Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce knih pro mládež

Františka Havlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Literatuře pro mládež se věnuje v poslední době mnoho pozornosti jak se strany vychovatelů mládeže, tak se strany spisovatelů. O tom, jak významné místo v boji za nový, socialistický společenský řád má právě tato literatura, svědčí nejlépe ta skutečnost, že se otázkami literatury pro mládež zabývá i strana. Neboť knihy jsou důležitým prostředkem výchovy mladé generace, vytváření nového člověka: ukazují vzory života a práce v socialistické společnosti a učí mládež poznávat život našeho lidu v současnosti i v dobách minulých. Má tedy literatura pro mládež jako literatura vůbec úkol kulturně politický a ve zvýšené míře i úkol jazykově výchovný. Toho jsou si dobře vědomi všichni pracovníci v oboru literatury pro mládež, především však Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK), a jak ukázala prosincová konference na Dobříši i články v tisku, věnují mu náležitou pozornost.

Úkol kulturně politický plní SNDK tím, že vedle knih se současnou thematikou a vedle překladů literatury světové, především sovětské, dává naší mládeži do rukou hlavní díla našeho kulturního dědictví, především díla klasiků naší literatury. Proto mají stálé místo v edičním plánu [173]SNDK knihy Al. Jiráska, B. Němcové, J. Nerudy, I. Olbrachta, M. Majerové a j. Jako všechna vydání starších autorů jsou i tato vydání po jazykové stránce upravována, poněvadž se dnešní spisovná norma nekryje s normou jazyka minulého století, a některé jazykové jevy by zbytečně zarážely a mátly mladé čtenáře (na př. odchylná kvantita: kníha, sírky a pod., mluvnické archaismy: vlasami a pod.). Otázkou, jak provádět jazykovou úpravu v knihách pro mládež, se budeme zabývat jindy; dnes si chceme všimnout jen některých otázek spojených s jazykově výchovným úkolem této literatury.

Protože se dětem dostává ve škole prvních soustavných základů spisovné podoby mateřského jazyka, bývá někdy jazykově výchovný úkol četby chápán úzce školsky, totiž tak, že knihy určené mládeži mají pomáhat utvrzovat mluvnické poznatky získané ve škole. To by však znamenalo, že jazyk těchto knih by musel důsledně a přesně zachovávat dnešní spisovnou kodifikaci. Takto zúženě chápaný jazykově výchovný úkol dětské literatury by měl neblahé následky nejen pro novou tvorbu, poněvadž by znamenal jisté ochuzení výrazových možností píšících autorů, nýbrž by i ztěžoval nová vydání klasiků a lidové slovesnosti. Chápeme proto tento úkol tak, že četba podporuje snahu vychovatelů vést děti k jazykově správnému a významově přesnému vyjadřování, že rozšiřuje, obohacuje slovní zásobu dětí, ale že jim také ukazuje jazyk v celé šíři a bohatosti, zvláště také s možností slohového využívání jazykových prostředků.

I knihy pro mládež jsou uměleckým dílem, a proto i jejich jazyk musí mít znaky jazyka a stylu uměleckého díla. Hlavním prostředkem k dosažení uměleckého účinu je obraz, neboť bez obrazného myšlení není uměleckého jazyka. (Srov. úvod Fr. Trávníčka ke sborníku „O jazyce literárních děl“, Praha, ČSI 1952, Umělecký jazyk ve světle Stalinových jazykovědných statí, s. 12). Kdyby se autoři dětských knih ze snahy o prosté vyjadřování vyhýbali obrazům, byl by jejich jazyk bezbarvý, nevýrazný. Na druhé straně není ovšem možno, aby byly obrazy a přirovnání abstraktní, protože by byly dětem nesrozumitelné. Spisovatelé, jejichž výraz je značně umělý, jejichž obrazy jsou složité a představy abstraktní, jen zřídka napíší dobrou knihu pro mládež; stejně je pro ně těžké knihu napsanou pro dospělé upravit šťastně pro mladé čtenáře: nestačí totiž vypustit místa nevhodná z důvodů výchovných a neupravit dílo po stránce jazykové a slohové. Slova M. Gorkého, která napsal ve stati O próze (Gorkij o literatuře, Praha, Čs. spisovatel 1952, s. 150), platí i o próze určené dětem: „Klasikové nás učí, že čím prostší, jasnější a přesnější je významová a obrazná náplň slova, tím silnější, pravdivější a pevnější je vylíčení krajiny a jejího vlivu na člověka, vylíčení charakteru člověka a jeho poměru k lidem.“ Proto také klasikové literatury, vycházející ze srozumitelného, jasného a barvitého jazyka lidu, vytvořili [174]i klasická díla pro mládež. Vzpomeňme jen díla národních umělců M. Majerové a I. Olbrachta.

Stejně složitá je i otázka nespisovného výraziva, především prvků obecné češtiny a dialektismů, v knihách pro mládež. Na jedné straně se autoři nespisovným výrazům a tvarům úzkostlivě vyhýbají, na druhé jich užívají nadměrně. Je samozřejmé, že i literatura pro mládež může využít těchto prostředků, autoři však musí zde postupovat opatrněji než v literatuře pro dospělé. Také zde musí mít tyto prostředky funkci charakterisační, nikdy jich nesmí být užíváno samoúčelně. (Srov. B. Havránek, Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, Slovo a slovesnost 1952, a Fr. Trávníček, O jazykovém slohu, Praha 1953.) Stále je nutno mít na zřeteli jednotu výrazových prostředků, jednotu slohu, neboť jazyková rozkolísanost díla velmi oslabuje jeho umělecký účin.

Podívejme se s těchto hledisek na některé knihy pro mládež vyšlé v poslední době.

Povídka Jana Mareše Pískle (1952) vypravuje o tom, jak chlapci a děvčata na Náchodsku pomáhali za okupace ruským zajatcům na jejich útěku ze zajateckých táborů a partyzánům v boji proti fašistům. Jsou tedy hrdiny vyprávění vesměs postavy kladné. Hlavním hrdinou, jemuž dal autor příběh také vyprávět, je jeden z chlapců, který sice není ani fysicky nejzdatnější, ani nejbystřejší, který je však stejně obětavý jako ostatní a pro vítězství nad fašismem zapálený ještě více než oni. Úkol, který je hochům svěřen, je spojen s nebezpečím smrti, přesto se však všichni dívají na svou práci jako na něco zcela všedního a málo významného. A toto hodnocení se nutně odrazí i ve vypravování: je v něm potlačena všechna citovost, všecko dojetí, všechna nadnesenost výrazu, jak to ostatně činí Mareš i v jiných svých knihách[1]; spíš sáhne k výrazu drsnějšímu a obhroublému. To má také za následek, že velmi často užívá prvků obecné češtiny, především jejích vnějších, formálních znaků, hláskových i tvarových. Ze snahy o živost a bezprostřednost vyprávění vyplynulo autorovo rozhodnutí vzít pro celé vypravování za základ mluvenou podobu jazyka (podobně jako J. Drda v Krásné Tortize). Vyprávění tím získalo opravdu na živosti a poutavosti, ale způsob, jak je kniha psána, přinášel také nebezpečí, jemuž se autor nedovedl vždy vyhnout: nebezpečí, že prvků obecné češtiny bude užito nadměrně a mechanicky, t. j. ne vždy jako vědomého stylistického a charakterisačního prostředku.

Je správné, říká-li Pískle jen táta a máma (místo neutrálního spisovného otec a matka) a mluví-li se jen o klucích, stejně jako je správné, hovoří-li obecnou češtinou sousedka, která přišla k Hanušům, když [175]byl starý Hanuš zatčen gestapem (s. 26: „Za chvilku k nám nakoukla sousedka. Spráskla ruce a povídala: ‚Tady to vypadá! Jako po raubířích …‘ ‚Úplní ancikristi! Prajzi fašistický! Copak si teďko Anežka s tím holátkem počne? Však pámbu peče oplatky …“) Stejně je na místě, užívá-li vulgarismů udavač Tikal (s. 10: „Kazej to (děti) ty rodiče vod kolíbky“) nebo neuvědomělý předseda odborové organisace (s. 9: „Ať mu pomůžou komunisti“) a buržoasní ředitel továrny (s. 9: „O moc lepší než táta nebudete, očucháte se tu a začnete huntovat a navádět lidi“). Není však možné, aby byli stejně jazykově charakterisováni i ti, kdo představují v knížce kladnou a pokrokovou stranu. Není proto vhodné, říkají-li soudruzi o Němcích: „Ty stejně spát nebudou. Takový Hanuš nebo Smolák, ty hřbet neohnou“ a mluví-li tak konečně i Pískle (doklady jsou velmi časté). Tyto postavy by měly hovořit spisovně, ovšem s bohatým využitím prvků shodných s lidovým jazykem. Jakési slabé rozlišení u Mareše sice také najdeme (kladné postavy na př. neužívají tak často náslovného vo-), ale to je charakterisační prostředek příliš slabý.

Stejně je tomu s výrazy drsnějšími a silnějšími. Výrazu „ohnout hřbet“ je v uvedené větě užito správně, na mnoha jiných místech pociťujeme však tyto obhroublé výrazy jako něco rušivého. Tak když Eman vzpomíná (s. 64), „jak měl inspektor černé pazoury“, nebo že „před domem zůstalo šest chlapáků na stráži“ (57) a že „Burda si ve vzteku nevšiml, že by jich mohl od dělníků nahrabat“ (57).

Některých slov mluveného jazyka užívá autor příliš často, takže se z nich stala bezbarvá klišé. Jsou to především příslovce strašně, hrozně (nebo přídavné jméno strašný) a moc a sloveso koukat, kterých užívá šablonovitě: Hrozně těžce dýchal (175), tanky hrozně rachotily (178), vylezl na borovici hrozně rychle (62), hrozně se zlobí (51), byl hrozně zarostlý (39); měl jsem strašně písklavý hlas (5), Emanovi strašně zčervenaly uši (67), máma ho strašně mlátila (36), kulomety, které strašně rychle střílejí (13), strašně mě pálilo (holoubě na patě) (29), musil mít strašný hlad (40), na lidi padl ještě strašnější vztek (34); bylo mi moc dobře (44, 55), lískový klacek byl moc dlouhý (48), byl moc mladý a velký (49), raději běhala s kluky než by se moc učila (52), budeme tam o moc dřív (165), moc jsem se divil (53), to je o moc důležitější (5), komunisté to měli o moc lepší (7); koukal jsem po stromech (36), leda že bych hodně koukal po houbách (51), uhodl, proč se na něj tak koukám (53), kluci posedli a koukali (65) a jinde. Stejné zploštění jazyka působí i poměrně časté užívání slova prima: vůbec byl (Tonda) prima, a to je prima místo pro tajné schůze (63).

Někdy naopak překvapí čistě spisovný výraz nebo dokonce výraz knižní, který je do mluveného kontextu vložen zcela nesourodě, protože patří do jiné roviny jazyka. Volba výrazů a stavba věty v této knize [176]jsou totiž, jak jsme už řekli, typické pro projev mluvený, a proto takové slovo pociťujeme jako prvek cizorodý. Tak na př.: „Němci vyhlásili národní smutek. Smutek smutkem, ale my jsme měli radost“ (35), „Vždyť Barzov půjde dnes celý den a možná ještě zítra do večera a nebude mít ani sousto“ (50), „Věděl, že dostat se do Emanových rukou je nemožnost“ (66; i stavba věty je nemluvná; také to souvisí se zmíněnou frázovitostí na některých místech knihy).

Problematická je také míra ruštiny v rozhovorech s ruskými zajatci. Využívání ruštiny v českém textu je v literatuře po roce 1945 dosti časté a zvláštním otázkám stylistickým, které tím vznikají, bude muset být věnován podrobnější rozbor. Zde jen upozorním na to, že si autor vyřešil problém srozumitelnosti dosti šťastně tím, že ruský text vykládá hned česky — ať už se tak děje přímo v řeči mluvícího Rusa nebo v odpovědích Písklete. (Stejným způsobem vykládá i české dialektismy, celkem řídké.) Na př.: „polovina chvatit, vystači, dost“ (40), „ja popal v plen, zajatý“ (41), „samoje plochoje, špatný, to jest moje šaty“ (43). (Škoda, že tato dobrá zásada je v druhé polovině knihy opuštěna.) Nikdy by se však neměl objevit chybný tvar ruský, který se nemůže opřít ani o podobu českou (zvlášť v knize pro mládež): uznajoš místo uznaješ (179) a naopak iděš místo správného iďoš (45).

Přes tyto výhrady je jazyk Marešovy knihy dobrý: je živý, poutavý a dětem srozumitelný. Není přetížen obrazností, ani není nivelisován (až na uvedená klišé). Autor užívá vhodně výrazů ne zcela běžných nebo jím samým výstižně vytvořených: mrzlíci se jen krčili (20), Slávek byl vyčouhlák (160), na lýtku měl takový rozšklebený bolák (39) a j. Velmi pěkně využívá lidových rčení a úsloví: „Na rozmnožovačku nepřišli, ale psací stroj je v pekle“ (28), „po dešti je hub jako máku“ (35), „byl jsem rád, že jsem mu tak trefil do noty“ (49), „tady se o houbu ani nezavadí“ (36), „myslí, že to vyhraje, když bude pěkně poníženě zdravit u vrbiček“ (58).

Stejně dobře promyšlenou práci na jazyku knihy a snad ještě větší úsilí o přirozený a správný výraz vidíme na klasické už dnes dětské knize J. V. Plevy Malý Bobeš (4. vyd. v listopadu 1953). Pleva vypráví o příhodách proletářského chlapce, bystrého, poctivého a zvídavého synka vesnického domkáře, který po úraze při lesních pracích přichází za prací do malého města. Se vzácnou prostotou a přesvědčivostí je zde vykreslen svět dětí, představovaný Bobšem a jeho kamarády, i svět dospělých, representovaný především Bobšovými rodiči, jeho dědečkem i babičkou a panem učitelem. Oba světy jsou přesně vykresleny a charakterisovány také jazykem, stejně jako episodické postavy z jiných společenských tříd, buržoasních i kapitalistických.

Základem celého vyprávění je jazyk lidový, ať jde o výběr výraziva nebo o stavbu vět; je dobře vyvážen s jazykem spisovným, kterým vypra[177]vuje autor. Je vcelku správně využito prvků obecné češtiny, je správně položen větší důraz na lidový slovník, lidová přirovnání a lidová pořekadla než na hláskové a ještě řidčeji na tvarové prvky lidového jazyka. Proto překvapí některá (nemnohá) místa, kde je ve volbě výrazových prostředků nejednotnost. Tak není dost dobře odůvodněno, že kluk Bezručkův, který vždy mluví obecnou češtinou (von ti náš táta stojí vo pozdravení), najednou řekne větu: „Copak myslíš, že se tajemství může jen tak říci?“ (92), nebo otec Bobšův, který mluví prostým jazykem lidovým: „Na těžkou práci jít nemohu, neboť mě zlobívá ještě noha, a lehkou práci sehnat není možná“ (221). Užití spisovného, téměř knižního infinitivu říci a téměř knižní spojky neboť pociťujeme v jazykovém slohu knihy jako jevy neorganické. Takových případů není sice mnoho, ale v knize jazykově tak vyvážené by nemusely být vůbec. Jestě závažnější jsou některé drobnosti týkající se hláskoslovných jevů. Zdá se mi, že není nijak odůvodněno psát esipak místo jestlipak (na př. 70), di místo jdi (111, 214 a j.), šak místo však (77). Počáteční hlásky se v těchto slovech v obecné výslovnosti odsouvají, ale nevyslovují se ani v mnoha jiných slovech, která autor píše v podobě spisovné: na př. jsem, které i ve spisovné výslovnosti zní často sem. Není tedy žádný důvod pro to, aby se tato slova (a několik málo jiných) psala v podobě nespisovné.

Stejně svěží jako Plevův Malý Bobeš je Ladova knížka Vzpomínky z dětství (v září 1953). Poněvadž jde o vzpomínkové vyprávění, je v knize mnohem méně dialogů, které samy o sobě už vedou k tomu, že se v nich užívá různou měrou prvků obecného jazyka jako prostředku charakterisačního. Proto je také v knize J. Lady méně prvků obecné češtiny než v knihách dříve jmenovaných. Pro nás je tato kniha zajímavá také proto, že některé její kapitoly najdeme i v autorově Kronice mého života (2. vydání, Československý kompas, Praha 1947). Srovnáme-li obě verse, vidíme, že v knize pro děti ještě více zesílil základní rys Lady umělce vyprávět co nejprostěji, přiblížit se co nejvíce lidovému jazyku. Proto se ve znění pro mládež častěji užívá zájmena ten (páni, co malují ty bitvy pro kalendáře (76) místo co malují bitvy pro kalendáře, jak čteme v knize pro dospělé; první barevné obrázky byly karty. Ty se mi hned zalíbily pro barevnou pestrost (75) místo … karty. Zalíbily se mi hned barevnou pestrostí; tehdy jsem toho mnoho nemaloval (78) místo mnoho jsem nemaloval; genitivní vazby nahrazuje akusativními [potřeboval (mlýnek) nutnou opravu (28) místo nutné opravy], genitiv záporový je odstraněn důsledně (svou vlastní tužku jsem tehdy ještě neměl (73) místo své vlastní tužky); spisovná vyjádření jsou nahrazena lidovými (vytahoval zvířata k producírování (77) místo k produkci), nebo je vyjádření slovně oproštěno (to bylo radosti (73) místo to bylo okouzlení; ale dobře se pamatuji (73) místo [178]ale určitě se pamatuji). Aby vypravování bylo ještě plynulejší, spojuje oddělené věty v souvětí (poručí, abych si přinesl sešit nový. Dopadlo to dobře (73) změnil na … sešit nový, ale dopadlo to dobře) nebo následující větu alespoň připojuje spojkou (Tužku jsem si vypůjčoval z otcova zápisníku. Obyčejně jsem ji tam zapomněl vrátit změnil na … zápisníku. Ale obyčejně… (73); statky měly všelijak zdobené štíty. Všecko bylo pod došky změnil na … všelijak ozdobené zděné štíty. A všecko bylo jen pod došky (74)). V posledním příkladu vidíme i autorovo úsilí o určitější vyjádření, které je zřejmé i jinde (Pan učitel se usmál nad tou kresbou (73) m. usmál se; o zvycích divokých šelem (77) místo o zvycích šelem). Na některých místech však byla provedena změna k horšímu, na př. na s. 77: ušlechtilý kůň je velmi těžký ke kreslení místo je velmi těžké nakreslit ušlechtilého koně.

Mnohem nižší je úroveň knihy jinak zkušeného vypravěče Jana Morávka Kytka zelená, vyšlá loni.

Tato kniha, kreslící schematicky a nevýrazně tvrdý život sázavských lamačů kamene za buržoasní první republiky, není psána dosti pečlivě. U vypravěče tak zkušeného, jakým je J. Morávek, to až překvapuje. V krajinných popisech najdou se sice místa viděná a zobrazená téměř básnicky: „Lomy jsou vylámány v bocích lesnatých kopců a svítí v palčivém letním slunci hladkými modravými stěnami žuly a haldami zlomkového kamene. Lidé se v nich hemží jako mravenci a také se tak nepřetržitě lopotí. Všude, kam se podíváš, na pavlačích i na dně lomů, hlučí tuhá fronta práce. Třeskot železa, nepřetržitý hrkot automatických vrtaček, skřípání vozíků lanovky, všecko diváka láká jako skutečná bitevní fronta“ (14); „Nad vysokým a nehlubokým lomem se vznášel tmavozelený čepec huňatých borovic“ (9); „Ve smračeném prostoru naříkají vrány hnané větrem“ (33). Avšak jinde, především v dialozích, je jazyk značně šablonovitý: „Trápil se, nenacházeje východiska z nesnesitelné situace“ (35) „To bude báječné! zajásal Pepa“ (8); „Lidé, pochopte, že to takhle pořád jít nemůže! Musíme se dát jednou do houfu a jít si pro své“ (19); „S příchodem zimy práce zase podle kapitalistického úsporného systému zamrzla“ (23).

U Morávka sice nemůžeme mluvit o jednotvárném jazyku, neboť s oblibou užívá výrazů z lamačského slangu (obšlohnout kámen, krevník, pemrlice (16); drouh (4); plena (17), z nichž některé by měly být vysvětleny v poznámkách, protože čtenář sice vyrozumí, že jde o nějaké nářadí, avšak jasnou představu si neudělá, a slov i rčení lidových (Copak Petr, to je kluk jako ouborek (13); nasekat forotu (kamene) (27); I s nich (žlutých, t. j. budoucích stávkokazů) dřou (páni) kůži (26); Musíme si krýt záda v sousedních podnicích (26)); přesto však má jazyk této knížky daleko do dobrého literárního jazyka. Byl by potřeboval mnohem větší péče a pozornosti.


[1] Srov. Fr. Benhart, K uměleckému vývoji Jana Mareše, Nový život 1953, s. 112 n.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 172-178

Předchozí František Kopečný: Má tvarové rozlišování přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický?

Následující Zdeněk Tyl: O jazyce literárních děl Aloise Jiráska

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1