Časopis Naše řeč
en cz

Konference o odborných slovnících

rd (= Redakce)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Neuspokojivý stav ve vydávání odborných slovníků, který byl často kritisován i v našem časopise, přiměl ministerstvo kultury (hlavní správu vydavatelství) ke svolání konference, na níž se hledaly cesty k nápravě. Konference, která se konala za hojné účasti zástupců nakladatelství i jazykových institucí, byla plodnou půdou k prodiskutování otázek především organisačních, ale přinesla i cenné podněty k dalšímu propracování lexikografické theorie odborných slovníků — v této věci navázala na bratislavský lexikografický sjezd — i k velmi živým problémům týkajícím se odborného názvosloví a jeho normalisace.[1]

Již v úvodním slově akad. B. Havránek zdůraznil důležitost odborných slovníků při sjednocování a ustalování české terminologie, [183]jakož i při pronikání nových termínů tvořených podle jazykových zákonitostí češtiny. Skutečnost, že největší vliv na naši terminologii má dnes ruština, má při blízké příbuznosti obou jazyků velké výhody, ale také obtíže, plynoucí právě z toho, že někdy jazykových prostředků v podstatě stejných oba jazyky různě využívají; takovéto rozdíly je třeba respektovat. Přibližování pojmů nové skutečnosti vhodnými překlady je faktem politicky důležitým a špatné plnění tohoto úkolu může často ztěžovat poměr našeho člověka k nové skutečnosti samé. Pokud se týče konkretní práce na odborných slovnících, není možno opomíjet naši dobrou lexikografickou tradici a zpracovávat slovníky bez theoretického základu a poučení, neboť lexikografie vlastně vyrostla z konkretních výsledků dlouholetých zkušeností. — Zásady kolektivní spolupráce odborníků a jazykovědců a centrálního řízení lexikografické práce podle skutečných potřeb byly pak podrobněji rozebrány v dalších referátech a v diskusi.

Referát J. Kuchaře (z Ústavu pro jazyk český) ukázal na celém postupu zpracovávání dvojjazyčného odborného slovníku od okamžiku vzniku jeho potřeby až po složité otázky ekvivalentu všechny zásadní nedostatky současných slovníků, z nichž je na prvním místě třeba jmenovat neodborně řízenou excerpci, nejasnost měřítek při určování termínů a frazeologie, co z nich do slovníků patří, a nedostatek pevných lexikografických zásad. Na příkladech dokázal, k jakým nesprávným výsledkům s hlediska chápání gramatické stavby jazyka vede postup některých zpracovatelů slovníků, kteří zamítají výstavbu slovníku podle heslových odstavců (chybně ji nazývají „hnízdováním“) a terminologická sousloví řadí mechanicky. Referent sám podal návrh na nové řazení terminologických sousloví uvnitř heslového odstavce u velkých odborných slovníků; správnost a účelnost tohoto postupu však bude muset být ověřena teprve praxí.

Zajímavé pro lexikografy byly i referentovy poznámky o složité problematice ekvivalentu u jednoznačných pojmenování, které vycházely ze známé Ščerbovy studie „Pokus o obecnou lexikografickou theorii“. Rozsah pojmů, které tvoří obsahovou náplň termínů, se v různých jazycích často nekryje; to ovšem neznamená, že každé cizí pojmenování přináší úplně nový pojem a že je třeba znovu je překládat nebo přejímat. O tom musí rozhodnout srovnání celých řad pojmenování významově si blízkých v obou jazycích.

Referent se také zabýval zbytky puristických tendencí, které se ve slovnících při vymycování vžitých mezinárodních slov objevují, a odsoudil zbytečné neologisování tam, kde je již názvoslovná norma pevně ustálena. Důležitým požadavkem slovníkové práce je právě zachytit reálně existující názvoslovnou normu a tam, kde je rozkolísána, vhodným a uváženým výběrem přispět k jejímu ustálení. To ovšem vyža[184]duje, aby zpracovatelé slovníku byli odborně na výši, aby ovládali soustavu názvosloví ve svém oboru a byli v těsném styku s jazykovědci. Jinak si slovník nezíská potřebnou autoritu a stane se jen povšechným a leckdy i nepřesným informátorem.

Živelný vznik slovníků má za následek velké hospodářské ztráty, jimž je možno odbornými instruktážemi v zárodku zabránit.

Referát ředitele hlavní správy vydavatelství Z. Hradce řešil otázky organisační a vyústil v návrh na zřízení centrálního orgánu — ediční rady —, který by soustředil a řídil všechny práce spojené se zpracováváním odborných slovníků.

Živá diskuse se rovnoměrně soustředila na obě hlavní otázky, lexikografickou a organisační, poukázala na nevyjasněné věci v lexikografické theorii, na její mnohdy nedostatečný zřetel k praktickému využití slovníku, zároveň však i na nesprávnost „technického“ zpracovávání slovníků. Potřeba jednotícího střediska, které by slovnikářům přinášelo i odbornou pomoc, byla v diskusi všeobecně uznána, a tak usnesení mohlo pověřit hlavní správu vydavatelství, aby vypracovala pro ministerstvo kultury návrh na nový způsob organisace ve vydávání odborných slovníků.

Takovouto úpravu, která přinese zlepšení slovnikářských prací a větší péči o odborné názvosloví, můžeme jen vítat. Považujeme přitom za důležité, aby budoucí orgán nebyl jen střediskem administrativním, nýbrž aby s využitím dosavadních zkušeností dále propracovával lexikografickou theorii odborných slovníků.


[1] Podrobné referáty i diskusní příspěvky z konference přinesl časopis Sovětská jazykověda (4, 1954, č. 2); v naší zprávě proto jen shrnujeme zásadní otázky pro informaci čtenářů našeho časopisu.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 182-184

Předchozí Zdeněk Tyl: O jazyce literárních děl Aloise Jiráska

Následující Dš: Úcta ke klasikům a rozhlas