První učebnice českého jazyka pro polské školy v Československu

Eva Halíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letech 1955 a 1956 vyšly první učebnice českého jazyka a české čítanky pro polské školy v ČSR.[1] Těchto učebnic bylo naléhavě zapotřebí, protože se až dosud na polských školách učilo češtině z učebnic pro české školy, které jako učebnice mateřského jazyka nemohly plnit svůj úkol při vyučování češtině jako jazyku cizímu. Nové učebnice a čítanky byly vypracovány autorskými kolektivy za vedení prof. dr. Jaromíra Běliče; tím byla zaručena koordinace práce různých kolektivů, v nichž pracovali především pracovníci vysoké školy pedagogické v Olomouci a učitelé z polských škol na Těšínsku.[2]

Úkol autorů učebnic českého jazyka pro polské školy byl velmi obtížný, protože to jsou první učebnice tohoto druhu a autoři nemohli po stránce metodické navazovat na žádné učebnice dřívější. Tím více je tedy nutno vyzvednout skutečnost, že se učebnice od samých začátků na polských školách na Těšínsku osvědčují.

Všechny učebnice mají stejnou koncepci a byly vypracovány v podstatě stejnou metodou. Správně vycházejí z toho, že čeština a polština jsou jazyky velmi blízké, a že je z této skutečnosti třeba vyvodit závěry pro metodiku vyučování češtině na polských školách. Autoři si byli vědomi, že při tak blízké příbuznosti jazykové je pro žáky poměrně snadné osvojit si pasivní znalost cizího jazyka, ale mnohem obtížnější je získat bezpečnou znalost aktivní; proto vedou žáky už od začátku [95]k uvědomování si nejen rozdílů, nýbrž i shod. Vidíme to na př. už v první lekci učebnice pro 4. roč., kde se žákům ukládá, aby si vypsali do slovníčků české výrazy pole, sad, potok, koza, rak a k nim si napsali polský význam, ačkoli všechna tato slova znějí v polštině stejně a mají stejný význam. Kromě toho cvičení, na nichž se procvičuje probraná mluvnická látka, vedou žáky hned od počátku k aktivnímu užívání češtiny (otázky a odpovědi, tvoření vět na uvedené výrazy, překlady do češtiny). Hlavní úkol leží ovšem na učitelích, aby bohatého materiálu učebnic co nejvíce využívali k hovoru. Vždyť už po několika lekcích první učebnice dovedou žáci tvořit jednoduché věty, které se mohou stát základem elementární konversace.

Nové učebnice ve všech výkladech srovnávají češtinu s polštinou a upozorňují na jevy odlišné. Mnoho pozornosti je věnováno také jevům zdánlivě sice v obou jazycích stejným, ale majícím v obou jazycích odlišné využití nebo různou platnost. Tak se na př. na několika místech upozorňuje, že se proti českému principu životnosti v polštině u maskulin uplatňuje princip osobovosti. Velmi pěkně se dále v učebnici pro 7. post. roč. podávají nejdůležitější rozdíly mezi českými a polskými předložkovými vazbami. Zdůrazňuje se správné užívání spojky když a příslovce kdy, neboť v polštině odpovídá oběma vztažné příslovce kiedy. Můžeme říci, že autoři neopomíjejí srovnání české a polské mluvnické soustavy v žádném případě. Přitom srovnávání není omezeno jen na stránku kvalitativní, nýbrž všímá si i frekvence jednotlivých jevů v obou jazycích a jejich závažnosti pro praxi (srov. na př. rozdíl ve využití a frekvenci složeného a zvratného passiva v češtině a polštině). Tím, že učebnice podávají základní poučky obecně mluvnické a že všechny jevy důsledně srovnávají s polštinou, seznamují žáky nejen s mluvnicí českou, ale zároveň v nich utvrzují a snad i prohlubují jejich znalosti z mluvnice mateřského jazyka. Na základě srovnávání totiž právě dobře vyniknou charakteristické rysy češtiny a charakteristické rysy polštiny na straně jedné a mnohé znaky těmto jazykům společné na straně druhé.

Slovní zásoba učebnic vhodně zahrnuje slova opravdu běžná, s kterými se žáci v hovoru, při četbě novin a vůbec v denním životě budou setkávat a kterých také sami budou užívat. V několika případech ovšem bylo nutno pro osvětlení určitého jevu uvést i slova méně běžná, na př. v učebnici pro 4. roč. slovo nať při probírání výslovnosti českého ť nebo slovo citrónek jako příklad na dlouhé ó při nacvičování dlouhých samohlásek.

Také vnější uspořádání a schema přístupu k látce je u všech jazykových učebnic v podstatě stejné. Tak jako v učebnicích češtiny pro české školy je v každé lekci zpravidla výchozí text, za ním mluvnické výklady a podněty a pak rozmanitá cvičení, v nichž se procvičuje probraná [96]látka. Na konci každé učebnice je souborné opakování probrané látky, přehled mluvnického učiva a slovníčky.

Výchozí články jsou v učebnicích pro 4.—6. roč. sestaveny tak, že jednak slouží jako východisko k mluvnickým výkladům, jednak jsou základem pro konversaci a vhodně rozšiřují slovní zásobu žáků. Náměty čerpají většinou z běžného denního života, a protože jsou učebnice určeny pro poměrně malé území na Těšínsku, je v nich mnoho thematiky krajové. V učebnicích pro 7. a 8. roč. se střídají lekce s mluvnickými výklady a lekce konversační. Konversaci je zde již věnováno mnohem více času než v učebnicích předcházejících, protože mluvnické výklady hlavně jen prohlubují, zpřesňují a doplňují učivo z nižších ročníků. Cvičení v jednotlivých lekcích i v souborném opakování jsou velmi rozmanitá (diktáty, doplňování hlásek nebo slov, tvoření vět s udanými slovy, překlady z češtiny do polštiny a z polštiny do češtiny a j.). Přehledy mluvnického učiva v jednotlivých učebnicích na sebe navazují, vlastně se rozsah učiva vždy jen rozšiřuje s využitím formulací a příkladů z ročníku nižšího, a tím se zajišťuje správná kontinuita. I v těchto přehledech se důsledně srovnává čeština s polštinou. Abecední slovníky jsou zpracovány jednotně v učebnicích pro 4.—6. roč. a pak opět jednotně v učebnicích pro 7. a 8. roč. V učebnicích pro 5. a 6. roč. zahrnují slovníky i všechny výrazy z ročníků minulých, kdežto v učebnicích pro 7. a 8. roč. jen výrazy obsažené v příslušné učebnici.

V učebnicích nacházíme ovšem také některá nedopatření, nepřesnosti nebo nedůslednosti, které by bylo třeba v dalších vydáních opravit. Tak se v učebnici pro 5. roč. na s. 4 zaměňuje termín písmeno termínem hláska. V učebnici pro 6. roč. došlo na s. 58 k záměně v označení výslovnosti zájmena kdo. Pro češtinu se nesprávně uvádí výslovnost [kto] a pro polštinu [gdo]. Na s. 113 je chybou tisku nesprávný tvar bieresz místo bierzesz. Na s. 159 se uvádí, že podstatná jména středního rodu zakončená v nominativu singuláru na -ko mají v lokále plurálu koncovku -ách, na př. o jablkách, ale v tabulce skloňování neuter jsou pro 6. pl. tvary městech (jablcích). Tak může u žáků vzniknout nejistota, který tvar je správný. Nepřesně jsou formulována i pravidla o užívání tvarů teho, ho, jej v 4. p. j. č. osobního zájmena on (s. 65 a 167). Na s. 166 je v polském textu místo předložky po předložka przed, takže se říká, že delších tvarů zájmen se užívá před předložkou. Z nepřesností učebnice pro 7. roč. by bylo možno vytknout formulaci, že příslovce „s koncovkou -oko, -eko, -ko“ tvoří 2. stupeň přidáním přípony -e ke kořeni (s. 48). Bylo by zde správnější mluvit o příslovcích „zakončených na -oko, -eko, -ko“, poněvadž nejde o koncovky. V učebnici pro 8. roč. je nepřesná formulace v odstavci o skloňování vzoru soudce (s. 98). Uvádějí se tam pro 1. a 5. pl. dvojslabičných substantiv tvary na -ové, tedy rádcové, strážcové. K tomu se dodává, že ovšem může být také rádci, strážci. [97]Z takové formulace mohou žáci soudit, že běžnější jsou tvary na -ové, to však neodpovídá dnešnímu stavu, na př. u substantiva strážce je jistě obvyklejší plurál na -i. Při výkladech o přechodníku přítomném se říká, že vyjadřuje děj současný s jiným dějem. K tomu by se mělo dodat, že u sloves dokonavých vyjadřují přechodníkové tvary na -a, -ouc, -ouce a na -e (-ě), -íc, -íce budoucí děj předcházející před dějem slovesa určitého. Na místě by byla také zmínka o frekvenci přechodníku v češtině.

Tyto drobnosti, jež lze většinou považovat za pouhá nedopatření, ovšem nikterak nesnižují celkovou úroveň učebnic, které jsou záslužnou průkopnickou prací. Jsou velmi dobře promyšleny a metodicky správně sestaveny. Mají živé a aktuální články, jasné mluvnické výklady, dávají žákům užitečnou a praktickou slovní zásobu a vedou je k aktivnímu užívání češtiny. Vycházejí ze stálého srovnávání češtiny s polštinou a dávají tak žákům jasný obraz o základech mluvnické stavby češtiny i polštiny.

Podle osnov pro vyučování českému jazyku na školách s polským jazykem vyučovacím mají žáci získat takové vědomosti v mluvnici, slovní zásobě a stylistice spisovného českého jazyka, aby dovedli správně a samostatně vyjadřovat česky své myšlenky. Vyučování češtině má také přispět k výchově žáků v duchu socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu. Nové učebnice splňují oba požadavky. Svými články přispívají k výchově žáků, učí je lásce k práci a k vlasti a vedou je k přátelství mezi národy. Vychovávají žáky k národnímu vlastenectví polskému a zároveň k státnímu vlastenectví československému. Tato výchovná tendence prostupuje nenásilně všechny učebnice, aniž se přitom upadá do frázovitosti nebo suchopárného mentorování.

První učebnice českého jazyka pro polské školy jsou tedy cenným obohacením učebnicové literatury a zároveň ukázkou, jak je třeba řešit metodické otázky vyučování jazyku blízce příbuznému s mateřským jazykem žáků.

---

[1] Język czeski. Podręcznik do nauki czytania, mówienia, gramatyki i pisowni (pět učebnic, pro 4.—8. tř.), Lektura czeska (čítanka pro 6. tř.), Česká čítanka (pro 7. a pro 8. tř.). Vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze.

[2] Na všech učebnicích českého jazyka a na Lektuře czeské spolupracoval kromě J. Běliče Karol Polak, dále pracoval na učebnici pro 4. roč. Eugen Ciahotny a Štěpán Štěpánek (hlavní autor), na učebnici pro 5. roč. Štěpán Štěpánek, Karel Tkáč (hlavní autor), Adolf Žyła, na učebnici pro 6. roč. Dr Jan Jahn (hlavní autor), Eva Komárková, Józef Raszka, na učebnici pro 7. roč. Jiří Damborský, Božena Králíková a Václav Křístek (hlavní autor), na učebnici pro 8. roč. Miroslav Komárek (hlavní autor), Vlasta Podhorná a Bedřich Téma, na Lektuře czeské Dr Jan Jahn (hlavní autor) a Eva Komárková; na čítankách pracovali kromě Jaromíra Běliče Marie Koukalová (hlavní autorka), Helena Losíková, Agnieszka Łupińska, Dr Jan Korzenny, Jerzy Rusnok a Jiří Skalička (hlavní autor). V této recensi si dále všímáme jenom učebnic jazykových, nikoli čítanek, poněvadž to by se vymykalo ze zaměření našeho časopisu.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 94-97

Předchozí Božena Zimová: Vorařský slang v řeči starého Podskalí

Následující Jarmila Syrovátková, Vladimír Ženatý: Dvě školské pravopisné příručky