Co je s vědeckou pozůstalostí Gebauerovou?

J. Schieszl, František Trávníček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po smrti Gebauerově (25. května 1907) zůstala pozůstalost v opatrování jeho nejstarší dcery spisovatelky Marie Gebauerové, která se od smrti své matky (17. prosince 1896) starala o otce a o jeho domácnost, znala jeho práci a každý lístek jím popsaný. Nehodlala zůstat jen opatrovnicí pozůstalosti, starala se i o to, aby se vydalo tiskem vše, co jen bude možno. Po její smrti (7. ledna 1928) ujaly se pozůstalosti dvě zbylé sestry a starají se o ni do dneška.

Práce s likvidací pozůstalosti nebyla malá. Bylo nutno prohlédnout spoustu písemností a uspořádat je s jiných hledisek. Tištěných prací Gebauerových je na 10.000 stran, z toho značná část velkého formátu. Stran rukopisných bylo přiměřeně více. Až na část lístků, které mu pro Slovník staročeský vypisovali ze staročeských památek jeho pomocníci (ale i ty prošly všechny jeho rukama, aby je upravil pro svůj účel a zařadil), psal všecko sám perem. Jak ohromná to práce, jen to napsání! K uložení pozůstalosti zvolen archiv Národního musea. Uložení nemá snad až na řídké výjimky umožňovat studium látky, o které rukopis jedná, když je daleko pohodlnější použít k tomu tištěné knihy. Uložení je spíše aktem piety, ale hlavně je to snaha zachovat budoucnosti možnost studia nejen obsahu díla, nýbrž i samého autora. Kulturní historik a psycholog vyčte z rukopisu, co z tisku vyčíst nelze. Jak se při ukládání postupovalo a jaký je nynější stav konečný, ukazuje následující podrobná zpráva.

Staročeský slovník. Za života Gebauerova vyšlo 15 sešitů, až po heslo „naliti“. Rukopis této již vydané části odevzdala rodina [105]archivu již v r. 1909. Zbývající část materiálu, jež byla na řadě pro tisk, byla podle úmluvy s prof. Smetánkou dána k disposici jemu. Jeho péčí vyšel r. 1909 šestnáctý a r. 1913 sedmnáctý sešit. Obsahují hesla „nalitý“ až „netbánlivost“. První válka světová a po převratu 1918 úkoly, kterými jej zahrnula republika, odvedly jej k jiné práci, ale ještě 27. ledna 1931 píše jedné z dcer Gebauerových: „Budu Vaší návštěvě velmi rád, protože Vám budu moci ukázat, co jsem k doplnění slovníkového materiálu a pro ukončení díla tak jedinečného za poslední léta se svými žáky udělal. Vydat bych chtěl, a jak uvidíte, intensivně chystám další díly Slovníku; ještě před prázdninami, doufám, bude možno začít sázet.“ Podle téhož dopisu byl slovníkový materiál od hesla „netbánlivý“ do hesla „ořešie“ uložen v jeho seminární ředitelně, ostatek v kanceláři Slovníka jazyka českého (nyní v akademickém Ústavu pro jazyk český). Tam přešel zatím i materiál u Smetánky uložený, takže je tam již soustředěn slovníkový materiál všecek. V rukou rodiny není z něho, a to již od r. 1909, nic.

Historická mluvnice. Za života autorova vyšel I. díl (Hláskosloví) r. 1894, III. díl (Tvarosloví), a sice 1. svazek (Skloňování) r. 1896 a 2. svazek (Časování) r. 1898. Rukopis těchto dílů byl odevzdán archivu také již v r. 1909. Rukopis IV. dílu (Skladba) k tisku připravený byl po smrti Gebauerově odevzdán prof. Fr. Trávníčkovi, který na něm provedl do konce r. 1926 úpravy v předmluvě uvedené. Svazek vyšel nákladem Akademie r. 1929. Rukopis byl věnován prof. Trávníčkovi za ochotu, se kterou se této práce ujal; práci samu honoroval nakladatel. Ani z tohoto díla nezůstaly tedy u rodiny žádné rukopisy.

Literárně dějepisné stati. Gebauer sám jim říkal skizzy. Způsob zpracování odpovídal jejich účelu, byly to nárysy universitních přednášek. Ale Gebauer věděl o jejich thematech daleko více, než kolik bylo možno vtěsnat do universitní přednášky, a to by rád byl pověděl. Sám o nich říkal, že by pro tisk musily být doplněny a upraveny. Jak, ukázal na těch, které sám doplnil, upravil a publikoval v Listech filologických, v Musejníku, v časop. Archiv für slavische Literatur a jinde. Kdo si přečte některou z uveřejněných skizz, pochopí, proč tak toužil dodělat a uveřejnit všechny a proč tak těžce nesl, že neuspěl. V dopise synovi z 5. VII. 1896 píše: „… zůstane ještě mnoho jiného, co bych byl rád vykonal a co jen jako materiál mám sestaveno, totiž dějiny starší literatury. … bolí mne myšlenka, že by to po mé smrti mělo zůstati makulaturou. … ovšem by k tomu bylo potřebí ještě práce další, na kterou já jsem nestačil. Ti vlastenci, kteří r. 1817 způsobem podvodným zdvihali pověst a slávu staročeskou, připravili mě o kolik let času a práce, kdyby toho podvodu nebylo, byl bych mohl vykonati také tuto práci a český národ mohl míti dějiny své staré literatury, jakých se tak brzo nedočká.“

[106]I naši odborníci dobře znali a znají hodnotu skizz a od smrti Gebauerovy volají po jejich uveřejnění. Dne 28. dubna 1909 podal o nich prof. Smetánka na schůzi III. třídy České akademie zprávu od ní vyžádanou, končící návrhem, aby Akademie vydala literárně historickou pozůstalost svým nákladem, žádal však, aby jí rodina předložila rukopis definitivně upravený. Provést úpravu uvolili se tři mladší kolegové Gebauerovi, ale jejich plánům se stavěly v cestu různé překážky (dva z nich brzy zemřeli). Dcera Marie hledala mezi kvalifikovanými bývalými žáky otcovými mimo universitu, kdo z nich byl by ochoten ujmout se této práce, rodina byla ochotna poskytnout k tomu finanční prostředky, ale nedosáhlo se víc než pořídit soubor statí porůznu Gebauerem samým uveřejněných. Uspořádal jej k stému výročí narozenin Gebauerových k žádosti České akademie prof. Arne Novák. Jejím nákladem vyšel pod titulem „Stati literárně dějepisné“ r. 1941. Je označen jako svazek první, o druhém se jednalo, ale ani k tomu nedošlo.

Třeba toho litovat, že tyto práce Gebauerovy (Smetánka v cit. posudku je odhadl na menší polovici jeho vědecké práce) zůstávají nezužitkovány. Situace by se mohla změnit snad jen tenkráte, kdyby se objevil odborník, který by je zužitkoval z vlastní potřeby a vůle a patrně i svým způsobem. Ukládat někomu takovou práci zodpovědnou a riskantní nelze. — A tak odpočívají skizzy v musejním archivu, kam byly uloženy již v r. 1909. Ani z těch není nic v rukou rodiny.

Vědecká korespondence. Je velmi rozsáhlá a uspořádat ji vyžadovalo hodně času. S jejím uložením se nespěchalo záměrně, aby věci, které by snad mohly vyvolat odezvu u osob interesovaných, ztratily zatím na aktuálnosti. Takový postup je obvyklý. Korespondence odborná byla odevzdána archivu v r. 1936. Bylo v ní ku př. 206 dopisů prof. Jagiće a tolikéž návrhů odpovědí Gebauerových, o něco méně dopisů Miklošičových a j. Nebyla mezi nimi korespondence s moravským Fr. Bartošem. Vypůjčil si ji před delší dobou k vědeckým účelům prof. St. Souček, bohemista na brněnské universitě. Když zemřel, byla pro stejný účel zapůjčena prof. Ant. Grundovi. Po jeho nedávné smrti byla nyní i tato poslední část korespondence odevzdána archivu.

Tím je výčet jednotlivých částí Gebauerovy vědecké pozůstalosti úplný a stručně vylíčeny i jejich osudy v 47 letech od jeho smrti uplynulých. Z výčtu je snad také patrno, že se rodina s úzkostlivou pečlivostí o pozůstalost starala v přesvědčení, že nesmí bý rozdrobena, nýbrž že musí být veřejnosti zachována jako celek.

V rukou rodiny zůstaly však písemnosti, které nemají ráz vědecký, nýbrž souvisí s Gebauerovým postavením universitního profesora. Jsou to písemnosti vyvolané sice jen administrativní potřebou, mají však velkou cenu pro dějiny Karlovy university, zejména její fakulty [107]filosofické, pro dějiny české jazykovědy, pro životopisy Gebauerových kolegů-profesorů a jeho vynikajících žáků a pro životopis jeho vlastní. Jejich zadržení bylo záměrné. Příčina byla tatáž, kterou jsme uvedli u korespondence; byla jen naléhavější. V roce 1953 byly i tyto písemnosti odevzdány archivu, a to:

1. Svazek 249 listů kvart. a 26 menších, na jehož obalu Gebauer napsal: „Referáty (jen některé) ve sboru prof., na děkanství k senátu, do Uč. spol. a č. Akad. + dissert.“ Jsou v tom koncepty vlastních návrhů v případech, kde byl ustanoveným referentem, návrhy na udělení stipendií posluchačům, na připuštění k doktorským disertacím a docentuře, návrhy na jmenování profesorů a v různých jejich osobních záležitostech. Vedle konceptů návrhů, které přednášel patrně ústně, jsou tam záznamy z debat. Nejsou úplné, zaznamenával si asi jen to, nač chtěl v debatě reagovat, nebo co považoval za důležité pro další potřebu. Ale i tak jsou informace cenné.

2. Seznam universitních přednášek od zimního semestru 1874 (tedy ještě na universitě německé) do letního semestru 1905 (15 lístků). Zapsáno: rok, semestr, název přednášky, počet posluchačů, počet týdenních hodin a kolejné na ně připadající.

3. Abecední seznam universitních posluchačů z let 1880—1905 (172 lístky). Na každém jméno posluchače, odkud je, u některých z venkova i adresa pražská, zapsané semestry, co poslouchal, event. kolokvia a prospěch. U těch, kteří byli členy slovanského semináře, zapsány jejich seminární výklady ve cvičeních, písemné práce domácí a připojena klasifikace. V tomto seznamu nejsou ovšem všichni posluchači Gebauerovi, těch bylo několik tisíc. Jsou v něm hlavně seminaristé a — jak se zdá — ti, s nimiž přišel do styku v případech mimořádných (sociálních a pod.).

4. Zápisy o práci Slovanského semináře 1880—1905 semestrálně uspořádané na 77 čtvrtkách. Data: seznam členů, odkud jsou, někdy i adresa pražská, zápisy o jednotlivých cvičeních, event. proč některé odpadlo, probraná látka, podané písemné práce domácí, referáty a diskuse o nich, jejich klasifikace, návrhy na stipendia a prémie. Zápis o prvém semestru si Gebauer rozvrhl na 22 stran, ale brzy si vypracoval takový zkratkový systém, že mu — nepočítáme-li stránku se seznamem členů — pro vlastní obsah stačily v zimním semestru dvě, v letním jedna stránka. Odečteme-li stránky se seznamy členů s jejich osobními daty, zbývá asi 120 stránek, na kterých je zachycena celá ohromná práce 25 let Gebauerova slovanského semináře. Z mrtvého materiálu je tento svazek nejvýmluvnějším informátorem o Gebauerovi jako pedagogu. Nejde jen o to, že v té době dostal jazyk český pevné vědecké základy, nýbrž také o to, že se přes 500 dobrých odborníků a zanícených apoštolů rozlétlo po národě, aby šířili znalost českého jazyka i lásku k němu.

[108]Tyto svazky doplňuje několik drobnějších:

a) „Látky (výklady)“, t. j. nárysy vlastních výkladů v přednáškách (35 listů);

b) „práce a látky v tomto semestru uložené, slíbené, resp. ohlášené nebo před tím kdysi“. Abecední seznam podle jmen posluchačů (23 listů);

c) „látky pro práce seminární (pro futuro)“ (12 kusů);

d) „themata pro češt.“ (1 čtvrtka);

e) koncepty semestrálních zpráv vídeňskému ministerstvu školství o činnosti semináře za r. 1880—1905;

f) koncepty žádostí k pražskému místodržitelství v letech 1896—1905 o vyplacení částky, která se má rozdělit jako stipendia a prémie členům semináře, a vyplacení honoráře řediteli semináře.

5. Záznamy informací osob kulturního světa, první z 5. III. 1884, poslední z 2. I. 1902 (115 lístků). Snad Gebauer počítal s možností, že napíše jednou své Paměti a sbíral si materiál, či — a to spíše — jej k těmto poznámkám přivedly útoky nepřátel.

6. Rukopis „Upomínek“, čtyřicet osmerek psaných tužkou na procházkách o prázdninách 1906 v Nových Hradech u Litomyšle. Sahají jen k maturitě. Rodina je vydala r. 1938 k jeho stým narozeninám ve 200 číslovaných exemplářích pro jeho a své známé.

Konečně je tu část jeho rodinné a společenské korespondence a různé drobnosti. V posledním svazečku je 17 výstřižků novinových „Zaslán“ z let 1887 a 1891—1894. Většinou útoky Kvíčalovy, několik Gebauerových obran. Poslední papíry poznamenané jeho rukou, kde a kdy „Zasláno“ vyšlo.

Co následuje, má pomoci seznámit se s prostředím, ve kterém Gebauer žil. Je tu sešit, ve kterém jsou podrobně zapsány příjmy a náklady na domácnost v době od 1. IX. 1890 — 30. VI. 1892. Zapisovala jeho choť Julie. Gebauerovi bylo tehdy 52—54 roků, z jeho dětí bylo jedno zaopatřeno, druhé bylo sice již v praxi, ale občas potřebovalo jeho pomoci, ale 5 dětí bylo nezaopatřených. Také část soukromé korespondence byla odevzdána, neboť u osob významu Gebauerova i ta má být přístupna, aby zájemci mohli poznat co nejvíce ovzduší, vé kterém osoba studovaná žila.

Likvidace pozůstalosti, zejména snaha spis. Marie Gebauerové vydat tiskem skizzy literárně historické a pokračovat ve vydávání Slovníku staročeského vyvolaly korespondenci s odborníky, která byla proto také k pozůstalosti připojena. Jsou to: 2 dopisy prof. Dr. V. Ertla, 6 dopisů prof. Dr. O. Hujera, 2 dopisy prof. Dr. Mil. Hýska, 1 dopis prof. Dr. St. Součka, 2 dopisy tř. sekretáře Akademie Dr. Rob. Nováka, 2 dopisy prof. Dr. Em. Smetánky s příl., 2 dopisy Dr. Frant. Šimka v Benešově, 3 dopisy prof. Dr. Jar. Vlčka, 3 dopisy prof. Dr. Jos. Zubatého.

[109]Po smrti Gebauerově docházely knihy, revue, odborné časopisy a výstřižky z denních listů s články o něm, zejména při jeho úmrtí, k stému výročí narozenin, k čtyřicátému výročí smrti, při odhalení pamětní desky na Wernerově domě v Pardubicích a při jiných příležitostech. Došly vzpomínky žáků a různé drobnosti. Všechen tento materiál byl také odevzdán archivu.

Podávám tuto zprávu veřejně, aby byli informováni odborníci a zájemci a aby tak pozůstalost byla dána pod jejich kontrolu.

 

 

Poznámka. Gebauerův rukopis mi nebyl odevzdán ihned po smrti Gebauerově — byl jsem tehdy oktavánem gymnasia — nýbrž až někdy kolem roku 1925 M. Gebauerovou. Protože nebyla naděje, že toto významné dílo vydá některý z Gebauerových žáků, rozhodl jsem se, že dílo vydám sám, nákladem filosofické fakulty brněnské university, a vymohl jsem si na to zvláštní podporu ministerstva školství. Když se o tom dověděl prof. Jos. Zubatý, požádal mě, abych souhlasil s vydáním v České akademii věd a umění. Souhlasil jsem, protože mi šlo o to, aby bylo dílo vydáno a mohlo sloužit naší jazykovědě. Jen jsem si kladl podmínku, aby bylo vydání plně zajištěno a aby nedošlo po čase k nějakým průtahům. Prof. Zubatý mi to slíbil. Pracoval jsem na úpravě nepřetržitě půl třetího roku.

Není dále zcela přesné, že mi byl odevzdán rukopis k tisku připravený. O stavu Gebauerova rukopisu jsem psal v předmluvě k vydání a nehodlám to opakovat.

Zpráva J. Schieszla se nezmiňuje o tom, že z Gebauerovy rukopisné pozůstalosti a podle záznamů Gebauerových universitních čtení vyšel v Akademii r. 1923 spisek O životě a spisích Tomáše ze Štítného jako 1. číslo „Spisů Tomáše ze Štítného“, které má titul „Prolegomena“.

Fr. Trávníček

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 104-109

Předchozí Františka Havlová: Kapesní slovník cizích slov

Následující Karel Sochor, Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin