Časopis Naše řeč
en cz

Básnická řeč St. K. Neumanna, II.

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek.)

Živá představivost Neumannova se projevuje vedle neobyčejně hojných příměrů a výčtů také velkým počtem apostrof, které zase svědčí o tom, jak přímo a bez stylisačních úmyslů staví se básník k svým objektům. Je ovšem přirozené, že se ráz těch apostrof střídá zároveň s rázem básní. Jedny mají hymnický rozmach, na př. v Nových zpěvech, v Rudých zpěvech, jiné jsou intimní (Horký van) a prostě lidské, jako je na př. zvolání v básni V kasárnách (1914—18, 32): »Hrdlo je zprahlé i mysl je zprahlá, zdaleka jakási ozvěna táhlá zní srdcem, až bolí. Za doušek duši! Oh, ty můj světe! Mamičko! Mařenko! Anči!« Často je apostrofa Neumannovi zároveň formálním elementem spojovacím, a potom ji opakuje na začátku každého nového celku myšlenkového. Opakování stejných slov je vůbec jedinou ze stylistických zálib Neumannových. Velmi rád začíná nebo končí strofy stejným veršem (srov. na př. Rudé zpěvy 22, 23, 25, 32, 41, 56 a j.), někdy s významovou obměnou (t. 52, 54: 1. vydědili nás, 2. vykořisťují nás, 3. zotročují nás; 1. chléb nás rozdvojuje, 2. láska nás rozdvojuje, 3. nenávist nás rozdvojuje atd.). Ani tradičním anaforám a epiforám se nevyhýbá, na př. »lucerny kalné míhá se svit, lucerny kalné pod ojí mrtvě se klátící« (Nové zp. 16); »bytí mé se nebytí podobá jak stínu stín, nad propastí stín« (1914—18, 47) a j. Ale i tento čistě formální prostředek mění se v jeho rukou v element výrazový tam, kde opakuje slovo pro důraz. To je způsob živý a velmi běžný i v hovoru (říkáme často na př. tam toho bylo moc a moc, šli jsme dál a dál, jen bláto a bláto, nic jiného nevidíš a pod.). U Neumanna shledáváme zase několik typických odstínů. Syntakticky nejprostší je pouhé opakování slova beze spojky, na př. »a plody, plody, plody ženám vstříc se smály« (Nové zp. 73); »ale (vlak) jede, jede nesmírně daleko [148]v jakýsi rudý jícen« (1914—18, 17); »dým plamen rachot hvizd a blesk třesk třesk třesk železní lidé jdou a jdou… vpřed vpřed vpřed železný svět vpřed« (Rudé zp. 48, báseň bez interpunkce). Jinde bývá spojka, na př.: »uprostřed bylin, stromů, ptáků a zvěře, pokojně tvořících lesy a lesy se všemi sterými věcmi ostatními« (1914—18, 13); »jediná určitost, kterou nic není s to vrátiti již, válečný vlak, vlak a vlak« (t. 11); »kapesníky, praporky, větve, ruce a hlavy spojují se vagon a vagon v třepetavý řetěz« (t. 16); »z bučení stád a stád do písně zvonců skládá se její (svobody) zpěv« (Třicet zp. 35); »na písku pod kaštany se otáčí pár a pár« (t. 19); (chudí) »pro osud hubený jdou a jdou v dálku snad známou, snad neznámou« (Nové zp. 15). Také jiná spojení syntaktická váží slova opakovaná pro důraz, na př. »dni mé, jeden za druhým, chudý, chudší za chudým, jako popel, jako prach sedají mi v týl; v šedi šeď a v dýmu dým…« (1914—18, 47). Na konci básní bývají slova opakována z příčin čistě náladových nebo zvukových, na př.: »plynulost jako vichor duje, duje, duje a du-du-duje, du-du-du--« (Nové zp. 126); »srdce mi zavzlyká chvílemi jako ze spaní děcko, srdce mi zavzlyká, vzlyká… srdce mi vzlyká… jak… vzlyká… vzlyk…« (1914-18, 84). I složité kombinace vznikají někdy mnohonásobným opakováním slov, na př. v Nových zp. 15 (podávám jen základní konstrukci básně): »Silnice svítí polednem, …kdybychom (elektr. dráty) lásky schopny byly, silnici bychom si oblíbily, silnici sestru a poutníky její, …silnici s národem chudáků, …silnici, po níž sedláci táhnou, sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou, …sedláci s kosami, vozy a stroji, …silnici v noci, jíž kdosi jde sám, …silnici v noci, kterou se plouží vůz jako přízrak naříkající, lucerny kalné míhá se svit, lucerny pod ojí mrtvě se klátící žlutý a nemocný kmit; a silnici bílou, jíž konce není…« (Nové zp. 16). Poslední verš také zřejmě ukazuje smysl toho opakování. Na pohled se zdá, že se toto někdy skoro hravé vyjadřování nehodí do poesie, která chce býti přirozená a mužná. Ale myslím, že je tu Neumann velmi opatrný: užívá nápadnějších forem opakování jen zřídka, a to ještě vždy se zvláštním úmyslem (srov. citát o silnici) nebo ze snahy po kontrastu. Verše o vzlykajícím srdci by snad byly nudné v knize sentimentální chlapecké poesie, avšak v knize poesie mužské působí ty vzlyky drasticky.

Z jiných formálních stránek básnické řeči je důležitý zvláště pořádek slov. Jím se může básník docela přiblížit živé mluvě anebo se jí úplně odcizit. Obé se ovšem silně projevuje potom v rázu jeho dikce. Neumannův pořádek slov je přirozený. Ne[149]poutá svůj verš zbytečnými formálními pravidly, a proto nemusí nepřirozeností slovosledu vykupovat obtíže metrické. Jen na jednu věc snad třeba upozornit. U Neumanna se často vyskytuje inverse při neshodném přívlastku, zvláště je-li vyjádřen genitivem (typ lesů pán). Na př.: »miluji biče svist a chocholů bílý smích« (Nové zp. 39); (troska) »své věže kostru bezhlavou a dutou se marně snaží hrdě povznésti« (Hor. van 23); (kostra obra opírá nicotu) »o chrámu loď, jež dosud pod střechou« (t. 23); »cynický obchod, bláznivý z ručky do ručky obchod v té atmosféře (židovské) kvete« (1914—18, 32), a pod. často. Ale ani tento způsob není cizí živému jazyku. I v něm se tato inverse vyskytuje, na př. to je našeho tatínka bratr, od zahrady klíček, v pana domácího bytě a pod. Slova toho způsobu, jako je na př. krveprolití, přelíčení, nanebevstoupení a pod., pak ukazují, že byl tento pořádek slov v češtině běžný odedávna. Můžeme tedy předpokládat, že jej Neumann chápe jako zjev přirozený, nikoli jako nouzovou básnickou licenci. Bylo by ostatně velmi zajímavé vědět, užívá-li Neumann tohoto slovosledného typu také v hovoru.

To jsou zhruba hlavní znaky Neumannova básnického stylu, na nichž lze zřetelně pozorovat jeho úsilí o přirozený výraz. Nechci svým výčtem říci, že jsem je postřehl a pochopil všecky, a jejich řadu proto definitivně neuzavírám. Avšak výklad o prostředcích stylistických nelze odděliti od výkladu o jazyce samém, neboť právě jazyk je vnitřní náplní stylistických forem. Zmínil jsem se už zpředu, že řeč Neumannova není stejnorodá. Najdeme v ní slova i obraty vulgární a chlapsky nehorázné, na př.: »větřík volá: Hej, vzhůru, hej holá, vykaď se na to!« (Rudé zp. 9); (po silnici) »hranatý, pouštěje větry a požíraje kilometry… řítí se automobil« (Nové zp. 16); »v kostele modlíš se (selko) po zvyku, však někdo jsi, kdo s bohem se porovná bez velkých cavyků« (t. 80); (v dubnu) »paprsků vůbec všude je! Všecky vykasané! Lýtka jsou plna naděje, podpatky umazané« (Píseň o jed. věci 37). Jsou tu místa připomínající svou prostotou styl lidových pohádek nebo dětskou naivitu Wolkrových básní, na př.: »Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl, všecko svoje do baťochu. Ještě jsem neviděl světa půl. Ze svého štěstí jen trochu« (t. 59); »Marie, moře jsou široširá, plavci jsou krásný stav, leč chudé na všecka moře vozí toliko biograf« (t. 51). Z živé řeči jsou přejatá i deminutiva, jichž Neumann rád užívá, zpravidla ve smyslu pohrdavém, na př. »citečky sladké i bolné« (Rudé zp. 24), »předsudečky« (t. 18) a pod., ale i jinak: »rybníček slunce se dětinsky sminká« (1914—18, 35) a pod. t. 96, atd. Někdy se i tu [150]ozve hrubší tón nebo slovo z terminologie praktické, tedy na hony vzdálené vlastnímu jazyku básnickému: »Kdybych měl odvahu, chodil bych kabátek panský, panské zvyky, do dlaní plivl bych si a dých‘ a vyrazil bych z republiky, vsadil bych na práci, sval a krev poslední groš, na velkou kartu: vydal by železný světa řev dolary pro mou krásnou partu« (t. 59); »koráby starostí a hoří křižují denně po tvém moři, je vysíláš i přijímáš. A tenhle provoz samočinný nečeká ani na pokyny, do smrti hojnost zboží máš« (t. 67). Ty dva poslední příklady ukazují zároveň, jak bývají ty různé prvky jazykové u Neumanna pomíchány: shoditi panský kabátek, plivnouti do dlaní, vyraziti z republiky, vsaditi na sval a krev, železný světa řev, krásná parta, koráby starostí a hoří, samočinný provoz, tedy čistě básnické obraty hned vedle výrazů všedních, lidových, vulgárních i odborných. Příkladem střízlivé občanské všednosti podané básnickou metodou může být báseň Hostem v Praze (1914—18, 27), jejíž valná část obsahuje prostý popis ranní toalety.

Ta nesourodost je zvětšována nadto ještě tím, že se Neumann nevyhýbá ani výrazům čistě knižním. Takové je slovo míjeti ve významu ‚jíti, jeti kolem‘, kterého Neumann velmi často užívá a které je ovšem živé řeči cizí, na př.: »míjejí mimo nás miliony« (Nové zp. 18), »když vlaky míjí« (místo míjejí, t. 17), »všechno, co míjí po jejím hřbetě« (t. silnice, t. 15) atd. Jenom knižní anebo docela jen papírová jsou také na př. slova kýžený (1914—18, 117 aj.), plam (Hor. van 23), lomikam (t.), já mnil (Pís. o jed. věci 12), vezdy (1914—18, 33) atd. Stejně vzdálena živé mluvy je předložka kol (m. kolem, okolo) a spojka leč (m. ale, avšak); obou těch slov užívá Neumann napořád, často docela mechanicky. Podobného rázu jsou i některé jiné útvary a vazby, na př.: ‚stačí svrci habsburské plémě‘ (Rudé zp. 11); »leč srdcí dvé můž zníti jako jeden zvon« (t. 23); (vy statisíce dělníků) »jež stále držány jste v tmách« (t. 19); »z lože vstávaje, nemohu prodrati se k věcem, jež ryzy z ranního slunce se těší« (1914—18, 13); »kolkolem hory, dobrou stará silnice« (= dobrá je, t. 15); »jako by; nám bylo tvořiti špalír« (jako bychom měli, t. 15) atd. K tomu přistupují konečně i zřejmé strojenosti a nesprávnosti, na př.: »synovsky přilnul jsem k této venkovské půdě, ana mě naučila zákony země ctíti, v klín svůj mě kladouc« (1914—18, 9); »do žhavých posměšných očí mu (komusi) hledím, an syčí: Počíná poslední jízda« (t. 34); »náhle vím však, že jsme se dávno neviděli« (t. 30; mohu říci, že jsem náhle uhodil nebo náhle vystřelil, t. j. prudce, neočekávaně, ale nikoliv, že sedím náhle, spím, náhle, tedy také nelze říci vím náhle, nýbrž najednou, naráz); [151](Růženka) »na místo Revoluce napsala Sněženka« (Pís. o jed. věci 21, spr. místo; je v tom rozdíl, řekne-li se sednout si na místo něčí nebo sednout si místo někoho); »jím (životem) prostupujeme (dráty), mu sloužíme dokonale« (Nové zp. 11., m. jemu); »světa vezmeš a dobudeš jen smělostí dobrodruha« (Pís. o jed. věci 59, nemožné zeugma dvou sloves s různou vazbou); (srdce) »jež nikdy nic neželelo« (Pís. o jed. věci 55; želeti něčeho, tedy neželeti ničeho); »chci-li ji (nevěstu) pevně chytiti, plaše však unikne mi« (t. 38); »vštípit ti, že na svobodu nikdo čekati nesmí, nýbrž si ji bráti« (t. 47; nejasná elipsa, neboť nelze rozhodnouti, znamená-li, že si smí svobodu bráti, či že musí ji bráti); (má touha krouží) »kol osy z pravdy nebo ze snu, po které vzletím nebo klesnu a naposled« (t. 49, snad m. a to naposled). U básníka tak čistého, jako je Neumann, vadí i takové nesprávnosti, jako na př. tož (zbytečný provincialismus m. tedy, proto), či m. nebo (či je správné jen v otázkách, na př. být či nebýt?), vyloditi (nepěkný germanismus), děvčice brunátné o strmých ňadrech (můžeme říci stůl o čtyřech nohách, tedy ve spojení s určitou číslovkou, avšak nikoli na př. stůl o uražené noze, dům o rozbitých oknech a pod.), křížem a krážem (m. křížem krážem; smysl takovýchto ustálených rčení je právě v tom asyndetickém spojení, křížem a krážem je stejně chybné, jako kdybychom řekli horem a pádem, láry a fáry m. horempádem, láry fáry a pod.); mezi a nad nimi (m. mezi nimi a nad nimi) atd. — jsou to vesměs věci vybrané z prvních stránek Nových zpěvů. Stejně vadí ovšem i některá nedopatření v mluvnických tvarech, i když už nehledíme vůbec k stránce pravopisné, na př.: div jsem nezešílil (Hor. van 11, m. nezešílel, způsobeno rýmem s mýlil), vezmuvše (1914—18, 120, m. vzavše), na retech (t. 128 a často tak, m. na rtech), (lidské bestie) těla zabíjí (Rudé zp. 28, m. zabíjejí), vlaky míjí (Nové zp. 17, m. míjejí), růže voní (Pís. o jed. věci 12, m. vonějí), lhostejny ke všemu (Nové zp. 11, 17 a j., m. lhostejné; neříkáme lhostejen, tedy také ne lhostejna, lhostejny a pod.), touha marna byla (Pís. o jed. věci 61, m. marná), sednice chladna (1914—18, 20, m. chladná) a pod.

Jen málo se najde slov zcela nezvyklých nebo Neumannem ad hoc utvořených, na př. kůže zhedvábnělá (1914—18, 92), oči vystíněné jako propast (t. 118), tyto chvíle vpolíbené jemně (t. 93), nazrálá pšenice (t. 94), zdůvěrnělý obraz (t. 59), osmědnuvší tělo (t. 92) a j.

Ty strojenosti a nesprávnosti jsou tedy kazy, které nelze dobře omluviti, neboť se jim mohl básník vyhnout. Omluvou je jim leda to, že jich je celkem málo a že se tedy snadno ztrácejí v ji[152]nak čistém slohu Neumannově. Jejich rušivý účinek se pociťuje jenom zřídka. Nyní zbývá ještě doplniti několika slovy výklad o větné konstrukci Neumannově. Charakteristické skupiny slovní, o nichž byla řeč výše, se řadí u Neumanna zpravidla v dlouhé a složité útvary větné, v celé básnické periody. Příkladem takové uměle sestrojené věty může být první strofa básně Noc v Kiškundorožně z knihy »1914—18«, jejíchž čtrnáct řádků je jedinou větou. Občas uklouzne básníkovi věta s konstrukcí jen povrchní a jednotvárnou, na př.: »Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje, …gotická troska, zkřehlá melodie kdys vroucích modliteb a zbožných snů, své věže kostru bezhlavou a dutou se marně snaží hrdě povznésti nad zeleň, která záplavou svou vzdutou ji hrozí navždy pohřbít, oplésti svým větvovím, jež zkvétá, lodyhami, jež k ní se upínají hlodavé« (Hor. van 23). Často vznikají takové dlouhé větné celky spojováním paralelních vět, tedy zas jakousi formou výčtu, na př.: »Mně nesobeckou jen louže ta trýzní, smutkem a bědou, že všecko velké tu zbaběle vyzní, zhyzdí se všecko krásné, že neprodajné tu zbožím na krámku, mlhou vše čisté a jasné, že vznešenost kurví se s krutou nízkostí, vrabeček za orla platí, že cíl a smysl zaprodali vyšší, a vše, co tu živoří, co se tu děje, jen vojna je žabomyší« (Rudé zp. 13). Druhem výčtu jsou i větné celky složené ze samých samostatných vět spojených paratakticky, na př.: »to nejkrásnější, nejhroznější se děje: trubač — zde — přede mnou zdvíhá trubku k ústům, nadýmá tváře, trhá vše kolem sebe, rozdrcuje nás, trárata, trárata, rata, rata, trá — zavírám oči, bolí to, ale sladce, mávám, volám, ale nevím, kde jsem — s očima zavřenýma dívám se jeho směrem (t. vlaku), myslím, že už je ticho, ale jede, jede nesmírně daleko v jakýsi rudý jícen, žíhaný žhavými koulemi, vidím černou siluetu s černými praporky, kytice na prsou lokomotivy je už spálena asi, jede, vrhá se stále hlouběji do ohně, a ten zavřel za ním teď žhavé své dveře« (Třicet zp. 15). Tedy složitá parataxe a hypotaxe, to je nejčastější větný útvar u Neumanna. Je z toho vidět, jak jeho představování a myšlení je plynulé a souvislé. Jednoduchých vět je proti těm dlouhým útvarům dost málo.

Úhrn toho všeho, co jsem řekl o slohu Neumannově, je, že vystačuje s prostředky tradičními. Ze všech těch znaků není ani jediný, aby nebylo lze jej doložiti také z jiného básníka. Osobitosti dosahuje Neumann jen tím, že jich užívá svým charakteristickým způsobem. Přirozenost jeho jazyka a slohu záleží v rozumném úsilí o přesnost a konkretnost výrazu, které jen výjimkou bývá potlačeno zřeteli jinými, na př. metrickými. Proto [153]se mu také podařilo spojiti různorodé elementy jazykové v pevný celek.

Bylo by velmi zajímavé vylíčit dokumentárně vývoj Neumannova způsobu vyjadřovacího od prvních knih až k té periodě, kterou jsem se pokusil popsat »Horkým vanem« (1910—1914) počínajíc, a ukázat, jak Neumann z té starší tradice vyrůstá. Sám jsem nemohl postupovati diachronicky, protože bych nevměstnal všechnu látku do prostého článku, když přece je třeba mnoho citovat. Ale pro kontrolu svých výsledků jsem pročetl i starší knihy Neumannovy a shledal jsem, že u Neumanna jde ruku v ruce vývoj výrazu s vývojem myšlenkovým. »Kniha lesů, vod a strání« (1907—1913) je rozhraním důležitým nejen pro básnické pojetí Neumannovo vůbec, nýbrž i pro jeho vyjadřovací způsob. V ní jsou už z valné části obsaženy všechny charakteristické znaky, jež shledáváme v knihách posledních. Je podivu hodné, že v předmluvě k prvnímu vydání této knihy vytkl K. Čapek, tehdy čtyřiadvacetiletý, zcela správně a takřka prorocky její místo v budoucí historii básnického jazyka českého. Z knih ještě starších se silněji jeví počátky toho Neumannova vývoje jenom v »Hrsti květů z různých saison« (1903—1906), v ostatních jen sporadicky. Nejdříve uzrával výraz Neumannův v epigramech a ve skladbách pojatých ironicky. A zase naopak je charakteristické, že kniha »Bohyně, světice, ženy« (1915, ale některé básně jsou starší) má těch neumannovských znaků velmi málo. Správně ji tedy staví A. Novák v svých Stručných dějinách vedle cesty, jíž se bral Neumannův vývoj. Podrobný výklad o této historii Neumannova výrazového umění by byl zajímavým a důležitým příspěvkem k historii jednoho z hlavních období české řeči básnické vůbec.

Naše řeč, ročník 15 (1931), číslo 7, s. 147-153

Předchozí Ždímati, žmouti

Následující Arnošt Kraus: Milostpaní

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1