Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Slavii, časopise pro slovanskou filologii, roč. IV (1925), uveřejnil (str. 212—227) polský linguista Witold Tasczycki článek Przyrostek -isko, -išče w językach zachodniosłowiańskich, v němž vykládá způsobem i pro nás zajímavým o původu a rozšíření těchto dvou přípon v jazycích slovanských vůbec a záp. slov. zvlášť. Přípony -isko a -išče (novočes. -iště) jsou významem shodné a znamenají buď místo, kde nějaká věc je nebo bývá (ohniště — ohnisko), nebo část předmětu vyjádřeného jménem základním, obyč. držadlo (bičiště — mor. bičisko), anebo mají význam zveličovací, zpravidla potupný (mor. psisko — vých. čes. [150]psiště). Po jednotlivých jazycích slovanských jsou rozloženy tak, že východní a jižní jazyky (ruština, srbština, bulharština atd.) mají jen -išče, polština jen -isko, čeština (slovenštinu v to počítajíc) a lužická srbština přípony obě.

Slova s příponou -išče (jako žgliszcze vedle žglisko, dworzyszcze vedle dworzysko a p.) jsou v dnešní polštině velmi řídká a vyskytují se zpravidla jen u spisovatelů, kteří byli v bližším nebo vzdálenějším styku s jazykem ruským. Týž stav se jeví i v starších památkách polských stol. 14. a násl.; těch několik slov s příp. -išče, která se v nich vyskytují, lęczyszcze, nasadziszcze, pastwiszcze, je z překladů a výkladů biblických, do nichž se dostala z biblických textů českých. Jen pro slovo pastwiszcze nezná autor článku doklad z českých překladů bible, ale i to slovo je v Gebaurových materialiích k Stč. slovníku doloženo ze stč. překladu Proroků Isa. 32, 14 a 104a (o jiných textech nemluvíc). Přes to však tento stav, který se jeví v polštině od 14. stol. jako neomezená téměř vláda přípony -isko, není stav původní. Polská jména místní, jejichž doklady sahají až do 12. stol., jeví stav právě opačný: místní jména s příponou -išče, jako Sobociszcze (dnes Sobocisko), Targowiszcze (dnes Targowisko) a p., jsou v ohromné převaze nad jmény s příponou -isko (Grochowisko, Borowisko a p.), která se vyskytují jen ojediněle. Časem však těchto jmen s příp. -isko přibývá, tato přípona se šíří i k starým jménům na -išče, takže po r. 1400 jména místní s příponou -išče mizejí úplně. Spisovatel stopuje pak stav obou přípon i v jazycích s polštinou sousedících. Z polštiny pronikla přípona -isko do maloruštiny a nabyla převahy nad pův. -išče. Nářečí jihokašubská, sousedící s polštinou, jeví týž stav jako polština, kdežto nářečí severokašubská a polabština mají jen příp. -išče. Lužická srbština má obě přípony, a to -isko jen ve významu zveličovacím, -išče ve významech všech této příponě slušejících. V češtině (se slovenštinou) užívá prý se obou přípon, -iště i -isko, souznačně ve všech jejich významech. Pro poznání vývoje obou přípon a jejich vzájemného poměru bylo by třeba prostudovati dějiny místních jmen na celém území československém. Takové práce dosud není kromě knihy Černého-Váši o moravských jménech místních, z níž spisovatel článku usuzuje, že v této části našeho území žijí oba tvary jmen místních, Hradiště i Hradisko, vedle sebe (jen Vsisko na Olom. slulo prý původně Vsiště).

Vylíčiv takto rozšíření obou přípon i jejich historii v polštině, podává spisovatel výklad o jejich původu. Až dosud se mělo za to, že přípona -išče vznikla z -isko připojením další přípony -jo (-isk-jo) a p. Výklad ten právem zamítá T. jako nemožný z té prosté příčiny, že -išče je starší (obecně slovanské), -isko mladší (jen záp. slov.). Podle T. starší z obou přípon, -išče, vznikla z příd. jmen s příponou -istý, jako je pol. kamienisty, skalisty a p., jejichž jmenný tvar střední na -isto změnil se přidáním další přípony -jo- v -iščo, -išče (srov. čes. ujistiti — ujiščovati — ujišťovati). Námitkou proti tomuto výkladu, kterou si sám T. činí, mohla by býti okol[151]nost, že se přípona -istý vyvinula teprve časem z příp. -itý (kamenitý) tak jako -astý z -atý (pol. głowiasty, č. hlavatý) a že v některých jazycích slovanských schází; v luž. je jen -itý, v češtině (kromě mladistvý, celistvý, stč. plodistvý, v nichž je příp. -istý sloučena s příp. -vý) také jen -itý (v slovenštině je — dodáváme — -istý arci hojnější, v. NŘ. 8, 18). Je-li výklad Taszyckého o vzniku přípony -iště z adjektivní přípony -istý (= itý) správný, bylo by podle našeho mínění významové východiště slov na -iště ve významu augmentativním, zveličovacím: pastviště by bylo znamenalo tedy především místo »pastvité«, kde je hojně pastvy. Významy další, t. j. význam čistě místní (zároveň s označením držadla), který je v č. ohniště, bičiště, a význam hanlivý v pol. chłopiszcze, vyplývaly by pak z onoho významu základního jednak setřením významu zveličovacího (pastviště — kde je pastva), jednak zabarvením citovým (chłopiscze = chlap velký, a tedy neforemný).

Příponu -isko vykládá T. zkřížením obou přípon v názvech místních velmi často se vyskytujících, t. j. přípony -iště, o níž byla právě řeč, a přípony -sko (= středního tvaru jmenného příd. jmen na -ský), jako Bielsko, Końsko a p. Výklad Taszyckého je prostý a pravděpodobný; jedinou jeho závadou je, že jej nelze konkretně prokázati. Přechod od -išče k -isko dál se na půdě historické a bylo by možno očekávati, že aspoň na některém ze starších jmen na -sko bude možno demonstrovati tento přechod, na př. že se místo tvaru Końsko objeví časem tvar Konisko a p. Ale dokladů takových T. neuvádí, a nebylo by je, trvám, možno uvésti ani z území československého, pro něž T. předpokládá týž vývoj jako v polštině.

Mluvě o češtině, vytýká T. českým mluvnicím (Mazonově a Gebaurově-Ertlově), že viděti v příponě -iště (-išče) jen příponu významu místního a v příponě -isko příponu hlavně augmentativní neodpovídá poměrům panujícím v živém jazyku a že je to najisto strojené. Ale toto tvrzení není ani přesné (v obou uv. mluvnicích uvádí se vedle -iště i -isko jako přípona místního významu, byť mnohem řidší) ani správné. Nehledíme-li k nářečím, můžeme připustiti jen tolik, že se v češtině spisovné (vyšlé z nářečí středočeského) historickým vývojem udržela vlastně jen přípona -iště a jen ve významu místním (počítajíc v to i slova jako bičiště, lučiště a p.). Co je v dnešním spisovném jazyku na víc, je novější nános původu buď mimočeského nebo nářečního. To platí především o několika málo slovech na -isko významu místního, jako stanovisko (vedle staršího stanoviště), hledisko (v. hlediště), ohnisko (v. ohniště), středisko (v. střediště), ložisko; to jsou vesměs slova už novočeská a knižní, napodobená podle pol. slov. stanowisko, ognisko, środowisko, łożysko (jen hledisko si utvořil Marek pro složeninu hlediskosloví) a v oblibu uvedená vlivem spis. moravských jako tvary »plnější a jadrnější« (srov. Bartošovo bydlisko a j.); to platí i o slovech křovisko (s významem jinak pojatým proti pol. krzewisko a staršímu čes. křoviště = místo křovím [152]zarostlé), přízvisko (pal. przezwisko, przyzwisko) a j.[1] Význam augmentativní, hanlivý je v spis. jazyce u přípony -isko rovněž teprve novějšího a knižního původu, většinou z nářečí východních, moravských (kde se -isko střídá s příponou -sko: chlapisko — babsko) a slovenských; proto také se jim v Čechách dobře nerozumí a pokládají se zcela opačně za deminutiva (vousiska = malé vousy, skalisko = útes skalní a p.). Přípona -iště v spis. jazyce významu zveličovacího a hanlivého nemá vůbec. Jediný živý typ spisovný, podle něhož se dosud tvoří, je pastviště = místo pastvy.

Tak bylo i v starším jazyce spisovném. Památky stč. i zachovaná jména místní západočeská užívají jen přípony -išče (významu místního): ohnišče, Hradišče, lučišče; přípona -isko se v západní češtině vůbec nevyvinula, třebaže místní jména na -sko (s významem ovšem spíše pomístným n. krajovým) jsou v češtině starší právě tak častá jako v polštině. Přípona -išče byla patrně pravidlem i na Moravě; svědčí tomu jednak zbytky starých apelativ jako ohnišče, řečiště (Bart., Dial. I, 145), jednak i starší tvary jmen místních, jako Hradišče (1126), Strážišče (1373), Vsišče (1253), Lučišče, Stajišče (1365, dnes Stejšť), Stanovišče (1327), Mostišče (1240) atd. (v. Černý-Váša, Míst. jm. mor.). Také v starší (i novější) místní nomenklatuře slovenské (u Chaloupeckého) jsou tvary Hradišče, Hrachoviště, Ihriště, Orviště, Sobotiště a p. Dnes je u podstatných jmen apelativních významu místního na Slovensku v užívání přípona obojí (strnisko i strniště, dial. strnišťo), na Moravě je pravidlem přípona -isko, která přesahuje i do vých. Čech (strnisko a p. na Polnicku, Litomyšlsku, tam také Dvořisko, ves novějšího původu u Chocně, Týnisko u Vys. Mýta m. pův. Týnišťko, Sedlisko u Č. Dubu). Zdá se tedy podobno pravdě, že koncovka -isko, která se vyvinula na území polském způsobem od T. vylíčeným, šířila se odtud kruhovitě nejen na východ (do maloruštiny) a na sever (do nář. jihokašubských), nýbrž i na jih (do slovenštiny) a hlavně na západ, vytlačujíc starší příponu -iště. Tato vlna, podporovaná i na území československém (aspoň ve jménech místních) jmény na -sko a snad i spoustou jmen na -ko, zastavila se až na hranicích českých před pevnou již tradicí spisovnou. Pro slova na -išče, -isko s významem zveličovacím a hanlivým stěží se najdou doklady písemné v starší češtině (patří sem mírně pejorativní »dobrotisko« u Veleslavína), z čehož ovšem neplyne, že by starší čeština takových slov s příp. -išče byla neměla. Slova [153]toho druhu známe jen z dnešních nářečí: slova na -isko, jako dvořisko (velký nebo špatný dvůr), chlapisko, nožisko z nářečí moravských, slovenských a východočeských (na př. z Litomyšlska), slova na -iště, jako psiště, hošiště (ale chlapisko), z nářečí podkrkonošských.

Popsali jsme dodatkem ke zprávě o článku polského linguisty těchto slov se týkajícím zhruba rozložení těchto přípon na území československém, protože bychom byli povděčni našim čtenářům, kdyby nám svými zprávami přispěli k přesnějšímu určení hranic obou těchto přípon. Šlo by nám zejména o to zjistiti, kde se slova s příponou -isko s významem místním (pastvisko = kde je pastva, bičisko = držadlo biče) vyskytují na území českém a slova téhož významu s příponou -išče, -iště na území moravském a kde se užívá slov s příponami -isko, -iště (-išče) s významem zveličovacím a hanlivým (psisko, psiště = pes velký n. nepěkný).

*

K posudku o nových knihách pro mládež, otištěnému v 3. sešitě letošního ročníku NŘ., připojily Nár. listy ze dne 18. března v rubrice »Literatura a věda« krátkou úvahu, v níž proti mínění p. recensenta, který prý přijal plně za své stanovisko Gebaurovo opravovati jazyk školních knih třeba i v básních, stavějí názor, který vyslovila dodatkem k oné recensi redakce NŘ. a který referent Nár. listů uznává za správný. Autor našeho referátu o nových knihách pro mládež, p. A. J. Doležal, požádal redakci, aby konstatovala, že sice uvedl mínění Gebaurovo pro jeho zajímavost, ale že by ani on s ním vždy a všude nesouhlasil, nýbrž že se srovnává ve všem s redakční úvahou k jeho referátu připojenou.

[1] Dvojí původ těchto přípon se projevuje i v dvojím významu, v jakém slov takto utvořených dnešní jazyk namnoze užívá: ve významu konkretním, a tedy více lidovém, užívá se slov s příponou -iště, ve významu abstraktním, a tedy spíše knižním, učeném, slov s příponou -isko. Na př.: ohniště = místo pro oheň — ohnisko = bod, kde se stýkají paprsky; stanoviště = místo stání (na př. stanoviště automobilů) — stanovisko (n. stanoviště = zřetel, s něhož něco posuzujeme; hlediště = místo, odkud hledíme (v divadle a p.) — hledisko (n. hlediště) = stanovisko. Slova ložisko, křovisko, skalisko, přízvisko, střediště i středisko jsou čistě knižní; skaliště podle Kotta znamená (v usu patrně místním) skalnaté pole.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 5, s. 149-153

Předchozí F. Krsek: Světlo Asie

Následující Bez ohledu