., s. 335; Al. Brückner, Słownik etymologiczny, s. 496.

[48] Hába může být ovšem i domácká podoba jména Habart. O jménu Skýba srov. Gebauer, Hist. mluv. I, s. 423; pol. skiba, rus. skiba, Brükkner, Słownik etymologiczny, s. 493, Holub-Kopečný, s. 335, M. Vasmer, Etymologisches Wörterbuch, s. 637. Srov. dále rus. osobní jméno Skiba (1564) a Skibin (1676), Tupikov, Slovar’, s. 357 a 747.

[49] O příjmení Rzounek srov. článek Kv. Hodury v Naší řeči 26, 1942, s. 216, a V. Machka v Naší řeči 37, 1954, s. 196 n.

[50] Naše řeč 30, 1946, s. 123.

[51] Naše řeč 9, 1925, s. 298 a 23, 1939, s. 176. Duffek a Dufek, PA. Kotík, s. 17, u jména Dufek pomýšlí na hláskovou „proměnu“ ch > f.

Naše řeč, volume 40 (1957), issue 7-8, pp. 201-213

Previous Karel Hausenblas: Psaní i a y podle nových Pravidel českého pravopisu

Next Svatopluk Štech: Několik poznámek k etymologii slov tumpachový a tumpach