Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl, František Kopečný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jazykovědné práce z brněnské filosofické fakulty 1956

S příkladnou pravidelností vycházejí nyní roční svazky jazykovědné řady Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university, takže můžeme už podat zprávu o obsahu 4. čísla, které vyšlo v červenci letošního roku. Obsahovou pestrostí i propracovaností otištěných příspěvků pokračuje i tento svazek v dobré tradici jazykovědné práce na brněnské universitě (srov. zprávy o starších ročnících Sborníku v NŘ 36, 1953, 298—301; 38, 1955, 248—250; 39, 1956, 108—111). Bohemistickou část zahajuje stať J. Bauera Vývoj stupňovacího souvětí v češtině (s. 24—35). Rozborem vhodně vybraných i utříděných dokladů jsou tu v názorné zkratce zachyceny i osvětleny hlavní vývojové tendence tohoto typu souřadného souvětí, které vedly jednak k výraznému rozlišení souvětí po stránce významové, jednak ke změnám formálním, jako je na př. vznikání a ustalování spojovacích výrazů nebo zase naopak jejich postupné mizení. — Příspěvek A. Gregora Přechylování v staročeštině (s. 37—43) je rozšířená a hojnějším dokladovým materiálem doplněná autorova kapitola z připravovaných soustavných výkladů o tvoření slov ve staré češtině, které chystá pro soubornou vysokoškolskou učebnici „Historická mluvnice česká“ kolektiv brněnské bohemistické katedry. Způsoby, jimiž se v češtině vyjadřují rodové rozdíly, jsou v podstatě tři: autor je osvětluje příklady a zvl. pozornost věnuje způsobu třetímu, příponovému; probírá však jednotlivé přípony dosti mechanicky s některými značně spornými formulacemi, jako na př. „Křížením odvozovacích přípon -ová a -na vznikla přípona -ovna, která byla v staré češtině dosti řídká“ (s. 41). — Nemálo zajímavá je historie spojky an v spisovné češtině nové doby. Do spisovného jazyka doby obrozenské pronikla zcela přirozeně ze starší literatury 16. století, ustálila se tu — také vlivem Dobrovského kodifikace —, ale pak v polo[300]vině 19. století počala rychle mizet a její zbytky nabyly tak výrazně knižní povahy, že dnes působí již zcela archaisticky. Příčinami tohoto nezvyklého zjevu ve vývoji jazyka — je přece známo, že se jazyky jen málokdy zcela zbavují svých výrazových prostředků a spíše se snaží jich využít v nějaké jiné, pozměněné funkci — zabývá se M. Grepl v čl. Spojka an ve spisovné češtině první poloviny XIX. století (s. 45—49); podle jeho výkladu pevnému začlenění spojky an do systému nového spisovného jazyka bránila především její mnohovýznamnost, nevítaná právě v době, která kladla zvláštní důraz na výrazovou přesnost a s ní i dorozumívací funkci jazyka. Nemálo však urychlila zatlačení spojky an mezi výrazové prostředky zcela knižní také postupující demokratisace spisovné češtiny a vznik její hovorové podoby. — Po výkladu názvu beskydských Visalají a příbuzných Visolají v Pováží na Slovensku (Slezský sborník 52, 1954, s. 535—537) pokračuje P. Beneš v tomto čísle brněnského Sborníku ve výkladu některých nejasných místních názvů (K moravské a slovenské toponymii, s. 59—63). Název kopce Krža na Nitransku a několik dalších příbuzných pomístních názvů z pomezí moravsko-slovenského (Kržel, Kršle, Kršleniska) spojuje s rumunským horským názvem Círja; ve jméně samoty Sekulé na Valašskokloboucku (a ještě v několika dalších toponymikách) spatřuje upomínku na Sekely, válečníky a kočovníky, které uherští králové usadili na moravsko-slovenském pohraničí; konečně jméno vesnice Komna na Uherskobrodsku, podle níž dostal jméno Jan Amos Komenský, spojuje s migrací Kumánů, po nichž zůstaly četné stopy i v místním názvosloví srbském, makedonském, bulharském a jinde. Jazykové pozůstatky po Kumánech spatřuje Beneš i v lid. výrazu hamara „bez přestání“ a heč nic“. — O příspěvku F. Matějka K otázce stáří hanáckých nářečí (s. 51—58) připojujeme dále samostatnou zprávu Fr. Kopečného spolu s odbornými poznámkami s hlediska dialektologického.

Zdeněk Tyl

 

V pátém ročníku Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university ve 4. čísle jazykovědné řady uveřejnil Dr Fr. Matějek své zajímavé jazykové materiály z urbáře ženského dominikánského kláštera v Brně z let 1527—34, o kterých přednášel v roce 1954 na dialektologické konferenci v Brně. Rukopis i sloh urbáře je hodně primitivní, písmo tvrdé a neohebné, vše ukazuje na člověka vzděláním příliš nezasaženého. Tím se právě vysvětluje silně nářeční zabarvení textu.

Na jazyku písaře je hlavně nápadná častá změna y nebo i v e — a ý nebo í v é, podobně změna u v o, řidčeji též ú v ó. Na první pohled by tyto jevy mohly mást a mluvit jakoby jednoznačně o velikém stáří těchto jakoby hanáckých jevů. Dr Matějek však uvěřil mému upozornění na to, že tu jde patrně o reflex širší výslovnosti hlásek i-ových a u-ových. Tato širší výslovnost je ovšem také rys nářeční, ale nikoli [301]specificky hanácký. Že nejde o specificky hanácké změny hlásek i-ových a u-ových, na to ukazuje za prvé jejich nadměrný rozsah a za druhé jejich výsledek. Změnu i v e vidíme tu totiž nejen po sykavkách a po l (jsme nota bene v území, kde s hlediska dnešního průběhu příslušných isoglos nečekáme změnu i v e po měkkých sykavkách ž, š, č, ř a po l, jen po z, s, c!) — ale vidíme ji i po ď, ť, ň a j. Zvláště však třeba zdůraznit, že výsledkem těchto Matějkem zaznamenaných změn není specificky hanácká střídnice ani na tom území, kde ji podle dnešního stavu očekáváme. Matějek cituje už k r. 1520 třikrát podobu Přemeslovice (jde o Přemyslovice na Litovelsku, dnes okr. Prostějov). Ale to neznamená nějaké pronikavé antedatování hanácké změny y v ê (= středopatrové e). Je to, podobně jako v případu Beděhošč místo Bedihošč (= Bedihošť u Prostějova, s místní výslovností -di- i -dy-), zase jen doklad na širší výslovnost i-ových hlásek. Pozoruhodné je totiž právě u Přemyslovic, že se tu vedle oficiálního názvu Přemyslovice, přejatého dialektem, vyskýtá i lidová podoba Přemeslovice, s obyčejným e, ne se zákonitou střídnicí za y, totiž ê!

Jde tedy patrně o nehanáckou změnu i-ových hlásek, někdy hodně starou sporadickou změnu i v e; Trávníček uváděl v přednáškách jihoč. náčení, ostatně i hanácky je náčení, a to i v oblastech, kde se i po č mění v ê. Ještě dnes máme nářečí, kde je známa široká výslovnost i, též po ď, ť, ň a j, vedoucí ke změně i - e.[1] Možná, že taková výslovnost, taková změna i - e, dosvědčená i pro staré doby,[2] panovala v 1. půli 16. stol. v okolí Brna, nebo si ji přinesl písař ze svého nářečí odjinud.

Podobně třeba soudit o velmi nápadném stáří změny u - o, podle Matějka už od 2. polovice 14. stol. Jde patrně opět o starou nehanáckou sporadickou změnu u v o, známou i ze Štítného a hojnou obzvláště v Comestorovi.[3] A opět máme i reflexy této starší, předhanácké změny i v samé hanáčtině, na př. mosi místo musí; podoba mosi, inf. mosêt, se vyskýtá i v těch hanáckých nářečích, kde se u změnilo ne v normální o, ale v ô (širší o nezaokrouhlené).

Materiál Matějkův je velmi zajímavý a velmi vítaný a jsme zaň autorovi vděčni. Ukazuje na staré hláskové změny, ale otázku, kdy došlo ke specifickým hanáckým změnám y (i) v ê a u v ô, nechává dále otevřenu. Ukazuje na některé staré nářeční rysy, které vymizely, ale začátek nových, nynějších znaků neznamená. Je ovšem jistě nějaký příbuzný rys mezi starou tendencí po širší výslovnosti hlásek i-ových a u-ových a specificky hanáckými změnami y (i) v ê a u v ô — ale právě tvary Přemeslovice, náčeni a mosi na hanáckém území s těmito specifickými změnami v ê a ô ukazují, že nelze mezi [302]tyto věci klást prostě rovnítko. Materiál Matějkův se prostě vyznačuje hustějším a nápadnějším nakupením těch hláskových změn, které jsou sporadicky a vzácněji dosvědčeny ve starších, dokonce literárních textech, v textech s vyššími aspiracemi, jak lze snadno zjistit z Gebauerovy Historické mluvnice.[4]

František Kopečný


[1] Dnes (podle Trávníčkovy Hist. ml., s. 96) jen v nář. mor.-čes.

[2] Srov. na př. Gebauer, Hist. ml. I, s, 214.

[3] Srov. Gebauer tamtéž, s. 259.

[4] Studii Matějkově, záslužné s hlediska materiálu, chybí analysa s hlediska poměru grafiky a zvukové stránky, kterou zejména u zápisů písařů málo vzdělaných je třeba vždy pečlivě provésti. BHk

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 299-302

Předchozí Karel Sochor: Čtyřicet let slovnikářské činnosti Dr Aloise Získala v Ústavu pro jazyk český ČSAV

Následující Jaroslav Kuchař: Přechylujme ženská příjmení cizího původu!

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1