Časopis Naše řeč
en cz

Jak uvádět názvy slovenských uměleckých děl nebo publikací v češtině?

Vladimír Ženatý

[Články]

(pdf)

-

V 2. čísle jazykovědné řady Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (Brno 1954) uveřejnil Al. Gregor v závěru svého diskusního příspěvku Překládat - nepřekládat? zamítavou poznámku o překladatelské praxi slovenských hlasatelů v pražském rozhlase, kteří překládají do slovenštiny české názvy uměleckých děl (na př. Malostránske poviedky, Predaná nevesta, [77]Branibori v Česku). Další námitky Gregorovy se týkají měnění českých křestních jmen (Ján, Karol) a jejich výslovnosti. Poněvadž autor nakonec vybízí k diskusi o těchto věcech, připojujeme zde několik poznámek k otázce citování titulů, neboť jde o věc důležitou i pro širší praxi, zvláště publicistickou.

Cizojazyčné názvy literárních, hudebních, filmových děl, novin a pod. mají povahu lexikálních citátů a zachovává se v nich přesná výslovnost původní.[1] Z poměru slovanských jazyků, a zvláště slovenštiny k češtině, vyplývá, že se u slovanských, a zvlášť slovenských názvů duševních výtvorů jejich charakter lexikálních citátů více či méně stírá, nebo je vůbec za cizojazyčné nepociťujeme; cizojazyčné lexikální citáty jsou charakterisovány tím, že je na nich patrný nejen slovotvorný, nýbrž i tvaroslovný a syntaktický ráz cizího jazyka.[2] Je proto s tohoto hlediska rozdíl mezi slovenskými názvy typu Krvavé sonety, Bez vesla, Návrat do života a pod. na straně jedné a názvy typu Tridsať strieborných, O láske neláskavej, Moji piataci a pod. na straně druhé. U názvů tohoto typu je jejich charakter lexikálních citátů dobře patrný. Zvláštním případem jsou názvy, které patří k názvům prvního typu, totožným v slovenštině i v češtině jen ve své psané podobě, jako Pole neorané, Poklesky a pod.; jejich výslovnost je však v slovenštině odlišná od výslovnosti české (měkké l ve slabice le, ň ve slabice psané ne). Stejně je tomu tak na příklad v titulu českého filmu Cirkus bude, kde je shodná v obou jazycích jen jeho psaná podoba.

Chceme si všimnout především způsobu citace českých a slovenských názvů v slovenských a českých publikacích. V obojích najdeme způsob zavrhovaný Gregorem, to jest překlad, ovšem vedle případů, kdy se podává název původní. Překlad se prakticky projevuje většinou jen v hláskové podobě a méně často jde také o náhradu lexikální. Na př. Literární noviny citují Horovovy sbírky česky: Zrádné vody spodní; Nioba, matka naše; Moje poledne (1953, č. 20), ale jindy v nich najdeme název původní: Čenkovej deti, Bude ako nebolo, Jarnou cestou (1955, č. 2). V publikaci „Jiří Wolker, příklad naší poesie“ (Praha 1954) jsou v slovenském příspěvku Tomčíkově „Jiří Wolker a slovenská poézia“ citována česká díla slovensky: Neumannova Pieseň rudých borcov, dále Wolkrova Balada o nenarodenom dieťati, Najvyššia obeť, Umierajúci (ale na s. 61 naproti tomu se cituje česky Host do domu, Těžká hodina). Časopis Kulturný život má také nejednotnou praxi: [78]časopis Host do domu je citován česky v nadpise článku, ale dál je uveden jako Hosť do domu (1955, č. 4); český překlad Kirkova románu Ďáblovy peníze je v textu posudku uváděn jako Diablove peniaze (1954, č. 41); soubor povídek Ludvíka Aškenazyho Květnové hvězdy je v textu recense uváděn v původním názvu, ale jednotlivé povídky z tohoto souboru jsou připomínány s názvem slovenským: Bozk, Gombík, Krst (1956, č. 5). Určité odstínění najdeme v stati Milana Pišúta o díle Boženy Němcové (KŽ 1952, č. 4); zde cituje autor Fučíkovu studii o Němcové slovensky (Božena Nemcová bojujúca), ale publikaci novou, slovenským čtenářům neznámou, cituje v původním znění (Božena Němcová v obrazech a dokumentech).

Původní názvy obvykle důsledně uvádějí vědecké časopisy a školní učebnice dějin literatury (z našich starší Menšíkovy Literární rukověti, slovenská nová Slovenská literatura, v níž českou část zpracoval dr Ján Sedlák).

Je však nutno všimnout si ještě způsobu citace, jde-li o titul v nominativu, zvláště v nominativu jmenovacím, nebo v pádech nepřímých. Nominativ jmenovací má své široké uplatnění především v jazyce odborném, neboť „tím, že nepodléhá ve větném spojení žádným změnám, nabývá schopnosti uvádět název něčeho v původním znění, beze změny, v podobě přesného citátu“[3]: Na příklad: v knize pro mládež Moji piataci a pod. V uvedených učebnicích a ve vědeckých publikacích, především jazykovědných, je nominativ jmenovací nejobvyklejší.[4] Avšak v publikacích literárněvědných bývá již praxe pestřejší. Můžeme si ji roztřídit do těchto skupin:

a) Titul se ponechává v ustrnulém tvaru nominativním: S. Czambel v „Slováci a ich reč“…; opakoval rozdíly zdůrazněné již v Nárečja…; poslal mu Slovenské Pohlaďi(A. Pražák, Dějiny spisovné slovenštiny až po dobu Štúrovu, 1922, s. 8, 331, 411).

b) Někdy se rekonstruuje náležitý slovenský tvar: odmítá třetí sešit Zábavných a poučných knižiek (sborník O českou literární [79]kritiku, 1940, s. 165); … vedle Ondrejovy Zbojníckej mladosti; kromě Jančové Rozprávok starej matere (Nový život, 1955, s. 1276). Příklady z Nového života jsou vybrány ze stati, jejímž autorem je slovenský badatel; jde tu tedy o slovakismy, které překladatel v textu ponechal. (V stejné souvislosti jsou tyto slovakismy obsaženy v referátu o literatuře pro mládež v Hostu do domu, 1955, s. 505.) V Hostu do domu, 1955, s. 19, čteme v článku českého literárního historika: Tak napsali v Kultúrnom životě… V Kulturní neděli z 23. 12. 1951 čteme: Timrava nasadila jiný tón v Ťazkom položení. (Také v tomto případě jde o překlad slovenské stati.)

c) Nejčastěji se však zapojuje titul do kontextu tak, že se česky skloňuje substantivum, které je jádrem slovního spojení, a s ním i přívlastky shodné (při výraze několikanásobném se skloňují všechny členy tohoto výrazu). Zůstávají tedy v původní podobě přívlastky neshodné. Přitom se hlásková slovenská podoba slova nemění: Koncepci jak Zuniacího kroku, tak Pole neoraného si přivezl ze Sovětského svazu (Nový život, 1954, s. 65); Hviezdoslav ztvárňuje v Hájnikově ženě pravdu… (NŽ, 1955, s. 388); zakusilo se to na „Víťazném pádu“…; … stal se redaktorem martinských Národných novin, Slovenských pohľadů…; v případě Zguriščina Mestečka na predaj…, v Mestečku na predaj (Nový život, 1955, s. 129, 511, 1309). Z jiných dokladů uvádím: upozornil na sebe Rukovätí dejín slovenskej literatúry…; v Ľudské komédii…; v Náladách a výhľadech… (A. Novák); ve Staré vieronauce slovenské…; počali vydávat Vieru a vedu… (J. Král). V některých dokladech tohoto typu najdeme slovenský pravopis ve spojeních de, te, ne (vyslovovaných ďe, ťe, ňe): před vydáním Černě (!) na palete (Nový život 1955, s. 131); takové motivy má v Marine (Nový život 1954, s. 495); v jiných dokladech je sice česká koncovka, ale zkrácená podle slovenského rytmického zákona: obrazy vrcholí po Zuniacim kroku novelou Návrat… (Host do domu, 1954, s. 281).

Zvláštní pozornosti si zaslouží případy, kdy proti českým adjektivům se zakončením měkkým (na př. kulturní, literární, národní) má slovenština příslušná adjektiva se zakončením tvrdým (kultúrny, literárny, národny). V těchto případech nalézáme českou koncovku podle tvrdého vzoru: stal se redaktorem martinských Národných novin (viz výše); polemika se vede mezi Učitelskými novinami a Kultúrným životem (Nový život, 1954, s. 223; v téže stati je však dále v Kulturnom živote (!)).

d) Ojediněle se nalezne případ, kdy se neobvyklý tvar adjektiva v našem povědomí již jako adjektivní nepociťuje a skloňuje se [80]jako substantivum (srov. takovou tendenci u ruských jmen jako Tolstoj, Tolstoje): vzal si motto ze Štúrova Nárečia slovenskua (Šaldův zápisník VIII, s. 101).

Z uvedeného přehledu je patrno, že je žádoucí upravit a sjednotit praxi při citování slovenských názvů v českých textech a českých názvů v textech slovenských.

 

Poznámka redakce. Článek Vl. Ženatého se týká otázky velmi aktuální a přináší cenný materiál. V některém z příštích čísel otiskneme další příspěvek, který doplní pozorování Ženatého materiálem týkajícím se jmen zeměpisných a osobních. Na závěr přineseme zdůvodněný návrh, jakým způsobem by bylo nejlépe řešit v praxi uvádění slovenských názvů v českém textu.


[1] Vilém Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 111. — Zpravidla se ovšem takovéto názvy překládají.

[2] Tamtéž.

[3] František Daneš, Nominativ jmenovací, Naše řeč 33, 1949, s. 54.

[4] Tento způsob se také nejlépe osvědčuje v statích určených nejširší veřejnosti. Jako příklad lze uvést článek „Díla slovenské literatury o slovenském národním povstání“ (Rudé právo z 29. 8. 1954): „Boj partyzánské jednotky v horách je námětem románu Smrť chodí po horách. Stejnému námětu jsou věnovány knihy Kamaráti a Traja z neba od Kataríny Lazarové, drobné prózy Hely Volanské Stretnutia v lesoch a její román pro mládež Tajomstvo.“ Pouze v jednom případě je tu užito nepřímého pádu: „Z povídek je třeba dále vyzdvihnout Siedmich od Andreje Plávky.“ To je způsob méně vhodný. Tvar siedmich je v citované větě slovakismus.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 3-4, s. 76-80

Předchozí Karel Richter: Slovo režim v slovní zásobě spisovného jazyka

Následující Božena Zimová: Vorařský slang v řeči starého Podskalí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1