Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nové číslo brněnského jazykovědného sborníku

Další, v pořadí už třetí číslo jazykovědné řady Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (roč. 4, 1955, 124 stran)[1] přináší ve svém bohatém obsahu opět několik prací, které právem zaujmou i bohemisty. To platí v první řadě o příspěvku V. Machka Verbes slaves pour désigner les cinq sens (Slovanská slovesa na označení pěti smyslů, s. 22—34). Na širokém srovnávacím základě zkoumá Machek slovesa, která v jednotlivých jazycích slovanských slouží k označení činnosti jednotlivých čidel, a způsob jejich tvoření. Ve srovnání s ostatními jazyky indoevropskými se u Slovanů ve třech případech místo starých prostých sloves ujaly novotvary, a to povahy intensivní (sluchati / slychati, čuchati, macati); podle Machkova výkladu jsou totiž tvořena z pův. základů příponou [109]-sa-,[2] která způsobuje zesílení významového jádra, nikoli příponou -s- významu desiderativního („přeji si, aby se stalo to, co označuje základní sloveso“), jak se vykládalo dříve.

V souvislosti se slovesem viděti podává Machek nový výklad původu sloves záviděti a nenáviděti (a také lat. invidere „záviděti“). Jak ukazuje řec. oneidos a něm. Neid (obojí „závist“), je jejich základ neid-, který v jazycích slovanských a v latině splynul s rýmovým veid („viděti“). Jako tedy etymologicky záviděti vlastně nepatří k viděti, tak soudí Machek dále (při výkladu o viděti), že sloveso pověděti třeba spojovat s větiti, nikoli s věděti.

Kromě toho se Machek v této studii zabývá i zajímavým zastupováním výrazů pro „čichati“ výrazy pro „slyšeti“, se kterým se setkáváme také v některých našich nářečích (srov. čes. severových. já rád poslouchám tabák kouřiti; valašské to je vůňa, nechcel bych ju poslúchat) a podává vlastní výklad tohoto jevu, který není bez významu pro vysvětlení významové stránky slovesa čuti. Soudí, že v oblastech, kde se sloveso čuti významově rozvinulo dvojím směrem („čichati“ — „slyšeti“), mohlo sloveso slyšeti zase zpětným vlivem nabýt významu „čichati“.

R. Večerky Poznámky k vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině (s. 36—40) chtějí přispět k poznání vývojových zákonitostí, které vedly k tomu, že současná spisovná čeština má pro tuto funkci výrazové prostředky velmi různorodé (jeho, její, jejich). Svůj výklad, nezapomínající na perspektivu historickou a přihlížející i k širším souvislostem srovnávacím, ale v daném nevelkém rozsahu spíše jen náznakový, a proto materiálově málo podložený, shrnuje Večerka v závěru asi takto: Na vývoji vyjadřování posesivity u zájmen 3. osoby v češtině se podílelo několik činitelů, především přizpůsobení tohoto původního zájmena ukazovacího k osobním zájmenům já, ty, která nevyjadřovala posesivitu (přivlastňování) genitivem; míra tohoto přizpůsobení byla v různých jazycích slovanských různá. V češtině se přitom ještě uplatnila snaha vyjadřovat přívlastek shodně, adjektivně (srov. spis. její, jejího…; nář. jejich, jejichho…), ale na druhé straně i tendence, které zasáhly do vývoje českého posesivního vyjadřování adjektivního vůbec a které se na části našeho jazykového území projevily ustrnutím původních přivlastňovacích adjektiv v nesklonné útvary na -ovo, -ino.

J. Chloupek a A. Studnička podávají svým článkem K postavení kopaničářských dialektů mezi nářečími východomoravskými (s. 42—47) další příspěvek do diskuse o jazykové příslušnosti t. zv. [110]„moravskoslovenských“ nářečí. Pouze tento jejich jihovýchodní úsek, t. j. nářečí kopaničářská, souvisí podle jejich výkladu vývojově s nářečími na „vlastním“ Slovensku, neboť příslušníci kopaničářských nářečí se dostali do styku s obyvateli východní Moravy teprve v 17. a hlavně v 18. století, kdy tam přišli jako kolonisté. Protože však tato oblast byla zároveň kolonisována také obyvateli sousedních východomoravských krajů a ze Slezska, vznikla tu neobyčejně složitá nářeční situace, která je patrná i z přehledného popisu podaného v tomto článku (a také z připojené mapky s několika charakteristickými isoglosami). V závěru se oba autoři obracejí k obecné problematice východomoravských nářečí (název „moravskoslovenská“ odmítají) a ukazují, proč nelze pokládat jejich historickou souvislost s nářečími na Slovensku za zcela nepochybnou; jsou si však vědomi toho, že na tuto zásadní otázku (jde tu zejména o vysledování historických styků příslušníků východomoravských nářečí s příslušníky nářečí slovenských) jsou povoláni odpovědět především historikové, ovšem v těsné spolupráci s archeology, ethnografy a dalšími odborníky. Svým podílem přispěje ke konečnému řešení i jazykověda, až bude dokončen zevrubný a všestranný nářeční průzkum východomoravské oblasti, který provádí Ústav pro jazyk český ČSAV (pracoviště v Brně) ve spolupráci s vysokou školou pedagogickou v Olomouci.

Článkem Some Thoughts on the so-called Complex Condensation in Modern English (Několik myšlenek o t. zv. komplexní kondensaci v nové angličtině; s. 63—76, české a ruské résumé na s. 76—77) pokračuje J. Vachek v řadě svých příspěvků, kterými prokazuje účelnost srovnávacího postupu i u jazyků strukturálně tak odlišných, jako jsou dnes angličtina a čeština. Pojem „komplexního kondensátoru“ razil a propracoval V. Mathesius: je to takové užití jmenného prvku nebo jmenné vazby ve větném celku, které nahradí větu vedlejší. Jako kondensátory se uplatňují zvláště jmenné tvary utvořené od slovesných základů: v angličtině hlavně infinitiv, participia a t. zv. gerund, v češtině infinitiv, participia a podstatné jméno slovesné. Srovnání (nejlépe se k tomu hodí překlady, a to textů odborných i beletristických) ukazuje velmi zajímavé výsledky. Nepřekvapuje celkem, že v angličtině se kondensátory uplatňují v míře podstatně větší než v češtině; to souvisí nepochybně s tím, že české slovesné tvary určité mají zřetelně vyšší dějovou dynamičnost než obdobné tvary anglické. Po stránce vývojové se však ukazuje, že v češtině frekvence kondensátorů poklesla, kdežto v angličtině naopak stoupla; stoupá však jejich počet také v češtině, a to v souvislosti s rostoucím významem slohu odborného, který pracuje s pojmy, a proto zjevně tíhne k vyjadřování jmennému.

K. Ohnesorg v Kapitole ze srovnávací fonetiky dětské řeči (s. 95—100) několika náznaky ukazuje, jak srovnávací postup v pedolin[111]guistice, zpracovávající materiál získaný studiem řeči různých dětí různých národů, může přinést výsledky významné nejen pro pedolinguistiku, ale i s širšího hlediska obecně jazykovědného.

V části věnované referátům a recensím čteme mimo jiné podrobnou zprávu M. Grepla o sborníku moskevské university Slavjanskaja filologija (Moskva 1954), zejména o bohemistickém příspěvku A. G. Širokovové „K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodno-razgovornoj reč’ju“[3].

Ostatek čísla je vyplněn příspěvky z jiných oborů jazykovědných. Obecné jazykovědě patří studie A. Lamprechta Osnovnyj slovarnyj fond i rodstvo jazykovych semej (Základní slovní fond a příbuznost jazykových rodin, s. 5—9), navazující na příbuznou autorovu stať o problematice základního slovního fondu v češtině, otištěnou v I. ročníku brněnského Sborníku, na rozdíl od ní však zkoumající nejstarší vrstvy základního slovního fondu a na tomto základě osvětlující některé jazykové vztahy indoevropsko-ugrofinské. V podstatě srovnávací problematikou se zabývá A. Erhart v druhé části svého článku Ke genesi slovesné flexe v jazycích indoevropských (s. 11—19; viz Sborník fil. fak. BU 3, 1954; ř. jazykovědné č. 2); tentokrát se zabývá souhláskovými základy osobních přípon indoevropského slovesa.

Příspěvek O. Ducháčka Od pojmenování ke změně významu (s. 78—94) se zabývá pojmenováním jako samostatným sémantickým jevem a zejména otázkou jeho poměru ke změně významu. Vlastní náplň článku tvoří bohatý dokladový materiál (stejně jako v knižně vydané monografické práci O vzájemném vlivu tvaru a významu slov, Praha 1953), který je sice čerpán převážně z jazyků románských, ale v němž se najdou i zajímavé údaje o původu četných slov přejatých do češtiny (na př. kravata, grog, silueta).

Celkem lze hodnotit i třetí jazykovědné číslo tohoto Sborníku příznivě. Práce brněnského jazykovědného střediska jsou platnou součástí naší jazykovědy a každé číslo Sborníku je očekáváno i studováno s živým a zaslouženým zájmem.

Čeština v Sovětském svazu

Ze zpráv, které k nám docházejí z filologických fakult sovětských vysokých škol, dovídáme se často o čilém a stále rostoucím zájmu o studium češtiny; a přece až do nedávné doby neměli sovětští posluchači bohemistiky vhodnou učebnici, která by přístupně, ale po stránce odborné zcela spolehlivě uváděla do praktické znalosti současné češtiny a tak účelně doplňovala už dříve vydanou českou mluvnici A. G. Širokovové.[4] Přichází proto velmi vhod česká [112]učebnice, kterou v polovině minulého roku za redakce A. G. Širokovové vydali A. I. Ševčenko a V. S. Ševčenko. Jejich Učebnik češskogo jazyka (Moskva, Izdatel’stvo literatury na inostrannych jazykach 1955, 355 stran, náklad 6000 výtisků), první původní práce toho druhu v Sovětském svazu, i když je určena především vysokoškolákům bohemistům, přece je metodicky upravena tak, aby posloužila i při studiu individuálním. Jejím učebním cílem je zprostředkovat takovou znalost spisovné češtiny, která by umožnila plynulou četbu běžných českých textů, a to beletrie i literatury politické. Nezapomíná však ani na češtinu hovorovou a příležitostně upozorňuje na její některé příznačné rysy. Jako česká mluvnice A. G. Širokovové vychází i tato cvičebnice ve své výkladové části z hojného srovnávání jazykových faktů ruských a českých a metodicky osvědčený srovnávací zřetel i tu nemálo usnadňuje pochopení základních zákonitostí českého jazyka.

Učebnice A. I. Ševčenka a V. S. Ševčenka je časově rozvržena na dvě léta studia a obsahuje celkem tři části: úvodní fonetický a hláskoslovný oddíl, vlastní cvičebnici a výběr článků k samostatnému čtení. Fonetický a hláskoslovný úvod, který je prací A. G. Širokovové, podává v 10 cvičeních základní poučení o českých hláskách a jejich tvoření, o přízvuku a vůbec zvukové stránce češtiny, ale také o nejdůležitějších historických hláskových změnách (o přehláskách, stahování hlásek, jejich střídání a j.). V základním kursu se zpravidla vychází z textu souvislého článku, který obsahuje hlavní materiál k procvičení vybraného úseku mluvnického učiva; tyto texty jsou z počátku uměle sestavovány, později jsou však už autentické (ukázky z děl českých autorů, skutečné články novinové s náměty sociálně politickými nebo hospodářskými), zprvu upravované a konečně v podobě zcela věrné. Tak je nejen zajištěn nenáhlý a zcela přirozený úvod do četby, ale zároveň — také volbou vhodných ukázek — dosaženo toho, že učebnice podává češtinu opravdu dnešní, s celým bohatým rejstříkem jejích vyjadřovacích možností. Cvičebnici uzavírá dosti obsáhlý slovník, obsahující slovní zásobu celého kursu, nikoli však z dodatku určeného k souvislé četbě, který je vlastně malou anthologií ukázek z české literatury od K. H. Máchy po Julia Fučíka. Protože jde o texty po stránce lexikální mnohdy dosti náročné (Jiráskův úvod ke Starým pověstem českým, ukázka z Matky K. Čapka, Bezručova báseň Ostrava) a nejsou k nim připojeny žádné vysvětlivky, domníváme se, že jejich četba bude působit i zdatným žákům nemalé, ne-li nepřekonatelné potíže.

Stejně jako metodickou propracovanost učebnice třeba vyzdvihnout i péči o její jazykovou správnost; tato přednost knihy vystoupí velmi zřetelně, srovnáme-li ji po této stránce na př. se dvěma slovníky, česko-[113]ruským a rusko-českým, které vyšly v Moskvě r. 1947[5] a byly bohužel do značné míry znehodnoceny množstvím chyb, zejména tiskových. V naší učebnici jsou tyto i jiné nedostatky jazykového rázu omezeny na míru prakticky celkem nepatrnou; vytkli bychom jen místy nepřesný otisk některých souvislých textů, na př. v ukázkách z Al. Jiráska a Jaroslava (nikoli Karla!) Haška, zejména proto, že ve většině případů už jsou k disposici spolehlivé edice, o které bylo možno se opřít.

Dodatkem ke zprávě o české učebnici A. I. Ševčenka a V. S. Ševčenka upozorňujeme ještě na dvě nové nevelké česko-ruské publikace. První z nich je Krátká příručka česko-ruské konversace od S. V. Neverova (Moskva, Nakladatelství cizojazyčné literatury 1955, 151 stran, 16°). Tato praktická příručka je určena hlavně Čechům, kteří přijíždějí do Sovětského svazu a neznají v dostatečné míře ruštinu, aby se mohli dohovořit v běžných životních situacích; tím je dán i obsah knížky. Protože vychází ze sovětské skutečnosti, poslouží jistě dobře zejména našim turistům na zájezdech do Sovětského svazu.

Druhá publikace je Kratkij češsko-russkij i russko-češskij vnešnetorgovyj slovar’, který sestavili opět V. S. Ševčenko a A. I. Ševčenko za red. N. N. Pusenkova (Moskva, Vneštorgizdat 1955, 190 stran). Slovník obsahuje v každé z obou částí na 5000 výrazů, sousloví i frazeologických obratů, pokud se častěji vyskytují při korespondenci v zahraničním obchodě, ve smlouvách, dopravních a pojišťovacích listinách a pod. (v dosti širokém výběru). Protože ani v české literatuře nemáme dosud podrobnější speciální slovník s touto thematikou, poslouží dobře i našim pracovníkům v zahraničním obchodě se Sovětským svazem, třebas některé jeho české ekvivalenty nejsou vždy zcela vhodné (na př. odřeknouti se od nabídky strojů, s. 45; podrozumívati, s. 50) a také korektura českého textu není tak spolehlivá jako u české cvičebnice týchž autorů.

Tři práce o češtině z Německé demokratické republiky

Už v loňském ročníku Naší řeči (38, 1955, s. 254n.) jsme měli příležitost stručně referovat o nově založené knižnici Slawistische Bibliothek, která počala vycházet r. 1954 v Niemeyerově nakladatelství v Halle a byla velmi šťastně zahájena zdařilou českou mluvnicí lipského slavisty a především bohemisty R. Fischera; zároveň jsme mohli zaznamenat vydání 3. svazku téže sbírky, pro který byla zvolena Trávníčkova Spisovná česká výslovnost v německém překladu H. Rösla. Od té doby vyšel už i ohlášený 2. svazek: Tschechisches Lesebuch. Auswahl aus einem Jahrtausend tschechischen Schrifttums, opět prací R. Fischera (Halle 1954, 158 [114]stran). Při tak malém rozsahu nemůže ovšem čítanka ani zdaleka obsáhnout všechny důležitější zjevy, ale opět — jako už v mluvnici — budí zasloužený obdiv Fischerovo umění vybrat z tisíciletého vývoje českého písemnictví právě složky nejvýraznější. Sestaven v podstatě chronologicky, ale zároveň shrnut ve větší thematické celky, postupuje Fischerův výbor od nejstarších českých písní duchovních přes ukázky staročeské literatury veršované (Alexandreis, Dalimil, Píseň o Štemberkovi) i prozaické (Štítný, Hus, Chelčický, Komenský) dále až do doby nové a nejnovější. Tu jsou samostatné oddíly věnovány českým buditelům a básníkům v duchu poesie lidové; v úplnosti je otištěn Máchův Máj a Havlíčkovy Tyrolské elegie. Podstatná část čítanky je věnována literární přítomnosti; ukázkou z Fučíkovy Reportáže a Neumannovým Poděkováním Sovětskému svazu řada textů končí. Pro základní orientaci čtenářů jsou připojeny heslovité výklady o autorech a jejich hlavních dílech v závěru knihy (s. 154—158). Také tentokrát zasluhuje vydavatel uznání za péči, kterou věnoval své knize, zejména při korekturách; z drobných nedopatření upozorňujeme na mylný výklad, že Zderaz je ulice v Praze na Starém Městě (m. na Novém Městě, s. 104) a chybně udaný rok narození básníka J. Hory 1881 (m. 1891, s. 158).

Mimo tuto hallskou slavistickou knižnici, ale ve stejné vnější úpravě, jako jsou její úhledné svazečky, vyšla tamtéž i Dobrovského památná práce Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Halle 1955, 144 stran). Vydal ji se stručným úvodním slovem H. Rösel, kterého jsme poznali jako obratného překladatele Trávníčkovy Spisovné české výslovnosti do němčiny (viz výše). Při své edici vyšel Rösel z původního vydání (z r. 1792), použil však také — zejména v poznámkovém aparátu — důkladného vydání B. Jedličky (Spisy a projevy Josefa Dobrovského VII, Praha 1936). B. Jedlička na tomto německém vydání také spolupracoval a své poznámky, které sem byly převzaty, přehlédl a podle potřeby doplnil a upravil; některé poznámky, rejstřík jmen a seznam vykládaných slov pocházejí od vydavatele. Dobrovského klasické dílo nebylo ovšem v NDR vydáno proto, aby sloužilo za učební pomůcku; tím spíše je toto jeho pietní vydání dokladem vážnosti, které se zakladatel české slavistiky a bohemistiky dnes těší nejen u nás, ale i v cizině.

Obě tyto hallské publikace však rozsahem i významem daleko převyšuje široce založená chrestomatie staročeské literatury od hamburského slavisty H. Kunstmanna Denkmäler der alttschechischen Literatur von ihren Anfängen bis zur Hussitenbewegung (Památky staročeské literatury od jejích počátků až do husitského hnutí), která vyšla jako první svazek řady Lehrgang des Alttschechischen (Berlin, VEB Deutscher Verlag der Wissenschaften 1955, XVI + 445 stran). Jak vy[115]kládá vydavatel v předmluvě, má i tato edice poslání především praktické: poskytnout spolehlivou textovou základnu pro staročeská studia, a to stejně jazykovědná jako literárně historická. Toto dvojí zaměření Kunstmannovy chrestomatie nezůstalo bez vlivu na její náplň i způsob uspořádání. Zřetel literární nepochybně způsobil, že vydavatel upustil od běžného způsobu chrestomatií, které se snaží postihnout svůj thematický předmět spíše větším počtem drobných úryvků, a důsledně otiskoval jen vybrané texty celé, a to i památky tak značného rozsahu, jako je legenda o sv. Kateřině nebo Nová rada Smila Flašky z Pardubic. Na druhé straně jazykovědnému zájmu přijde nepochybně vhod Kunstmannova zásada otiskovat všude, kde to bylo možné, text paleograficky; u památek nejstarších a dále všude tam, kde jde o texty značně porušené, jsou paralelně otiskovány také texty v novočeské transkripci. Pečlivě je zajištěn i textově kritický aparát, do něhož jsou pojaty jak hlavní údaje o rukopisech, tak v rozumném výběru i důležitější poznámky k textům. Od původního úmyslu připojit k textům také vysvětlivky mluvnické a k celé chrestomatii seznam slov, upustil Kunstmann proto, že totéž nakladatelství připravuje — jako další čísla plánovaného „Kursu staré češtiny“ — staročeský slovník a přehled staročeské mluvnice s paradigmaty skloňování i časování. Literárně historické poučení najdou zájemci v Dějinách staročeské literatury, na kterých Kunstmann podle zprávy v úvodu také pracuje a které budou svým uspořádáním navazovat na svazky textové. Kunstmannův výbor obsahuje: staročeskou lyriku (duchovní i světskou), nejstarší legendy, staročeské drama, tendenční poesii satiricko-didaktickou, legendy z doby pozdější, t. j. Karlovy (legendu o sv. Kateřině a legendu o sv. Prokopu), a t. zv. školu Smila Flašky z Pardubic. — Ukázky ze spisů Husových a z díla jeho předchůdců, jakož i z literatury doby husitské jsou plánovány pro další dva chystané svazky edice; teprve tam se pravděpodobně uplatní také staročeská próza, kterou v prvním svazku přece jen neradi pohřešujeme.

Při tomto obsahovém rozvrhu a celkovém rozsahu by mohlo snad překvapit, že sem nebyla pojata Alexandreis; Kunstmann to vysvětluje poukazem na spolehlivou a v Německu přece jen dostupnou edici Trautmannovu, ale jistě tu padal na váhu i značný rozsah památky. Není také pochyby o tom, že by bylo bývalo — už se srovnávacího hlediska německo-českého — vhodné, přihlédnout také k těm památkám staročeského písemnictví, které lze studovat v paralelním německém a českém zpracování (na př. Laurin, Tandariáš a Floribella, Tristram a Izalda, Tkadleček); tady však byla obsáhlost těchto skladeb překážkou nepřekonatelnou. Proto se jistě právem nakladatelství rozhodlo vydat tyto památky ve zvláštním svazku spolu s příslušnými německými předlohami.

[116]Přihlédneme-li k nemalým nesnázím, na které jistě naráží edice tohoto druhu mimo Československo, je třeba hodnotit Kunstmannův výbor velmi kladně. Při četných omezeních, která si buď vydavatel sám uložil, nebo která byla vynucena okolnostmi, zasluhuje uznání již sám výběr ukázek, ale v nemenší míře i celkem uspokojivá úroveň knihy po stránce ediční. O tu se v nemalé míře zasloužili také čeští spolupracovníci, kteří Kunstmannovi pomáhali: především V. Machek a F. Šimek, dále J. Hrabák s vědeckými silami katedry bohemistiky na brněnské universitě, nedávno zesnulý historik R. Holinka a F. M. Bartoš; jejich účinnou pomoc Kunstmann vděčně připomíná v úvodu. Závěrem můžeme vyslovit přání, aby po úspěšném začátku následovaly co možná rychle za sebou i další, již ohlášené svazky Kunstmannova „Kursu staré češtiny“.


[1] O 1. čísle viz ref. A. Jedličky v NŘ 36, 1953, s. 298 n., o č. 2 naši zprávu tamtéž 38, 1955, s. 248 n.

[2] Srov. Machkovu stať Slovanská intensiva slovesná s příponovým -stati, otištěnou v Studiích a pracích linguistických I (1954), s. 248—254.

[3] O téže stati ref. také Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 104 n. (E. Tlustá) a Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 115 n. (J. Bělič).

[4] O ní viz naši stručnou zprávu v Naší řeči 38, 1955, s. 252—253.

[5] Češsko-russkij slovar’ (red. P. G. Bogatyrev), Russko-češskij slovar’ (red. T. G. Brjancevová a T. V. Ventcel’); srov. o nich referát V. Šmilauera v Časopise pro mod. filologii 31, 1948, s. 138 n.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 3-4, s. 108-116

Předchozí Jana Ondráčková: Zpráva o první celostátní konferenci o výchově pěveckých kádrů

Následující Karel Hausenblas: Televise

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1