Vorařský slang v řeči starého Podskalí

Božena Zimová

[Články]

(pdf)

-

Součástí řeči starého Podskalí je profesionální vorařský slang. Zeměpisná poloha starého Podskalí[1] a především hospodářské a sociální poměry této čtvrti byly hlavní příčinou, proč zásah vorařského slangu do slovní zásoby podskalské má charakter tak výrazný. Vorařství, jedno z nejstarších českých řemesel,[2] bylo v Podskalí zaměstnání dědičné, byly zde staré plavecké rody, pro jejichž členy jít k vodě bylo věcí samozřejmou, naopak zase nejít k vodě znamenalo zvrhnout se, odpadnout od podskaláctví.

Vztah vorařského slangu k řeči starého Podskalí by mohl být skreslený, kdybychom nepřihlíželi k vorařskému slangu jako k celku.[3]

Všechen jazykový materiál jsem nasbírala a zaznamenala přímo z vyprávění starých plavců, jejichž jména, zaměstnání, rok a místo narození uvádím zde v seznamu. Dále budu citovat již jen: A = podskalští plavci, B = mimopražští plavci; arabské číslice označují jména plavců tak, jak jsou zde v seznamu uvedena. Seznam dosud zkoumaných plavců podskalských: A 1 = Antonín Kubát, vrátný, pískař a ledař, nar. 1868 v Podskalí, kde žije [81]celý život. A 2 = Marie Pružinová, žena plavce, nar. 1871 ve Voděradech, ale od svých tří let nepřetržitě žila v Podskalí. Zemřela 1956. A 3 = Josefa Kovářová, žena plavce, nar. 1879 v Brunšově u Štěchovic, celý život žije v Podskalí. A 4 = Václav Josef Deprée, ze staré plavecké rodiny podskalské. Rodina původu francouzského. Jeho praděd bojoval v Praze za francouzských válek. Otec jeho ženy Marat, podskalský přívozník, potomek Marata z francouzské revoluce. Deprée narozen 1898 v Podskalí, kde žije celý život. A 5 = Ludvík Pružina, vrátný, pískař a ledař. Nar. 1882 v Podskalí. Příslušník staré plavecké rodiny podskalské. Stále v Podskalí. A 6 = Božena Pružinová, žena plavce Ludvíka Pružiny a dcera Karla Vaňka, jednoho z nejstarších plavců podskalských. Nar. 1886 v Podskalí. Stále žije v Podskalí. A 7 = Václav Pružina, vrátný a faktor, příslušník staré plavecké rodiny podskalské. Nar. 1878 v Podskalí. A 8 = Marie Pružinová, nar. 1885 ve Vršovicích, ale od svých čtrnácti let v Podskalí, kde byl její otec podsudním v plavecké hospodě u Koppů Na výtoni. A 9 = Josefa Kösslerová, nar. 1878 Na Františku, ale od svého mládí v Podskalí, žena plavce, zemřela 1956. A 10 = František Bumba, nar. 1885 v Podolí (Praha). Otec a všichni tři jeho bratři také plavci. A 11 = Ota Horák, plavec a ledař v Podskalí, nar. 1872 v Podskalí. Celý život v Podskalí, jen jako voják sloužil u námořníků. Zemřel 1956. A 12 = Růžena Nováková, žena plavce, nar. 1882 v Podskalí, kde stále žije. A 13 = Vojtěch Oraský, syn poříčního dozorce v Podskalí, nar. 1884 v Podskalí, žije tam celý život. A 14 = Marie Oraská, dcera poříčního dozorce v Podskalí, nar. 1882 v Podskalí. A 15 = Božena Oraská, dcera poříčního dozorce v Podskalí, nar. 1896, celý život v Podskalí. A 16 = Karel Kedles, plavec a zkušený rybář, nar. 1877 v Podskalí. A 17 = František Vondráček, syn pobřežného v Podskalí, nar. 1894 v Praze.

Seznam mimopražských plavců: B 1 = Karel Ševčík, plavec a lesní dělník, nar. 1885 v Majdaleně u Třeboně. B 2 = Alžběta Ševčíková, žena plavce. B 3 = Josef Šmejkal, plavec a lesní dělník, nar. 1872 v Novosedlech nad Nežárkou, později v Majdaleně. B 4 = Jan Spilka, plavec a kormidelník, správce lodního parku, nar. 1865 v Hřiměždicích u Dobříše, žil od mládí v Davli, pak ve Vraňanech. B 5 = Marie Hroníková, žena plavce a přívoznice v Dobronicích na Lužnici, nar. 1897 v Bechyňské Smolči. B 6 = František Skala, plavec a přívozník, vrátný, nar. 1900 v Dobronicích u Bechyně. B 7 = Anna Skalová z Dobronic na Lužnici, žena vrátného, nar. v Bechyňské Smolči. B 8 = Vojtěch Kotchánek, vrátný, nar. 1879 v Podolí u Podolska. B 9 = Jan Smrž, vrátný, nar. 1876 v Dobronicích u Bechyně. B 10 = František Vondrášek, plavec, nar. 1899 v Purkarci u Týna n. Vltavou. B 11 = Josef Nepraš, vrátný, nar. 1884 v Přívlakách na Sázavě.

Fonetického přepisu užívám jen tehdy, zaznamenávám-li souvislé výpovědi.

Slovní zásoba vorařského slangu je dána charakterem plaveckého zaměstnání. Je přirozené, že slangová slova se týkala nejvíc ozna[82]čení řeky (móře, český móře, černá atd.), označení stavu vody (mrtvá voda, rozmarní voda, záslapní voda, dřenice atd.), označení přípravy kusů (volizovat, vokřesat, voplecovat, ušit, šarovat, vopřemdit atd.), označení vázání voru a sestavování pramene (veřtatnice, šrekovice, pulec, škoule, sešipovat atd.), označení jednotlivých vorů (předák, pacholčí, ve slabejch, šrek, zadák, hříbě atd.), označení posádky na pramenu (vrátnej, faktor, ficivrátnej, štajrmon, předák, zadák, šrekař, untrtraufek atd.), označení způsobu plavby (hladit jezy, krotit pramen, zahrabat, napást předáka, stavět na voráče, chytat atd.) a označení všeho, co nějak souvisí s plavbou (chytit jiskru, prorazit pavučinu, vysázet kopy, poustka, pousteckej, klapačky, kobyla, zbraň, pavouk, harfa, prsa jezu, hamburačky, bekovka, plaváček, horáček atd.).[4]

Společný charakter práce plavců byl základem jejich společné mluvy. Vorařský slang se nejprve uplatňoval jen při vykonávání plaveckého řemesla, slangová slova označovala speciální výkony a nářadí potřebná k této činnosti, takže byl zprvu srozumitelný jen příslušníkům vorařského řemesla. Tak tomu bylo i dále u příslušníků vorařství, kteří porůznu přicházeli pracovat k řece ze svých vesnic, často i od řek vzdálených. Situace poněkud jiná byla však v Podskalí, které bylo už od 10. století dřevařskou a vorařskou vesnicí a kde plavectví vedle dřevařství zůstalo i nadále hlavním zaměstnáním jeho obyvatel. Zde měl vorařský slang brzy možnost dostat se v domovech vorařů i do slovníku jejich žen a dětí a jejich sousedů nevorařů a odtud i do slovníku starého Podskalí vůbec a stát se navíc jeho nejvýraznější složkou.

K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že plavectví je zaměstnání sezónní, vykonávané pouze od jara do zimy. Plavci se po skončení práce s prameny vracejí na zimu ke svým zimním zaměstnáním (na venkově k drobným hospodářstvím — na Sázavě takovým plavcům říkali chlupáči nebo strupové — anebo k dřevařství, při němž se věnují přípravě dřeva v lese pro vázání vorů, tak zvané sdělávce), v Podskalí k pracím s dřívím v ohradách (pracovníkům v ohradách říkali dřevenej husar), k práci na kluzištích a při ledování, pískování na Vltavě, dále ke koželužství, barvířství, drobnému obchodu atd. Tato okolnost má pro vytváření slangu také svou důležitost. Protože plavci byli po celou zimu v neustálém styku se svými rodinami a s ostatními sousedy nevoraři, mohli ti od nich do své slovní zásoby přijmout mnohý prvek slangový. Dokonce [83]se v Podskalí shledáváme i s takovými původně slangovými slovy, která mají už charakter slov mluvy obecné. Tak na př. se slovem ráz, jež znamenalo ve slangu jednu cestu s pramenem, setkáváme se i ve významu cesty vůbec, cesty dlouhé a svízelné: Tenkráde sem uďeála rás pješki do Vltavotejna (A 2). Nebo slova horáček užívali podskalští plavci na označení hliněného hrnku pro vaření na vorech, shledáváme se s ním však i ve významu kamenného hrnku vůbec. Von přišel kolikrát nalitej a horáčki lítali (A 9).

Výjimečnost vorařského slangu jeví se však i v jiných skutečnostech. Kdežto jiná zaměstnání, při nichž se vytváří slang, jsou většinou vázána svou prací k jednomu místu, mění naopak voraři během své práce neustále pracoviště. Jejich pracovištěm v širším slova smyslu jsou splavné řeky, kudy se vorařský slang mohl šířit, a také zde ovšem rozhodovala místa, odkud plavci k vorařství přicházejí. To vše umožňuje plavcům přijít v častý styk s různými jazykovými vlivy, jež různě působí na vytváření slangu.

Naznačme si nyní v nástinu, které byly podmínky pro vznik a které byly zdroje pro rozvoj vorařského slangu v Čechách. Vorařský slang vyrůstal z krajové mluvy různých oblastí českých nářečí, odkud pracovali jednotlivci jako plavci a jimiž protékaly řeky splavné pro vory. Východiskem vorařského slangu jsou tedy především místní nářečí středočeská (řeč starého Podskalí, střední Vltava, Posázaví, Berounsko) a zčásti též od jihu místní nářečí jihočeská; v slovní zásobě se uplatňují silně i vlivy němčiny. Na jižních hranicích Čech docházelo totiž k přímému styku s nářečími německými. V Praze se styk s němčinou posiluje pražskou češtinou, která byla ještě v minulém století pod přímým vlivem němčiny. Vliv němčiny se znova dále silně projevuje při překročení českých hranic na severu a při zpáteční cestě plavců z Hamburku domů.[5] V Podskalí se přidává vliv argotu pražského pepictví a vliv argotu trestanců.

Všechny tyto zdroje obohacovaly vzájemným míšením slovní zásobu vorařského slangu.

Vliv němčiny se uplatňuje několikerým způsobem při přejímání a tvoření slov. Především sem vnikají německá slova a většinou si podržují svou původní podobu, jako na př. háfn, v jižních Čechách hau[84]fen — něm. Hafen,[6] přístav — v Podskalí přístav pro vory u Císařské louky; štráf — něm. Streifen, skupina vorů za sebou, pramen; štráfek — menší pramen (na užších řekách; v jižních Čechách zvaný půlky); cuk — něm. Zug, doba největší práce při ledování; lant — něm. Land, v Podskalí břeh, zkrotit vor k lantu — přirazit k břehu, táhnout lantem — vracet se po pevné zemi pěšky domů po skončeném rázu; špér — něm. Sperre, noční služba převozníků; šrek — něm. plav. Schreck, silný sochor, asi třímetrová kláda na zadním nebo na středním voru mezi dvěma příčnými kládami svázanými houžvemi (sochor se otočí na kolmo a přirazí palicí ke dnu, aby se pramen zastavil); dát šrek, hodit šrek, šrekovat, chytat šrekem — zastavovat pramen; šrekař — plavec na předposledním voru; šrekovej, škoule šreková — otvor ve voru, kterým prochází šrek; šrekovice — houžev na šrek; šár — něm. Schar, hromada klád stejné délky, jež jsou připraveny k vázání voru na vazišti; šarovat — třídit kusy podle stejné délky do „šárů“; joch — něm. Joch, poleno, tyč přivázaná k voru houžvemi, jí se spojovaly klády na tiché vodě (na hlubší a širší řece); ujochovat — spojit klády tyčemi, které jsou přivázány k voru houžvemi; šíf — něm. Schiff, nákladní loď; šífař — lodník; šífařina, v jižních Čechách šiferna — břeh, taras u řeky, po němž se koňským potahem táhly lodi proti proudu; šífák — kláda delší než 25 m; laufy — něm. Lauf, běh, podvaly vedoucí šikmo od šáru ze svahu do vody, po nich se svalovalo dříví do vody; veřtat — něm. Werkstatt, místo, kde se zhotovovaly součásti potřebné pro vázání vorů; veřtatník — plavec pracující na veřtatě; veřtatnice — kláda, jež se navalila do řeky a jež měla své místo hned u veřtatu; veřtatní dřevo — veřtatnice.

Mnohdy jde o slova složená: švimpógn — něm. Schwimmbogen, podjezd, jenž spojoval podbřeží u řeky s ohradami v době, kdy se stavělo nábřeží v Podskalí; štajrmon — něm. Steuermann, kormidelník, zde vrátný; Vencesbát — Svatováclavské lázně; abrkšvint — něm. aber geschwind, ale rychle, v Podskalí přezdívka pro plavce; atd. V ojedinělých případech jsou tu i složeniny hybridní, utvořené z jednoho slova českého a jednoho cizího: ficivrátnej — něm. Fici, sluha + čes. vrátnej — pomocník vrátného, který sice také skládal vrátenské zkoušky, ale nepracoval pro žádnou firmu; festmetr — pevný metr, kubický metr; snad i slovo pajžulán — něm. Peitschulan (vozatajec), přezdívka v Podskalí pro plavce.

U většiny slov německého původu se projevuje značná deformace, jež vznikla z neznalosti cizího jazyka a změnami při [85]lidovém přejetí. Může zde jít také, a to pravděpodobně nejčastěji, o přejetí německých slov v podobě nářeční. Vcelku běží buď o slova obecná, u nichž došlo k významovému zúžení nebo posunu, jako na př.: provijant, profijant, profant — něm. Proviant, zde dovažeč jídla a pití, který dováží plavcům po loďce občerstvení, obyčejně hostinský na venkově; atalérije — něm. Artillerie, dělostřelectvo, v Podskalí přezdívka pro plavce; štace — něm. Station, stanice, zde: chodit na štace — jít si pro pracovní úkol; udílet štace — rozdělovat pracovní úkoly. Jsou zde však také slova specificky a trvale jen slangová, u nichž nedošlo ani k významovému zúžení ani posunu: ráz — něm. Reise, jedna cesta s pramenem; kabacoun — něm. Kappzaum, zde kousek motouzu, na jehož jednom konci je uvázán kolíček, na druhém větvička. Větvička se uloveným rybkám protáhla za skřeli. Kabacoun s rybičkami se ponořil do vody, rybička tak zůstala živá, ale v zajetí; kchóna, kóna — něm. Kahn, vlečná loď nákladní; šlupa — něm. Schaluppe, Schluppe, větší loďka; štupovat — něm. stoppen, pomalu jezdit na loďce; fuka — něm. Fuge, mezera při kladení jednotlivých vrstev fošen v ohradě; šorna — něm. Scharre, kus ostrého plechu na škrábání ledu na kluzišti; špáda — it., něm. spada, Spada, vložka při vrstvování hranic prken v ohradě; špádovat — vrstvovat hranice prken v ohradě; radampr, radanfr — něm. Raddampfer, kolový parník; ketrdampr — ketrdamfr — něm. Kettendampfer (řetězový parník) — velký parník, který táhl za sebou na řetězech osm až deset nákladních lodí (t. zv. kchónů); hergules — velká loď o nosnosti až sta vagonů uhlí; lifršajn — něm. Lieferschein, dodací list při odevzdávání připluvších pramenů; štrajfunk, štrajfuňk, štréfunk — něm. Streifung, prohlídka; udělat štréfunk na vodě — honit na řece pytláky; šlajsna — něm. Schleuse, vrata u jezu, propust pro vory; ségran, sékran, ségan — něm. Seekrank(heit), mořská nemoc atd.

Z uvedených příkladů vidíme, že jde buď o slova prostě z němčiny přejatá v jejich původní podobě, na př. joch, štos, lant atd., nebo zase o taková slova, v nichž se k základu německého slova přidávají české přípony, na př. šífák, untrtraufek, kchóna atd. S tím souvisí i odvozování sloves od jmen, na př. šarovat, ujochovat, špádovat, šrekovat atd., a tvoření příslušných podstatných jmen slovesných: špádování, šarování, šrekování a pod. Zdrobnělá jména se pak už pravidelně tvoří od podstatných jmen, nejčastěji zdrobňující příponou -ek, na př. štůsek, štráfek, šífek atd., právě tak jako zase slova zveličelá příponou -ák, na př. šífák, hergulesák, šlajfplacák atd. U slov, která vznikala deformací původního slova cizího nebo která přešla do vorařského slangu už v lidové podobě cizího slova, pozorujeme často i dvě nebo tři varianty pro jedno slovo. [86]Měla zde tedy pravděpodobně i silný vliv již lidová výslovnost cizího jazyka. Na př. k německému slovu Proviant jsou ve vorařském slangu varianty provijant, profijant, profant. Všech tří variant se dosud užívá v řeči starých podskalských plavců. U nejstarší generace převládá tvar profant, profijant, u mladší generace tyto podoby slova ustupují celkem dnes již běžné výslovnosti provijant. Německé slovo Hafen přešlo do vorařského slangu v podobě háfn, a to ve významu velkého přístavu pro vory v Podskalí u Císařské louky (přístav pro vory byl zřízen až po poslední velké vodě r. 1890). U pražských plavců zůstává slovo ve své původní podobě (podskalští plavci měli pro ně hlavně svůj metaforický výraz: záliv třímilijónovýho jazyka), plavci z jižních Čech však tento pražský přístav označují podobou haufen.

Protože se slang vyvíjel na podkladě nářečí, přejímal z nich mnohá slova. Sledujme, kterými nářečními oblastmi protékaly řeky splavné pro vory. Splavné přítoky Vltavy z pravé i z levé strany protékaly nářeční oblastí jihočeskou s archaickým Doudlebskem na Českokrumlovsku a Českobudějovicku a nářeční oblastí jihozápadní. Na jihu to byly Malše s Černou a Stropnicí, Lužnice s Nežárkou, z jihozápadu Otava s Volyňkou, a konečně sama Vltava, na jihu plavci nazývaná Hořejší Vltava. Podle toho, z kterých krajů plavci na vory nastupovali, jmenovali se: plavcí z Molšavy, parta budějická, parta hlibocká, parta purkarecká nebo purkarecký plavcí, parta podolská (z Podolska a Podolí), parta poněšická; plavcí z Nejžárky nebo z panství řečickyho, lužnický plavcí, Táboráci, z Vltavotejna, pašovický plavcí, písecká parta nebo otavský plavcí.

Nářeční oblastí středočeskou tekla Sázava (splavná pouze od Ledče n. Sázavou) se splavnými přítoky Blanicí a Želivkou. Odtud pluli Sázaváci. Střední tok Vltavy patřil také nářeční oblasti středočeské, odtud pracovali Vltaváci, plavcí odlický (od Orlíku), plavcí z Kamejka a pikovický. I na Berounce, která protékala částečně západní, hlavně však středočeskou oblastí, měli mlynáři povinnost udržovat vorové propusti, když se po ní plavívaly ještě pravidelně vory. Tok Berounky nebyl však vorařství příliš příznivý.

Ze všech těchto krajů, jimiž jmenované splavné řeky protékaly a v nichž byla ještě nářečí živá, přicházeli k plavbě voraři, většinou rodáci a starousedlíci v tamějších obcích. Tito horáci, hořejší plavcí nebo horácký klucí, jak se jim všeobecně říkalo, připlouvali se svými selskými štráfy a svou mluvou působili, že jazykové prvky z jejich místních nářečí pronikaly do vorařského slangu. Uvedu alespoň některé příklady toho, jak přispěli horáci svou mluvou do lexikální zásoby vorařského slangu.

[87]Pro označení stavu vody příznivého pro plavbu užívalo se v Podskalí většinou pojmenování břežní voda. Na pojmenování břežní voda máme doklady v řeči všech zkoumaných plavců v Podskalí. V jižních Čechách užívali názvu břežitá voda. Břežitou vodou sme plouli (B 8). Von mušel veďet, až bila voda břežitá a srovnaná z břehama, tak uj se ploulo. Jak de břehama, to de plout dobře, diš de mimo břech, to de z břehu a je velká voda (B 3). Břežitá voda bila jako dost plná řeka (B 1). Břežitou se lechce ploulo (B 9). Kolikrát plouli břežitou (B 4). Vlivem jihočeských plavců dostává se slovo břežitá i do Podskalí, kde na ně máme také doklady: Při tom rázu sme mňeli břežitou (A 1). Břežitá bila šikovná (A 2). Voňi čekali na břežitou (A 9).

Pro vodu již trochu nejistou, ale přece jen ještě pro plavbu dost příznivou, bylo v Podskalí označení rozmarní. Na slovo rozmarní máme doklady v řeči všech zkoumaných plavců v Podskalí. Na Sázavě takové vodě říkali rozmarka, v jižních Čechách častěji rozmarná než rozmarní. Voňi plouli tou rozmarkou (B 11). Rozmarná voda bila ešťe víc na(t) tule břežitou (B 1). Hubovali sme, že to de špatňe, že je rozmarná (B 2). Při rozmarňí voďe je potřeba vopatrnosťi (B 10). Rozmarná je spíš vječí neš malá (B 8). Rozmarná je taki ňegdi šikovná (B 9). Odtud pronikají slova rozmarka a rozmarná i do Podskalí. Ta rozmarka se nám holt šikla (A 11). To bila rozmarka (A 2). Tu rozmarnou mňeli voňi ráďi (A 4). Tenkrát mňeli rozmarnou vodu (A 9). … vona bila ta voda rozmarná (A 12).

Pro nejvyšší stav vody bylo označení voda záslapní. Slovo záslapní znamenalo nejvyšší stav vody, při němž je možno ještě plavit vory.[7] Plavci z jihu do Budějovic a ze Sázavy k Davli toto slovo neznali. Říkali jen velká voda, vysoká voda. Nejvíc užívali slova záslapní plavci od Budějovic ku Praze. Od nich se pak užívání pojmenování záslapní voda nebo jen zpodstatnělého přídavného jména záslapní rozšířilo pravděpodobně společným stykem i do mluvy pražských plavců. Záslapňí voda bila uš jako menší povodeň (B 10). Záslapňí bila jako velká voda (B 9). Při záslapňí se ešťe ploulo (B 8). Záslapňí bila nejviší voda, kterou se dalo plout, to se muselo za ten slap [88]u Kamejka doleva čehí (B 6). Tenkráde sme mušeli plout tou záslapňí, ale mi ňigdá nedostali ségran, che, che! (A 11). Při záslapňí se to hrnulo, a jé (A 10). Záslapňí nebila žá(d)ná sranda (A 4).

Voraři si během cesty na pramenu vařili. Na ohniště z drnu kladli hliněný hrnek, který byl velmi tenký, aby se v něm brzy vařilo. Takové hrnky vyráběli v jižních Čechách. Názvy plaváček, plavečák, plaveckej hrnek, plotňáček pronikaly z jihu i do Podskalí, kde pro ně měli podle plavců horáků název horáček. Ti plaváčki bili tenkí, nahóru ouší z jedňim uchem a hnet se v ňom fšecko vařilo (A 11). Takovej plavečák za Rakouska stál korunu, bili hlíňení z Vltavotejna (B 10). Plaveckí hrnki sme si koupili f Stráži (B 9). F plaveckim hrnku sme vařili (B 8). Mi mjeli hlíňení hrnki na vařeňi z jedňim uchem, to bili plotňáčki (B 1). V Podskalí se užívalo vedle plaváček hlavně horáček: Horáčki bili takoví slaboučkí hrnce, ti sou ešťe v múzeum tadi Više(h)raďe (A 16). Já mňela ten horáček dlouho ešťe po tátovi na púďe (A 6). F tom horáčku sme vařili (A 1). Do toho horáčku sme vrazili kus flákoti (A 11) atd. Hrnce plaváčky nechávali plavci z jihu v Praze přívozníkovi za přívoz. Jihočeští plavci dál než do Prahy nejeli, vraceli se zase domů. Nastupovali pražští plavci (praský plavcí, dolejší plavcí), ti plaváčky od přívozníka kupovali a podle hořejších plavců, t. zv. horáků, je přejmenovali na horáčky. Ten hrnek sme dali tomu přejvozňikovi za ten přejvos na Císařskí louce do Prahi a ten to dával zas ťem, co plouli do toho Saska (B 3).

Dříve se nákladní lodi (loďáky, šífy, naháče) táhly zpět proti proudu koňským potahem vedeným po břehu. Výrazy pro tuto dráhu, které vznikly hlavně mimo Prahu, dostaly se i do Podskalí. Po konckej dráze to táhli koňe (B 4). Po náhoňe se to táhlo spátki (B 3). Na pažiťe táhli koňe ti naháče (B 1). Šífařina, to je ten taras a tadi táhnou šífi po ňí až do Buďejic (B 8). Po šiferňe to táhli koňe spátki (B 10).

Při sdělávce na splazech při vázání voru se provrtávaly jednotlivé kusy, aby se mohly provléknout vořinou a svázat houžvemi v celek. Této přípravě kusů se říkalo v jižních Čechách (kde hlavně byly splazy) děrovat klády, dlabat klády, v Podskalí ušit a teprve jihočeským vlivem také ojediněle děrovat. Mi ti kládi dlabali (B 9). Voňi dolejší plafcí tomu řikali ušit, mi zaj sme dlabali nebo ďerovali, nininčki uš je to na drát (B 6). Voňi to mušeli ušit, abi ta vořina do toho zapásla (A 11); doklady na slovo ušit mám od všech zkoumaných plavců podskalských. Doklady v Podskalí na děrovat: Voňi to ti hořejší na tej šmikačce ďerovali a to muselo držet (A 1). Von to holt ďeroval… (A 11)

[89]Sekera na děrování se nazývala děrovačka, děrovka. Slova toho užívali také zejména jihočeští plavci, ale i v Podskalí se s ním shledáváme. Na ťech skladech se to ďerovalo tou ďerofkou (B 3). Ďerovačka, to bila ta sekira (B 1). No, mi to ďeáli ušákem, hořejší ďerofkou (A 1).

Otvor, který vznikl děrováním, nazýval se v jižních Čechách díra, dlab, v Podskalí většinou ušení, ale i slovo díra, dlab je součástí mluvy podskalské. To sme si prosekali u konce ďíri a u druhiho taki a tam se vrazila vořina (B 3). To sme uďelali ten dlap (B 6). Do toho ušeňi se provlíkla vořina (A 1). F tom dlabu držela ta vořina (A 11). Ti ďíri mušel uďelat akorát, to bil kunst (A 11).

Velký kus, který se vázal volně u přední paty prvního voru, nazýval se v Podskalí většinou zálevka, v jižních Čechách a na Sázavě tuplák a hříbě. Ale i v Podskalí se těchto slov užívalo. Tuplák šel samotnej fpředu a bil kolikrát hodňe silnej (B 1). Po kraji bili zálefki (B 9). Fpředu bilo hříbje (A 17). To říbje bilo velkí (A 11). Voňi tam dali zálefku (A 1). Tim tuplákem do toho vrazil (A 4).

Ženy, které dovážely po vorech do Prahy z venkova na trh vejce, nazývaly se v Podskalí vajíčkářky, na jihu Čech báby z vejcima. I v Podskalí se název báby z vejcima objevuje u nejstarších. Bábi z vejcima na tich pramenech i spali (A 2). Ti bábi z vejcima šli k tem Kopum (A 11).

Konečně nutno se zde na tomto místě zmínit ještě o slovesech plavat, plout. Podle mého materiálu se těchto sloves užívá takto: Slovesa plavat většinou jako slovesa předmětového: plavat pramen, plavat dříví, plavat švely atd.; jako bezpředmětového se ho užívá tehdy, jde-li o vyjádření nějakého rozkazu, zákazu, tedy asi o odraz úředního výkonu v mluvě lidu, na př. Při velkí voďe se nesmňelo plavat (A 1). Přez jes plavat bilo nebespeční (A 5). Vono se v noci plavat nesmňelo (B 4). V proudu vyprávění však sloveso plavat ustupuje tvaru plout, který převládá, zvláště jde-li o sloveso bezpředmětové, na př. Já sem vodjagživa ploul (A 11). To bili starí roďini plaveckí, ti Deprémove, Kubátove a Pružinove a ti dicki jenom plouli (A 16). Já ploul s Pružinama (A 4). Předmětového plout pramen užívá se řidčeji, také zvratného pasiva Na naháčich (druh lodí) se plouli pilini a žula (A 5). To se plouli na dřívi pančavi a šveli (B 3). Vedle tvaru plaval a ploul se také setkáváme ojediněle s tvary ploval a plul. Tam se plovalo do toho druhiho jezu (A 16). To sme pluli s Purkarce dál (A 7).

Z uvedených příkladů vidíme také, že jihočeské a západočeské -ou- v příčestí minulém typu minoul, ploul proniklo do vorařského slangu úplně a šířilo se z jihu a západu do středu Čech, [90]takže se ve vorařském slangu projevuje už jako lexikalisovaný jev. Opačný postup — z Prahy a středních Čech na jih a jihozápad — můžeme zase sledovat u slovesného tvaru je převodníno. To bylo hlášení na označení stavu vody, při němž se již nemohly plavit vory. Typicky středočeská přípona -íno v příčestí trpném typu zametýno, uklizíno, pověšíno atd. přechází zase proti proudu řek do jižních Čech, kde je tvar převodníno již lexikalisován, ačkoli je zde jinak vždy běžná přípona -eno. Diž bilo převodňíno, to se neploulo (B 10). Je převodníno, varoval poříční (B 4). Jag bilo převodňíno, to uj sme nemohli plout (B 6). Voňi hlásili, že je převodňíno (B 9).

Vědomí nářečních rozdílů projevovalo se i v žertovném škádlení plavců. Kdežto dolejší plavce si dobírali voláním Honzo, rudluj!, hořejší plavce zase škádlili žertovnou pobídkou, v níž je seskupeno několik jihočeských disimilací sykavek a zubnic: Vojto, vojtáhňi to voj tí vodi, aj se ťi to nepotopí!

Nakonec zbývá zmínit se ještě o nářeční oblasti severovýchodní. Ta se však již výrazněji nemohla ve vorařském slangu projevit, neboť posádka plavců, která nastoupila v Praze, až do konce „rázu“ zpravidla se již nestřídala. Také splavnost přítoků Labe ze severu Čech nebyla pro vory tak příznivá, jako byla splavnost řek dříve jmenovaných. Až při překročení hranic Čech, a zejména při zpáteční cestě Německem (dříve chodili plavci domů pěšky, táhli lantem), začíná se opět uplatňovat vliv němčiny, o němž již byla řeč. V uvedených příkladech jsem ukázala pouze v nástinu, jak se slang hořejších plavců mísil se slangem plavců pražských a naopak. Sledování nářečních prvků hláskoslovných a tvaroslovných v řeči starého Podskalí je ovšem úkolem zvláštním. Tato studie se zabývá pouze vorařským slangem.

Významně zasahoval do vorařského slangu na půdě Podskalí i argot, mezi nímž a slangem bývají obecně, jak upozorňuje Oberpfalcer[8], hranice dosti kolísavé.

Když se před dvaaosmdesáti lety pokusil Neruda vystihnout charakteristické rysy jazyka Podskalí[9], zdůraznil především jako nejvýraznější znak zkracování slov (bú — buchtu, ty blá — blafáš, dej mi kou — kousek) a užívání slov cizího původu, na př. vypucovanej, všifonér atd. Tento první postřeh v naší literatuře o jazykové stránce Podskalí neodhaloval však, jak se Neruda domníval, spe[91]cifický rys podskalského podřečí, nýbrž jen charakteristický znak argotu sem pronikajícího.

Již Eugen Rippl r. 1934 připouští argotický vliv na řeč starého Podskalí, ale popírá možnost tento vliv dokázat[10].

Cesta k tomuto důkazu vede poznáním sociálních poměrů v Podskalí, doloženým vyprávěním starých rodáků, pamětníků tehdejšího života. Teprve podle těchto faktů možno dokázat, odkud měl argotický vliv příležitost pronikat do vorařského slangu. Sociální podmínky místní měly vliv na způsob podskalského života a tento vliv se pak zřetelně odrážel i ve slovní zásobě.

Argot pronikal do vorařského slangu třemi hlavními proudy. Šířil se z mluvy příležitostných sezónních pracovníků, kteří byli najímáni občasně v Podskalí na výpomoc při těžkých pracích na břehu a v ohradách. Mezi nimi byli často různí předměstští povaleči a pepíci, kteří nebyli původem z Podskalí. Píše o nich František Holeček[11] a jejich existenci potvrzuje podskalský rodák, plavec a pískař Antonín Kubát, narozený v Podskalí r. 1868: „… to bili takoví, diš nemňeli aňi findu, tak šli pomáhat, ale s Pockalí třeba aňi nebili.“ Jeho vyprávění se shoduje s vyprávěním mnohých jiných plavců podskalských (A 16, A 5, A 7, A 2, A 11 a jiných).

V Podskalí stávala městská věznice, lidově zvaná fišpánka. Sem byli dováženi pobudové a chuďasové z celé Prahy, ponecháni zde byli jen příslušníci pražští, kdežto ostatní jen přechodně, než byli odesláni do svých domovských obcí. Ke styku plavců s nimi docházelo v Podskalí tehdy, když si voraři museli jít do fišpánky odpykat trest za přestupky plavebního řádu. O tom svědčí vedle mnohých jiných i vyprávění Boženy Pružinové, dcery starého plavce Vaňka a ženy plavce, narozené v Podskalí r. 1886: „Voňi plafcí buťto plouli v noci nebo mňeli vječí náklat, a diš je chitli, to bilo udáňi. Mňel pak den nebo dva dňi trest, to si šel voceďet do fišpánki.“ (Obdobně i A 16, A 5, A 1, A 4 a jiní). Ve fišpánce, kam plavcům zpravidla přinášela jejich rodina jídlo a pití, měli podskalští voraři příležitost dostat se do styku s jinými vězni. Také tímto stykem se dostávaly argotismy z mluvy vězňů ve fišpánce do vorařského slangu plavců.

Nejsilnější vliv argotu však plynul ze styku vorařů s trestanci ze Svatováclavské trestnice. Trestnice byla v Podskalí až do konce [92]19. století, než byla přeložena na Pankrác. K tomuto styku docházelo přímo v podskalských ohradách, kam byli trestanci voděni, aby vypomáhali při zvlášť těžkých pracích. O tom vypravují často nejstarší podskalští rodáci. Na př. „… tadi bili třema řadama stromi sázení a tadi bila ta tresňice a s tí tresňice choďili ti tresňíci ňegdi pracovat do vo(h)radi u Turku a tam jím naší chlapí poctrkovali ňáki to kouřeňí“ a fšelijakí jidlo. Vono bilo mezi ňíma taki moc liduch nešťasnejch” (A 2). O tom, jak se podskalští voraři znali s některými lehčími vězni, svědčí i obsáhlé vyprávění, z něhož uvádím jenom úryvek: „Tam bil ňákej uvjezňenej, řikali mu Kanárek. Von ďelal z vrapcu kanárci, stehlíci a takoví vjeci. Von je maloval, vo(n) nám to vokazoval a voňi mu řikali Kanárek.“ (A 16).

Všechny tři vyjmenované proudy, jimiž se mohl šířit argot do mluvy podskalských vorařů, musely mít také zároveň silný vliv na slovní zásobu v Podskalí. Odtud si vysvětlíme i častou frekvenci argotických slov. Argotický ráz má i ukázka podskalské řeči u Nerudy. Argotické zkracování slov ovšem Neruda vykládá, jako by bylo vzniklo z charakteru těžké a namáhavé práce na vodě i na břehu, práce, při níž, jak píše Neruda, „mluvící ví, že ho něco jiného živí než pouhá rozmluva“.

Sledováním sociálních podmínek v Podskalí se podařilo alespoň částečně zjistit vnikání argotických prvků do vorařského slangu v Podskalí. I když argotické vlivy sem pronikly silně, přece jenom neovládly mluvu v celé její šíři, a proto ani u Nerudy nemůžeme mluvit o ukázce typicky podskalské řeči, ale o ukázce z řeči vorařů s charakteristickými prvky argotickými.

V argotismech řeči nejstarší generace plavců v Podskalí jsou produktivní tyto přípony: -ák, na př. štrycák (asi jako nynější pásek), šínák (loď zvaná také dvouprkenka), ficák (ficivrátný), fučák (vítr), haurák (kdo dělá pána a vypíná se), -áč, na př. chocholáč (strážník), luchťáč (člověk do větru, něm. Luft), dále -ec, na př. čuchonec (dozorce), chlupatec (strážník), -oun, na př. šlahoun (dlouhán), -ař, na př. houslař (povídálek), colař (kdo platí za druhé v hospodě), metrař (kdo je odsouzen na měsíc do vězení), májař (kdo je odsouzen na rok do vězení, máj = rok vězení), a konečně -ina, na př. pumařina (legrace), flotyna (zlatka), -ice, na př. papusnice (ústa), lochtanice (něco k smíchu), chrápanice (spaní), -a, na př. škompera (hlava), glóza (hlad) atd.

V argotismech se setkáváme s častou snahou o zpodstatňování přídavných jmen, na př. chlupatej (strážník), hustá (kořalka), volšovej (nevzhledný člověk), sčokoládovanej (opilec), zapečenej (vězeň), vokvantěnej (švihák), vohozenej (švihák), lichá (hodina [93]po půlnoci v hospodě při pitce), de na lichou (když se už v hospodě začíná řádit) atd.

Z četných argotických rčení jmenujeme alespoň některá: hrát na housle (hloupě mluvit), dát někomu lízání, dát někomu sódu (vyhubovat někomu), jít do klády (zemřít), vybourat někoho ven (vyhodit), vyžehlit někoho (obelhat), sekat mošnu (vykrádat někomu něco před nosem), žvejkat růženec (modlit se), načesat kakadu (napohlavkovat), plivnout si do viksu (zmýlit se), zašmirkat (uhnout s cesty), špiknout za katr (zavřít do vězení), přijít do štoku, do čertovy kůlny, do kamena (přijít do vězení) atd.

Příklady na zkracování slov: … těm na tom nezáleže (nezáleželo, A 16), abi nám zaplaťi (zaplatili, A 16), na tom pra (pramenu, A 16), plaval s toho Novi (Novýho jezu, A 16), … no skrá, von dostal (zkrátka, A 16), Jéži (Jéžíši, A 16), von mňe víhle (vyhledal, A 16), … a uš sme pitla (pytlačili, A 16), tam bila ta fiška (fišpánka, A 6). I když tedy zkracování slov, jež Neruda považoval za základní rys řeči starého Podskalí, je jenom rysem argotu sem pronikajícího a i když je dnes můžeme sledovat jen v řeči nejstarších lidí, kteří s argotem ještě přicházeli do styku, jazykovou skutečnost samu slyšel a vystihl Neruda dobře.

V souhrnu uvedených příkladů nakonec poznáváme, že zdrojem slovní zásoby vorařského slangu byla místní nářečí středočeská a jihočeská. Do nich pak v Praze silně pronikaly prvky argotické. Při obohacování profesionálního výraziva se dále silně uplatňoval i cizí jazyk — němčina —, a to nejenom němčina spisovná (v úředních formulích), nýbrž i lidová. A protože Podskalí leželo uprostřed vorařské cesty z jihu na sever a bylo pro Čechy hlavním střediskem vorařského řemesla a života (sídlo práva plaveckého, jediný veliký přístav pro vory, hlavní střídání posádek), má vorařský slang v řeči starého Podskalí takovou důležitost.

O tom, jak se vorařský slang projevuje výrazně i ve změnách významu slov, pojednají kapitoly další.

---

[1] O tom blíže v mém článku O řeči starého Podskalí, Naše řeč 38, 1955, s. 209—216.

[2] O něm píše Václav Šolc v Českém lidu 41, 1954, s. 111—116, O voroplavbě a vorařích, s. 111: „U nás vstoupila plavba do historie kolem roku 950, kdy za panování císaře Oty I. byla do Čech ze Saska dopravována po řece sůl.“

[3] Proto jsem také rozšířila svůj průzkum řeči podskalských plavců o průzkum plavců z krajů mimopražských, zejména z řeky Nežárky, Lužnice, horní a střední Vltavy a Sázavy.

[4] Významy některých těchto slangových slov jsou uvedeny dále v článku. Vysvětlením ostatních se budu zabývat pro úsporu místa až v článku o změnách významu slov.

[5] Němčina tedy působila na vorařský slang hned v několika svých nářečních formách, t. j. na jihu nářečí šumavských Němců (o nich Ernst Schwarz, Sudetendeutsche Sprachräume, Mnichov 1935, s. 16, 43 a n.) a naproti nim do určité míry na severu Čech nářečí saská mezi řekou Labem a Odrou (o významu labského toku pro německá nářečí srov. na př. Anneliese Brettschneider, Deutsche Mundartenkunde, Marburg 1934, s. 89 a n.). Otázku, zda by bylo možno sledovat příslušné rozdíly v přejatých německých výrazech (na jihu dřevařství, na severu i jiná zaměstnání), nechávám zatím otevřenou.

[6] Uvádím zatím jen spisovný výraz německý, nikoli možný pramen dialektický.

[7] Základem toho slova je podstatné jméno slap, jež vykládá akademický Příruční slovník jako místo v říčním toku se značným sklonem řečiště, kde se proud vody tříští o balvany a skaliska. Uvádí i přídavné jméno slapový. Každý takový slap měl u plavců svůj název, ať to byl Dědek, Šifářka mezi Týnem n. Vlt. a Zvíkovem, ať Přerostlý, Sohořské kroucení, Masopust, Baba, Jelen mezi Červenou a Zvíkovem, ať Na plackách, Kozel atd. u Županovic, a ať konečně u Kamýka Hořejší slap, Dolejší slap, U křemelu, Strejčky atd. Slovo záslapní voda vzniklo u hořejších plavců podle názvu velikých dvou kamenů Slapy, které čněly v řečišti Vltavy v Hořejším a Dolejším slapu. Podle slapů se nazývaly i kameny. Za první ze Slapů musel uhnout pramen při vysokém stavu vody doleva.

[8] Fr. Oberpfalcer, Argot a slangy, Čs. vlastivěda III, s. 312.

[9] Ve feuilletonu Něco z pražské češtiny v Národních listech 15. VIII. 1874 (č. 222), pojatém později do knihy Studie krátké a kratší I, 1876, s. 174—178.

[10] Píše o tom: „pražština pepíků a spodiny jistě měla také velký vliv na podskalštinu, ale přesně se to dokázati nedá.“ Eugen Rippl, Z plavecké (vorařské) češtiny, Naše řeč 18, 1934, s. 68.

[11] Fr. Holeček, V pražském Podskalí jak bývalo, Praha 1931, s. 16 a n.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 80-93

Předchozí Vladimír Ženatý: Jak uvádět názvy slovenských uměleckých děl nebo publikací v češtině?

Následující Eva Halíková: První učebnice českého jazyka pro polské školy v Československu