Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, III.

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

Části věty

 (Pokračování)

Podmět, jeho zdůraznění ve větě. Schema: C’est moi qui commande ici. Zde poroučím já; zbytečnou nápodobou francouzštiny: to jsem já, jenž (který, kdo atp.) zde poroučím.

Na zdůraznění podmětu se ve franc. užívá opisu; ten bývá složen z ukazov. zájmena a slovesa être (c’est, ce sont, ce sera, ce fut atd.) přímo před podmětem a ze zájmena vztažného qui. Třebaže v češtině stačí na zdůraznění změna slovosledu,[1] které pro svou ztrnulost větné stavby není schopna francouzština, šíří se v knižní češť. čím dál tím víc tento typický galicismus, nadto rozvláčný a nemotorný. — Byl to Lubin, jenž vstoupil prvý m. první vstoupil Lubin (France, Perleť. 208) [z origin.: C’est Lubin qui entra le premier]. — Je to kulturní nadřazenost buržoasie, která ji činí vítěznou (J. L. Fischer, Saint-Simon 63). — Nyní jsme to my, kteří hledíme soustrastně na prochazeče (Werner, Třásničky 219 a často pod.). — Že je to mateřská láska, která ti jediná ze všeho zbyla m. že jediná zbyla ti... mateřská láska (Weiner, Netečný 190). — A tato snadnost odkrytí to byla, jež mu znechucovala četbu (Karásek, Legenda 169). — Ona to byla, která zničila mé štěstí (Šimánek, Bratrstvo 200). — Nejsou to jen pokrokové strany slovenské, nejsou to jen socialistické skupiny na Slovensku a nejsou to jen slovenští [130]evangelíci, kteří tento projev... odmítají, ale jsou to již také slovenští agrárníci, kteří nadobro odsuzují... (LN. 16. VII. 29). — To není jen velký spisovatel, který zmizel m. nezmizel jen velký spisovatel (Nár. listy 10. XI. 29). — A konec konců je to každý z nás, kdo je odpověden za další vývoj společnosti (Nár. osvob. 27. XI. 29). — Diskutovalo se o otázce, zda to byl beton či armáda, kdo vyhrál bitvu m. zda bitvu vyhrál beton či armáda (LN. 14. XI. 29). — Jsou to dnes Němci, kteří mají největší podíl na zachycení a bibliografickém zpracování nové literatury o dějinách Slovanstva m. největší podíl... Slovanstva mají Němci (Nár. osvob. 28. V. 31). Takovéto perifráze, skoro vždy zbytečné a často dvojsmyslné, jsou za posledních šest sedm let tak časté, že tu lze mluviti přímo o epidemii.

Předmět, jeho zdůraznění ve větě

α) Předmět v akusativu, na nějž se ve franc. klade důraz, položí se na začátek věty absolutně a oddělí čárkou; za ním následuje v obvyklém skladu věta, v níž se vytčený předmět opakuje ve formě osobního zájmena (akus. le, la, les).

Schema: Ce garçon, je le connais bien. Tohoto chlapce, toho já dobře znám (usus); avšak nápodobou franc. slohu se zájmeno ukazovací nesprávně nebo aspoň nezvykle nahrazuje zájmenem osobním: tohoto chlapce, znám ho. — Tuto směšnou ředkev, pověsíme ji (Barrès, Nepřítel 45). — Vděčnost zachráněných, nebeřme ji v pochybnost (Lid. nov. 23. V. 29). — Naši bezpečnost, nechme ji na pokoji (LN. 16. III. 27). — V překladech dosti často, z neumělosti; původní spisovatelé se této chybě dosud vyhýbají.

β) Předmět v akus., genitivu i v dativu se zdůrazňuje opisem, jako jsme viděli u podmětu, avšak místo nominativu zájmena vztažného (qui) klade se akusativ (que) nebo zájmeno vztažné s předložkou (à qui, pour qui, avec qui a j.). Tento způsob zdůraznění jest ve franc. mnohem častější nežli sub α). Schema: C’est toi que je cherche. Tebe hledám; nápodobou franc.: jsi to ty, kterého (jejž, koho) hledám. — To jste vy, to není dítě, které takto líbám m. vás líbám, nikoli dítě (Maupassant, Silný 27). Je to chléb, je to láska, které mi bylo třeba m. potřeboval jsem chleba, lásky (Maupassant, Naše 174). — Není to tedy ani historie, co podává Condorcet, tím méně sociologie m. nepodává tedy C. ani historii ani sociologii (J. L. Fischer, Saint-Simon 40). — Bude [131]to vždycky lidský genius, jemuž bude patřiti má láska (Vachek, Moc 655). I tento opis, stejně zbytečný, je čím dál tím častější;[2] nejednou místo žádoucí přesnosti způsobuje naopak nejasnost, ba dvoj smysl: věta »byla to žena, kterou jsem hledal« může znamenati buď: hledal jsem ženu (ne muže atp.) nebo: byla to ta žena, kterou jsem hledal (ne jiná). Ale přes to, jak se zdá, je obliba takovéhoto »zdůrazňování« na postupu, zvláště v slohu žurnalistickém.

γ) Předmět v akusativu prostém místo příslov. určení. Vous habitez une jolie maison. Bydlíte v pěkném domě; podle franc. (a němčiny): obýváte pěkný dům. Některá slovesa předmětná, jako habiter, parcourir, traverser, spojují se ve franc. s akusativem předmětu, kdežto duch našeho jazyka i ustálený zvyk žádá si tu příslov. určení. — Obýváš podivnou zemi m. v podivné zemi (Rouquette, Velké 68). — Obývala krásný byt (Baudyšová, Vyšší 30 a jinde). — Obýval tichý pokojík (Imlauf, Samojed 25). — Jedině jeho prsty se chvílemi samy sebou chvěly, procházely je lehké otřesy (Maupassant, Silný 279) [z origin.: les secousses légères les parcouraient]. V konvenční próze a v slohu žurnalistickém napořád; někdy ovšem i vlivem němčiny a latiny.

Příslovečné určení

je zdůrazněno opisem, analogicky jako podmět a předmět. Schema: C’est à Prague que je vous ai vu. V Praze jsem vás viděl; nápodobou franc. způsobu je nemotorný opis: je to v Praze, co (kde) jsem vás viděl. — Víte, že je to povaha, čím působíme na lidi m. na lidi působíme povahou (France, Perleť. 105); z origin.: c’est par le caractère qu’on agit sur les hommes. — A je to dík zločinnému výkladu přirozeného zákona, který formuloval, že jsme svědky tohoto sporu (Retté, Úvahy 30). — To také jest, proč jsem vás poznal m. proto také jsem vás poznal (Weiner, Netečný 34). — Bylo to v nitru neurčitého východního paláce, daleko, prostřed nepřehledných... zahrad, v osamocení, kde je všechen styk přerušen, kam umísťoval svého vysněného Heliogabala m. svého Heliogabala umisťoval do nitra... paláce (Karásek, Legenda 33). — Ale byl to jen lid obecný, do něhož takto slova a tvary francouzské vnikaly m. slova a tvary [132]vnikaly jen do lidu obecného (Flajšhans, Náš jazyk 301). — Domníval jsem se tehdy, že to bude xystus, kde zastihnu básníka m. že básníka zastihnu v xystu (Lid. nov. 7. X. 28). Je viděti, že z pohodlí překladatelů stala se móda; jí se dochází — místo zdůraznění — zase účinku opačného, nejasnosti.

Přívlastek

α) Kladený postpositivně i tam, kde není důrazu. Schema: L’eau fraîche vaut mieux que la bière chaude. Čerstvá voda jest lepší než teplé pivo. Ve franc. se adjektivum přívlastkové klade obyčejně za substantivum; vždycky pak, značí-li vlastnost fysickou. Neumělí a pohodlní překladatelé to napodobují; ale i v próze původní je to jev dosti častý. — Ptáci tažní raději podnikají okliku velikou (Arène, Z nových 42). — Z pokoje vedlejšího vycházelo chrápání pravidelné a zvučné (ibid. 45). — Vlasy, husté, vlnivé kryjí čelo (Karásek, Legenda 170). — Výčitky se ozvaly kruté a drásavé (Hladík, Dobyvatelé 110). — Vstoupili na parník trouvillský v přístavu hlučném a hlaholném (ibid. 117).

β) Přívlastek vyjadřovaný genitivem jakosti (nad míru obvyklou) místo adjektivem. Schema: Le vieillard d’une avarice incroyable. Stařec neuvěřitelně lakomý; lépe než — podle franc. — neuvěřitelné lakoty. Čeština již od staré doby dává přednost přívlastku shodnému před neshodným. Francouzština však (i latina) si libuje v přívlastku neshodném, zvláště v genitivu qualitatis, a to nejčastěji na označení vlastností a sklonů duševních. Překladatelé to napodobí; ojediněle se tento nezvyklý genitiv objevuje i v próze původní. — Lania spatřil starce ohromné otylosti [z origin. L. vit un vieillard d’une vaste corpulence] (France, Perleť. 13). — Provdal starý pop... svou dceru za mladého popa čtyřiadvaceti let m. čtyřiadvacetiletého (Barrès, Nepřítel 82). — Zemdlená svítilna, bledosti měsíčné, koupala komnatu v matných polosvitech m. měsíčně bledá nebo bledá jako měsíc (Karásek, Legenda 36).

γ) Přívlastek vyjádřený větou relativní, připojený spojkou a. Schema: Un serviteur fidèle et qui me plaît. Věrný služebník, který se mi líbí. K přívlastku vyjádřenému adjektivem nebo genitivem připojuje se ve franc. druhý přívlastek, rozvedený ve větu vedlejší, spojkou a. V češtině však toto spojování vypadá nezvykle, je strojené a působí [133]téměř dojmem anakolutu. — Měla zálibu... v tomto neustálém styku s duchem příjemným, osvíceným, učeným a který náležel jí (Maupassant, Naše 135). — Mladík, zatčený současně se mnou a který vyšel z vězení den předtím (Vaucher, Bolšev. 271). — Mladá žena, tak vážná, tak zdrželivá a jež by byla pociťovala nesnesitelný stud (Barrès, Nepřítel 43). — Pohled na sady onen Palác obklopující a jejichž pěšiny a trávníky jsou... pokryty pohozenými prospekty (Lid. nov. 23. X. 29). — Úsměv harmonické bytosti a který podmaní kdekoho (Weiner, Netečný 240 a j.). — Toto světlo chimerické a jež mělo zdání, jako by bylo zrcadly (Karásek, Legenda 27).

Doplněk

α) Vyjadřovaný genitivem jakosti (nad míru obvyklou) místo adjektivem nebo jinak (srov. v oddíle o přívlastku β).[3] Schema: Elle était d’une bonté extraordinaire. Byla neobyčejně dobrá (lépe než — podle franc. — byla neobyč. dobroty). — Theorie, o níž prohlašoval, že je téměř mathematické přesnosti m. matematicky přesná (Retté, Úvahy 20). — Jenewein nejeví se nijakž nábožensky naladěným nebo dodonce mystických sklonností[4] (Procházka, Rozhovory 40). — V zasedací síni však jeví se ve své čamaře důstojným, povlovných pohybů, »usebraného« vzezření (Weiner, Třásničky 85). — Nemůžete si představiti, jaké mohutné (!) licoměrnosti jsou lidé m. jak jsou (ohromně) licoměrní (Serre, Ghetto 38). — Předložené jídlo bylo mimořádné chutnosti m. neobyčejně chutné (Šimánek, Bratrstvo 53). — Velmi často u neumělých překladatelů; v původní próze dosud jenom zřídka.

β) Doplněk vyjádřený instrumentálem zájmena on nebo ten — nápodobou způsobu francouzského. Schema: Moi, je suis content et j’espère que vous le serez aussi. Já jsem spokojen a doufám, že (vy) budete také (t. spokojen). Typický galicismus; v češtině se tu musí doplňkové jméno někdy opakovat, jindy může býti bez újmy jasnosti vůbec vynecháno. — Byla jsem svobodná, ale už jí (!) nejsem m. ale už nejsem (Restif, Cudná 28). — Netvrdím vám, že jsem [134]do vás zamilován, ale... jestli nejsem na nejlepší cestě se tím státi (Maupassant, Silný 31). — Náboženství může býti autoritativním proto, že jest jí i věda m. že i věda jest autoritativní (J. L. Fischer, Saint-Simon 82, pod. 108 a častěji). — Události zdají se mi... poutavými. Ale nejsou jimi m. ale nejsou (Jiří St. Guth-Jarkovský, Paměti I, 70). — Velmi mnoho se na př. mluví o zřasených šatech, ale ve skutečnosti jsou jimi velmi málo (Nár. listy 14. XI. 26). — Celkem vzato mohou být strany levice s výsledkem spokojeny, a jsou jimi také hlavně proto, že jim přibylo hlasů (Lid. nov. 24. X. 29).

γ) Doplněk volně spojený, vyjádřený participiem nebo jménem (srov. též v oddíle o participiích β). Schema: Une fois trahi, il ne croit personne. Byv zrazen (protože byl zrazen), nevěří nikomu; podle franc. (i lat. a něm.) způsobu: zrazen, nevěří. Napodobením franc. a jiných jazyků rozmohla se nedávno tato forma doplňku absolutivního; v češtině ji raději nahrazujeme participiem nebo — častěji a lépe — celou větou vedlejší, a to příčinnou, časovou nebo přípustkovou. — Maličký ještě, kousal pracky (Rouquette, Velké 207); lépe: Když byl ještě m. — Egoista, přece však nejsem jím takovým způsobem, abych odpíral jiným dobrodiní m. třebaže (ačkoli) jsem sobec, přece ne do té míry, abych (Barrès, Nepřítel 37). — Bohatá a nezávislá, mohla nalézti zaměstnání (ibid. 59). — Prostá a naivní, neznala ani koketerie vzpírání se (Balzac, Dvě 60). — Positivní poznatky politické, jednou formulovány, projeví autoritativnost, franc.: les notions politiques, une fois formulées,... (J. L. Fischer, Saint-Simon 115 a častěji). — Hluční a gestikulující, zachovávají přese vše míru m. ačkoli, třebaže jsou (Weiner, Třásničky 50). — Těžkopádná, aby mu porozuměla, domnívá se, že m. jsouc nechápavá nebo: poněvadž je n. atp. (Karásek, Legenda 86 a často). Šablona, ochuzující jazyk o možnost určitějšího, přesnějšího vyjádření, oblíbená zvláště v próze filosofické, v liter. kritice už od let devadesátých (Karásek, Marten, Arnošt Procházka a j.).

Věta jednoduchá a souvětí

Vazby osobné místo neosobných přes míru v češtině obvyklou. Napodobením franc. vazeb, zvláště dvojího akusativu a dvojího nominativu, množí se násilné konstrukce jako »vím se gentlemanem« (Weiner, Netečný 32) nebo »Larisse [135]zdál se býti polichocen« (France, Perleť. 178).[5] Duch jazyka českého v takových případech vyžaduje, aby se vazba osobná (oblíbená též v latině a němčině) rozvedla v souvětí podřadné s vedlejší větou předmětnou nebo podmětnou.[6] — A růže ta zdála se býti utvořena ze světla (France, Studně 159). — Zdála se míti tolik dobré vůle m. zdálo se, že má (Flaubert, Prosté 25). — Vytřeštěné oči zdály se viděti (Vachek, Moc 654). — Od té chvíle, kdy byl někdo poznán jejím milencem, i on přirozeně vzrostl v očích malého světa m. když poznali, že někdo jest jejím milencem (Weiner, Netečný 53). Tlakem shodných větných schemat franc. (a lat. i německých) se však tyto vazby ujaly skoro obecně, takže se už i normativní mluvnice s nimi smiřuje; srov. na př. v Gebaurově-Ertlově Skladbě (8. vyd., str. 218): místo vazby »zdál se toho nechápati« říkáme raději: »zdálo se, že toho nechápe«. (V 9. vydání už této poznámky není, ale na str. 245, § 828 se ovšem vytýkají za chybné takovéto vazby s infinitivem býti, na př. zdáš se býti churav, spr. zdáš se churav.)

Souvětí souřadné a podřadné

α) Věta vedlejší se spojkou aby místo kopulativní spojky a nebo adversativního ale — nápodobou větné formy francouzské (a odtud i něm.), schematu Il s’en alla à l’étranger pour en revenir pauvre. Odešel do ciziny a (ale) vrátil se chud (nespr.: aby se vrátil...). Kausální poměr, jejž věty tohoto typu původně vyjadřovaly ve franc. a němčině, značil někdy též časovou následnost dvou dějů; tato forma pak byla přenesena i na jiné případy, kde šlo jenom o vyjádření následnosti (NŘ. XIII, 22). — Odešla, aby se nevrátila m. a (už) se nevrátila (Rouquette, Velké 56). — Metla válečná opustí Evropu, aby se nevrátila již nikdy (překlad franc. citátu v knize J. L. Fischera, Saint-Simon 69). — Vycházel do světa skutečného, by (= aby) byl prvním stykem s ním dokonale sklamán m. ale byl zklamán (Karásek, Legenda [136]38). — A sáhl jsem dychtivě po Marii Petra Nansena, bych (= abych) ji odložil tím zklamanější (Procházka, Rozhovory 7). — Krev se mi vehnala do tváří, aby je v zápětí opustila (Šimánek, Bratrstvo 28). — A konečně pojal ji sám za ženu, by zhynul její rukou (Procházka, Rozhovory 134).— Zastřelil svoji milenku, aby za to byl... odsouzen k trestu smrti (Pol. list 7. V. 30).[7]

β) Věty vedlejší se spojkou aniž. Mnozí překladatelé z franc. i autoři prózy původní překládají každé sans que spojkou aniž nebo aniž by, a to i tehdy, když se tím dopouštějí chyby proti duchu češtiny (1.), nebo opomíjejí — na újmu českého bohatství výrazového — jiné, lepší možnosti vyjádření (2.).

1. České aniž = a ani. Proto není správné začínati — po způsobu franc. a něm. — větu spojkou aniž, když se předtím nic nepopíralo. — Aniž jste se dopustila viny, obšťastnila jste lidi m. nedopustivši se, franc. sans commettre une faute, vous avez rendu les hommes heureux (Restif, Cudná 67). — Aniž (obrázky) zapíraly velikost, chtěly ji přivésti na dosah... (Weiner, Třásničky 178); správně: nezapírajíce, třebaže nezapíraly atp. V próze původní, zvl. žurnalistické, chyba čím dál tím častější.

2. Místo pohodlné šablony spojky aniž bývá často lépe vyjádřiti větu vedlejší přechodníkem, zvláště na začátku (viz zde sub 1.), jindy kopulativně a ne, jindy větou odporovací, časovou, přípustkovou (se spojkami ač, třebaže a pod.). — Tu, aniž jste pozbyli úcty před dějinami, přece jen jste se oprostili z útlaku jejich neosobní hrůzy m. nepozbyvše, třebaže jste nepozbyli atp. (Weiner, Třásničky 187). — Jsme silni, aniž jsme vybraní a jemní m. ale nejsme, a přece nejsme vybraní (Karásek, Legenda 34). — Je málokteré číslo většiny z nich (časopisů), aniž mělo úvodník [= aniž má, aby nemělo] (Lid. nov. 15. XII. 29).

3. Tímto zmechanisováním funkce spojky aniž (vlivem jazyka franc.) se stává, že se jí nesprávně užívá na př. též ve spojeních, jako jest ve větě poslední (»Je málokteré číslo...«); tam se smyslem lépe hodí aby ne: je málokteré číslo, aby nemělo, a tu je zápor ovšem správný. Když pak píšícímu tanou na mysli oba způsoby vyjádření (aby ne a aniž bez záporu), vzniká jejich křížením (kontaminací) [137]nesprávné aniž ne, takže se smysl úplně porušuje.[8] — Nemohla učiniti jediného pohybu, aniž by ihned nevnukala mužům, kteří ji viděli, žhavou touhu m. aniž vnukala, lépe: aby nevnukala (France, Studně 102). — Nebylo možno dívati se na ni, aniž člověk nepocítil touhu m. aby nepocítil (Restif, Cudná 5 a častěji). — Nové vydání nelze déle odkládati, aniž by to neublížilo jeho životnímu dílu (Lumír LV, str. 259, v článku o Han. Jelínkovi). — Nevyjde od té doby kniha jednoho, aniž nevyšla zároveň... kniha druhého (Lid. nov. 9. XII. 27, Weiner). — Mým názorem je, že nikdo nemůže píti, aniž by to na něho nemělo špatný účinek (Národ 14. IV. 28). — Pomalu nebylo okapu, aniž z něho netrčel hrůtek a nesplýval drát (Lid. nov. 2. XII. 28). — Zajímavá je tu i záměna časů, a to právě oním křížením: aniž vyjde — aby nevyšla; odtud i o présentním ději aniž nevyšla (perfektum m. présentu). Tato chyba je na postupu zvláště v slohu žurnalistickém.

(Příště ostatek)

---

[1] Srov. na př. v Gebaurově-Ertlově Skladbě (8. vyd.) str. 53—59 a článek † Jos. Zubatého v NŘ. XVI, 1—5.

[2] Ojediněle už u Nerudy, na př.: Vydatná jeho (dělníkova) náruživost jest to, co nutí každou vládu, aby ouvriera udržela v dobrém rozmaru (Pařížské obr. 16).

[3] O zvláštním, stejně nečeském užívání gen. doplňkového pojednal Zubatý v NŘ. IX, 208—209.

[4] Gen. qualitatis položený příliš volně; vazba by zněla přirozeněji, kdyby genitiv byl závislý na nějakém substantivu významu generického, na př. muž, umělec myst. sklonností.

[5] Ojediněle už i u Nerudy, na př.: Když se však mní již nepozorovánu, zalítne zrak její v jistou končinu zahrady (Pařížské obrázky 51).

[6] V starší době, obzvláště u našich humanistů, jsou tyto latinismy zcela běžné. Za galicismus však lze právem považovat už v překladu Jungmannově (Atala, 130) větu: poustevník... zdál se předcházeti Atalu k hrobu (v orig. il semblait précéder Atala dans la tombe), byť i stejná konstrukce byla v latině (eremita... praecedere visus est) a v němč. (er schien... voranzugehen).

[7] Poslední dva citáty jsou obzvlášť pozoruhodné; aťsi vznikne třeba vyložený nesmysl, jen když se autor vyjádří »nevšedně«, jinak než jiní!

[8] K tomuto výkladu, jistě správnému, dospěl jsem pozorným studiem dokladů, stále se množících, z doby nedávné.

Naše řeč, ročník 16 (1932), číslo 5, s. 129-137

Předchozí Přeprava

Následující Josef Bečka: O postavení přívlastku v české větě, I.