Časopis Naše řeč
en cz

Deset let Jazykového koutku v Československém rozhlasu

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

(Předneseno v Československém rozhlasu 9. října 1956)

 

30. září 1956 bylo tomu deset let, co začal Československý rozhlas vysílat Jazykový koutek;v něm vědečtí pracovníci Ústavu pro jazyk český přinášejí poučení o nejrůznějších otázkách českého spisovného jazyka. Za tu dobu deseti let bylo vysíláno takovýchto stručných výkladů o českém jazyce 2.670. Že nevyzněly naprázdno, o tom svědčí nejlépe množství dopisů posílaných redakci Jazykového koutku posluchači rozhlasu; sešlo se jich za těch deset let přes deset tisíc (z nich za posledních pět let zůstalo bez odpovědi jen 3 % až 5 %).

Proč se rozhodl vědecký Ústav pro jazyk český, který byl v r. 1946 založen v bývalé České akademii věd a umění, k této pravidelné spolupráci s Československým rozhlasem, po deset let v ní setrval a chce i nadále setrvat?

Důvody toho jsou trojího druhu: předně je to zájem široké naší veřejnosti o mateřský jazyk, za druhé nové úkoly kladené na jazykové vyjádření v souvislosti s rozvíjením nového života u nás a konečně i potřeby vědeckého studia českého jazyka samého.

Zájem o spisovný jazyk český v naší široké veřejnosti je opravdu značný. Uvedli jsme již těch deset tisíc písemných dotazů poslaných redakci Jazykového koutku. Můžeme snadno uvésti ještě i čísla jiná: výklady o českém jazyce přednesené v Jazykovém koutku vyšly knižně v prvním výběru r. 1949 a za tři čtyři léta se rozešlo této publikace značně rozsáhlé ve třech vydáních 34 tisíc [29]výtisků; druhý díl tohoto výběru vyšel v r. 1955 v deseti tisících výtisků a jeho rozprodej není proto ještě uzavřen. Telefonická jazyková poradna v Ústavu pro jazyk český má denně průměrně padesát dotazů, tedy za rok vždy patnáct tisíc až dvacet tisíc. Je známo, jaké oblibě se těšilo Trávníčkovo Jazykové zákampí v Lidových novinách, které přinášelo v drobných, přístupně psaných statích poučení o jednotlivých českých slovech nebo frázích, o vazbách nebo tvarech.

Takovýto zájem je úkaz dobrý, zdravý a prospěšný. Nejde zde jen o pouhou zvídavost lidskou, ale o bezprostřední vycítění důležité úlohy, kterou má jazyk jak v životě každého jedince, tak pro národní celek. Bez výstižného, přiléhavého vyjádření jazykem není možné ani přesné myšlení, ani neselhávající sdělení. Ale vyjádření není sdělením, nebylo-li by doprovázeno porozuměním u příslušníků téhož jazykového celku, neboli jazyk je nezbytně záležitostí značně širší, než je věc jedince, je vždy jevem společenským. A příslušným jazykovým celkem je nyní vždy národ; jedním z význačných jeho znaků je právě společný jazyk národní. Jazyk národní je spjat s vývojem národa a s jeho osudy. Je proto pochopitelné, že zejména doba fašistické okupace zvýšila citový vztah k jazyku jako znaku národa a národní existence samé a zvýšila i citlivost k jevům jazyka a jejich kvalitě.

Ovšem tento zájem, přirozený a zdravý, není sám o sobě vždy zcela jasný a uvědomělý v důvodech i cílech; není správné ponechávat ho jen nahodilému a diletantskému projevení a rozvíjení. Ani přirozený zájem lidí o zdraví nestává se sám o sobě bez odborného vedení správnou péčí o lidské zdraví. Je proto třeba i tento zdravý zájem o národní jazyk odborně vést a proměňovat jej postupně v jasný a uvědomělý poměr k jazyku. V tom je zhruba i základní smysl našich stručných výkladů o českém jazyce v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu.

V čem záleží toto vedení? Jde zejména o to, aby si uživatelé jazyka uvědomili společenské, celonárodní úkoly jazyka a pochopili, že z nich vyplývá nezbytné omezení individuálních, subjektivních měřítek na to, co je v jazyce správné a prospěšné, že o tom plně nemůže rozhodovat osobní přesvědčení a představy jedince, pouhé „líbí se mi, nelíbí se mi“. Jazyk jako celek je složitý nástroj myšlení a dorozumívání a je třeba znát jeho ustrojení v celé zákonitosti plynoucí jak ze soustavy jazyka v dané době i z historického vývoje, tak i z plnění kolektivních potřeb jeho vývojových období, tedy i doby současné; jen takto vyzbrojeni můžeme odpovědně uvažovat o jazyku a hodnotit jeho složky i jednotlivé jazykové projevy.

[30]Tato zákonitost jazyka se nejvýrazněji projevuje v jeho mluvnické stavbě a podléhají jí všechny jazykové projevy, mluvené i psané. Jejich správnost a výstižnost závisí nejen na správném užití jednotlivých slov — to je markantní i pro laika —, ale i na správném užití mluvnické stavby jazyka. Proto je třeba poučovat právě i o zákonitosti mluvnické stavby a o jejích jednotlivých jevech, protože neodborníkům tato stránka často uniká.

Laický zájem se nejvíce týká otázek a jevů pravopisných a pak etymologie slov, totiž otázek o jejich původu a vzniku. Nelze podceňovat ani úvahy o takovýchto otázkách a i jim věnuje Jazykový koutek pozornost, ale ony ani zdaleka nestačí a nemohou zajišťovat výstižné a správné jazykové projevy. Na př. nedávno při jedné debatě o tom, čemu je třeba a čemu není třeba věnovat pozornost při jazykové výchově, byla vyslovena pochybnost, proč je třeba zvlášť vykládat o vztažných větách a o pořádku slov. A přece, sledujeme-li jazykové projevy, zejména psané, brzy poznáme, že k jejich nejasnosti, ba zamotanosti až do nesrozumitelnosti — a tisknou se u nás takové projevy — vede často nadbytečné navazování vztažných vět (s opakovaným „který“ a pod.) a nevhodný pořádek slov, který zastírá, jak která slova spolu souvisí, a zejména, co nového a podstatného chce pisatel čtenáři říci. Jde zde o stylistické využití anebo zneužití jistých mluvnických jevů.

Z toho všeho vyplývala i vyplývá pro obsah jazykových koutků potřeba stálého poučování o všech stránkách jazyka, a právě důrazně i o těch, které neodborníkům unikají, t. j. i o otázkách mluvnických a stylistických. Jen tak lze správně vést zdravý zájem o mateřský jazyk.

Jako druhý důvod potřeby rozhlasového vysílání o jazyce jsem uvedl nové úkoly jazyka při rozvíjení nového života. Tyto úkoly se převahou týkají slovní zásoby. Je třeba často nových názvů, ať slov nebo slovních spojení, anebo přehodnocení slov starších.

Zvýšená citlivost k jazyku, vyrostlá přímo z fašistického útlaku, který s národem zasahoval i jazyk, vedla ovšem i ke zvýšené ostražitosti, ba nedůvěře k novým slovům a výrazům v době okupace a dozníváním samozřejmým u jevů společenských i v prvních letech po osvobození — necháme-li stranou prostý politický odpor některých jedinců k novému zřízení a nové skutečnosti, který se projevil i negativním poměrem ke každému slovu s nimi spojenému (jako brigáda, úderník, mládežnický a pod.). Bylo proto třeba — zejména v prvním pětiletí — znovu a znovu ukazovat na nutnost uvádět do jazyka i nová slova, ať tvořená z domácích [31]základů, nebo přejímaná, hlavně z ruštiny, a na oprávněnost tohoto postupu.

Ovšem ne každé slovo nové je také správné; někdy není ani potřebné, jindy je to slovo nevhodné, ať tím, že nesouhlasí se zákony tvoření slov v češtině, anebo tím, že obvyklý význam jeho základu je v rozporu s významem mu dávaným (jako tomu bylo u slov dnes už vymýcených úsilím jazykovědců, protiplán, trudoden, člověkohodina a pod.). Bylo proto třeba a stále je třeba nejen vysvětlovat a hájit nová slova, ale také podle potřeby proti nim bojovat. Nutný je také boj proti pohodlnému zneužívání prázdných nebo nevhodných slov, jako nanášet otázky, nahlásit požadavky a pod.

Z toho všeho opět plynula a plyne jak potřeba stručného poučení rozhlasem, tak i konkretní obsah mnoha koutků, týkajících se jednotlivých slov a frazeologických spojení.

Konečně, jak jsem již předem upozornil, spolupráce s rozhlasem i na tomto úseku souvisí těsně i s vědeckým studiem jazyka českého. Proč? Vědecké studium kteréhokoli oboru a tím méně studium živého jazyka vlastního — tak těsně spojeného s rychle se rozvíjejícím životem — nemůže úspěšně pracovat odtrženě od tohoto života. Upozornil jsem již, že o správnosti jazykové nerozhoduje jedinec. Zákony jazykové jsou v kolektivním povědomí jazykovém a úkolem vědy o jazyce je odhalovat je. A proto stálý živý styk s uživateli jazyka a stálý zřetel na všechny aktuální potřeby, kterým má jazyk vyhovět, zbystřuje schopnost poznat jazyk v celé jeho šíři. Bez tohoto pohledu nelze ani odborně vidět jazyk jako celek, ať jde o jeho mluvnickou stavbu nebo o slovní a frazeologickou zásobu, ani poznat bezpečně jeho současnou normu; tím méně pak rozvíjet odpovědně péči o kulturu jazyka. Takováto péče se musí opírat o objektivní vědecké poznání jazyka.

Pokusil jsem zde odůvodnit péči o jazyk, kterou bychom mohli právem nazývat také jazykovou výchovou, ovšem bez omezení na výchovu ve škole.

Naše pravidelné vysílání stručných výkladů o jazyce je jednou z forem, jak se snaží česká jazykověda tuto péči neboli výchovu uskutečňovat. Není to ovšem forma jediná; nelze zapomínat ani na tisk — a naše jazykověda nezapomíná —, ať jde o časopis určený přímo pro tuto péči, jako je Naše řeč, ať jde o drobné příspěvky v odborných časopisech novinářských, technických i školských, nejnověji i Jazykový koutek v Literárních novinách.

Zásady a cesty všech těchto forem jsou stejné a rovněž stejný cíl: účinně a úspěšně prospívat našemu národnímu jazyku.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 1-2, s. 28-31

Předchozí Alois Jedlička: Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování

Následující Václav Machek: Znova o slově peskovati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1