Časopis Naše řeč
en cz

Ruská studie o otázkách jazykové normy a kultury

Miloš Helcl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Uvědomělá péče o jazykovou kulturu a o soustavné zjišťování normy současného spisovného jazyka ruského nestojí nijak v pozadí zájmu sovětské linguistiky. To dosvědčuje studie dopisující členky Akademie věd SSSR E. S. Istrinové Normy ruského spisovného jazyka a kultura řeči (Moskva - Leningrad 1948), vydaná Akademií ve 20.000 výtisků. Již sama výše nákladu ukazuje, že Leninova slova, z nichž autorka vychází, o jazyku jako nejdůležitějším prostředku lidských styků, jsou v Sovětském svazu velmi vážně pojímána a že jsou nejen trvalým majetkem širokých vrstev sovětské společnosti, nýbrž i pevným základem a oporou činnosti vědy o jazyce. Ruština je dnes nejen národním statkem velikého národa, nýbrž i dorozumívacím jazykem mezi všemi národy SSSR, ba jazykem světového významu, a proto je jí tím více třeba uvědomělé péče o čistotu a vybroušenost, proto vyžaduje plného pochopení pro otázky jazykové kultury.

Toto dvojí odůvodnění toho, proč je třeba pečovat o jazyk, doplňuje autorka odůvodněním plynoucím z nezbytnosti jazykové normy, t. j. co největší možné jednotnosti. Vyvozuje ji ze základních vlastností spisovného jazyka, totiž že je jazykem „kolektiva kolektivů“, nejširšího společenského okruhu, státních aktů, vědy, školy, rozhlasu, novin, divadla, veřejných vystoupení, ale hlavně že je jazykem projevů uchovaných písmem. Jejich původci se podřizují požadavkům jednotné normy, řídí se jimi, ale stávají se také jejími strážci a protestují proti je[146]jímu pronikavějšímu porušování. Omezení dvojtvarů a ustálenost normy ve všech oblastech jazyka vede k přesnosti a jasnosti projevů a umožňuje nám vynakládat co nejméně rozumové energie na samo tvoření a vnímání projevů, takže jí co nejvíce zbude na vlastní osvojení obsahu řeči.

Ale úplná jednotnost neexistuje v normě žádného spisovného jazyka. Při různosti bývá někdy po speciálním pátrání stanovena jen s jistou podmíněností. Někdy dokonce musíme uznat za normu dvě varianty.

V závěru úvodní kapitoly pak autorka vypočítává hlavní úkoly své práce: osvětlit otázku kolísání ve spisovném jazyce a existenci variant, zjistit prostředky upevňování jednotnosti a ucelenosti spisovného jazyka i jeho normy a konečně stanovit, jak je nutno se chovat k odchylkám od normy, v jazyce existujícím, i ke kolísání normy.

Přistupujíc k výkladu o příčinách změn působících kolísání normy, zdůrazňuje Istrinová, že jazyk je složitý systém, jehož všechny části jsou mezi sebou spjaty, tvoříce jedinou celost. Vytvářely jej miliony lidí, užívajíce ho jako nástroje myšlení a sdělování[1] k vyjadřování nejrozmanitějších a nejjemnějších odstínů poznání, myšlení, vůle i cítění. Složitost i pružnost, bohatství i rozmanitost spisovného jazyka nedovolují uzavřít tento systém do úzkých, stroze vymezených rámců. Jazyk není uzamčen v sebe, není nic hotového, jednou provždy udělaného, nýbrž je dynamický, projevuje se v stálém rozvoji, stále se vytváří.

Jazyková pravidla začínají praktickou normativní mluvnicí, ale ta je vlastně jen totéž, co v aritmetice čtyři základní početní úkony. Ale na rozdíl od té není v jazyce možné většině uživatelů jazyka omezit se jen na ni. S rozmanitými složitými jazykovými konstrukcemi, jeho bohatou synonymikou, jeho formálními variantami, zkrátka s celým jeho systémem vcelku pracují stále všichni uživatelé, i když se theoreticky většinou málo vyznají v jeho složitých vztazích. Řídí se zkušeností, praxí jazykového styku si řeč osvojují a zdokonalují, ale též porušují a kazí. Vše upotřebitelné a obvyklé v jistém prostředí, vše od dětství osvojované se přijímá jako norma, i když se to vždy jako norma neprojevuje a nepodřizuje obecnému systému. Praxe jazykového styku, obecná zkušenost jazyková, to je podle autorky základní laboratoř jazyka. V ní vznikají stále nová porušování existující normy a zároveň se tvoří norma nová. Ale to i ono se zase podřizuje jistým zákonitostem a váže se s jistými podmínkami. Základní zákon je tu historický rozvoj jazyka, neboť žijící jazyk se proměňuje podle potřeb společenského života a jeho reálných podmínek. Široký proces historického vývoje jazyka skládá se z rozmanitých jevů a rozličných jazykových zákonů; [147]z nich si Istrinová vybírá tři nejzávažnější, které se vztahují na oblast gramatiky, působí kolísání jejích norem a zároveň je určují. Jsou to analogie, vliv jazyka hovorového a vliv jazyka lidového.

Změny podle zákona analogie zaujímají zejména v tvarosloví důležité místo, vyplývají z historického zákona unifikace tvarových řad původně odlišných. Toto sjednocování se provádí připodobňováním těch řad, které se ukázaly slabšími, řadám, ba i jednotlivým formám silnějším. Slovníkový stav silných typů se pak neustále zvyšuje nejen přechodem z typů slabších, nýbrž i slovy nově do jazyka přijímanými. Slabé typy na nová slova vůbec nepůsobí a buď úplně mizejí, nebo se zachovávají v nevelkém, uzavřeném kruhu slov. Tak vznikají v jazyce produktivní a neproduktivní typy tvarových obměn, produktivní a neproduktivní tvary, což dokládá autorka příklady. K tomu připojuje další důležité zjištění, že přechod jednoho systému forem v jiný se neděje najednou a že není rovnoměrný u všech tvarů.

Vedle analogie rozkolísává normu a způsobuje vznik dvojtvarů hovorová podoba spisovného jazyka, která se stále vyskytuje v důvěrnějších a na menší kolektivy omezených projevech týchž osob, které užívají jazyka vlastně spisovného (‚knižně literárního‘ v ruské terminologii). I když hovorový jazyk zachovává obecnou spisovnou normu, odlišuje se od ní menší propracovaností a menší přísností svého systému. Ale přesto se oba útvary mezi sebou neustále sbližují i srážejí a působí rovněž kolísání normy. To, co vzniká v individuálním hovorovém jazyce jako odchylka od normy, může vniknout i do ústní (mluvené) podoby odpovědné spisovné řeči. Někdy pronikají podobné odchylky i do psaných forem jazykového styku a do tisku. V jazyce hovorovém vznikají jevy analogie snadněji a z něho ovšem dále pronikají do jazyka vlastně spisovného. Také jsou v něm častější jevy t. zv. kontaminace, to jest takové směšování prvků dvou různých, ale významově blízkých jazykových spojení, že z něho vznikne spojení třetí. Mezi oběma těmito odrůdami spisovného jazyka je sice nepochybná mez, ale nikoli „čínská zeď“, a tak jejich součinnost vytváří nemálo změn v „literární“ normě.

Třetí skupina změn rušících přísnou jednotu normy pramení z jazyka lidového. Do spisovného jazyka pronikají i zvláštnosti místních lidových hovorů a vůbec prvky jazyka lidového. I když základnu spisovného jazyka tvoří lidový hovor kulturního centra (Moskvy atd.), tvoří jeho obyvatelé jen nepatrnou část nositelů literárního jazyka, a i mezi nimi se ještě vyskytují příslušníci různých nářečí. Nejen že většina uživatelů spisovného jazyka, vyrostlých v jiném nářečním prostředí, nezřídka zachovává i při spisovném projevu osobité rysy svého jazykového prostředí, ale i lidový hovor příslušného centra mívá své rozdíly od norem všenárodního spisovného jazyka hovorového, tím spíše pak od norem jazyka „knižně literárního“. Lidový jazyk proto svými [148]tvary a konstrukcemi zasahuje hlavně do jazyka hovorového, a teprve odtud i do vlastně spisovného. Lexikální zásoba lidového jazyka se však vlévá do spisovného přímo prostřednictvím literatury umělecké, a to nejen v částech dialogických, nýbrž i v popisech lidového života, jeho práce a p. Obecně literární slova mohou proto být ve skutečnosti původně jen oblastními. Z lidového jazyka však spisovný jazyk čerpá svoje síly a naopak i na něm projevuje svůj kulturní a sjednocující i vyrovnávající vliv. Tato jejich součinnost ovšem nutně vyvolává změny a kolísání v jazyce spisovném.

Velmi závažná je třetí kapitola práce. Vykládá se v ní o způsobech určování a předpisování normy. Autorka především zjišťuje, že procento kolísání je v celé soustavě celkem neveliké, zákonitosti jazyka vystupují nesrovnatelně šíře a důsledněji než odchylky od normy. Ale ty právě upoutávají pozornost a vzbuzují protest posluchačů a čtenářů.

Vznikají-li pochybnosti o jednotlivých slovech a tvarech, činíme o nich závěry, vycházejíce z hotových obecných zákonitostí v jazyce, neboť i ve změnách samých lze nalézt určitou zákonitost, že totiž kolísání proniká do jistých typů slov a šíří se po zcela určitých cestách produktivního tvoření. Ale těžší je řešit a zodpovídat otázky a pochyby o vztazích jednotlivých slov, stupni jejich upotřebitelnosti v té neb oné formě, o závislosti dané formy na významu nebo na slohu. Nutné vědomosti o tom poskytují částečně mluvnice, ale hlavně slovníky. Jaké však jsou základy pro udělování pokynů tohoto druhu, existuje-li v jazyce kolísání, podle čeho se předpisuje norma a co se za ni uznává?

Na tyto otázky autorka odpovídá, že se norma určuje mírou užití v spolehlivých pramenech. To, co se jeví jako obecně použitelné, pokládá se za normu. Spolehlivými prameny se míní díla umělecké literatury, lepší vzory publicistiky a předního denního tisku, materiál z vědecké i úřední řeči. (Tedy v podstatě Ertlův „dobrý autor“.) Druhým vážným zdrojem jejího zjišťování může být dotazování u důvěry hodných nositelů spisovného jazyka, obracení se k živému jazykovému povědomí osob dobře mluvících a píšících. Předností této metody je, že zjedná systematičtější, hlubší, přesnější a hodnověrnější oporu pro živou jazykovou zkušenost. Jejím ziskem je, že se můžeme dovolávati toho, že „tak všichni hovoří“, nebo naopak, tak že „nikdo nemluví“.[2]

Ale ani k materiálu takto získanému nelze přistupovat mechanicky a vyvozovat z něho závěry prostým výpočtem. Naopak je třeba stále přihlížet k rozmanitým faktorům s hlediska materiálu samého, ale [149]i s hlediska pramenů, doby, literárního směru, slohu spisovatele, věku dotazovaných, jejich jazykového prostředí atd.

Postup změn se projevuje rozšiřováním produktivnějších typů ke škodě méně produktivních, ale je pomalý a dá se zjistit jen odborným zkoumáním při rozboru velmi hojného materiálu. Jen tak se lze dopátrat jeho zákonitostí a podmínek jednotlivých změn. Nevyhovuje-li jim některý novotvar, i když vznikl analogií podle velice rozšířených vzorů, nesetkává se se všeobecným uznáním a vzbuzuje protesty, neboť stojí o samotě a vylučuje se z usu; nerozhoduje při tom, zda si podstatu příslušných nesrovnalostí u něho uvědomují široké vrstvy společenské.

V oblasti slovníku vznikají změny jazykové normy s plánovitostí určovanou všeobecnými podmínkami a potřebami jazykového vyjadřování. Pro pojmenování nových předmětů a pojmů stále vznikají nová slova, mnohá se vypůjčují, zvláště mezinárodní termíny potřebné při rozvoji věd a techniky, stále se obměňují významy slov starých souběžně se změnami obecného života a ideologie. Takto vznikající neologismy mohou rychle vcházet v obecné užívání a upevnit se v jazyce silou své podmíněnosti a účelnosti.

Stává se však též, že se jednotlivé jevy, slova, obraty šíří nezávisle, bez jakékoli zjevné účelnosti, ba i přes zřejmé vady a přímé nesprávnosti, a to tehdy, když si je neuvědomují mluvící. Mohou se pozvolna v jazyce upevňovat a později, zejména pro nové pokolení, vejíti do spisovné normy. Ve vnikání prvků jazyka hovorového a obecného do jazyka spisovného se projevuje jeho demokratisace.

Ještě je třeba zaujmout stanovisko k těm jazykovým prostředkům, které nebyly strženy proudem nového tvoření a zůstávají pozadu za obecným rozvojem systému. Třebaže se s tohoto hlediska zdají přežitky, zjevnými archaismy mluvnickými i jinými, uznávají se za normu, pokud jsou v jazyce obecně upotřebitelné a pokud jejich nesouhlas s ostatním jazykovým systémem uživatelé nepozorují. Bývá jich nemálo.

Z toho ze všeho je vidět, že k určení normy, k řešení otázky, kdy je nutno uznati některou tradiční formu za zastaralou nebo ustupující, a kdy naopak za spisovně správnou, kdežto novotvar v hovorové řeči upotřebitelný zavrhovat jako nespisovný, nelze přistupovati mechanicky; třeba přihlížeti k složitosti a pružnosti vyjadřovacích prostředků, opírat se o rozsáhlé zkušenosti jazykové praxe nejlepších spisovatelů a o mínění odborníků. Ale individuální jazykové tvoření zůstává omezeno na okruh individuálního užívání, i když by bylo zdařilé, výrazné a výstižné v daném případě. Velmi málo z něho vstupuje do obecného usu. Proto je nesprávné hledisko, že je bezpodmínečně správné vše, co se vyskýtá u nejlepších spisovatelů, a že to již proto je norma. I u nejlepších znalců a mistrů slova mohou být jednotlivé vady, pochyby, [150]neboť nikdo neovládá stejně všechno, co jazyk poskytuje, a mimo to se i u nich vyskytují vědomé odchylky od přísné spisovné normy, jichž použili pro slohovou výraznost řeči.

V závěrečné kapitole se autorka zabývá problémy jazykové kultury.

Ty jsou mnohem vážnější a širší než otázky normy a jejího zjišťování, na něž se práce o jazyce nemůže omezit. Jazykovou kulturou se projevuje veškeré bohatství, pružnost, nevyčerpatelná výrazivost jazyka, ona uskutečňuje jemné chápání zvláštních významů dvojích tvarů, vzniklých kolísáním, pro různé funkce. Norma je závazný stupeň k ovládání jazyka, ale kultura řeči, to je cesta k lepšímu užívání jazyka.

Jazyková kultura potřebuje stálé a občas úporné práce. Vyžaduje nejen zjištění správnosti, shody s normou, nýbrž hlavně uvědomělého výběru mezi několika variantami. A ještě více, občas potřebuje i umění nalézt jiný způsob vyjádření, jestliže daný způsob dělá nesnáze, překáží jasnému pochopení nebo má jiné vady. Jazyk poskytuje nevyčerpatelné bohatství velice pružných výrazových prostředků a vždy je možno najíti v něm nezbytná slova, tvary i obraty pro lepší vyjádření myšlenky. Ale proto je třeba pracovat o jazyku a jeho kultuře, neboť ta, jak dosvědčují největší mistři jazyka, vyžaduje veliké námahy a nedosahuje se jí lehko.

Potud Istrinová. Srovnáme-li její názory s naší theorií spisovného jazyka, jeho normy a kultury, nenajdeme mezi nimi mnohé rozdílnosti. Z formulací ruské linguistiky snad jen nevyplývá tak přesné rozlišování, jaké se u nás provádí, mezi pouhým zjišťováním normy a její kodifikací. Má i jiné pojetí termínu jazykové kultury: pro Istrinovou je to uvědomělý výběr jazykových prostředků původci jednotlivých projevů, tedy práce praktická, naše definice zdůrazňují „vědomé theoretické pěstění“, „snahu a práci vědy o jazyce o zdokonalení a prospěch spisovného jazyka“.[3] U nás se dále rýsuje ostřejší rozhraničení a rozlišování jazyka psaného a mluveného, psaného a tištěného. Pro stanovení normativnosti prostředku se tam přiznává větší vliv hledisku jeho upotřebitelnosti a stupni jeho upotřebení, zato však má přísnější měřítko na spolehlivost pramenů jazykové normy, než tomu bývá u nás. Také schvalování existence variant omezuje přísněji, než jak se praktikuje u nás. V praxi pak nelze se závistí nevytknout ten rozdíl, že jedním z důležitých pramenů zjišťování normy spisovného jazyka ruského je též přímé zjišťování dotazníkem, již provedené a ukončené. Po té stránce máme tedy sovětskou vědu v čem dohánět.


[1] Srov. i u nás Trávníčkovo hodnocení jazyka jako ‚nástroje myšlení a dorozumění‘.

[2] Ústav pro jazyk ruský má již možnost opřít se při své práci na mluvnici současného ruského jazyka o materiál sebraný dotazníkovou akcí.

[3] B. Havránek: Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, str. 32 (ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932).

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 7-8, s. 145-150

Předchozí Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Následující Alois Jedlička: Ze slovenské jazykovědy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1