O jazyce literárních děl Aloise Jiráska

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Nepočetná česká literatura o jazyce literárních děl, chudá zejména na konkretní rozbory a charakteristiky jazyka a stylu jednotlivých našich spisovatelů jak starších, tak současných, byla v poslední době obohacena studií o jazyce autora, který náleží k našim největším a nejčtenějším, studií Karla Horálka O jazyce literárních děl Aloise Jiráska[1]. Není pochyby, že tato práce přijde vhod nově oživenému zájmu o t. zv. umělecký jazyk a že ji zejména uvítají vnímavější a pozornější čtenáři Jiráskových knih, kterým má — podle autorova záměru — ukázat, „jakými jazykovými prostředky dosahuje Jirásek umělecké účinnosti svých děl, jakým způsobem souvisí umělecká hodnota Jiráskových spisů s jejich jazykovým ustrojením“ (str. 3).

Jiráskovo dílo, stále živé a mimořádně působivé, budilo již dříve — a u nás jako jedno z prvních — pozornost jazykovědců, kteří se při něm zamyslili nad složitými otázkami uměleckého využití jazykových prostředků a nad problematikou řeči jako základního materiálu uměleckého díla. Nehledíme-li k drobnější popisné práci V. Mosteckého O jazyce románů Jiráskových v prvním ročníku Naší řeči (1917, str. 161—166), v níž jsou rozebrány Jiráskovy výrazy pro barvy a zvuky a vyzdviženo jeho umění zachycovat jejich jemné odstíny, a to především podle materiálu z kroniky „U nás“, přistoupili již o Jiráskových sedmdesátinách roku 1921 k jeho dílu dva filologové, aby rozebrali dva zvláště výrazné rysy jazykové stránky Jiráskových děl.[2] Bohuslav Havránek v studii O dobovém zabarvení jazyka u Jiráska ukázal (zejména rozborem románů „Mezi proudy“ a „Proti všem“), jak a v čem Jirásek svůj jazyk archaisoval; odborně posoudil spolehlivost a autentičnost Jiráskových archaismů a upozornil zároveň i na prameny, z nichž Jirásek přitom čerpal, a jak materiál umělecky přetvářel.[3] Stať Kv. Hodury Nářečí ve „Vojnarce“ a v „Otci“ si všímá nářečního materiálu z obou vesnických dramat a zjišťuje, že Jiráskova řeč je tu v hláskosloví a tvarosloví po stránce dialektologické zcela spolehlivá, kdežto ve skladbě a slovníku je uměleckým využitím lidových prvků. Výsledky obou prací, jak Havránkovy, tak Hodurovy, platí v nezten[180]čené míře podnes a Horálek se o ně na příslušných místech opírá; nadto — vedle vlastních závěrů — usiluje o to, aby přehledným uspořádáním látky nejen přístupně seznámil čtenáře s hlavní problematikou jazykové složky uměleckého mistrovství, po mnohé stránce dosud nezcela ujasněnou, ale aby jim také podal návodné poučení, jak pozorovat Jiráskův jazyk v celé jeho složité a mnohotvárné podobě.

Úvodní kapitola je věnována theoretickým základům studia t. zv. umělecké mluvy. Autorovo stanovisko, poučené nedávnými a vlastně dosud neuzavřenými diskusemi, do nichž podnětně zasáhla zejména sovětská jazykověda a literární věda, je střízlivé a umírněné. Horálek vytýká pochybený postoj, který k uměleckému jazyku zaujaly v minulosti některé literární směry a s oporou v jejich usilování i některé estetické theorie: jako by podstatou básnického umění byla tvorba nových jazykových prostředků nebo jejich přetváření pro vlastní potřeby. Ale naopak připouští Horálek, a to v míře větší, než bylo u nás v poslední době běžné, že se umělecký projev může od projevu neuměleckého lišit výrazně také po stránce jazykové. Smyslem zvláštního vyjadřování básníka není popření celonárodní normy spisovného jazyka, nýbrž spíše jeho obohacení, doplnění, jakož i hledání nových cest, po kterých by mohl jít další jazykový vývoj. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bychom nemohli správně ocenit zásluhy na př. Josefa Jungmanna a jeho školy o další vývoj spisovné češtiny, která především jeho přičiněním nastoupila cestu k zlidovění; a touto cestou, po níž šli Mácha i Rubeš, Tyl i Havlíček, Němcová a Neruda, dal se i Jirásek, právě proto, že si byl vědom nedílné jednoty jazyka spisovného a jazyka lidového. Je však příznačné, že i Jiráskův jazyk, prostý, jasný a tvárný, byl jednou z příčin, pro které byl tento mistr slova a po jazykové stránce učitel celých generací, kritisován, jako by neměl ke své mateřštině dosti úcty a jako by se jeho čeština hemžila germanismy. Příklad takového kritického „soudu“ Arnošta Procházky, zakladatele dekadentní „Moderní revue“, který je tu citován, charakterisuje ovšem svého původce, nikoli Jiráska.

V dalších kapitolách otvírá Horálek postupně pohled do spisovatelské dílny Jiráskovy. Ve shodě se zásadami slovesného realismu, k němuž se v mnohém hlásil, nebyl Jirásek jazykovým novátorem; spokojoval se jednak oživováním zapomenutých nebo zapomínaných jazykových prostředků, jednak důsledným sbližováním své řeči s mluvou lidovou, zejména v oblasti lexikální a frazeologické. Pokud jde o podíl archaismů v Jiráskově jazyce, je důležité Horálkovo zjištění, že jejich míra není stejná ani stálá; také třeba přitom přihlédnout k velkému časovému rozpětí Jiráskova díla (byl literárně činný déle než padesát let) a uvědomit si, že leccos z toho, co dnes pociťujeme jako vědomý archaismus, bylo v době vzniku díla běžným vyjadřovacím prostředkem spisovného [181]jazyka. Dále podává Horálek výčet hlavních archaisujících prvků Jiráskovy mluvy (vztažné zájmeno an, ana, ano v platnosti spojkové, vysvětlující a vytýkající příklonka -ť, -tě, věty bez sponového slovesa, nadměrné užívání genitivu vlastnosti a dnes už neobvyklý genitiv časový; patrná záliba v rozvitých vazbách přechodníkových a ve jmenných tvarech přídavných jmen a j.). Výrazný je charakterisační záměr při užívání archaismů lexikálních. Jirásek je vybíral s dobrou rozvahou z různých pramenů a při jejich zpracování se řídil vytříbeným jazykovým citem.

Nářečních jazykových prostředků užil Jirásek ve větším rozsahu jednak v kronice „U nás“ a v románě „Psohlavci“, jednak v dramatech z venkovského prostředí východočeského (Vojnarka, Otec). Odborný výzkum, jak již řečeno, zjistil tu téměř dokumentární spolehlivost dialektického materiálu v kronice „U nás“, jakož i ve jmenovaných dramatech; odchylky, které nalézáme od normálního chodského nářečí v „Psohlavcích“, nejsou podstatné a neruší celkový ráz.

Zkušenosti odborně školeného historika i dobrého znalce jazyka v různých obdobích jeho vývoje se odrážejí také ve způsobu, jak Jirásek využíval přímého materiálu knižního a listinného, přísloví a pod. Pro způsob Jiráskovy umělecky tvořivé práce s jazykem je názorná konfrontace souvislejšího úryvku z „Husitského krále“ s paralelním podáním „Dějin“ Františka Palackého. — Zvláštní je jazyková situace „Starých pověstí českých“ jednak vzhledem k větší míře archaismů, zejména lexikálních, jednak proto, že jde o knihu často dávanou do rukou dětem. Jen v tomto jediném případě by snad bylo na místě uvažovat o nové jazykové úpravě knihy pro potřeby mládeže; jinak Horálek radikálnější jazykové úpravy Jiráskových děl nedoporučuje a soudí, že potřebě čtenářů plně postačí důkladné vysvětlivky věcné i jazykové.

Horálkova brožura, která vznikla rozšířením přednášky určené pro Československou společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí (přidány byly zejména obšírnější citáty), je spolehlivým úvodem do studia jazykové stránky Jiráskova díla. Jak již pověděno, užívá Horálek výsledků starších prací, ale leckde přináší i nové postřehy, získané rozborem materiálu značně rozsáhlého a dosud neutříděného. Tím (a také celkovým zaměřením studie) lze nepochybně vysvětlit, že se autor snad až příliš soustředil na popis a rozbor faktů ve vlastním slova smyslu jazykových, kdežto slohově umělecká složka Jiráskovy řeči z obrazu takto podaného vystupuje celkem málo výrazně. I když Jirásek jako realista vědomě neužíval takových jazykových prostředků, které by příliš upozorňovaly samy na sebe a tím i na osobnost autorovu, přece se nám zdá, že na př. výčet jen několika (a ne vždy nejvýraznějších) obrazných obratů a rčení, který následuje na s. 10 po onom [182]celkem nesporném zhodnocení úhrnném, není ani zdaleka přiměřený vyzrálému jazykovému a stylistickému umění Jiráskovu. I nadále zůstává otevřena vděčná, byť metodicky nezcela snadná otázka Jiráskova malířského vidění, jeho umění krajinářského, malebně dramatického podání vzrušených scén bitevních stejně jako naopak také náladových obrázků genrových a intimních. Podobně bude třeba vysledovat i jazykové vyjádření vjemů sluchových, pro něž má Jirásek rovněž jemně vypěstěný smysl, všimnout si Jiráskovy vypracované techniky charakterisační, stylistických prostředků, kterými dosahuje rychlého spádu děje a naopak jeho zvolnění, dosud téměř nedotčených otázek komposičních atd. Bylo by jistě vděčným úkolem konkretně doložit to, co intuitivně vycítili a obrazně vyjádřili již Jiráskovi současníci, jako na př. Jaroslav Vrchlický, když nadšeně psal o románě „Proti všem“ a vyzdvihl právě jeho jazykově umělecké hodnoty (Lumír 23, 1895 s. 303—304, přetištěno ve Slovesné vědě 4, 1951, s. 153 n.)

Jinak upozorňujeme jen na dvě drobná nedopatření, která unikla autorovi při korektuře: na s. 7 je užito slovesa všímati si se 4. pádem (buržoasie si jej počala všímat, t. j. Jiráska) a na s. 17 se mluví o pátém díle kroniky „U nás“. Také oba delší citáty z téhož díla na téže stránce nejsou zcela přesné.

Horálkova studie O jazyce literárních děl Aloise Jiráska je příkladem dobré popularisační práce, která vhodně a hlavně srozumitelně upozorňuje čtenáře na základní rysy Jiráskova jazyka a tím přispívá k plnému pochopení a ocenění jeho bohatého a pro nás tak cenného díla.

---

[1] Vyšla v listopadu minulého roku jako 48. svazeček Knihovny Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (vyd. Orbis v Praze, stran 29 za 2,10 Kčs).

[2] Jiráskovým poměrem k předlohám, také po stránce jazykové, se zabýval i Karel Pletzer v článku Jiráskovi lapkové a jejich předloha (Jihočeský sborník historický 22, 1953, 90—95); podrobnější zprávu viz v minulém čísle Naší řeči, s. 57n.

[3] Alois Jirásek. Sborník studií a vzpomínek na počest jeho 70. narozenin. Praha 1921, s. 348—361; 362—371.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 179-182

Předchozí Františka Havlová: O jazyce knih pro mládež

Následující rd (= Redakce): Konference o odborných slovnících