Časopis Naše řeč
en cz

Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

Panu J. Š. v Náchodě. — Vyložiti vědeckými důvody, proč se v určitých slovech českých píše y a ne i, jest ovšem možno, ale u mnohých slov vyžaduje takový výklad znalosti hláskoslovných zákonů nejen českých, ale i slovanských a indoevropských vůbec. Proto výklady o tom na př., jak naše slovo jazyk souvisí s lat. lingua a s něm. Zunge a jak tato etymologie dokazuje správnost psaní y v slově jazyk, neměly by v našem časopise smyslu; bylo by to nahrazování jedné neznámé v rovnici dvěma neznámými novými. Bližším a přístupnějším vodítkem a odůvodněním při písemném rozlišování hlásek i — y v češtině jest souhlas s jinými slovanskými jazyky, které si rozdíl ten nejen v písmě, nýbrž i ve výslovnosti udržely, zejména s ruským jazykem a do jisté míry i s polským; píšeme býti jako píší Rusové byť, Poláci być a zase bíti jako Rusové biť, Poláci bić; píšeme lysý, jako píší Rusové lysyj, Poláci lysy, a zase list ve shodě s ruským i polským list atd. S tímto odůvodněním lze v největším počtu případů úplně vystačiti, neboť odchylek od souhlasného svědectví jiných slovanských jazyků jest v češtině velmi málo a mají své příčiny zvláštní; je to zejména sloveso posílati (stč. posielati) proti rus. posylať. Konečně při hlubší znalosti vlastního jazyka lze najíti i ve vlastním jazyce ve velmi četných případech vědecká odůvodnění, proč psáti někdy i a někdy y. České i (krátké) je buď [286]ze staršího i nebo u (po souhl. měkké); proto píšeme na př. lid (slov. ľud), litovati (slov. ľutovať) a pod. Naše í (dlouhé) je rovněž ze staršího i neb ú (lítost) nebo ie, proto vedle slov s í jsou v jazyce mnohá slova s ě, na př. bílý — bělost, víra — věřiti, píseň — zpěv (slovensky dosud biely, viera) atd. Hláska i se střídá v slovech významem příbuzných jednak s ě, jednak s oj; píšeme tedy na př. víti (závitek) podle svědectví slov věnec, voj (závoj), píti (pivo) podle nápoj, bíti (bitva) podle boj, líti (vliv) podle loj (lůj, lojový) atd. Pro y máme v jazyce živém neklamnou známku v tom, že se dlouhé ý rozvádí v obecném jazyce vesměs v ej (úsudek ten nesmíme ovšem obraceti, a říkati, že všude, kde je ej, je v spisov. jazyce ý, neboť v obecném jazyce bývají v ej rozváděna podle dnešní výslovnosti i jiná í, na př. u cítiti — cejtit a p.); říká-li se tedy pejcha, je to svědectvím, že v pyšný jest psáti y, nikoli i. To jsou věci známé a v praksi školní zužitkované. Víme dále, že y se střídá v slovech významem příbuzných s u nebo s ov (zdloužením av); píšeme tedy slynouti podle svědectví slov slul, slouti, slovu, sláva; plynouti podle plul, plouti, plovu, plavati atd. (v. o tom Gebauer-Ertl, II, § 112). Je tedy možno všude rozdíl mezi i — y vědecky odůvodniti, ovšem je k tomu třeba hlubšího vzdělání v mateřském jazyce, jehož se bohužel u nás lidem nedostává. Rozdíl mezi inteligentem mluvícím rodným jazykem a prostým člověkem měl by býti týž jako mezi architektem a zedníkem; bohužel dnešní směr jazykové výchovy na školách, povrchně praktický, vede k tomu, že i většina naší inteligence jest v jazyce zedníky a nikoli architekty. A v dosavadních opravách v školství není viděti ani sebe menšího pokusu pustiti se tímto směrem. O zkáze jazyka, o obtížích pravopisu atd. se stále mluví a píše, ale po příčinách se nepátrá a tak se staví stále jen na písku. — Dnešní Běloves se jmenovala původně Bílovec (Bielovec) (Palackého Popis král. Českého 146) a je to asi zdrobnělý tvar jména Bílov, které se v Čechách také vyskytuje. Název Běloves vznikl asi lidovým výkladem, vlastně přichýlením tohoto jména ke slovu ves; že je to tvar nepůvodní, dosvědčuje i okolnost, že jména místní složená se slovem ves nebývají ve tvaru složeniny, nýbrž mají tvar výrazu rozvitého, tedy na př. Nová ves (ne Novoves), Stará Ves, Dlouhá ves, Kněže ves (dnes psáno ovšem dohromady, protože význam prvního slova, »knězova«, se již vytratil z povědomí) atd. — Vesnice Dolní a Horní Radechov jmenují se správně Dolní a Horní Radechová; je o nich zmínka při panství náchodském r. 1415. Tvary Dolní Radechov, Horní Radechov (ta), s 2. pádem z Dolní Radechovi, vznikly až v nové době omylem místních teoretiků (nemýlíme-li se, J. K. Hraše), k němuž zavdal podnět lidový genitiv z Dolní Radechový (m. spis. Radechové). Tento tvar brali tito teoretikové za 2. pád téhož způsobu, jako je genitiv z Čáslavi, z Přibyslavi, a podle této nesprávné analogie s nesprávným tvarem utvořili nesprávný nominativ ta Dolní Radechov.

Panu V. P. v Kolínci.Kolínec (Kolín Menší) je zdrobnělý tvar jména Kolín (v. N. Ř. II, 65). Palacký (v Popise král. Českého) píše Kolínec, Sedláček (v Místopisném slovníce histor.) Kolinec, místní výslovnost podle Vaší zprávy dává patrně přednost tvaru Kolínec. Ohlížíme-li se po názvech podobných, nalézáme je ve jménech Husinec, Kozinec, patrně zdrobnělých jménech téhož způsobu, jako je [287]Kolínec. Analogie není ovšem úplná. Jména Husinec, Kozinec jsou podle všeho zdrobněliny jmen Husín, Kozín a tato zase jsou původem přivlastňovací příd. jména z osobních jmen Hus, Koza (jako Radotín z Radota, Kojetín z Kojata a p.). Tato příd. jména na -in měla v rodě mužském -in zdlouženo v -ín, ale v žen. rodě -ina, v střed-ino atd. (právě tak jako otcóv nč. otcův, ale otcova, otcovo). Mezi různými tvary těchto příd. jmen a jmen vlastních z nich vzniklých nastalo časem vyrovnání délek; proto je nyní matčin, matčina (m. matčin, matčina), ale Radotín, Radotína (m. Radotín, 2. pád Radotina), otcův, otcova (s rozdílem aspoň zde zachovaným), ale Benešov, Benešova (m. Benešóv, -ova). U odvozenin od těchto jmen na -ín, -óv nebylo příčiny ke dloužení jako u jmen základních, a proto tvary zdrobnělé zní Krakovec, Husinec. Ovšem se jménem Kolínec mají se věci poněkud jinak. Především jméno místní Kolín není utvořeno tak jako jména Radotín, Kojetín a předpokládané Husín; je to jméno cizího původu a jeho koncovka -ín vznikla asi napodobením domácích jmen s touto příponou. Mimo to vedle zdrobnělého názvu Kolínec byl stále v povědomí nezdrobnělý tvar Kolín, který délkou své koncovky chránil i délku ve jméně zdrobnělém; takovému působení jména Husinec, Kozinec ovšem vydána nebyla. Proto je tedy docela možno, že se vedle náležitých tvarů Husinec, Kozinec mohl vyvinouti nebo udržeti tvar Kolínec s délkou odchylnou. Je-li tedy místní výslovnost Kolínec, nelze proti tomu se stanoviska jazykového pranic namítati.

Panu Rs. — Názvy »objímka« a »pouzdro« za něm. Hülse v určitých případech jsou ovšem možné; Naše Řeč varovala pouze před pokusy, hledati za něm. Hülse jednotnou a obecnou náhradu v umělém slově českém. Jméno dyšna za něm. Düsse je patrná zvuková napodobenina slova německého. Tvarnice za něm. forma je slovo uměle utvořené, a to ne právě šťastně; kadlub je ovšem slovo známé, lze ho však užíti jen v určitých případech formování.

Panu J. C. v Praze. — Spojka aniž jest jen tehdy na svém místě, rovná-li se významem spojení »a ani, a ne« (v. N. Ř. II, 87). Že by aniž se způsobem podmiňovacím bylo vždycky nesprávné, nebylo nikdy tvrzeno; ale také není zcela správné, jak se učí v Brusech, že by podmiňovací způsob po spojce aniž byl jen tehdy dovolen, má-li věta význam podmiňovacího závětí. Na př. »čehož se oněm nedovoluje, aniž by se při nich trpělo, toho těmto jest plná svoboda« (protože prý zde podle výkladu matičního Brusu můžeme závětí podmiňovací doplniti předvětím »kdyby snad náhodou se vyskytlo«). Správné jest, že po spojce aniž jest podmiňovací způsob na místě, kde si smysl podmiňovacího způsobu žádá, jinými slovy, kde by i ve větě uvedené spojením »a ani« byl kondicionál. Jako tedy říkáme: odešel, aniž pozdravil (= a ani nepozdravil), právě tak místo věty »nebylo by slušné, abys odešel a abys ani nepozdravil« můžeme říci »nebylo by slušné, abys odešel, aniž bys pozdravil«, neboť tu je kondicionál podle smyslu na místě.

Panu E. V. v Bubenči. — Abychom vyhověli Vaší žádosti, poptávali jsme se u známých po výslovnosti jména Lodgmannova a zvěděli jsme, že vyslovují skutečně jeho jméno podle anglické výslovnosti lodžmen, ač není psáno zcela podle pravidel anglického pravopisu. Autoritativní ovšem naše zpráva není a býti ani nemůže, protože se řešení takovýchto otázek netýká programu ani úkolu našeho časopisu, jehož cíl a [288]předmět jest vyjádřen již jeho jménem. Proto také doufáme, že nebudete pokládati za neochotu s naší strany, nepodáváme-li odpovědi na Váš druhý dotaz, týkající se správné německé výslovnosti slov Silber., Seide, sein a pod. — O jméně Cmund byl podán na Váš dotaz výklad již v minulém sešitě Naší Řeci (str. 254).

Slečně M. S. v Kyjově. — 1. Tvary slovenské vstáva, strháva a pod. (s koncovkou krátkou) vedle chytí a pod. (s koncovkou dlouhou) jsou docela správné, neboť slovenština má rytmický zákon, podle kterého dvě slabiky dlouhé po sobě nikdy nenásledují, a kde by k tomu mělo dojíti, zkracuje se samohláska následující. Proto je v slovenštině na př. ženám, ale bránam, chudý, ale biely, vraciam, ale kráčam, volá, ale vstává, chytí, ale súdi atd. Výjimky z tohoto pravidla jsou omezeny jen na určité případy, jako prútie, kúpia, bielou a j. Podrobnější výklad o tom podává Suchého Slovenská mluvnice. — 2. Nad Tatrou je tvar správný, »nad Tatrú« chybný. Jest ovšem pravda, že za české ou má slovenština pravidlem ú; ale v 7. pádě jedn. čísla je mezi češtinou i slovenštinou shoda v tom smyslu, že za čes. ou má tu slovenština rovněž ou, nikoli ú. Proto je sice vedle sebe čes. »souditi« a slov. »súdiť«, čes. »nesou« a slov. »nesú«, 4. p. »dobrou noc« a slov. »dobrú noc«, ale v 7. pádě je česky i slovensky »s tou dobrou ženou (a také s mojou krásnou dcérou), za mnou, za tebou, sl. též s dušou (čes. s duší), s paňou (čes. s paní), s ňou (čes. s ní)« atp. — 3. Psáti země- a dějepis, tu- i cizozemský a pod. jest chyba nesčíslněkrát vytýkaná a stále se opakující. Tato kupecká úspornost vznikla napodobením podobných výrazů německých; napodobení je však v tomto případě nesprávné, protože tak u nás nikdo nemluví a protože spojitost mezi oběma členy složeného slova je v češtině mnohem těsnější než v němčině. — 4. Podle nynějších Pravidel českého pravopisu mělo by se psáti Vládní věstník, je-li to ovšem skutečný titul; je-li to však zkratka titulu jiného, na př. Věstníku ministerstva školství a nár. osvěty, bylo by psáti ovšem vládní Věstník, protože se titul začíná slovem Věstník a slova vládní v titulu není. — 5. Rozhodovati o tom, je-li správné Jana či Johana, Karla či Karolina a pod. nespadá vlastně do kompetence filologie, neboť úřední znění jmen svatých a světic stanoví církev. Jazykověda může jen konstatovati, že se říkalo i říká Johana i Jana, Karolina i Karla, dovoluje-li však církev užívati jmen Jana, Karla, Antonína a pod., dalo by se zjistiti pouze dotazem u církevních úřadů. Spíše lze ovšem rozhodnouti filologii spor o to, má-li se říkati Ludmila či Lidmila. Tvar Ludmila je tvar archaisovaný, teprve v novější době uměle do jazyka zaváděný. Lidové tvary Lída, Lidka, Liduška a pod. jsou svědectvím, že i v tomto jméně (právě tak jako v slově lid) změnilo se stč. »u« v »i« a že skutečný tvar živý jest Lidmila, nikoli Ludmila.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 9, s. 285-288

Předchozí Arch. dr. Alois Čenský, Red. (= Redakce): Futro, venýř

Následující Josef Zubatý: O českém pravopise

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1