Časopis Naše řeč
en cz

Byl to můj přítel, který…

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

V některých jazykových projevech se zvláště v poslední době objevují dosti často zvláštní větné konstrukce. Budeme je označovat jako vytýkací důrazový opis. Tak na př. sděluji někomu, že jsem potřeboval při své práci povzbuzení, a pokračuji takto: A byl to můj přítel, který mně vždycky dodal odvahy. — Nebo jiný příklad. Cestovatel mluví o zemích, které poznal, o tom, co se mu v nich líbilo, a dodává: Prostý, pokrokový a mírumilovný lid to byl, který se mně nejvíc líbil. — Tento způsob vyjádření se dosud často paušálně odsuzuje, a to jednak proto, že prý jde o t. zv. galicismus, t. j. o způsob vyjádření přejatý z francouzštiny, jednak proto, že prý jej můžeme nahradit domácími prostředky dávno vžitými.[1] Jazykový a slohový rozbor této otázky ve všech jejích složkách nás však přivede k přesnějším zjištěním.

Je pravda, že uvedené opisy mají z valné části původ ve francouzských obratech c’est lui qui a p. a že nemůžeme jednotlivé konstrukce francouzského vázaného slovosledu mechanicky přenášet do jazyků, v nichž vládnou jiná pravidla a v nichž jsou jiné, zvláštní výrazové prostředky. Francouzština a jiné jazyky s pevným slovosledem nemohou vyjádřit důraz pořádkem slov jako čeština, a proto jsou v nich vytýkací konstrukce nutným prostředkem výrazovým. Pokud se tedy tato větná schemata přenášela mechanicky, na př. v době po první světové válce, kdy se u nás hodně překládalo z francouzštiny, bylo to svědectvím neúcty k národnímu jazyku nebo jeho neznalosti a projevem slohové nedokonalosti. Jako slohově nedokonalý můžeme hodnotit třeba tento doklad z Richarda Weinera: To také jest, proč jsem vás poznal.[2] Posuzujeme-li tuto konstrukci s hlediska současných jazyků, musíme konstatovat, že není už jevem pouze francouzským a románským, že ji přejaly i jiné jazyky, na př. angličtina a němčina. Také u nás pronikla [194]z překladů i do tvorby původní, a je tedy na místě otázka, proč se tak stalo, je-li takový způsob oprávněn, kdy je oprávněn a kdy naopak přípustný není.

Kromě toho musíme uvážit i okolnost, že vytýkací konstrukce, a tedy také vytýkací důrazový opis, vznikají v našem jazyku i přirozeným a spontánním vnitřním vývojem, a že je tedy nemůžeme chápat jen jako přenesení vyjadřovacího způsobu původně zcela cizorodého. Připomeňme aspoň běžné hovorové věty typu: Co se mně na tobě vůbec nelíbí, je tvoje klackovitost. Koho jsem tím velice dohřál, to byl náš kantor. Napřed nám nestačil. Ale na konec to byl zas on, kdo byl s prací hotov první.

Vytýkací důrazový opis je projevem t. zv. emfase (zdůraznění), které je motivováno významově, logicky. Jde nám o obsahové vydělení některého větného členu. Je ovšem samozřejmé, že toto obsahové zdůraznění bývá zabarveno i citově a že se vyjadřuje různými formálními prostředky.[3] Proto je třeba zkoumat celý tento jev s hlediska pořádku slov, zvukového důrazu a intonace. Nejlépe nám to objasní příklady. První příklad je z populárního výkladu Julia Fučíka: „Tak daleko, jak vidíš, Zeyer nedošel. Ale přece prošel cestou nesmírně dalekou — … — a také vnitřnímu smyslu vývoje velké kultury porozuměl dokonaleji než kdokoli jiný z jeho sféry. Byla to Běta, která ho první učila rozumět.“ (Tři studie 1951, str. 143.) Druhý příklad je z naukové prózy: „Nových podnětů bylo opět využíváno spíše v kritice než v literární historii. Byl to zejména F. X. Šalda, který řešil cestou kritické intuice otázky vztahující se k pochopení básnické osobnosti …“ (Felix Vodička, Čtení o jazyce a poesii, 1942, s. 332.) Tento typ je nejčastější. Věta obsahující opis začíná obyčejně přítomným nebo minulým časem pomocného slovesa býti, pak následuje ukazovací zájmeno to ve tvaru středního rodu[4] a na konci stojí podstatné jméno, na němž je závislá následující, nejčastěji nepravá věta vztažná. — Je však ještě i druhá možnost, zjevná z dalšího příkladu: „Teprve vynález balonu rozřešil otázku létání, a balon to byl, který nesl prvé cestovatele vzduchem“ (K. Lhoták: Balon, křídla, vrtule, 1948, s. 11). V této větě je podstatné jméno na začátku, sponové sloveso na konci. Obě tyto konstrukce označujeme jako vytýkací důrazový opis. O opisu mluvíme proto, že tu jde zdánlivě vždy o vyjádření [195]jistého významu více slovy než v případech, kdy o opis nejde. A tu jsme u další námitky proti tomuto opisu, totiž té, že jej můžeme veskrze nahrazovat jiným výrazem, ne opisným.

Náhrady za tento opis, tedy jeho větná synonyma, jsou celkem trojího druhu. Příkladovou větu uvedenou hned na začátku tohoto článku můžeme nahradit takto: A právě (zejména) můj přítel mně vždycky dodal odvahy. Tu tedy jde o náhradu zesilovacím slovem zejména nebo právě. Je však možná také další náhrada, v níž přejde důrazové podstatné jméno až na konec věty. Věta o Šaldovi bude pak znít takto: Cestou kritické intuice řešil otázky vztahující se k pochopení básnické osobnosti (zejména) F. X. Šalda. Tento způsob vyjádření, využívající zdůraznění pořádkem slov, je v praxi velmi běžný. A konečně máme ještě třetí možnost náhrady, naskýtající se v příkladové větě z K. Lhotáka. Tu vznikne po odstranění opisu docela běžně stavěná věta, v níž je slovo balon zdůrazněno jen proto, že se v souvětí opakuje (Teprve vynález balonu … a balon nesl …).[5]

Jsou tyto tři náhrady opisu opravdu rovnocenné navzájem i vzhledem k uvedeným opisným vyjádřením? V dalším výkladu ukážeme, že nikoli. A tady narážíme na další otázku, na otázku zvukového důrazu jako výrazového prostředku důrazu obsahového. Je známo, že důrazové slovo se zpravidla dostává ve větě na poslední místo. Bývá na něm pak vrchol přízvukový i intonační. Zdůraznění slova na začátku věty je slabší, nejde-li o větu vyjadřující velmi silné citové zaujetí, tedy především o větu zvolací. Z toho vyplývá, že náhrada opakováním slova (příklad s balonem s výhradou uvedenou v pozn. 5) vůbec nevyhovuje, protože věta by pak měla ráz docela běžné věty oznamovací.

Pokud nám jde o respektování zvukového důrazu, zdá se, že opisu odpovídá nejlépe náhrada s důrazovým slovem na konci věty. Ani ta však nebývá rovnocenná, a to ani tehdy ne, je-li před podstatným jménem, které je zdůrazněno svým postavením, ještě zesilovací příslovce právě, zejména a j. Důkazem toho jsou případy, kdy se tato slova objevují i v opise, na př. v uvedeném souvětí F. Vodičky nebo v následujícím dokladě: Byla to právě babička Párová, která umožnila v Sušilově sbírce národních písní naznačené tance králek od ní se naučiti (Český lid 20, 1911, s. 154).

Další věc, které si povšimneme, je ta, že v opisech a jejich náhradách nejde jen o zvláštní poměry zvukové, o nichž promluvíme ještě dále, ale i o myšlenkové uspořádání vět, o jejich aktuální [196]členění (významovou výstavbu). Nahradíme-li totiž opis větou bez opisu (Zejména F. X. Šalda řešil … otázky …), pak tvoří obyčejně podstatné jméno, které bývá v opisu zdůrazněno, jádro výpovědi, tedy sdělení nové skutečnosti; v další větě (nejčastěji vztažné) bývá pak východisko (základ) výpovědi, navazující na to, co bylo už dříve řečeno. Tak je tomu i v uvedeném souvětí z F. Vodičky (Byl to zejména F. X. Šalda, který …). První věta obsahuje jádro výpovědi, odráží se obsahově velmi silně od předcházejícího i následujícího textu a tato odlišnost je i formálně mluvnicky zdůrazněna typickou konstrukcí. V tomto případě je opisné vyjádření důraznější než vyjádření bez opisu. Nevzniká tedy tento druh opisu u nás jen z bezduché snahy přejímací a napodobovací, ale je také projevem snahy dosáhnout silného zdůraznění obsahového i formálního.

V opisu jsou také zvláštní poměry důrazové a intonační (melodické). Na dokladu: „Nic mi nemůže otupit zářivost radosti, že to budu přece já, která vám přinese smír“ (M. Hanuš, Pavel a Gertruda, 1941, s. 135) dobře vidíme, jak se celý opis od spojky že po zájmeno důrazově stupňuje a zvyšuje. Na slově je důrazový i výškový vrchol. Tím je toto slovo velmi důrazně odlišeno od svého okolí, zvláště od toho, co předchází, protože předcházející část opisu je důrazově podstatně slabší a nižší. Následující část souvětí, uvozená zájmenem který, má v podstatě intonační linii klesající. Podobně je tomu v dokladu z Karla Nového: Ovšem, že to byl on, bohatý chrapoun z Vestce, jenž jí všeptal nenávist vůči všem mužům (Samota Křešín, 1936, s. 45).[6] Na těchto příkladech vidíme, jak účinně zdůrazňují zvukové prostředky významové vydělení zdůrazněných slov, o kterém jsme mluvili, a zároveň i to, jak je významové zdůraznění spojeno se silným zaujetím citovým.

V dosud uvedených příkladech jsme měli nejčastější a základní typ důrazového opisu, totiž ten, který obsahuje jádro výpovědi. Opis však může někdy obsahovat také základ výpovědi nebo jeho část.[7] S tímto druhem opisu se potkáváme poměrně často u Zdeňka Nejedlého. Uvedeme aspoň jeden příklad z díla Za kulturu lidovou a národní (1953, s. 262): „A druhé, co si naši filosofové vzali z Kanta, nebylo o nic lepší. Kant to byl, který jim vštípil, a ještě ho za to do nebes vynášeli, nepoznatelnost věcí, jak jsou (‚Ding an sich‘).“ Slovo nepoznatelnost tvoří jádro [197]výpovědi a ne nadarmo je v textu proloženo. Pokud by nám šlo jen o prosté sdělení, mohli bychom tu říci: Kant jim vštípil (nebo Vštípil jim) … nepoznatelnost věcí … Tato náhrada by však celou větu, jak se o tom můžeme přesvědčit hlasitým přečtením, důrazově a intonačně ochudila, věta by přestala být slohově charakteristická pro autora, který ji pronesl. Opisem nabude věta zvláštní obsahové i formální výraznosti. Zvukové vrcholy jsou na slovech Kant, vynášeli, nepoznatelnost, po případě i na slově jsou.

Nemůžeme vyčerpat celou složitost otázky a zmíníme se ještě jen stručně o některých obměnách a průvodních znacích vytýkacího důrazového opisu. Připojují se k němu jednak většinou věty vztažné, uvedené zájmeny který, jenž, kdo(ž), co(ž), jednak věty příslovečné, uvozené vztažnými příslovci kde(ž), kam(ž), odkud(ž), kdy a p. Uvedeme aspoň několik příkladů. Zvláště zajímavé jsou příklady se zájmenem kdo. Celý odstavec vystavěný na stupňování, jehož prostředkem je právě vytýkací opis, můžeme uvést z „Radostných setkání“ Jiřího Marka (1952, s. 94): „Na tanku se přiřítil Ivan Vasiljevič až — do Prahy. V té chvíli ho musíte poznat: je to on, kdo se smál, objímaje v jízdě lafetu děla, je to on, co mával rukou v obvazu, zachycuje neobratně hozenou kytici šeříku, je to on, jehož děvčata vzala do svého kruhu a s nímž se chtěly všechny vytancovat. Je to on, kdo zadupal v uprášených botách kozáčka na Václavském náměstí, on to byl, kdo pak prochodil tři dni a tři noci po Praze, omámený květy, slávou, radostí, tiskna ruce všem lidem, jež potkal.“ — Zájmeno kdo zde zastupuje častější zájmeno který a vyskytuje se i u ženského rodu a u množného čísla. Dosvědčí to doklad z Pavla Bojara: „Babička Kristina, která ho tak divně přivítala na chodbě, jako by se mračila na celý svět; ale přece jen to nyní byla ona, kdo první promluvil“ (Jarní vody, 1952, s. 44). Zájmeno kdo je zde proti zájmenu který jednoznačnější, protože nesvádí k chápání, že jde o pravou větu vztažnou; nemůžeme ho však užít ve všech případech. A nyní ještě aspoň příklad na větu uvozenou slovem kde: Je to především sokolovský revír, kde horníci jako příkladní pracovníci byli mezi prvními, kteří … (Obrana lidu VI, 1952, č. 220, s. 1 b).

Při výkladu o rozboru vytýkacího důrazového opisu je ovšem velmi důležité uvědomit si, že ne každé vyjádření, které se shoduje slovně s uvedeným opisem, je s ním opravdu totožné. Tak na př. v následujícím dokladu z E. Bassa nejde o opis, ale o normální oznamovací větu s ukazovacím to, po níž následuje normální věta vztažná, vyjadřující přívlastek a charakterisovaná běžnou intonací: „Balet převzal Mihule z Boudy; byl to balet dětský, velmi v Praze oblíbený, jejž vycvičil a řídil Seve“ (Křižovatka u Prašné [198]brány, 1947, s. 181). Nebo v dokladu z Vlad. Vančury: „Jsem to já, můj dobrý příteli … Jsem to já, Petr, kterému ten tlustý prašivec Hans zahrál nepěkný kousek“ (Obrazy z dějin národa českého 2, 1940, s. 87), jde o odpověď na zvolání a zároveň otázku: „Jsi to ty? …“ — Otázku, zda jde o opis či ne, můžeme tedy rozhodnout jen na základě širší větné souvislosti, na základě určení aktuálního členění věty, která opis obsahuje, a s přihlédnutím k zvukové stránce věty, zvláště k intonaci.

Uvedli jsme už dříve, že vytýkací důrazový opis je výrazem důrazu spojeného často s citovým vztahem mluvčího k obsahu sdělení. Citové zabarvení nalézáme zvláště u některých spisovatelů. Vedle toho však jde o typický prostředek mluveného jazyka, který využívá důrazu a výšky hlasu. Proto bývá častý u řečníků nebo u autorů, jejichž slohové projevy jsou zaměřeny — i při svém rázu naukovém nebo i přes tento ráz — mluvně. Dosti často se s ním setkáváme i v rozhlasových projevech,[8] na př. ve sportovních referátech, a šíří se v mluvě hovorové vůbec. Typický pro to je příklad z rozhlasového vysílání: Naši obléhali polskou branku, ale naopak byli to Poláci, jimž se těsně před koncem poločasu podařilo získat vedení. Dnes se šíří tento opis i v populárně zaměřeném slohu odborném.

Uvedeme ještě jeden příklad, ve kterém je opisu využito k opakování a stupňování, které je zde v souladu s citovým pobouřením zobrazené hrdinky. Hrdinka následující partie Jitka uvažuje o přítelkyni Lídě, opis tedy obsahuje základ výpovědi. „Již ve škole to byla Lída, která odpovídala na různé pokřiky ze studentských hloučků; byla to Lída, která odsekla mladým důstojníkům, když se k nim kdysi přidružili v Lobkovické zahradě, a sama u nich vytrvala, nedbajíc, že se kamarádky rozprchly; byla to Lída, která zahájila činnost u divadla skandálem, že rozvedla herecký manželský párek, takže žena opustila divadlo a Lída zaujala bez okolků její místo na jevišti, ale nikoli u herce, a herec pak ze zoufalství se dal do pití; byla to Lída, která zavinila, a na to by chtěla Jitka přísahati, Olino neštěstí“ (M. Majerová, Mučenky, 1953, Spisy 6, s. 36).

Závěrem ještě upozorňujeme: Vytýkací důrazový opis musíme dnes pokládat za záměrný slohový prostředek, ve kterém se kříží celá řada činitelů obsahových i formálních a který obvykle nelze rovnocenně nahradit jiným vyjádřením. Jestliže ovšem někdo užívá tohoto prostředku stereotypně, ze zvyku, pak je to projevem jazykové a slohové neumělosti anebo prázdného formalismu.


[1] Srovnej J. Dvořáček, Naše řeč 16, s. 67 a 129—130; J. V. Bečka, Úvod do české stylistiky (1948), s. 178.

[2] Další doklady viz v citovaném článku J. Dvořáčka; hodnocení některých z nich je třeba brát s reservou. — Uvedeným dokladem vytýkacího důrazového opisu předbíháme další výklad.

[3] K tomu Vilém Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, s. 318—221 a Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 1948, s. 472. — Dodatečně uvádím, že podobné chápání tohoto opisu v angličtině najdeme v článku I. R. Gal’perina, v časopise Voprosy jazykoznanija, čís. 4, 1954, s. 82.

[4] Viz též jednotlivé obecné části výkladu Fr. Trávníčka, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 502—525.

[5] Toto zjištění platí ovšem za předpokladu, že věta není zvukově realisována tak, že by byl na slově balon přízvukový a intonační vrchol. Taková realisace však je řídká a ne dost přirozená.

[6] Pozornost zvukové stránce vytýkacích konstrukcí pomocí t. zv. nepravé věty vztažné věnuje v poslední době Fr. Daneš, viz kolektivní spisek O mluveném slově, 1954, s. 101—102.

[7] Podrobné zkoumání tohoto typu s hlediska významové výstavby textu předpokládá speciální studium, které přesahuje rámec tohoto článku.

[8] Všimli jsme si ho proto v Jazykovém koutku, po prvé už 8. 2. 1949.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 193-198

Předchozí vh: Skloňování cizích jmen vlastních na -u

Následující Miloš Dokulil: Skloňování vlastních jmen zeměpisných typů Troja, Sofia, Korea, Samoa, Kapua