Časopis Naše řeč
en cz

Ký, kéž, kýžený

František Svěrák

[Články]

(pdf)

-

Jsou to zřejmě slova příbuzná a jejich pořadí naznačuje, jak jsou odvozena. Ale zároveň tu máme zajímavý zjev houževnatosti života slov, jejich životaschopnosti, vyplývající z vyjadřovacích potřeb jazyka. Potvrzuje se tu pravdivost zákona, že si jazyk ponechává slova, která potřebuje na vyjádření pojmů a myšlenek člověka.

Slovo je od původu zájmeno tázací v mužském rodě, ženský rod byl ká, střední ké. Mělo původně význam „který“, z něhož se vyvinul význam vztažný a citový. Už ve staré češtině bylo toto slovo archaismem, neboť ani tehdy nemělo všechny tvary; vyskytovaly se především tvary 1. pádu ký, ká, ké, 2. pádu mužského a středního rodu kého, 4. pádu ženského rodu kú, 7. pádu mužského rodu kým a 1. pádu množ. čísla muž. rodu [1]. Na př.: Ký veles nebo ký zrnek tě proti mně zbudil? (Tkadleček, 14. stol.) Po změně ý v ej vyskytuje se podoba kejž (s přidaným ): Kejž čert se tam nadírá? (Solfernus a Belial, 14. stol.). Gebauer uvádí ve své Historické mluvnici ještě spojení ká lichota, v kú dobu a pod., rovněž ze 14. stol.

V pozdějším jazyce se udrželo zájmeno především ve významu citovém. V novočeském jazyce spisovném vyskytuje se pře[87]devším spojení ký div; na př.: Ký div, zašel-li některý městský obyvatel pod tajem na ves, aby laciněji koupil buď surovinu nebo výrobek, třeba kvalitou horší. (Winter, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách, s. 331). Ký div, že jeho dům tonul v přepychu. (J. Š. Kubín, Zlatodol pohádek). Ale jsou i některá spojení jiná: „Ký to člun tak rychle vlny dáví?“ zněla otázka. „Kýž, než toho, kteréhož očekáváme; pod kýmž by tak krotla Vltava?“ (Mácha, Křivoklad.) Ký červ se zahlodal mu v juné nitro? Ký čert to jest? (Mácha, Křivoklad). Ký sršán! (Klicpera, Veselohra na mostě). Ký divný vlas! (Čech, Slavie). Ký tam divný znět! (Tamtéž.) Ký bláznů šplech! (Tamtéž.) Vítám tě, mládenče milý, kde se tu bereš a ký že tě vyhnal smutek z domu? (J. Š. Kubín, Zlatodol pohádek.) Smutně se ptal sama sebe, ký to epilog k dnešní české tragedii. (Winter, Mistr Kampanus.)

Živé však je v dnešním jazyce citové spojení genitivní; na př.: Kýho čerta! Kýho kozla! Kýho výra! Kýho šlaka! (u J. Š. Kubína v Zlatodolu pohádek Kýho-li šlaka!) Kýho ďasa! Kýho ďacha! Kýho ďachanta! (Gregor ze Spáčila v Listech filologických 74, 1950, 185.) Kýho čechmana! (Jožka Nejedlá, Humor z Valašska; běžné též na Kyjovsku.) Kýho černasta! (Bartoš, Dial. slov.) Kýho chmerta! (Jožka Nejedlá, Humor z Valašska.) Kýho-li sakra to jen je! (Kubín, Lidové povídky z čes. Podkrkonoší.) Kýho hřícha! (Bartoš, Dial. slov.) Kylího ďasa! (Kubín, Zlatodol pohádek; z pův. ký-li + ho.) V povídce Třebízského Bludaři je i výpustkové spojení: Kýho-li totě Šomburk s Elblínem! Ojediněle najdeme s příponou -s ve významu „jakýsi“: jako báječný přízrak kýs. (Třebízský, Bludaři.)

Už ve staré češtině ustrnulo neutrum a užívalo se ho zčásti místo jiných tvarů. Trávníček uvádí v Hist. mluv. mezi jinými tento příklad: zná, ké jsú jeho (t. kteří lidé jsou jeho); v Gebauerově Hist. mluv. a v Staročes. slov. jsou ještě doklady jiné. Vedle toho má neutrum už ve staré češtině význam částice tázací a přací, často ve spojení s příklonným -že. Tak v legendě o Jidášovi (14. stol.) máme otázku: Kéž mi to činie jiní? (= zda…). Ve Sváru vody s vínem jsou otázky: Kéž Naman byl zdráv vínem? Kéžť jest zbaven malomoci? Kéž jeho jest víno uzdravilo, malomocenstvie jeho zbavilo? Také tu má kéž význam tázací částice zda. Ale už v téže době, ve 14. století, máme doklady na kéž ve významu rozkazovacím nebo přacím. Na př. v bajce O lišcě a čbánu čteme: Čbáne, ké sě modlíš! U Václava Františka Kocmánka[2] (17. stol.) máme rozkazovací věty: Kéž pak sem dále přistoupíš! (= přistup…) Ale radše [88]kýž mi povíš! (= pověz …) V posledním dokladě je za é samohláska i (psaná ý), vzniklá úžením (jako okénko okýnko). Význam přací je na př. ve větě Ký si mě raději zabil! (Oberpfalcer, Jazyk knih černých, 283, doklad z r. 1603.)

Částice kéž se udržela v novočeském jazyce spisovném a zčásti i lidovém ve významu přacím; v lidovém jazyce má podobu kýž. Na př.: Kéž se šťastně vrátíš! Kéž by už bylo jaro! Kéž by už byl konec! Kéž toho nelituješ![3] Kéž tě (t. chleba) máme vždycky dosti! (Holeček, Naši.) O, kéž i já raděj v tu dobu narodil se panství slávského, aneb potom ještě vstanu z hrobu! (Kollár, Slávy dcera.) Kéž tento hlas z upřímného slovanského srdce pochodící nebude hlasem volajícího na poušti! (Jungmann, Rozmlouvání o jazyku českém.) Kéž mám deset životů, abych je mohl věnovat práci české a českému pracovnictvu! (J. Neruda v dopise dělnickému vzdělavacímu spolku Budislav v Roudnici r. 1884.) Milostpanno drahá, kýž byste mi tu knihu našla! (Krásnohorská, Povídky.) A v duchu si tak myslil, kýš tě, krásná Amálko, možu dostat! (Kubín, Kladské povídky.) Josef Zubatý připomíná v Naší řeči 13, 1929, s. 220, ze Sušilovy sbírky slova lidové písně: Ach, kýž je mně možná, k tomu věc podobná, (s) svým synečkem mluvit dnes!

Už dříve[4] jsem upozornil na to, že s částicí kéž je patrně nutno spojovat citoslovce kiš, vyskytující se v lidové mluvě skoro v celé oblasti českého jazyka; někde jde o ustrnulou mužskou podobu kýž, ale většinou je to patrně přímo částice kéž se změnou é v í. Mám doklady skoro z celé Moravy a z části Čech: Jé, kiš, to je hamba (haňba)! U Kubína (Lidové povídky z čes. Podkrkonoší) našel jsem větu Kiš, popones! Kiš, popones! (Posmívá se tak vodník rybářovi.) V Naší řeči (13, 1929, s. 5) připomíná Zubatý rýmované úsloví Kýž tě konopiště!, v němž však poněkud ještě proniká význam přací. Toto citoslovce v podobě kyš uvádí dokonce Jan Kaňka v České mluvnici a cvičebnici pro obchodní školy (z r. 1932). Jan Gebauer uvádí ve své Historické mluvnici IV, s. 559, i plurálové kyšte, tvořené podle viďte, nate, hečte a pod. Ve větě Jé, kiš, to je hamba! mělo kiš původně význam tázací a znamenalo „co?“ Původní smysl zvolání byl tento: Podívejme se! Co? To je hanba! Z významu tázacího se pak vyvinul u slova kiš význam citoslovný.

Proto působí potíže dosavadní běžný výklad,[5] že citoslovce kiš [89]vzniklo z původního díš (z vidíš), kde se odsulo ď a bylo nahrazeno rázem, tedy ’íš; ráz prý tu dal vznik souhlásce k jako u slov kakat, bakaný a pod. Tomuto výkladu však je na překážku ta okolnost, že na Boskovicku, na Kyjovsku a jinde je vedle citoslovce kiš ještě také citoslovce díš, a to v situacích zcela jiných, které znamenají starostlivý podiv, nikoli výsměch, jak je tomu u citoslovce kiš. Těžko tu lze pomýšlet na stejný základ obou slov.

Z přací částice kéž (kýž) vytvořil známý purista 18. století J. V. Pohl sloveso kýžiti, které se pak ojediněle vyskytovalo na počátku doby obrozenské. Z příčestí trpného tohoto slovesa vzniklo přídavné jméno kýžený (= žádoucí), vykýžený (K. Světlá) a podstatná jména kýže, kyžba (= toužebné přání).[6] Podstatné jméno kýže se vůbec neujalo a kyžba se vyskytuje ojediněle v době obrozenské. Naproti tomu přídavné jméno kýžený nastoupilo dlouhý boj o život a dnes můžeme říci, že boj vítězný. Bylo dlouho odmítáno a Naše řeč 15, 1931, s. 150 je uvádí mezi jinými slovy z poesie Neumannovy s určením, že jde o slova „jen knižní nebo docela jen papírová.“ Ale přídavné jméno kýžený žije. Najdeme je u E. Krásnohorské (kýžená budoucnost, kýžené cesty a prostředky k dosažení tohoto ideálu), u O. Bystřiny (kýžená figurka), u Josefa Kořenského (kýžený klid, kýžená kořist), Příruční slovník uvádí doklady z Herrmanna (kýžená neděle), z E. Krásnohorské (kýžená zpráva), z J. Š. Baara (kýžená chvíle), z Laichtra (kýžený ráj), Vášův-Trávníčkův Slovník má spojení kýžený den, kýžený cíl, kýžená svoboda s poznámkou, že kýžený je slovo knižní. Přídavné jméno kýžený máme doloženo také z lidového jazyka, jak svědčí tento doklad z Kubínova Zlatodolu pohádek: K nohám ti padám s prosbou kýženou, abys nám požehnal.

Veliký vliv na život a vítězství přídavného jména kýžený mělo i to, že se v některých spojeních stalo oblíbeným prostředkem stylu publicistického, tvárnou složkou vynikajícího slohového umění zvěčnělého presidenta Klementa Gottwalda. Na př. v jeho knize Deset let (s. 309) čteme slova: …politická a hospodářská opatření jsou dost účinná, abychom kýženého výsledku dosáhli. Nepřekvapuje pak, že se po vzoru Gottwaldově objevuje přídavné jméno kýžený v tisku častěji. Tak v Rudém právu z 26. 4. 1953 čteme: Severokorejský voják se pohybuje s hrubými protézami k místu výměny nemocných zajatců, ke kýžené svobodě. V Tvorbě z r. 1951 (s. 1181) se praví, že nepřátelé socialismu potají rozhazují zhoubná semena, z kterých má pro ně vzejít kýžené osení. Pří[90]davné jméno kýžený překračuje hranice oblasti knižního stylu a dostává se i do projevů mluvených, zvli. řečnických. Pro ilustraci uvedu doklad z veřejné přednášky, stavěné ve slohu řeči mluvené: Dnes už všichni upřímně usilujeme o to, abychom dosáhli kýženého cíle socialismu.

Ve svém projevu na celostátní konferenci o významu ruského jazyka, konané v Praze ve dnech 22.—23. listopadu 1952, řekl akademik V. V. Vinogradov[7] tato závažná slova: „V důsledku rozvoje nových hospodářských poměrů jsou v ruštině vhodně obnovována slova, která bychom s hlediska předchozích vývojových tradic pokládali za zastaralá. Slova jako bagranyj (= nachový), kterých se koncem 19. století přestalo užívat, nyní znovu patří do systému knižních básnických stylů. A stejně je tomu s celou řadou vznešených slov. Tak probíhá složitý rozvoj stylů, obohacování jazyka i na základě jeho minulé tradice, na základě tvoření nových slov, neboť společenská funkce jazyka se v socialistické společnosti obrozuje a umělecký literární styl splývá s ostatními styly, s ostatními systémy jazykového vyjadřování, vyvíjejícími se ve velkém ruském jazyce. Takový je proces obohacování ruštiny, který je zároveň velmi poučný i pro pozorování odpovídajících (nebo v každém případě aspoň paralelních) procesů, probíhajících v jiných jazycích, které se daly na cestu socialistické výstavby. Tyto jazyky se obohacují novými termíny, novými slovy a systémy jejich stylů se vyvíjejí novým směrem.“

S tohoto hlediska nutno hodnotit také vznik, život a vývoj přídavného jména kýžený. Naše dnešní jazykověda je tedy právem daleka toho, aby je zamítala, nýbrž je naopak přijímá jako vítané slohové obohacení jazyka.


[1] Viz Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, 1935, s. 369, Gebauer, Historická mluvnice III, s. 464, a Staročeský slovník, s. v. a ké-.

[2] J. Hrabák, F. V. Kocmánek, Sedm interludií, s. 33.

[3] První čtyři doklady jsou z Trávníčkovy Mluvnice spis. češ. II, s. 663.

[4] Fr. Svěrák, Boskovické nářečí, s. 56. — Zčásti je takováto souvislost naznačena již u Kotta VI (800).

[5] Holub-Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1951, s. 43.

[6] Váša-Trávníček, Slovník jazyka českého a V. Flajšhans, Náš jazyk mateřský, s. 299.

[7] Sovětská věda — Jazykověda 3, 1953, s. 23.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 3-4, s. 86-90

Předchozí Hana Marešová: Záporné odvozeniny jako neželezný, nevodič v odborném vyjadřování

Následující Josef Filipec: Slohový a jazykový rozbor příručky o hutnictví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1