Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce románů Jiráskových

Václav Mostecký

[Články]

(pdf)

-

Právem doba naše vedle jiných hesel, volajících v boj za veliké statky kulturní, zdvíhá polozapomenutý prapor očisty jazykové. Dobře se chápe, že řeč mateřská jest všech duchovních statků základem a první podmínkou, v ní že se zrcadlí duše národa i jednotlivých příslušníků jeho, jí že se prostředkuje tvůrčí činnost umělecká zrovna tak jako všecky vzdělanostní odbory vědecké. Čistý, správný jazyk jest tedy požadavkem samozřejmým. Ale není to poslední a nejvyšší ideál. Jest ještě něco, co může zvýšiti cenu správného a čistého jazyka, a to jest krása. Tedy nejenom mluviti správně, nýbrž i krásně, plně, výrazně; snažiti se o to, aby jazyk vyzdobený po této stránce byl přímo hudebným a uměleckým výrazem vzdělané a estheticky cítící duše.

A kde jinde možno jest vzdělávati řeč svou umělecky než u umělců, mistrů slohu a jazyka?

Bývala kdysi takovým dokonalým vzorem řeč lidová, bylať jadrná, čistá, svérázná, ale časem mnoho pozbyla z těchto předností vlivem mnohých činitelů, z nichž na místě nikoli posledním jest nedostatek dobrého čtení vedle povrchnosti výchovy a styku s prostředím jazykově pokleslým a otupeným.

Proto tedy třeba čísti národní spisovatele-umělce, kteří řeč svou učinili uměleckým prostředkem nejpoddanějším, čistým, svítivým, bohatým a dokonalým, kteří dovedli dáti jí vůni luhů domácích i teplo své osobnosti, kteří dovedli zotvírati všecky utajené její zdroje a prameny, dovedli obrousiti ve své duševní dílně všecky hrany, kteří s citlivým a něžným vkusem řaditi dovedli slůvko k slůvku jako drahokam ke drahokamu.

Mezi takové spisovatele, které můžeme pokládati za klassické a vzorné, plným právem sluší řaditi A. Jiráska. Přednosti slohu [162]jeho záleží v průzračné jasnosti myšlenek, jednoduchosti skladby větné, v bohatosti výrazu slovného, nehledanosti, přiléhavosti a jadrnosti obrazů básnických, ve vroucí, srdečné citovosti, a toho všeho dosahuje dokonalým ovládáním jazyka a pronikavou znalostí jeho ústrojí. Vycházeje z mluvy lidové, tvoří pevně a jistě jako na základech nejbezpečnějších; pro romány z minulosti podkladem jest mu studium jazyka starého, pro romány z nedávné minulosti a ze současnosti živá mluva lidová, nářečí.

Na rozboru čtyřdílného románu U nás chceme ukázati slovní a jazykové bohatství Jiráskovo. Není to sice studie podrobná, nýbrž jen seřadění jistého množství látky ve skupiny, z nichž možno jest se poučiti o některých stránkách jazykové tvorby jeho. Barva, zvuk a děj jsou nejpodstatnější prvky a činitelé nejvíce rozhodující při živosti a názornosti líčení a vypravování; ukázněné a naprosté jich zvládnutí vyžaduje mistra jazyka a slohu. A toho vnějšími formami jsou výrazy pro barvu, zvuk a slovesa. Jimi se budeme především obírati, na konec pak přidáme některé ukázky svérázných obratů a úsloví, jež mají odhaliti kořeny řeči Jiráskovy, tkvící hluboko v úrodné půdě mluvy lidové a národní. Naproti tomu nevytýkáme zvláště přemnohých slov cizích, jichž užívá spisovatel jednak náhradou za domácí, jednak aby charakterisoval mluvu svých osob jednajících a jich odborné výrazy (a. elegie, filosof… b. špura, šichtmistr, grencjégr…).

Důležito jest také uvědomiti si prostředí, v němž děj románu se vyvíjí, neboť tím také slovník románu jest dán a určen: život v malém městečku podkrkonošském, radosti a žalosti onoho světa drobných lidí, ruch společenský a vlastenecký, tu a tam výhled do života úřednictva a vrchnosti a kratičký výlet do Prahy.

Smyslové postřehy Jiráskovy jsou bohaté, slovný výraz jejich přiléhavý, plastický; vystihuje nejenom celkový dojem, nýbrž odlišuje jej do nejjemnějších podrobností, ať slovem zvláštním, ať obměněným předponou nebo příponou.

Proto jeho slovník pro počitky a vjemy hlavně zrakové a sluchové jest pestrý a bohatý, čímž dosahuje účinu velmi živého a vzbuzuje představy velmi názorné a životné.

Povšimněme si podrobněji jeho výrazů A. pro barvy a B. pro zvuky, abychom názorně poznali, jak barevně vše vidí a jak mu neuchází ani nejjemnější odstín hlasový a zvukový.

A. Výrazy pro barvu.

Pestrá rozmanitost se tu jeví v adjektivech, adverbiích, substantivech, slovesech. Jednoduchými prostředky dovede vyjádřiti plné, určité tóny i barvy lomené, půltóny a odstíny. Mimo vlastní ter[163]miny užívá i metafor a pojmů přenesených (zlato, sníh, jíní atd.).

I. Barva vůbec, různobarevnost: světlo, temno, barevný, barva, barviti, nabíhati (do zelena); různobarevný, strakatý, strakatina; jasný, jasněti, zářivý, zářiti, bělotřpytný, přibledlý, prohlednouti, temnosvit; stinný, šerý, tmavý, tměti se, temněti, setměti se, zatměti se, tma, temnota; zachmuřiti, zachmuřeně; začuditi.

II. Jednotlivé barvy:

1. Bílé: bílý, bíliti, zabíliti se, běleti se, bělati se, proběliti, zbělati, zabělati se, probělávati se, bělostně, běl; nábělavý, šedobělavý, bělotřpytný; sněhový, sněžný.

2. Žluté: žlutý, žlutě, žlutavý, žlutavě, žloutnouti, žluť; nažloutlý, požloutlý, přižloutlý, požloutnouti; zlatý (víno), zlatiti, pozlatiti, zlato, pozlátko, pozlatilý.

3. Červené: červený, červenati, červenati se, červeň, červánek, načervenati, zčervenati, začervenati se; růžový, růžově, růžověti, zrůžověti; rudý, rudnouti, zrudnouti, zarudnouti, zarudlý, vyrudlý; rdíti se, rdívati se, zardíti se, zardívati se, ruměnec, rumný; nach; ryšavý, zryšavěti, naryšavělý; naháčový (barva těla, pleťová); tmavovišňový.

4. Zelené: zelený, zelenavý, zelenati se, prozelenávati se, zeleň, zeleno; temnozelený, tmavozelený, modrozelený, šedozelený.

5. Modré: modrý, modravý, modrati, modrati se, promodrávati se, modř, modro, modrota, modravo, tmavomodrý.

6. Hnědé: hnědý, zahnědlý, zhnědnouti, rudohnědý; smědý, přismědlý.

7. Černé: černý, černě, černati, černati se, zčernati, začernati se, černava, načernalý.

7. Šedé: šedý, šedivý, šedavý, šedě, zšednouti, šeď; bělošedě, modrošedý, stříbrošedý, stříbrošedě, černošedý, ocelivě šedý; ssinavý, zsinavý, sesivěti, zsinati.

Zajímavé jest pro psychologii spisovatelovu, že stupnice barev jasných a teplých jest mnohem bohatější a úplnější, nežli barev studených a tmavých. Není-li již v tom patrný jasný a radostný optimismus umělcův?

B. Ještě mnohotvárnější jsou výrazové prostředky umělcovy pro zobrazování zvuků. Hlas, zvuky lidské a zvířecí, nástrojové i přírodní, pro to pro vše Jirásek má jemný sluch a vnímavý, bystrý postřeh. I mnohé projevy duševní činnosti vyjadřuje zvukem a stránku zvukovou zdůrazňuje často i tehdy, když zobrazuje pohyb a dění. Rozdělíme příklady na zvuky vůbec (a jich charakteristiku všeobecnou), pak na hlasy lidí, zvířat, zvuky nástrojů, předmětů a konečně zvuky přírodní.

[164]I. Zvuky vůbec: zníti, zavzníti, zvučeti, zazvučeti, zvučívati, hlasný, hlas, zvuk, polohlasný, nahlas, hluboký (hlas); tichý, tichnouti, ticho, tiše, tišiti.

II. Hlasy a zvuky jednotlivé.

1. Lidské, a) Hlasy: hlaholiti, zahlaholiti, říkati, říci, praviti, křičeti, zahlučeti (zástup), přizvukovati (při zpěvu), vyzpívati, zahoukati, obrouknouti se (na koho), zanotovati si, halekati, šeptati, žvandati, zahučeti (zástup), zmlknouti; vyzvoniti (pověděti); huhňavý, přichraptělý, chraplavý, chraptivý, brečavý, břečlavý, švitorný, žvátorný, hlasný; hartusivě, vzlykavě, zpěvavě; šept, zpěv, zmlknutí. b) Zvuky: funěti, chrčeti, zachrčeti, výskati, bručeti, zabručeti, zabzučeti si, zahlomoziti, zahráti, zahvízdnouti, zajeknouti, zapískati si, zasténati, zasyknouti, brečeti, kvíleti, chlichtati se, šuškati, tleskati; mlaskavý, výskavý, bručivý, chrápavý, mečivý, vřískavý; výskání, vzlykot, vřískot.

2. Zvířecí: kviknouti, přehudati (o ptácích), štěkati, zařičeti, zafrkati, zašveholiti, kvičeti, mečeti (i o lidech), štěbetati, šveholiti; štěkavý, bzučivý, mečivý; mečivě, šveholně; bzukot, kvikot, štěbet, švehol, bzučení, zařehtání, přehudání.

3. Zvuky nástrojů, nábytku, nádobí a pod.: zvoniti, zabubnovati, cinkati, tikati, zavrnčeti (zvonek), pocinkávati, řinčeti (cymbál), zadrnčeti, zadrčeti, zařinčeti (nádobí), crnčeti (sklo), vrzati, vrznouti (dveře), hrkati (v hodinách), zaklepati (nač), zabouchati, zabušiti, buchati, zabouřiti, zahlomoziti, zahřmotiti, zaprásknouti (rána), hřměti (o voze), přehřměti (o hudbě), zahřímati (hmoždíř); řinčivý, zvonivý, hrčivě, dunivě, lomozně; tikání, cinkání, brnkání, bušení, drnkot.

4. Zvuky přírodní: hučeti, zahučeti (vítr), hřímati, zaduněti (rána, hrom), chrastěti, chrastiti, zachrastěti, zachřestiti, šuměti, šustěti, zašuměti, zašustěti (listí, strom), harašiti (déšť), zaharašiti, zašoumati, pošoumávati (vítr listím, korunou), přihukovati (oheň), praštěti, zvoniti (půda); hromový, burácivý, hřímavý (výstřel), šustivý, šumný, šoumavý (ševel), hučivě, šramotně; harašení, šplouchání, šust, šum, šumot, šramot, hukot, praskot, ševel.

5. Pohyb: přicupati (dítě kam), šustiti (paní ven), zafrčeti (pták), hrčeti, zahrčeti (vůz), hřměti (vůz), flinknouti čím.

Ze všech dokladů je patrná snaha po malebném výraze, který jazyk a sloh Jiráskův činí hudebným a přes poměrnou střízlivost děje a jednoduchý obsah velmi náladovým a citově působivým.

Vedle této vlastnosti se vyznamenává i jinými přednostmi, pestrostí, rozmanitostí v zachycování jemných odstínů dějovosti slovesné, jasnou určitostí a plastickou jadrností obrazů a tropů, zdra[165]vým zájmem a smyslem pro lidovost rčení a místným, hospodárným jich užíváním.

Sloveso u Jiráska dokazuje, jak je pohyblivé a pružné obsahem, jak je tvárné a schopné vyjadřovati vztahy, vid (dějovost).

Můžeme z díla jeho uvésti přemnoho příkladů, jak jedno sloveso v různých situacích má různý význam (hospodařiti = býti hospod.; řáditi; domluviti = 1. ukončiti řeč, 2. s předmětem komu = napomenouti, domluviti se; držeti = snášeti rány, bití, světiti svátek, držeti na něco, na někoho, za něco…); dějovost (běhati, běžeti, vyběhnouti, vybíhati, vyběhati se atd.). Zajímavo jest i sledovati předpony, jak obměňují formálně i obsahově význam slovesa; na př. předpona na-:

a) vzmocnění děje: navzpomínati se, nazpívati se, nasmáti se, napřísti,

b) pohyb vzhůru, děj na něco směřující: nakládati, naložiti, nazdvihnouti; dolů, dovnitř: namáčeti, naléhati,

c) zeslabení významu: nalomiti, nažloutlý, našeptávati.

Předpona po-:

a) distributivnost, podílnost: pokroutiti, pochcípati, polévati, popíchati, polámati,

b) dokonavost: pocítiti, pochlubiti se, počkati,

c) zeslabení významu: ponachýliti se, poodložiti, pokuřovati, pootevříti, pousmívati se, ponaříkati si, pozapomínati, pozdržeti se, pokyvovati, povadlý, pohublý,

d) pohyb vpřed: postoupiti,

e) pohyb po něčem: polévati, pokmínovati.

Příměry a metafory věc vystihující, přiléhavé: kůň jako dítě (dobrý, hodný), jako jelen (rychlý), jako panna (krásný), člověk bezcitný jako pařez, bystrý jako ostříž, opuštěný a pokleslý jako bludná ovce, tichý jako pěna, pohyblivý, čiperný jako plamének, slaboučký a tichý jako úkropek, malý jako vrabčík, Němec jako poleno, do práce jako kat, jako zmrzlá košile (nedá se ničím rozehřáti), má dubový spánek, je nepodnikavý kuba; cesty jako sklenice (zamrzlé)…

Odtud se pramení svérázné vazby, konkrétně vyjadřující všeliká abstrakta: počasí, jako když se všichni kominíci žení, vrátiti se brzy — co by kočce namrskal, dívati se s patra, s kruchty, dělati okolky, přijíti všemu na kloub, hledati kořen (příčinu), moknouti pod sklenicí (opíti se), jídla bylo jako u Dolan, držeti koho v kordech (v šachu, pevně ovládati) atd.

Jirásek dbá toho, aby zachovávaje ducha jazyka (v určitých případech) před substantivem dával přednost slovesu, zájmenu, adverbiu. Za vzorem lidovým se vyhýbá úsloví: nemám příčiny, [166]času, důvodu; nýbrž říká: nemám proč, zač, kdy; dal mu co proto, ten s ním nemá (= nedrží), míti na někoho s kopce.

Příkladů takových je hojnost: jsou v sobě, co je ti do toho, býti za jedno…

Fraseologii hojně čerpá ze studnice lidové. Ledacos již uvedeno, některé doklady ještě připojujeme: zima blázní, pásti po kom, jezditi po čem, jídlo mu nejede, honiti parádu, je o zabití, vidím ti na očích, míti oči na vrch, míti dobré oko, strach vidí velkýma očima.

Jiným dokladem jazykové čistoty a svéráznosti mluvy jest hojné užívání zpodstatnělých adjektiv na -á: dáti na srozuměnou, šel rovnou, pili na rozloučenou, na shledanou, na usmířenou, dostal za vyučenou, jíti na škodnou (= zvěř); podstatných mužského rodu na -a: nemluva, nestyda, neposeda, útrata, otevřhuba.

Na konec vypisujeme slova neobvyklá, provincialismy, zastaralá i zvlášť tvořená: mračiti (plakati), namračiti se, mraček; louzniti, metešiti, kandati, kaniti (cancati, klábositi, o opilém), holiti se s kým (mazliti), bez smyslu, párati se (hráti si), šňápati, chasa (děti), převaž, klíbačka, připěnáček (dítě držící se sukní matčiných) atd.

Mluva Jiráskova a studium její podává opravdový požitek svou nestrojenou prostotou, půvabem své ušlechtilosti umělecké a rázovité lidovosti a národovosti. To jsou vlastnosti, které z díla takovým jazykem a slohem psaného dělají dílo klassické, to jest dokonalé, čisté a umělecké. —

Článek tento nečiní ovšem nároku na úplnost a podrobnost; chtěl jen upozorniti, otázky některé nadhoditi a přilákati k hlubšímu probrání látky.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 6, s. 161-166

Předchozí Sdělení redakce

Následující Josef Zubatý: Více ne

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1