Bojiště u Slovenska

L.

[Drobnosti]

(pdf)

-

Francouzský básník J. Richepin, před nedávnem zemřelý, vypravuje v jedné ze svých povídek o muži, který byl sice poctivost a přičinlivost sama, kterému se však v životě obracelo všecko jen v neštěstí, příkoří atd. Když zemřel, chtěli jeho přátelé aspoň na jeho náhrobku napraviti nevlídný osud, který ho po celý život stíhal; objednali pomník a uložili kameníkovi, aby vytesal naň slova: CI GIT X. Y., HOMME DE BIEN (zde odpočívá X. Y., poctivec). Ale jaké bylo jejich překvapení, když se octli před náhrobkem, na němž stála slova »Ci gît X. Y., HOMME DE RIEN (zde odpočívá X. Y., ničema). Nepozorný kameník obrátil náhodou v slově BIEN spodní oblouček litery B místo dovnitř — ven. Škodolibý, nepřátelský osud pronásledoval ubohého občana svým výsměchem až za hrob.

Tato Richepinova povídka se mi vynořila na mysl, když před nedávnem s velkou slávou zasazovali na radnici nad deskou, kryjící prsť z bojiště verdunského, novou desku s nápisem: Zde jest uložena prsť s bojišť u Zborova, Dobrudži, Bachmače, Terronu, ze Sibiře a od Doss’ Alta. Naše řeč už V, 300 při zasazení první desky upozornila na ostudné, kramářské psaní »bojiště verdun-ské, obcí verdun-skou«, připomínající známé »české« nápisy na firmách »Rosa Raubiček-ová« a p. S novou deskou přibyl však nový políček českému jazyku na svědectví, jak málo úcty máme k rodné řeči i na místech representativních a téměř posvátných. Ti dobří hoši z českých dědin i měst, jejichž krev s prstí smíšená je uschována pod novou deskou, umírali pro osvobození národa i za práva [8]a povznesení »milého našeho a milostného otcovského jazyka«, jehož ponížení zakusili ve stínu černožlutých praporů víc než kdokoli jiný. Neblahý osud jim nedopřál dočkati se ovoce svých strastí na bojištích, jen kovová deska nad prstí jejich krví zbro cenou po boku desky se jmény pobělohorských mučedníků má hlásati kovovými literami jejich oběť za vlast, národ i jazyk mateřský. Ale sotva by se asi zaradovali tito velcí mrtví nad památní deskou jim posvěcenou i nad tím, jak si živí váží jazyka, za nějž oni umírali. Kdeže mísili svou krev s krví rumunskou? U Dobrudži? Mluví tak nějaký Čech, který ví — a měl by to věděti celý národ z dějin svého osvobození —, že Dobrudža je kraj jako Slovensko a ne město jako Zborov? Je prsť zde uložená vyňata namátkou odkudkoli ze Sibiře, či je z bojišť na Sibiři? Je jen od Doss-Alta, či přímo z bojiště na Doss-Altu, kde se pokryli slávou i krví naši italští legionáři? Proč tedy nezní nápis na desce v ten smysl, že je tato vzácná prsť z[1] bojišť u Zborova, v Dobrudži, u Bachmače, u Terronu, na Sibiři a na Doss’ Altu? Vyjádřil by se který Čech jinak? Není to také výšklebek osudu, když se všem těm bojovníkům za práva národa i jazyka českého dostane za odměnu epitafu jazykově takto zkomoleného?

---

[1] Ve výrazu „z bojiště“ je mimo to i pravopisná chyba; výrazy ty označují původ (provenienci) prsti, a proto je tu na místě předložka z (třeba se říká „na bojišti“), jako ve výrazech „tráva ze zahrádky, kvítí ze hřbitova, srdečko z pouti, památka z vojny“ atd.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 1, s. 7-8

Předchozí Josef Zubatý: Na prahu druhého desítiletí, I.

Následující František Oberpfalcer: Přípony -iště, -isko v českých nářečích