Časopis Naše řeč
en cz

Na okraj Machkovy práce o českých a slovenských jménech rostlin

Václav Vážný

[Články]

(pdf)

-

V předvečer své šedesátky vynikající náš srovnávací jazykozpytec Václav Machek, profesor filosofické fakulty brněnské university, obohatil naši literaturu jazykovědnou velmi pěkným a záslužným dílem, Česká a slovenská jména rostlin.[1] V této cenné knize podává Machek etymologický výklad českých a slovenských jmen vyšších rostlin, obsažených v Polívkově „Názorné květeně zemí koruny české“ I—IV (1900—1904) a v Dostálově „Květeně ČSR a ilustrovaném klíči k určení všech cevnatých rostlin“ (z roku 1950). Ovšem výklad etymologický spojuje Machek správně i s objasněním historie jednotlivých názvů: zda běží o slova mladá, utvořená jako český nebo slovenský protějšek odborného vědeckého názvu latinského, či o slova starší, z doby před J. S. Preslem; zda se název vyskytuje v češtině nebo v slovenštině anebo i v jiných jazycích slovanských, nebo dokonce i mimo oblast slovanskou.

Kniha Machkova samozřejmě nechce a nemůže býti úplnou sbírkou všech jmen, která se kdy vůbec u nás vyskytla anebo která žijí posud v řeči lidové. Vždyť je to zatím první práce, první orientační pomůcka o tomto nesmírně rozsáhlém thematu. Pro skutečně celostné dílo z tohoto oboru chybí nám, Čechům i Slovákům, podle [263]správného postřehu Machkova několik základních předpokladů: 1. Souborné vydání a rozbor staročeských rostlinářů a přesné určení starých názvů pomocí moderního názvosloví. 2. Podrobný a spolehlivý soupis lidových názvů rostlinných. (Proto spolu s Machkem upřímně vítáme akci Československé botanické společnosti, která organisuje v zemích českých i na Slovensku systematický výzkum lidových termínů rostlinných; ten nám přinese jistě mnoho nových objevů a cenných překvapení.) 3. Ani vývoj odborného názvosloví rostlinného není u nás dosud zpracován: nemáme dosud takového díla, jako je na příklad v polské literatuře slovník Erasma Majewského. Pro nás hlavními mezníky jsou ovšem knihy Preslovy, ale některé názvy pocházejí i od jiných autorů. Ovšem teprve budoucí podrobný průzkum vývoje odborného názvosloví rostlinného zjistí, pokud nejde o staré názvy lidové, kdy se který název objevuje po prvé a kdo je jeho autorem.

Práce Machkova je tedy prvním pokusem o zpracování české a slovenské terminologie rostlinné; s tohoto hlediska je to v naší literatuře o výzkumu určité konkretní skupiny slovní v české a slovenské lexikální zásobě dílo rozhodně průkopnické, a můžeme hned říci, že je velmi zdařilé.

Co se týče vlastního výkladu slov, už padesát let před vydáním studie Machkovy pokusil se u nás po prvé o tento úkol Polívka v rozsáhlé Názorné květeně zemí koruny české I—IV, 1900—1904. Jeho výklad slov je podle Machka podnes cenný, zvláště u názvů, které jsou umělé výtvory a kde je třeba, abychom dobře znali botanický důvod jejich vzniku. Jinak byla výkladu rostlinných jmen zatím věnována u nás pozornost poměrně jen nepatrná.

Jména rostlin jsou podle svého původu buď lidová, nebo knižní.

Mezi lidovými názvy rostlin upozorňuje Machek zvláště na tři typy názvů: 1. vlčí mák, hadí mlíčí a pod., vzniklé z určitých spojitostí se jmény zvířat, buď z prostého přirovnávání, nebo ze snahy takovými výrazy označit rostliny pro člověka méněcenné, bezcenné, nebo dokonce člověku škodlivé, jež člověk přenechává zvířatům, anebo vůbec z jakékoliv jiné souvislosti se zvířaty; tak na př. kukačka nebo zezulka (Orchis) má své jméno asi proto, že doba jejího květu je zároveň dobou, kdy je slyšet kukačku. Ovšem v mnohých případech rozluštit hádanku vzniku takových slov, majících často paralely v nejrůznějších jazycích světových, může se podařit jen za pomoci bystrého pohledu zkušeného botanika. 2. Názvy typu slzičky panny Marie, pocházející z křesťanského období a ze zvyku přivlastňovat jisté rostliny nebo zvířata svatým, souvisí patrně s legendami a pověstmi o různých svatých a o jejich [264]vztahu k rostlinnému světu; jsou původu lidového i nelidového. 3. Názvy typu lomikámen, vyjadřující ať skutečnou, nebo domnělou léčivou sílu anebo magickou moc rostliny. Zde běží často o slova poměrně velmi starobylá.

Názvy lidové jsou nejrůznějšího stáří. Některé jsou z období praslovanského nebo z doby ještě starší, slova praindoevropská nebo baltoslovanská, většinou známá ještě dnes u všech Slovanů; jsou to především názvy stromů, jako dub, buk, tis, bříza, topol, břest, jilm, lípa, jasan, habr, olše, líska, rokyta (nebo vetla, zatlačené mladším vrba), sosna, jedle, smrk, snad i javor, střemcha, hloh, kalina, jabloň, hruška a jiné. Zpravidla to bývají slova isolovaná, bez spojení s nějakým základem slovesným nebo jmenným, tedy slova dále neprůhledná. Nejsou také všechna domácími slovy vzniklými na jazykové půdě indoevropské; některá z nich byla přejata z některého neindoevropského jazyka původního obyvatelstva praevropského: takovou reprodukcí slova neindoevropského vzniklo slovo jedle stejně jako litevské eglé anebo pravděpodobně i řecké elaté (v Úvodu na s. 9 a dále na s. 35). Ovšem zůstává zpravidla těžká otázka nebo nerozluštitelná hádanka, jak ta slova v onom praevropském cizím jazyku původně skutečně vypadala.

Zjištění, že to nebo ono slovo je praslovanské nebo praevropské, má i zvláštní význam v linguistické archeologii: jako jiné typy slov ukazují nám výhled na kulturní a sociální poměry našich předků, tak tato skupina slovní podává nám svědectví, že staří Slované už znali tyto rostliny, že rostly na jejich území. Taková slova pomáhají nám pak určit oblast, kde staří Slované v evropském pravěku žili. Tak výše uvedená starobylá terminologie stromů dosvědčuje, že pravlast Slovanů byla v krajině s poměrně značným bohatstvím stromů, jež se shoduje se stavem stromů severoevropských, jaký nacházíme na př. v Německu, v zemích severských, na Litvě, v Lotyšsku a p. Sledujeme-li však paralely těchto starých názvů v jiných jazycích indoevropských, zjišťujeme, že na př. ve staré indičtině výrazy pro podobné stromy většinou nenacházíme; rovněž jihoevropské jazyky, řečtina a latina, zpravidla nemají obdobná slova. Vysvětlení této věci podává skutečnost, že se květena Indie i zemí jihoevropských podstatně odlišuje od flóry naší.

Jinak — a to nejen na oblasti slovanské — u jmen stromů setkáváme se poměrně dosti často se zajímavým zjevem: se změnou významu. Tuto věc ukazuje Machek na př. na jménech pro smrk (35), modřín (36), jalovec (38), vrbu (132) a j. Tak na př. starobylé názvy jistých druhů vrby nebo obecné jméno pro vrbu vůbec, rokyta a vetla, byly zatlačeny novým slovem vrba, starobylým názvem z původního hromadného jména *vьrbьje „proutí“. Tato [265]záměna významu dá se těžko vysvětlit; snad souvisí nějak se stěhováním Slovanů: staré jméno odchodem do nových zemí uvolněné bylo přenášeno na stromy nově poznané (Machek, 36).

Rovněž starobylé názvy některých kulturních rostlin, obilnin a p., v souvislosti s výrazy pro rolnictví dokazují, že se Slované již v době praslovanské věnovali hospodářsky významnému zaměstnání, rolnictví. Jsou to prastaré názvy jako rež (původně *rъžь) pro žito; žito, původně asi obilí vůbec pro výživu; pýr (praslovanské *pyrъ), původně pšenice nebo nějaký její druh, později zvrhlá pšenice, pýr, když pro vlastní pšenici bylo vytvořeno slovo nové, rovněž starobylé, pšenice; ječmen, oves, jetel, hrách, bob, čočka, (stč. sočovice — vedle starobylého praslov. názvu *lęťa), česnek, tykev, dýně, řepa, kopr, mrkev, mák, proso, len, konopě a j.

Zvláštní vrstvu rostlinných názvů tvoří ovšem slova pro stromy ovocné, které se dostaly k nám podobně jako do Německa nebo k jiným slovanským sousedům z jižní Evropy prostřednictvím Římanů nebo Řeků, v raném anebo pozdějším středověku; jsou to na př. kaštan, višně, třešně, mandle, moruše, mišpule, broskev, švestka a j. Je velmi pozoruhodné, že se podle těchto ovocných stromů zpravidla nevytvořily u nás, ani u jiných nám blízkých národů názvy místní, kdežto naproti tomu setkáváme se s bohatstvím takových názvů utvořených podle starobylých praevropských stromů, o nichž byla zmínka výše.[2] Z ovocných stromů jedině názvy jabloň a hruška pocházejí z dob mnohem starších: prvé, jak se zdá, je starobylého domácího původu; druhé se jeví jako prastaré slovo převzaté; proto je dost místních jmen nazvaných podle nich: Jablonec, Jablonica, Jablonné, Jabloňové, Hrušov, Hrušové, Hrušovany a j.

Podobně zajímavé by bylo sledovat jména cizích kulturních rostlin jiných, hlavně z široké oblasti zelenin, které k nám přišly v období římském většinou prostřednictvím německým. Je to na př. kapusta (na Moravě a na Slovensku kel), ředkev, vikev, cícer, cizrna, stč. opich nebo miřík (vystřídané pozdějším celer), pór, fenikl (dříve zvaný kopr vlaský), kerblík nebo starší třebule a j.

V pozdějších stoletích dostaly se k nám ještě další kulturní rostliny většinou i se svými názvy hlavně učeným prostředím, vlivem klášterů, kde se pěstovaly léčivé byliny i okrasné květiny nebo keře, z latiny středověkých lékařů a lékárníků anebo z ovzduší panských kuchyní a p. Jsou to na př. anýz, kozlík (Valeriana), ibišek, koriandr, levandule, arnika, routa, lilie (jejíž staročeská [266]podoba lilium se podnes dochovala v lidových rčeních čistý, nevinný jak lilium), růže, narcis, astra, rezeda, starší čes. paštrnák (Preslovo paštinák), petržel, špargl (jinak už v staré češtině chřest) a j.

K těmto rostlinám přibyly pak v počátcích novověku nebo v dobách následujících hojné rostliny z Orientu a z Ameriky, jako brambory (Machek pochybuje o výkladu slova z *branibor, t. j. braniborský, pruský plod, a vykládá je jinak: z bambol, t. j. nč. bambule, „něco kulatého“; já však věřím spíše výkladu staršímu, opírajícímu se o obdobné tvůrčí paralely jako místní slov. švábka = švábská, jihoněmecká plodina a jiná); pohanka (přišla k nám v 15. stol. z východní Evropy prostřednictvím Mongolů a Tatarů; i její názvy ukazují na cestu, kudy se dostala ke Slovanům; srov. východomor. a slov. tatarka, místní slov. hrečka, „řecká rostlina“ a p.); okurka (Slované poznali okurky z Byzance; do našich zemí se dostaly v 16. stol. — snad z Polska); šafrán (pronikl k nám ze Středozemí a tam se dostala jeho kultura od Arabů); tabák (název český jako ve všech západoevropských jazycích původu amerického; slov. lid. dohán z maď. dohány) a j.

Co se týče názvů pro ostatní rostliny, shledáváme se u nich s jedinečným množstvím nejrůznějších způsobů tvoření. Některé se obrážejí i v jiných jazycích neslovanských, tak na př. prastará slova blín, čemeřice, jmelí, vřes, kapraď, leknín, lopucha, lebeda, jahoda, malina, brusinka a j.; jiné jsou obecně slovanské, jako kopřiva, máta, vraní oko, čistec, bedrník, divizna, krušina, pelyněk, podběl, rdesno a j.; jiné, a to je většina z nich, české a slovenské anebo jen české nebo jen slovenské, tak na př. bodlák (slov. bodliak), bolehlav, brčál (lid. staré barvínek, slov. brčial, barvienok), bazalka, hyacint, jitrocel (slov. jatrocel, stč. a spis. slov. skorocel, dial. kolocier a p.), kokořík (slov. kokorík), konvalinka, posed, stračka (stč. stračie nóžka, slov. stračia nôžka), tulipán a j. A i některé takové typicky české nebo slovenské výrazy budí dojem vysokého stáří; sem patří rozhodně staré české názvy pro léčivé, kouzelné nebo jedovaté byliny jako oměj, oman, rulík (vlastně původně ľulík, srov. i lilek, Solanum a lilík, Nicandra), ocún, kozlík (Valeriana — starší asi název byl odolen), třezalka, popenec (staročesky poponec), stulík, úročník, jaterník, chřest (stč. chřěst, chřěšč, pův. nechrast, nechřěst, znamenající asi tři rostliny 1. netřesk, 2. druh pelyňku, 3. chřest, chránící proti hromu), mlíč, chrastavec a j.

Názvy rostlin závisí zpravidla na zájmu anebo dojmu, jaký vzbuzují. Za starých dob, kdy lidé používali rostlin jako léčivých prostředků anebo požívali i divoce rostoucí byliny, přesně tyto rostliny rozlišovali. Ale tyto názvy netrvaly vždy pevně, takže během dob mohly býti nahrazeny novými jmény, často i slovy [267]převzatými, třebaže bylo zde staré slovo domácí. Tak na př. starý český název kopr vlaský (rostliny původem z jižní Evropy) byl nahrazen slovem fenykl ze středolat. feniculus; stč. název kuří mor (z lat. morbus gallinae) byl vystřídán původně jen lidovým výrazem drchnička; staročeské názvy pro celer, opich a miřík, oba německého původu, ustoupily novějšímu výrazu celer, rovněž přejatému z němčiny (z bavor.-rak. Zeller).

Je pochopitelné, že stará jména nemají rostliny, které neměly léčebných nebo vůbec magických účinků ani neměly žádného významu pro hospodářství. I z naší flóry můžeme uvésti z Machka pěkné příklady tohoto zjevu. Tak na př. nemáme starobylá jména pro sasanku (Anemone); odborný název sasanka — nejasného původu — vyskytuje se asi po prvé v Preslově Všeobecném rostlinopise z r. 1846.

Přehlížíme-li tedy naše jména rostlinná s hlediska historického podle přibližné doby jejich vzniku, pozorujeme, že velká většina jich je mladší než praslovanská, že vznikla až v době samostatného života českého a slovenského. Běží zde však o slova různého zeměpisného rozšíření; některá pronikla a ustálila se na širší, jiná na menší oblasti našich národních jazyků. Samozřejmě však názvy rostlin jsou závislé na rozšíření jednotlivých jejich druhů. O výskytu rostlin rozhodují poměry klimatické, terénní, hospodářské a jiné; některé rostliny se vyskytují jen v polohách nižších, jiné ve vyšších a pod.; názvy rostlin jsou pak závislé na jejich rozšíření. A tak úplný přehled by vyžadoval co největšího počtu zachyceného materiálu. Dále v některých případech dovede lid rozeznat jednotlivé druhy rostlin. Tak na př. v jihozápadním okrajovém nářečí českém na Stašsku v okrese vimperském rozlišují pětižilku (jitrocel kopinatý) od ítrocí (jitrocel větší a prostřední), ale v jiných případech používá lid téhož názvu pro několik druhů rostlin. A pak rostliny, které se vyskytují ojediněle, nebývají dobře známy a jednotlivci si pro ně vytvářejí osobní, jim vyhovující pojmenování, takže souvislý soubor jmen není možno dobře zachytit. Zatím však s hlediska jazykově zeměpisného známe naše lidové názvy rostlinné zcela nedokonale, takže musíme čekat ještě na sbírku Botanické společnosti nebo na jinou dotazníkovou anketu slovníkovou, která nám v té věci poskytne podle možnosti co nejúplnější materiál a přinese jistě mnoho cenných i zajímavých objevů.

Je skutečně překvapující, kolik lidových názvů rostlinných uniklo zatím našim dialektologům: sám jsem si zjistil i na svých kusých materiáliích, co jmen českých a slovenských zůstalo utajeno [268]Machkovi pro jeho práci. Jako ukázku uvedu jenom několik příkladů ze šesti různých nářečních oblastí českých a moravských.

1. Z lidových jmen rostlin objevují se v samém středu Čech na Křivoklátsku u Machka neuvedené, většinou asi ještě nikým nezachycené názvy jako bobky, samorostlík klasnatý (Actaea); bohatá chudoba, husečník písečný, huseníček (Arabidopsis); čertový lejko, lýkovec obecný (Daphne), srov. starobylý lidový název vlčí lejko (lýko); čertův zub, žindava (Sanicula); dížičky, dutohlávka pohárovitá; hojílek, jitrocel větší (Plantago); honzík, begonie; husí cejpky, kontryhel (Alchemilla); chvoj, chvůj nebo chvuj, borovice (Pinus); kabijáč, bukvice lékařská (Betonica); karhánek, ponkava(?); karsipenedek, kuklík obecný (Geum); v názvu tom se skrývá staročeské i dnešní nářeční benedykt z lat. benedicta herba (Machek, 105); srov. i lidové názvy kardubenedyk, karbybenedyk, kordybenedyk pro rostlinu „benedykt“ (Cnicus benedictus; Machek, 257); klenka, javor, klen (Acer); komeníček, bika (Luzula); srov. s obdobného hlediska vzniklé lidové názvy čertíček, cikánka a p.; koňský chcánky, kohoutek luční (Lychnis); kozí nebo zlatý jetel, čilimník odvislý (Cytisus); křehká důra, netykavka obecná (Impatiens); srov. mor. křehká zelina; májový koření (též márinka), mařinka vonná (Asperula); modlany, pomněnka bahenní (Myosotis); nevěsta, kopretina (Chrysanthemum); oběťový koření, komonice bílá (Melilotus); perlová svíčka, divizna knotovkovitá (Verbascum); srov. něm. Himmelsbrand i pravděpodobný Machkův výklad slova divizna, v jehož prvé části mohl by býti skryt název pro lampu (Machek, 209); prasečí tráva, mochna husí (Potentilla anserina); proseček, rozchodník skalní (Sedum); provázky, mochna plazivá (Potentilla reptans); sekáč, plicník lékařský (Pulmonaria officinalis); smeklice, metlice (Deschampsia); srov. smetlice; smradlavej heřmánek, rmen (Anthemis); smradlavej muškát nebo štěničník, též čapí nůsek, kakost smrdutý (Geranium); šalamoun, rulík zlomocný (Atropa); srov. šalamounek (Aconitum napellus); švestka, bažanka ozimá; švestička, vraní oko (plody) (Paris), upomíná na názvy západní: latinské, německé, francouzské a p. (srov. Machek, 271); větrovka, máta peprná (Mentha piperita); vondrák (též modrák), chrpa (Centaurea) a j. — Podle rukopisného materiálu dr. Vladimíra Vaclíka.

2. Ze Stašska v jihozápadním okrajovém nářečí českém, speciálně ze samých Stach, jedné z bývalých osmi rychet Královského hvozdu na území bývalých královských svobodných sedláků, Králováků: bochánky, slez okrouhlolistý (Malva), též slízí; kominíčky, bika (Luzula); korunka Pána Jéžiše, kuklík potočný (Geum); krejcárky, penízek rolní (Thlaspi); srov. stč. haléřové sémě, haléříky [269](Machek, 62); květec (též blaťouch, žluťák), blatouch (Caltha); srov. stč. květec, oko volové, volovec, volské oko (Buphthalmum); paple, topolovka (Althaea rosea), z něm. Pappel, Rosenpappel a p.; pětižilka, jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata); jinak pro jitrocel velký (Plantago maior) užívají zvláštní podoby střed. rodu ítrocí; válečky, rdesno (Polygonum); srov. válečka po prvé u Slobody (Brachypodium; Machek, 279); žebrácký knoflíky, lopuch (Arctium). — Podle Mileny Grygové.

3. Z jihozápadního koutu Moravy z okolí Telče, z okruhu obcí od ní na západ (Krahulčí, Mrákotín, Praskolesy), patřících k nářečí jihočeskému: bochničky nebo kloboučky, svlačec polní (Convolvulus); cizrdle, angrešt, keř i plod (Ribes grossularia); mateřička, mateřídouška (Thymus); trpik, puškvorec (Acorus); vostřejška, ostříž (Carex). — Podle Františka Holce.

4. Z oblasti hornohanácké, z bývalé nejsevernější výspy českého živlu na severní Moravě, na Zábřežsku, z obcí Dlouhomilov, Brníčko a Strupčín: borek, borovice (Pinus); burda, krmná řepa (Beta); margole, meruňka (Prunus armeniaca); paradajka, rajské jablíčko (Solanum lycopersicum); plocar, dýně (Cucurbita pepo); tím se potvrzuje Schlosserův doklad plucar z lidové řeči moravské před více než sto lety; kateřenka, chrysantema; pomprlik, pampeliška (Leontodon); pchál, bodlák (Carduus). — Podle Stanislava Boxana.

5. Z obce Jankovic severovýchodně od Holešova z okrajové dialektické oblasti východohanácké: bor, borovice (Pinus); divina, divizna (Verbascum); připomíná podobné názvy jinoslovanské, především ruské; chuť, mačka polní (Eryngium); zatím bylo doloženo jen na Valašsku (Machek, 155); kominář, toten lékařský (Sanguisorba officinalis); srov jinde u nás černohlávek, rus. černogolovnik a p. (Machek, 108); kudłačka, bika ladní (Luzula); srov. lidové chlupaňa, chlupatica a pod.; jinak lašské kudłač, angrešt; kudłaty, chlupatý; poscanka, svízel povázka (Galium); spošč, spoščka, vratič obecný (Botrychium); talíře, kopretiny (Chrysanthemum); václavka, astra (Aster); žluté tulipán, kosatec (Iris). — Podle záznamů Vladimíra Šimka.

6. Ze Studénky v bývalém opavském Slezsku na trati Praha—Bohumín zhruba mezi Suchdolem a Svinovem: bojovnik, meduňka lékařská (Melissa); srov. lid. č. rojovník, pol. rojownik a výklad lidových názvů (Machek, 200); kokotek, kohoutek (Lychnis); kořeň sfateho Jana, též krevniček, krvavnik, třezalka (Hypericum); srov. stč. svatého Jana kořenie a p. (Machek, 148); kuřiřič (kuří řiť), petrklíč (Primula; srov. Machek, 48 a 172); dubek, všesfatnik, kryzantema, listopadka, chrysantéma; hadrych, plevel, ohnice [270]s hořčicí (Raphanus raphanistrum); podobně podle Horečky na Frenštátsku (Machek, 60); plucar, dýně (Cucurbita pepo); podobně výše z horní Hané. — Podle dr. Zdeňky Sochové.

Povšechně je zajímavé, že v okrajových nářečích jsou zachována stará slova, jinde už zaniklá, nebo jejich starší znění; tak na př. starší český název pro kukuřici: indická nebo turecká pšenice, turecké žito žije podnes v nářečním slovenském turecké žito, turkyňa a p., nebo starší české nyšpule = mišpule, slov. mišpuľa v místním slovenském nyšpuľa; podobně v okrajových nářečích vyskytují se slova souvisící s jinými jazyky slovanskými anebo se sousedními jazyky neslovanskými; tak na př. je zajímavá ukrajinská vrstva názvů rostlinných na Valašsku, ukazující na souvislost Valašska s pastýřskou kulturou karpatskou (ukrajinskou).

Práce Machkova sleduje ovšem i cíl praktický: poučením o původu názvů snaží se pracovníkům v české a slovenské botanické teminologii ukázat, kde je možno ještě dále toto názvosloví zdokonalovat.

Co se týče pevného odborného názvosloví, snaha o ně patří až nové době. Jako základní mezník správně označuje Machek Preslovu knížku Flora Čechica — Květena česká z r. 1819. V ní připojil Presl ke každému jménu název český. Pokračováním této práce je velkolepě založený, bohužel však nedokončený Rostlinář a pak souborný, ale stručný Všeobecný rostlinopis (I—II, Praha 1846), kde vedle odborných názvů uvádí Presl i hojně českých jmen vedlejších, „národních“, slovanských, mezi nimi i mnoho názvů lidových. Vedle prací Preslových a Pohlova Tentamen florae Bohemicae (Praha 1814), jednoho z Preslových pramenů pro domácí lidová jména, ještě z prvé polovice 19. stol. pochází německy psaný klíč moravské květeny od Jos. Cal. Schlossera (v Brně r. 1843), a zvláště pak z doby asi o deset let pozdější tři díla, znamenající další vývoj nebo ustalování dosavadní terminologie: Opizův Seznam rostlin květeny české (1852), Slováka Daniela Slobody, evangelického faráře na valašské Rusavě, vynikajícího matematika a botanika, Rostlinnictví (1852) a opět slovenského spisovatele, lékaře a botanika, Gustava Reusse, Května Slovenska (1853). Ocenění těchto prací podává Machek v úvodu k své studii.

Po významném díle Reussově už nebylo velkých změn v české a slovenské terminologii botanické. Podstatnější novinky přineslo teprve nejnovější dílo Josefa Dostála, Květena ČSR a ilustrovaný klíč k určení všech cevnatých rostlin (Praha 1950), kodifikující a rozhojňující dosavadní výzkumy a přinášející i hojně nových jmen. Nejpozoruhodnější novinkou Květeny Dostálovy je skuteč[271]nost, že je v ní každý rod opatřen i jménem slovenským, a to péčí prof. Jána Novackého. Tím poskytuje toto dílo po prvé úplnou slovenskou terminologii pro všechny druhy našich rostlin cevnatých. Je to terminologie vcelku velmi zdařilá, opatrně postupující při tvorbě nových termínů, opírající se zčásti o terminologii českou. Plně však souhlasím se zásadní připomínkou Machkovou k terminologii Novackého: Jistě může vésti k zbytečnému nedorozumění, jestliže se v odborné terminologii slovenské a české stejným jménem označují různé rostliny nebo různé rody rostlinné; tak na př. potočník (v češtině rod Berula, v slovenštině Sium), čes. andělika (Archangelica), slov. anjelika (Angelica); čes. dýně (Cucumis), slov. dyňa (Citrullus) a j. Zde, myslím, moudrou dohodou obou našich odborných komisí, české i slovenské, mohlo by se dosáhnout žádoucí shody terminologické, bránící zbytečnému nedorozumění. Jinak rozumí se, že ani poměrně zdařilá a dokonalá dnešní terminologie česká a slovenská není bez některých nedostatků; sama studie Machkova ukazuje svými výklady o původu názvů na vhodné možnosti terminologických oprav. I s tohoto hlediska je práce Machkova velmi záslužná.

Jak jsme se zmínili již výše, dílo Machkovo sleduje především cíl etymologický. Původně bylo zpracováno na základě druhého vydání Polívkova Klíče, upraveného Dominem a Podpěrou. Později hotová práce byla přerovnána a doplněna podle Dostálovy Květeny.

Co se týče postupu své práce, Machek z důvodů technických podává etymologické výklady většinou bez vědeckého aparátu, t. j. bez podrobného citování a hodnocení starších výkladů; zpravidla uvádí jen výklad, který pokládá za správný nebo pravděpodobný.

Pro uspořádání látky zvolil si správně způsob roztřídění podle rostlinných čeledí a rodů. Další třídění Dostálovy Květeny na kmeny, oddělení, třídy, řády a podčeledi Machek nepřevzal, neboť pro poslání jeho knihy zcela dobře vyhovuje jen zřetel na čeleď, do níž rostlina náleží, t. j. zřetel na skupiny vyznačující se podobností tvarovou, která je ostře odlišuje od čeledí jiných. Vždyť také názvy rostlin přenášejí se z jednoho rostlinného rodu na druhý, zpravidla jen uvnitř jedné čeledi (na př. motýlokvětých čili vikvovitých a j.); rozhodně mnohem vzácnější jsou příklady terminologických záměn mezi dvěma různými čeleděmi.

Tento referát neklade si za úkol vyrovnat se s jednotlivými bystrými a srovnávacím materiálem bohatě podloženými, střízlivými výklady Machkovými, pochopitelně ne vždy konečnými: [272]často ne už proto, že scházejí mnohdy ještě i materiálové předpoklady pro jejich definitivnější hodnotu; chce však především upozornit širokou obec čtenářů Naší řeči na velmi cennou a poučnou knihu Machkovu, ukazující na rozsah, povahu a původ naší lidové i odborné terminologie botanické, i vybídnout je, aby si sami podle svých zkušeností zvlášť pečlivě ověřili dokumentární hodnotu jeho díla a vynasnažili se případnými opravami nebo doplňky terminologie rostlinné z krajů českých a slovenských přispět ještě k plnějšímu a přesnějšímu poznání, zaznamenání i výkladu lidových názvů rostlinných.

U velmi hodnotné práce Machkovy jsem však postrádal jednu kapitolu, která je ovšem velmi složitá a na kterou se asi autorovi nedostávalo potřebného poklidného času: shrnující synthetický závěr, který by se vyrovnal se souborem otázek týkajících se české a slovenské terminologie rostlinné, jejího původu, charakteru, vztahu k ostatním oblastem slovníkovým a rozšíření a podal v zkratce výsledky jedinečně svědomitého a usilovného bádání autorova. S tohoto hlediska dovolil bych si připojit ke knize Machkově ještě aspoň několik všeobecných postřehů a poznámek.

Vcelku je nespornou skutečností, že se česká a slovenská lidová jména rostlin v rámci ostatní nářeční zásoby slovní projevují jako lexikální oblast zatím poměrně ještě velmi málo probádaná a téměř nevyčerpatelná: jsou rozhodně mnohem hojnější než lidové názvy zvířat a jsou ještě daleko méně zachycena a prostudována.

Rovněž je pozoruhodné, že v terminologii rostlinné bezpečných jazykových spojitostí je nesporně mnohem méně než u jmen zvířat. Názvy rostlin připouštějí totiž etymologické výklady méně často než jména zvířecí, i když jsou třeba relativně stejně starobylé, indoevropské nebo praevropské, protože bývají společně doloženy jen v malém počtu jazyků. To platí na př. i o výše uvedené prastaré slovanské terminologii stromů. Podobně i u jiných rostlin překvapuje množství názvů etymologicky více méně nejasných, ba i zcela záhadných. To platí na př. o jménech rostlin jako proso, jmelí, koukol, chrpa, pupava, orsej, brslen, kokoška, třezalka, křivatec a j. i o umělých názvech Preslových a j., jako tařice, tořice, zimostráz, protěž a p.

Jinak však jako jména zvířat i lidové názvy rostlin charakterisuje — jak dokumentárně vyplývá z přečetných dokladů v knize Machkově — jedinečné bohatství tvoření synonymních, obrazných, metaforických názvů v nejširším slova smyslu, výrazů obrazně nebo zvukově expresivních, které vznikaly nejrozmanitějšími způsoby, nejednou i z rozhovoru matky s dítětem, t. j. z řeči dětské. Někde [273]možno zachytit etymologickou souvislost takových slovních novotvarů, jinde běží o spontánní zvukomalebné tvoření nebo deformaci starých neprůhledných slov rozmarnou hříčkou nebo souhrou hlásek, vymykající se normálnímu hláskoslovnému vývoji. Sem patří názvy jako pampeliška (pampališka, pampuliška, pampeluška, pamprléška, pamprlica a p.), v nichž jen zasvěcený etymolog poznává původní staročeské a dosud v některých našich nářečích zachované pleška, to jest rostlina připomínající mnišskou hlavu, kněžskou pleš (Machek, 233); puškvorec (staročeské prustvorc, prsné kořenie, nářeční prustvorec, pruškvorec, bruškvorec, bluškvor, proškorec, piškvorec, šišvorec a j.) z něm. Brustwurz (Machek, 300 a 301); etymologicky záhadný heřmánek (sloven. hermánok, hermančok, harmánok, harmanček, harmún, armanček, marmíček, mor. hřmění, řmnění a j.; Machek, 244 a 245).

Jako v jiných úsecích lidového slovníku i v lidovém názvosloví rostlinném bylo by možno rozlišovat typy slovní poměrně pevné, stálé a typy se značnou slovní proměnlivostí, ať s různými deformacemi starého názvu, anebo s větším nebo menším počtem synonym ať (relativně) skutečných, užívaných na stejné nářeční oblasti, nebo krajových, t. j. rozdílných podle krajů.

Jistě by se ukázala spojitost názvů pevných, neproměnně stejných pro velké jazykové a nářeční celky s užitečností, důležitostí a hospodářským významem rostlin jimi vyznačených. Klasickým příkladem takového od pravěku věrného, pevného zachovávání názvů jsou jména starobylých stromů evropských, které jsme uvedli výše. Ať jde o dub, lípu, jasan a p., už pravěký člověk dobře znal a rozlišoval tyto stromy, jakost jejich dřeva, zvláštní možnosti jejich využití a pod. Proto zůstávají po celá staletí, ba tisíciletí tyto názvy bez proměny a jsou nespornou součástí základního slovního fondu. — Ovšem jinak je tomu u plodin, rovněž hospodářsky velmi významných, které se k nám však dostaly podobně jako do jiných evropských zemí v době novější, jako jsou brambory, kukuřice, pohanka a j.; ty — především brambory — vykazují hojně krajových synonym, v nichž se často obráží i cesta, kterou k nám pronikly. Opět je to skutečnost známá i z jiných jazykových oblastí evropských.

Na druhé straně u mnohých rostlin nacházíme velké bohatství a rozmanitost nářečních názvů: představují se tedy jako slova nestálá nebo proměnlivá. Obyčejně — ve shodě s obdobnými poměry na jiných úsecích lidového slovníku — se soudí, že u rostlin stejně jako u zvířat nejpříznivější podmínkou pro velkou rozmanitost názvů je okolnost, že běží o rostliny, které prostého člověka poměrně málo zajímají, že nejsou ani užitečné, ani škodlivé nebo [274]nebezpečné, nemají žádného vztahu k hospodářství, nemají žádný význam pro venkovského člověka a jeho potřeby, jsou tedy pro něho bezcenné. Nezájem o ně nebo lhostejnost k nim se projevuje výrazy přibližnými nebo neurčitými, proměnlivými podle nářečí anebo i v témže nářečí podle jednotlivých individuí proti jedinečným a přesným názvům v jiných případech. Ovšem vedle tohoto malého zájmu venkovského člověka o některé rostliny vedou ke zvyšování počtu místních synonymních názvů velmi pravděpodobně i jiné okolnosti: pojmy některých rostlin patří rozhodně k pojmům, k nimž se připojují vedlejší odstíny, vyplývající buď ze světa představ smyslových, především z jejich dojmu optického, že jsou na př. příliš nápadné, tak na př. blatouch a podobně i pryskyřník nebo upolín, svítící přímo svými květy, z odkazu elementární mythologie, že běží o rostliny magické, léčivé a p., anebo z pocitu hodnocení; rozhodně k proměnlivosti slov vede i skutečnost, že jsou už mluvícímu nejasná nebo neprůhledná. Co vedlo na př. přímo k obrovské variabilitě názvů sedmikrásy (Bellis)? Jistě je to i její bezcennost, možná i její Machkem předpokládaný starý název *stokrátka, který se stal časem neprůhledný, podoba květu, lidová pověra, soudící z množství „chudobek“ na jaře na neúrodný hladový rok a p. (Machek, 237 n.). Anebo podívejme se na bohatství názvů u kopretiny bílé (Chrysanthemum), kde bychom doklady Machkovy (na s. 246 n.) ještě mohli rozhojnit názvy tam neuvedenými, jako kravský, volský nebo buličí voko; bochníčky, talířek, slunéčko, panská tráva, (velká) chudobka, kačenka, beraník, mládenec, vdova, lejthar, panský lejthárek a j.; zde opět nesmírnou proměnlivost názvu můžeme vysvětlit několika z výše uvedených činitelů. Anebo z bezpočtu jiných dokladů uveďme ještě alespoň jeden, lidové názvy pro ocún, jejichž proměnlivosti můžeme s Machkem velmi dobře porozumět: 1. starobylý název ocún (z *otjunъ omlazující se, kvetoucí na podzim, kdy ostatní příroda odumírá) se stává nesrozumitelný; odtud vznikají deformace jako na Litomyšlsku bacoun; 2. rostlina je nápadná a) pozdní dobou květu; odtud názvy jasienka, jesenka, mrazová sestrica; b) podobou rostliny, když kvete, že nemá listy: naháč, naháček, nahál, nahálek, nahá ženská, holopanna; c) jarní dobou plodů a jejich podobou: barani kuľe, bujakovo (= býkovo) vajce; d) tím, že její květy jsou na lukách samy, jako osiřelé: sirotka, sirôtka; e) jedovatostí: hadula a j. (Machek, 264).

To bylo jen několik ukázek širších jazykových výhledů a souvislostí, vyplývajících ze zajímavé a podnětné práce Machkovy.

Machkovo dílo Česká a slovenská jména rostlin má rozhodně základní význam pro všestranné poznání naší lidové i odborné [275]terminologie rostlinné, poskytujíc cenná poučení nejen jazykozpytcům, nýbrž i botanikům, majícím na mysli stálý rozvoj svého vědeckého názvosloví. Nadto ještě ukazuje na nevyčerpatelnou, věčně živou tvůrčí účast českého a slovenského lidu na tvoření našeho slovníku. Jak rádi bychom uvítali studii o českých a slovenských jménech zvířat jako velmi potřebnou paralelu k práci Machkově. Věřím, že málokdo by byl k tomuto úkolu tak povolán jako autor průkopnické práce o českých a slovenských jménech rostlin.


[1] Václav Machek, Česká a slovenská jména rostlin. Vydalo Nakladatelství Československé akademie věd v řadě Studie a prameny. Praha 1954, 366 stran, 54 Kčs.

[2] Tak na př. jsou poměrně hojná jména místní podle tisu: Tisová, Tisovec, Tisovník, Tisí a p., ač se dnes tis vyskytuje u nás již jen málo.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 9-10, s. 262-275

Předchozí Karel Janáček: Václav Machek šedesátníkem

Následující Josef Filipec: Zaostati, zaostávati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1