Časopis Naše řeč
en cz

Z plavecké (vorařské) češtiny

Eugen Rippl

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Pramen, vor, loď

Pramen je celek za sebou spojených vorů nebo tabulí,[1] a to buď jednoduchých (štráf) nebo dvojitých (dva štráfy vedle sebe, šípa, šipa). Podle nařízení vodní správy může býti pramen dlouhý až 130 metrů, sázavský ku př. je menší, mnohem užší, a má na předkách jen po jednom vesle (Chalupný, str. 183). Rozeznávají se rozličné druhy vorů: obyčejný kladák (z klad), tramák (z trámů), borák (z borového dříví) atd. Vor z osekaných kmenů je klabanče[2] (f. pl., kláda se klabá, osekává, a to v zimě, když nemá mízy; Kott, pod heslem »kláda«), z neoloupaných kmenů kornice. Vor k přeplavení se jm. též svor, svorec nebo srub (v. Kott). Přední vor pramenu se jmenuje předák, zadní zadák, předposlední šrek (v. heslo »šrek«), ostatní střihy. Aby totiž pramen mohl v klikatinách řeky dobře zatáčeti, jsou mezi jednotlivými vory, jež jsou spojeny střihovnicemi (též střihovicemi, vorovými houžvemi), mezery, t. zv. střihy, a ony střihovnice se podle potřeby pevněji stahují. Mezera mezi kládami voru se jmenuje škoula nebo škoule (zřídka spára) (»pak plavci svázali ohromným provazem, který škoulou provlékli mezi kládami pod vodou, předáky k sobě«, Chalupný, str. 183). Žertovně říkají Podskaláci: »Dám ti hlavu do škoule«, »Dám ti napít ze škoule« (potopím tě pod vodu) nebo: »Napil se ze škoule« (topil se) a p. Druhý vor mívá někdy název spižník nebo špičník, ve dvou spojených štráfech po pravé straně pacholčí vor (pacholek = pomocník vrátného),[3] druhý vor vlevo vrátenskej vor. Na tomto druhém voru bývá stajka (stojan, u Morávka stojka) s firmou zaměstnavatele a vrátného. Vrátnému, vůdci pramenu, přednímu, zkušenému plavci, jenž [98]obdržel po »vrátenské« zkoušce svůj »patent«, bylo dáno jméno od toho, že prováděl pramen jezovými vraty. Před jezem skočil s pramenu a otevřel (vyhradil) vrata.[4] U Sterzingra je zaznamenáno toto rčení: »Je-li vše k průplavu připraveno, mají plavci již vyštíříno«.[5] Přední nebo zadní kraje vorů nebo celého pramenu jsou paty (přední a zadní pata, hlava nebo patka, tenší část kusu od vršku nebo silnější). Má-li vor nebo celý pramen správný náklad, je dobře uložen (podle Kotta se jmenuje náklad svršek). Při velkém nákladu je přeloženej nebo utopenej (z příliš namočených klad, které jdou až pod vodu); uvázne-li na mělčině (na kopci, doplň písku), je ustálenej nebo zažírá se; bez nákladu je holej, lehký je návodní. Stočí-li se vor v půlkruh, je zkosenej, nebo se říká bok se nalil (Kott, heslo »vor«). Vory se nahoře (na svazišti) strojí (sváží), pramen se pramení (sestavuje), dole (na širší řece) se přistrojí (sváží se vory po dvou vedle sebe). Má-li se přistati k břehu, zabije se (zatluče), chytne se (»měli bysme přichytit«, Chalupný, str. 42) nebo zaváže se to v zátah (místo přistání), vory se převádějí. Aby pramen při plavbě neskočil na kopec nebo na sucho (neuvázl v mělčině), musí se včas zarazit, krotí se nebo chytne. Nejvíce se obávají plavci při plavbě t. zv. záčelivého kamení, do něhož by předák narazil čelem. Je na venkovských proudech mnoho pověstných prahů (úskalí, skalních hradeb). Proto je třeba vždy správně čelit (vyrovnat směr), vyčelit (uvolnit) zaražený předák od břehu a p. (»Eště kus, alespoň do záčele! Zadák [plavec na zadáku] povytáhl šrek a pramen se trochu sešinul, až se čelem připojil k zadáku prvého«, Chalupný, str. 103.) Někdy se ovšem stává, že se prameny zamíchají (když zadní vjedou na přední) nebo že se pramen zblázní (rozbije při troskotání). Jeť plavecké povolání po hornickém nejnebezpečnější! Před jezem se pramen vypíná vejponou[6] do vejšky, aby nezakopal do šlajsny, zřídí se vejpona, t. zv. přenucení. Když se jezy spravují, za t. zv. jímky, nesmí se plavit, nad tím bdí jímkař nebo dědek. Jednotlivé klády a prkna u jezu jsou náplavky. (»Jsou dvě náplavky venku, míně, že splav je částečně odhrazen«, Chalupný, str. 29.) Rozličné jsou výrazy pro plavební čáru; říká se: jít do řádky, do proudnice, do vrkoči. Napříč přes řeku je někdy položen t. zv. práh (několik klad), aby se voda nad ním nadržela. Na [99]pramenech konečně mají plavci také své horáčky, hrnky, v nichž se vaří maso, brambory a voda na černou kávu. Nyní něco o lodích a loďkách. Plavci znají pramici nebo pramičku (malý prám), kocáb nebo kocábku (obdélníkovou loď se dvěma podhony;[7] natrhnout kocábku = najet na sucho), ševce nebo ševčíka (úzkou loďku). Loď břede (má ponor), loď sedí (uvízne). Na přídi u lodi, kde se voda hrne, vzdouvá a čeří, tvoří se t. zv. vousy. Žebroví, kostra lodi je kleč, mečík káča, výplň lodi, druhá vrstev prken podlážka. Lodní můstek na velkém kolesovém parníku (na šífu) se nazývá všeobecně pavlač. Loď s ovocem je jablečňák. V knížce »Praha včera a dnes« jsem našel toto: »Vory mají stanoviště v zálivu „třímilionového jazyku“.« Tak prý přezděli Podskaláci vorovému přístavišti (str. 126).

Klády, polena, tyče, bidla, sochory, prkna, vesla

Nářadí plavecké je rozmanité. Rozlišují se též rozličné klády, polena, koly a p. Malá, drobnější kláda je kladka; pančava je nejkratší, neprovrtaný klacek (bez oušení). Pančavy se nakládají a přivazují na vor podél (užšími konci napřed), kdežto polena se rovnají napříč, po čtyřech řadách vedle sebe, přes půl metru vysoko, až se spodní klády pod tíhou potápějí. Polínka z mladého dříví jsou t. zv. kopovky, otýpky z klestí chrábší (splavili jsme takový chrábší«, Chalupný, str. 27; u Morávka, str. 151: grošovky). Krátké klády, špalíky nebo trámy se jmenují podvaly, podválek je kousek dřeva. Podval zaslukovaný v předních patách voru slove převazovačka. Podvaly jsou tu proto, aby nepraskla vořina (spojovací kláda vpředu voru, která jde několika oušeními,[8] otvory v kládách na předku vorů; k tomu účelu se tyto klády uší, vyuší).[9] Jehla, jahla je krátká špičatá kláda, zastrčená do šreku kolmo, t. zv. jehla šreková, jíž se užívá jako kotvy, když ji vrazí jehlář nebo šrekař (vrazit jehlu) do dna řečiště, má-li přirazit k břehu. Na mělčích vodách užívají plavci klapaček, klad na jednom konci houžvemi ve vor svázaných, na druhém konci střídavě volných (překlapat to = přejet [100]mělčinu). Když se na ně stouplo, ponořovaly se ovšem. Kolíky natlučené mezi kládami, pod kterými prochází houžev (houžev se tím utáhne), jsou stlučky. Jiné kolíky jsou zase t. zv. trantejly; zarážejí se do ledu a k nim se přivazují provazy spojující nádržky (v. ledování), aby jich obleva neodplavila (obyčejný provaz a dvě dřeva, jimiž se spojovaly nádržky, srov. trantejliti = vrávorati, Český lid XIII, str. 125). Koly k připevňování vorů na řece nebo na břehu jsou lapači (jednoduška, dvojduška, dvoják, troják = první, druhý, třetí lapač), lano je lapák. Klacek s hřebíky k snadnějšímu nakládání ledových ker na vůz nazývali Podskaláci pachole (srov. pachole = příručí vrátného, u Podskaláků též = mladík, který vozil majetníka ohrady na loďce po Vltavě, atd.). Starý výraz je lemíz, též remíz (srov. Slovník stč. s. v. lemiez, limiez, trám, deska, jen v češtině a luž. srb.) »neoloupaná silnější tyčka do špičky« Hrubé bidlo, jehož se užívá jako páky, je drouh; bidlo, na kterém se nosily džbery, podbírka. O vejponě byla řeč již v předešlém odstavci. Vratidlo nebo rumpál jmenují plavci někdy čudlík, větší druh vratidla vampule. Kusy dřeva, po nichž se něco sváží, jsou brzdy nebo líhy.[10] Tak se děje zejména na (s)plazích (podle Kotta na šmyku, šmykačce, spušti, šoupaništi), kde se polena shazují po korytě postaveném na »kozách«, kdežto klády se válejí přímo po stráních k břehu na tak zv. svaliště nebo vaziště, a tam se svazují ve vory. Okleštěný kmen, kulaté poleno, špalek, špalík se jmenuje kuláč nebo koláč. (»Vzal koláč, okrouhlý špalík, a vysekal z něho sekerou prostřední louče, úplně suché«,… rozdělávali totiž na pramenu za deště oheň, Chalupný, str. 141.) V časopise »Vltavan« je krátká zmínka o movitosti tehdejšího pobřežného (prvního dělníka v ohradě):[11] »Nanejvýše deset párů koleček (trakařů) ke svážení dříví polenového, toliktéž i řemení, nějaká ta novomódní metrovka, něco houžví na spásání křížů, trocha dříví z oufěry a… dost.« Tato oufěra (ofěra, z lat. »oběť«) se dostávala jaksi za odměnu práce, byly to ovšem jenom rozličné odpadky dřeva. Skládání prken do kostky[12] měli v ohradách na starosti prkenáři nebo prkenáči, jednu vazbu nebo vrstvu prken jmenovali snět. Při nošení prken »z vody« do ohrady odklápěli prkno na rameno, a když se už hodně prken nanosili, měli nezřídka od toho živý ramena (odřená ramena). Stará [101]Podskal byla za dřívějších dob též středisko řezačů (t. j. tesařů), kteří klády řezali na prkna (na špalky). Teprve později vznikly tam i pily. Řezalo se hříbátkem nebo hříbětem (pilou s obloukem), dělaly se konce nebo řezaly půlky (přeřezávala polena). Dříví prodávali drevníci neboli překupníci dříví (mercatores, praeemptores lignorum, Ruthova kronika). Byli štípáci nebo štípači na dříví, štípali klády na polena klínem a kladnicí (kladní sekerou; podle Kotta kalháčem, kálačkou), rozdělávali dříví na palivo. Dělníci na celý rok zjednaní se nazývali celoroční. Podle »Plavce« (III, č. 6) byl nejchoulostivější druh dříví borovice, neboť působením vlhka snadno dostala modré pruhy neboli, jak říkali, zamrkla (srov. řeznické rčení maso zamrklo = dostalo špatnou vůni). Mezi skladišti dříví byly za dřívějších časů malé přístavy a t. zv. čerpadla nebo čapadla, příchody k řece, mezery v pažení, kterým se tahalo dříví. V šedesátých letech min. stol. byla ku př. ještě čapadla u »Turků« za přívozem. Hlavní veslo na pramenu (obyčejně na předáku) byla opačina nebo opačnice; vrátný zabral nebo zaváděl opačinou, kdežto ostatní plavci, bidelník a jehlář, se opřeli vydatněji o sochory.[13] Někdy užívali i dvou opačin. Opačina (pražští Podskaláci říkali i veslo, ku př. budějcký, pražský veslo atd.) je zasazena do vidlice, do ložnice, a ta je upevněna mezi dvěma svlaky, příčními prkny, v obrubě pramenu. Venkovští plavci nazývají sochor opřený o veslo nožicí. (»Zapři to vo nožici! Mladík opřel sochor o rukověť opačiny, zavěšené na oku z houžve«, Chalupný, str. 103.) Zástrčky u vesla se jmenují někdy havlínky. Krátké veslo je kotrč nebo měchačka (srov. míchat vodu).

Houžve, vázání

 Houžve se vyrábějí u ohně. Přikládají se na oheň tenké čerstvé kmeny stromků, zbavené větví a jehličí, otáčejí se a postrkují, aby se stejnoměrně opálily po celé délce a přece nepřipálily. Opálený kmen se vyjme a zkrucuje, vršek se dokonce otáčí kolem spodku. Když je houžev dost ohebná, odloží se a chopí se vedlejší. Tu práci zastává starý, vysloužilý plavec. (Z časopisu »Plavec«.) Šlahoun je delší tyč smrková, na jednom konci provrtaná; tímto průvrtem je protažena houžev a v oko zavázána veliká snětev, jíž se vory uvazují k břehu (někdy tomu říkají těhel, těhla nebo těhelnice, vory se ubíjejí ke kolíku na šlahoun, Valchář, str. 22).[14] Houž[102]vička, kterou se uvazuje veslo do ložnice, je korunka nebo svírka, oko na skobce na zavěšení vesla se jmenuje vojtěžka (otěž, votížka, Valchář, str. 22, na venkově též věšák). Všelijaké houžve, jimiž se vorové klády slučují, jsou sluky nebo slučky (zřídka svázky; zaslukovat = zaklinovat, srov. stlučky v předešlém odstavci), vobleč nebo vobláčka je způsob jednoduchého obvinutí houžve na kládu. O střihovnici byla již zmínka. Náklad vorový se přivazuje ouvinkem. Často se stává, že se nějaká houžev přetrhne, praskne, potom říkají plavci: Houžka se odsadila nebo strhala.

Ledování

V létě se živili Podskaláci jako voraři, plavčíci a převozníci, výrobci a půjčovatelé loděk, jako dělníci v dřevařských ohradách, jako pískaři, rybařili, v zimě jako ledaři (ledáci) a zřizovatelé kluzišť (šlajfplaců). »O ledách« bylo vždy hodně ruchu, nejvíce křiku a hlomozu bylo v rozsáhlé náplavce Šítkovské pod mostem Palackého. Napřed rejsoval faktor faktorkou (viz tam) nebo rejsovačkou lavice (dlouhé pruhy ledu), krátkou sekerou na dlouhém topůrku odměřoval vzdálenost, dělal kaňky. Musil dobře okem vzdálenost měřiti (Semerádová), aby lavice byla všude rovně široká. Za ním šli sekáči a v rejsu led nasekávali. Pak vzali dotínačky (sekery, jimiž se dotínal nebo protínal led), na nejsilnější led t. zv. čápy, nejdelší sekery (as 40—50 cm), totiž s dlouhým »nosem«. Potom se rázem opírali o sekery a na povel »trhni!« trhli. Odtržené lavice tahali tahači k břehu. Tam u břehu si předtím udělali t. zv. mostek; upěchovali ledové kry a několikrát je polili, aby nemusili lavice násilím vytahovat na břeh, neboť přes tento mostek nebo můstek běžel led skoro sám k vozu. Do lavic nasekali ještě t. zv. průseky, aby se snáze rozlámaly a u mostku se nenakupily. Pruhy ledu, mezi nimiž se vysekával led a po kterých se při vysekávání chodilo, jmenovaly se nádržky. U břehu skočili na lavice štípáci a štípačkami (sekerami) rozštípali lavice v tabule. Stavěči stavěli tabule k povozům, odtud je nakladači nebo házeči nakládali (házeli) pacholaty (bidly s hřebíky) na vůz. Kočím se říkalo po pražsku navážkové. Ledovou tříšť (vodpad nebo šutr) odhazovali lopatáři do vody. Vysekanou díru v ledu, kterou se hnala tříšť na vodu, jmenovali požerák nebo požírák (srov. požerák u kanálu ‚díra, kterou voda do kanálu vtéká‘, Kott), otvor v ledu hlubaňka. Ledařům se platilo mimo známky t. zv. mejto (peníze; odevzdané peníze musily souhlasiti se známkami). Výběrčí, vyběrač známek, se jmenoval kapsář (od veliké kapsy na prsou, do níž dával známky). Když se [103]dodělala práce (bylo po ledách), postavil se na nádržku sněhulák (dělat bakusa) nebo nějaký kříž.

Pískaření, rybolov

Až do roku 1902 se vybíral písek z Vltavy v Praze ručně t. zv. naběráky nebo nabíráky (též vylejváky; toto slovo ovšem obyčejně znamená lopatky k vyhazování vody z loděk). Parta pískařská (obyčejně ze čtyř až pěti mužů) udělala si braní, postavila se s kocábkou ke kopci (k ložisku písku v řece, srov. rčení kopec bere na sebe = vlny šplouchají vysoko) a házela (dobývala) písek. Vykladač písku z kocábky na břeh byl t. zv. břehák, zpravidla starší pískař, jenž nemohl již nabírat naběrákem. Cech podskalských rybářů již dávno neexistuje, již v devadesátých letech minulého stol. pozbyli práva rybolovu. Ale přece si sem tam rádi zapytlačili. Dnes už se dá jen ztěžka zjistit, měli-li i v tomto oboru aspoň několik příznačných výrazů. Co se z toho zachovalo až do dneška, souhlasí celkem s názvoslovím a vyjadřováním, jež mají i ostatní pražští rybáři, t. zv. »klubisté« (členové pražského spolku rybářského). Podskaláci znají ještě dnes rozličné sítě a čeřeny, ku př. cejchu, cejp (pytlovou síť se železným půlkruhem) nebo kuklu, měch a vobusku (vobuska je velká síť, která se dává kolmo do vody). Ještě dnes víznou (síťují, spravují sítě). Podskaláci buďto čeřenovali, nebo kladli, položili, dávali, píchali provázky nebo tenátka,[15] celá Vltava se jimi zatáhla, a v noci nebo k ránu se jelo k vnadidlům kořist přebírat. Stražili takto na ryby nebo chytali na vláč (lovili tahem do čeřenů). Provaz s dřevěnými klapačkami na plašení ryb se jmenoval hasačert nebo žengroud, truhlík na vysokých nohou, vystlaný slamou, na překládání ryb skladka. Ještě dnes jmenují Podskaláci jako všichni rybáři pražští druhy ryb názvy odlišnými od spisovného jazyka, ku př. veliká podoustev je nosatá nebo nosáč, velký cejn kmet, placák, ocejnovanec (cejn jako lopata), malý cejn je skalák, kapr kaprál, štika zubatá, štikolín (jako kláda), úhoř had, holej nebo holák, losos lojza a p.

Něco ze všeobecné slovní zásoby dnešních Podskaláků

Kromě odborných výrazů poznamenal jsem si ještě hojnost slovíček a rčení; z nich tu podávám malý výběr. Myslím, že jsou pro svůj lidový ráz neméně zajímavá. Stálý život na vodě vtiskl povaze Podskaláků ráznost a tím i jakousi bezohlednost, přizpůsobil řeč a při všem jim zachoval srdce [104]dobromyslné. Lze proto pochopit, že při těchto vlastnostech také pučí a kvete zdárně kvítko nevázanosti, které je předním znakem vší »námořnické chasy« (viz Ottovy Čechy, III, 2, str. 311). Držím se tu abecedního pořadí:

bidlovokej (pidlovokej, šilhavý), bobkový list (plíce, vykašle si ještě b. l.), je to celý (je to v pořádku), colit, solit (platit, z něm. zahlen, solení = peníze), dělat přes čáru (přes čas), dobírka (co se dobírá z platu, co zbude po záloze), dodělávka (práce, kterou zbývá dodělat), dovolenost, dovolenej (opovážlivost, -ivý), fángle (»to je fángle«, o mužském), fučák (vítr), gusto pusto (posměšné volání = nech toho být! vlastně = Gustave, pusť to!), haurovat se, dělat haura,[16] dělat hogo fogo (holedbat se, dělat pána), hejbat košťálem (souložiti), jsi blázen nebo hraješ housle? (když někdo hloupě mluví), hraje to, nehraje to (jde to, souhlasí to; nestačí to; mně to nehraje = nejsem spokojen s prací, se mzdou, žádal bych o zvýšení mzdy, cítím se zkrácen a p.), hustý (kořalka), mít glózu (mít hlad), karblovat s něčím (třást něčím), vypadá jako z Karlova (špatně), jít do klády (do rakve, zemřít), klarinet (penis, polámat si klarinet = pohlavně se nakazit), kornoutky (uši), krachec udělat (udělat rámus, spadnout s rámusem), křásnout někoho (uhodit), krmit se (souložiti), kulče (malý předmět, člověk), to nelácá (to neplatí), nastává lichá hodina, jde na lichou (začíná se třeštit v hospodě), lítat jako prádlo na šňůře (být bit), lochtáček (penis), lupen, vejlupek nebo výkuk (chytrý člověk), malovat slepý bráně voči (lhát), milión, miliónovej, milión dobrej (výborný), rozbít něco na mindr mandr (podle výrazu »na cimpr campr«), načínáček (penis), nakouřenej, narvanej, vzatej, zrichtovanej a p. (opilý), naslinit někoho (napálit), palba (pití, hýření), to mi neříká pane (to mi nepatří), papusnice (ústa), nahá pečeně (nahý člověk), picmunda (morálně slabý člověk), popelníček (vulva), práce umřela (přestala), práce vodpadá (práce odbývá), ať jsem prevítskej (ať hrom do mne uhodí, není-li to pravda), pumařina (legrace), tys mě rozesmál (ironicky = tys mě rozzlobil), rozpumpovat se (rozjařit se), rukovní kmotra (kmotřenka, nosí dítě při křtu na rukou), salvu dělat (hlučně se někomu vysmát), sčokoládovanej (opilý), slitina (opilec), dal mu sódu nebo lízání (vynadal mu), slejvák nebo splachovačka (silný déšť), škompera (hlava), špígra (špička na cigarety), štimajzl (penis), tahárny (kalhoty), tradiáš (světský, potulný člověk), trounit se (topit, utopit se), to bude várka (bude pršet, ženou se mraky), vazák (dlouhý, [105]silný provaz k upevnění lodi u břehu), vejklada (tlučhuba; nevykládej, vejklado!), vejsek (výprask), vejška, vejvar (mzda; z toho kouká pěknej vejvar!), voliště (nadávka, vůl), volšovej (neohrabaný, neúhledný; volšový ruce, nohy), vybourat někoho ven (vyhodit), vyhlídanej (vychovaný), vyjukanej (vyděšený), vyzpovídat někoho bez klekátka (snadno někoho vyslýchat), vyžehlit někoho (obelhat někoho), má zamotanou hlavu (je zmaten).

Na konec ukázku z výstřední květomluvy pražských hazečů (nakladačů ledových tabulí), jež je uveřejněna v časopise »Zájmy českoslovanských obchodních a dopravních zřízenců«, Praha 9. 10. 1911, a je asi úmyslně skreslena: »Nó, tak pójedou, hroudo (= venkovane)? Snad nemyslej, že na nich, malino, budeme hodinu čékat?« »Poslouchají, marvane, jest-li snad chtěj s těma jejich hajtrama dělat ňáký štráchy, tak raděj koukaj vymáznout, aby sme jim neudělali ňáký to měření kolem nosovky.« »Vóni venkovskej bramboro! Voni balšáne! Puchejři! Voni si chtěj éště na nás votvírat jejich zóbec? Já jim tu jédnu véženu, že se postavěj na hlavu a nohama se tomu budou divit! Voni hloupá vráno! Koukej, Vencl, na tu myš, sotva že se u nás v Praze ohřejé, už se chce taky vytahovat« atd.


[1] Tabule nebo lavice je též vysekaná ledová kra; viz ledování.

[2] Výraz zastaralý, v. Herzer, Č.-něm. slovník, klabanče, a Sterzinger, Něm.-č. sl., Floß.

[3] Vorař (vorák) zjednaný na výpomoc se jmenoval hotovák.

[4] Vytahovací lano má proto název vyhražovačka.

[5] V Praze jsou také t. zv. vejplavkáři, staří plavci ve výslužbě jakožto pomahači; pomáhají na př. vyplavovat prameny až do Buben.

[6] Kláda na vypětí pramenu (na Sázavě: pabúza). Na to se vybírá nejsilnější kláda, aby nepraskla.

[7] Podhon je konec lodi zdvižený v oblouku.

[8] Srov. Adolf Heyduk, Sekerník: Byl duben, z horských lesů šera plul pramen; deset vorů měl, vor každý z špalků dvanáctera v dál po vodě se rozvíjel. Trám k trámu na vořině smrčí spjat oušením, jež k předu trčí, as na píď dobře podčelen.

[9] Aby se ušetřila práce s vrtáním (ušákem, viz Valchář, str. 20, nebo vrtousem), vysekal se někdy pro houžve jenom klínovitý otvor, t. zv. škable.

[10] Po líhách se také smýkaly pivní sudy do sklepů.

[11] Poslední pražská ohrada na palivo, v níž se sekalo a řezalo dříví ještě ručně, zmizela r. 1908. Tenkrát byly jen ještě dvě »prkenné« ohrady, a to pp. Winterbergra a Voitla (»Plavec« III, č. 8).

[12] Srov. stavět do figury = dávat kamení do jistého tvaru.

[13] Tyto sochory (dlouhé tyče) byly na konci okovány. Podle Valcháře říkali tomu okování okovec. Novější pražský výraz pro tuto dlouhou tyč je tágo. Sochory se strouhaly (řezaly).

[14] Srov. nadávku »ty šlahoune« (= štíhlý dlouhán).

[15] Někdy i dát spodno. Položit šňůru se živým vnadidlem (s rybičkou na dravce) = pokládat na živou.

[16] Z něm. Hauer, viz odpol. LN. 28. XII. 1933.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, s. 97-105

Předchozí Rudolf Šanta, Redakce: Zeyer

Následující Karel Erban: Pausa v českém verši

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1