K mluvě ostravských horníků
Václav Křístek
[Články]
-
Tento článek je myšlen jako příspěvek k poznání sociálního nářečí ostravských horníků (havířů — hav́yř nebo již hav́iř): jeho problematika je ovšem velmi bohatá a složitá a vyžadovala by zpracování monografického, úměrného pracím o lašských dialektech místních, jimiž obohatil naši dialektologii zejména Adolf Kellner.[1]
Hornická mluva vůbec, a tedy i hornická mluva ostravská je dialekt speciální neboli slang. Jeho nositeli jsou horníci, výrazná společenská skupina zvláštních dělníků, pracujících v nevšedním prostředí [133]a v nevšedních podmínkách, které formují jak jejich způsob života, tak také jejich myšlení. Vycházíme-li z marxistické these, že řeč je bezprostřední skutečností myšlení, budeme sledovat především ty jevy hornického slangu, jimiž se liší od národního jazyka českého jakožto nástroje myšlení a dorozumívání všech příslušníků českého národa, mluví-li svou mateřštinou. Hornická mluva je jen odnoží tohoto národního jazyka, s nímž úzce souvisí jak převážnou zásobou slovní, tak také základní gramatickou stavbou. Na národní český jazyk navazuje ostravská hornická mluva přes místní dialekt lašský, neboť ostravští horníci jsou příslušníci lašského dialektu, převážně východolašského typu. Otázka hornické mluvy ostravské je tedy problémem nikoli gramatickým, neboť hornický dialekt nemá vlastní gramatickou strukturu, nýbrž problémem specifického názvosloví hornického, dále pak specifických vazeb a rčení, které přímo souvisí se způsobem hornické práce a života. V dnešní době vyvstává ještě jedna otázka, poměrně málo důležitá, ale zajímavá — otázka nářečního křížení. Na ostravské doly přicházejí totiž brigádníci z různých částí republiky a z různých pracovních prostředí. Je zajímavé sledovat, jak tito brigádníci přijímají a přetvářejí specifické výrazivo hornické.
Hornické názvosloví, ať již se týká pracovního prostředí, pracovního nářadí, či dělníků samých, je zajímavé po několika stránkách. Je to především původ tohoto názvosloví, obměny původních termínů, jejich přetváření a přizpůsobování struktuře národního jazyka, a to jak po stránce hláskoslovné, tak po stránce tvarové, dále pak nahrazování původních cizích termínů termíny českými.
Dnes užívané názvosloví je stále ještě převážnou většinou zřetelně německého původu, třebaže u mnohých termínů je německý původ zastřen značným zkomolením. To je lehce pochopitelné, uvážíme-li, že prvními horníky na Ostravsku, prvními majiteli dolů byli Němci. Stejně tak tomu bylo i v ostatních revírech hornických. Důlní odborníci byli do první světové války školeni jen německy (v Příbrami se do první světové války vyučovalo jen německy); také nižší důlní úředníci navštěvovali německou horní školu. Domácí obyvatelstvo přijímalo německá slova jako termíny pro pojmy dosud neznámé a necítilo jejich cizí původ, zvláště pak tehdy, kdy tyto termíny přizpůsobilo svému jazyku po stránce hláskové a tvarové. Znovu to dokazuje i ta okolnost, že i brigádníci, přicházející do dolů z různých končin naší vlasti, přijímají tyto termíny vcelku bez výhrad a upravují si je jen ve výslovnosti a ve flexi. (Na př. užívají běžně slov jako bindloch — hnízdo pro zasazení stojky, špermasy — dřeva pro měření výšky stojek, ovšem v podobě špermásy atd.) Teprve v předmnichovské republice se počínalo užívat českých termínů, které razili česky školení úředníci, ovšem nedůsledně. Horníci sami si [134]neuvědomují cizí původ těchto označení a chápou je jako technické termíny. Menší část názvosloví je původu polského (kumṕel, skury — umyvárna, kůže na ochranu kolen atd.).
Německého původu je hned označení celého závodu — šachta, vedle něhož označení důl nebo jáma má domovskou příchuť odborného jazyka spisovného. Horníci sami říkají, že pracují na šachtě nebo v hav́yrňi (v hav́irňi). Šachta je slovo víceznačné. Označuje jednak celý závod, jednak jen prohlubeň, v níž jezdí klec. Odtud rčení idym pod šachte, t. j. k těžní jámě. Vedle těžní šachty je na každém dole šachta větrací, veteršachta, veterka, jíž odchází opotřebovaný vzduch. Místnost, kde se denně horníci hlásí a kde se denně rozdělují na pracoviště, je cechaus, cechovňa (štajger cechuje; užech je zacechovany, zacechovoł mě do uhlo …). Markovňa — známkovna je místnost, kde si horníci před směnou vyzvednou známku se svým stálým číslem. Pro umyvárny se udržuje označení kumṕel (pol. původu) nebo zčeštěné označení kupel.
Do šachty jezdí horníci po šoli — jak označují těžní klec. (Farał po posledňi šoli a vyjechać by chćeł po prvňi). Jen v době poruch nebo při opravách těžní jámy se fárá po fartach (t. j. žebřících). Fárá se nejen do šachty a z šachty, předák nebo dozorce musí přefarać předek, rabunk, nejsou-li v něm nebezpečné plyny — gazy, smrady — nebo je-li dosti bezpečno po jiné stránce (drží-li dobře strop čili fiřt, nedošlo-li k závalu — zavał, t. j. zhroucení stropu, atd.).
Od šachty, t. j. od těžní jámy, se jde na pracoviště — do předku, do rabunku — překopem (dříve se říkalo též feršlaǵym), dále pak hlavní třídou (gruntštreka, štreka) a třídou. Překop i třída jsou poměrně vysoké důlní chodby, v nichž se kladou kolejnice (šiny) pro dopravu vozíků s uhlím a dřevem. Starší označení pro vozíky hunty je již zcela zatlačeno prostým označením vozy (např. nafědrovalizme sto vozuf). Vozíky pro dopravu dřeva se jmenují kozy. Od třídy vedou průchody, které mají názvy podle toho, v jaké poloze jsou vzhledem k třídě. Je to svažňa (vede od třídy vzhůru, k třídě je tedy svah); dříve se označovala také brymza („bo se tam vozy muśu brymzovać“, t. j. brzdit); dále upadňica, t. j. chodba, která od třídy klesá. Komin (kumin) nebo přeraška je větrací průsek pro odvod větrů (t. j. opotřebovaného vzduchu). Někdy se razí komín v uhlí; to je vlastně příprava pro nové rubání (porub, rabunk).
Všechny chodby (štreki, svažně, upadňice) mimo ty, které jsou rubány v kamení, t. j. hlavně překopy, musí se proti sesutí zajišťovat výdřevou, budováním — cimrovaňim. Svislá kulatá dřeva pro výdřevu se jmenují stojky (dřívější název štempel již ustupuje); horní břevno se jmenuje kopňa (spis. stropnice). V chodbách jsou tato dřeva dosti silná, v průměru asi 15—20 cm. Výdřeva v porubu (v místě [135]těžení) je poměrně slabší. Stojky jsou postaveny do t. zv. hnízd neboli bindlochů,[2] t. j. mělkých jamek vydlabaných v kameni, které zvětšují stabilitu stojek. Na horní straně stojky je vytesáno sedlo, do něhož kopňa zapadne. Je-li chodba široká a je-li tíha stropních hornin velká, staví se jedna stojka ještě uprostřed. Takovou stojku označují havíři jako mitloch. Strop — fiřt, zejména sypký, se zajišťuje otkory, podélnými prkny, která se pokládají po délce chodby pod kopně. Stěna chodby se jmenuje štus, a to horní a dolní podle svahu stropu. Odtud rčení břinknuć sebum pod štus, t. j. lehnout si pod stěnu chodby.
Vlastní místo, kde se uhlí dobývá, označované spisovně jako porub, jmenují havíři předek,[2a] rubaňi, rabunk. Rozpíná se od třídy po t. zv. výmytinu (vymyćina), t. j. místo, kde uhelná sloj končí. Sloj nazývají havíři flec (m.); odtud i kolísání v rodě substantiva sloj (muž. i žen.). Za výmytinou se mění sloj v kluchtu, kluftu (šprunk, stlak), což je nedozrálé uhlí nebo hlína. Celá fronta uhelné sloje v rubání se označuje jako stěna, uhelná vrstva pak pilíř. Délka stěny se dělí na t. zv. cimry (nom. sg. cimra), t. j. prostor od jednoho vyztužení k druhému. Celek je pak t. zv. orgel, t. j. celý prostor, dělený jednotlivými cimrami podél stěny. Stojky jsou po obou stranách v jedné řadě, a tak označení orgel (t. j. varhany) je skutečně přiléhavé. Mezi řadou stojek u pilíře a pilířem je t. zv. ulička, asi 90 cm široký prostor, kudy před vlastním rubáním projíždí brázdící stroj (viz dále).
Dřeva pro výdřevu v porubu jsou jednak kulaćiny, jednak plaščiny. Do porubu se přivážejí na kozách (viz výše). Z kulatin se dělají stojky; plaščiny, t. j. delší kulatiny, rozříznuté na polovic, tvoří břevno. Rovnou plochou řezu se plaščiny přikládají k fiřtu (t. j. stropu), oblou stranou dolů. Pod ni se pak nabíjejí stojky (nabijać stojki). Potřebnou délku stojky vyměřuje havíř t. zv. špermasami, dvěma odřezky z odkorků, asi 1 m dlouhými, které přikládá k sobě a posouvá na patřičnou délku. Podle nich pak stojku uřeže pilou. V orglu jsou po celé délce stěny kladeny posuvné žlaby (ryny), do nichž se narubané (nafědrovane) uhlí hází lopatou. Pro házení mají havíři několik termínů; nejběžnější je čepać, jinak také mitać (z karetní hry, původně hodit kartu doprostřed, do hry) nebo frunkać. Poslední termín je onomatopoické označení rychlého a prudkého házení. Celá akce dobývání uhlí je fědrunk, t. j. dobývání uhlí, slovo dějového významu. Druhotný význam je výsledný, fědrunk je to, co se nafědrovalo (na př. v havířské písničce fědrunku je kupa). Prostor za posuvnými žlaby, v němž je vrstva uhlí již vybrána a který je určen k sesutí, je zavał. Po od[136]stranění výdřevy zhroutí se tam strop a zaplní vybraný prostor. Před sesutím je však třeba chránit vlastní pracoviště, což se děje systémem t. zv. kašňi, hranatých, krátkých dřev, naskládaných křížem na sebe na způsob kašny. Tyto kašny se stavějí asi 1 m za žlaby a musejí se ovšem po každém dni překládat o tolik, o kolik postoupilo rubání. Tak, jak každý den postoupí stěna uhlí o jeden orgel, tak se štreka — třída — zajišťuje proti sesutí t. zv. žebrem (t. j. vlastně kamenná kašna nad chodbou), které staví obyčejně zkušený, starší havíř se svým pomocníkem z kamene a odpadového dřeva. Kámen nazývají havíři obyčejně forot. Forot (z něm. Vorrat) je původně zásoba uhlí, nahromaděného do velkých kup na nádvoří šachty nebo za šachtou. Slovem forot se pak také označovaly hromady kamení vyvezeného ze šachty z různých průseků v kamení nebo vybraného z uhlí v třídírně, jíž havíři říkají běžně separat. Hromady kamení, často velmi rozsáhlé, označují se dnes obyčejně jako hałdy nebo hołdy.[3] Slovo forot označuje dnes již kamení samo. Havíř, který staví žebro, vyplní vyrubaný prostor kamením a odpadovým dřevem v šířce „orglu“ a do výše asi 5 m od „štreky“. Ostatek vyrubaného prostoru je určen k zavalení. Protože žebro narůstá každý den stejně tak, jak pokračuje porub, říká se, že se žebro potahuje. Sloj není někdy čistá. Uprostřed uhlí je někdy vrstva kamení, t. zv. proplastek, nebo, jak havíři říkají, mitel, někdy je třeba také vybrat vrstvu podstropního kamene, který s horninou nad slojí pevně nesouvisí. Tento kámen házejí havíři lopatou nebo rukama přes žlaby do závalu. Pokud nestačí kámen odházet přes žlaby, vhazují jej do žlabů. Odtamtud jej pak vybírá horník, který z něho staví žebro. Co ani on a jeho pomocník nestačí vybrat, vyveze se s uhlím na povrch a tam se v „separátě“ odstraní. Je-li sloj čistá, je třeba opatřit kámen pro žebro odstřelem stropu v závale.
Hornické stroje jsou vesměs poháněny stlačeným vzduchem, který se přivádí do šachty z kompresorů t. zv. lutňami, t. j. potrubím o širokém průměru, a rozvádí se do jednotlivých pracovišť t. zv. rułami. V porubu jsou vedeny tyto ruły nad žlaby ve výšce asi půl m podél celé stěny. V nich jsou pak ventily, havíři říkají plajgry, na které se našroubuje gumová hadice pro nástroje a stroje. Nejdůležitější a nejužívanější hornický nástroj je sbíjecí kladivo, které havíři ještě někdy nazývají pikhamer. Označení činnosti s ním je však dosud pikovać. Sbíjecí kladivo jmenují dnes havíři zbijačka nebo zbijok. Jeho podstatnou částí je špičatý oškrd, t. j. ocelový válec zakončený ostrým hrotem. Tohoto odborného názvu spisovného se [137]však vůbec neužívá. Havíři říkají špica nebo špic. Oškrd se našroubuje do těla kladiva a kladivo na tlakovou gumovou hadici. (Zbijokim se pikuje piliř). Je-li sloj tvrdá (piliř nělza upikovać), vrtají se do uhlí díry pro dynamitovou nálož. Pilíř se pak odstřelí. K vrtání děr slouží turbinka, která je rovněž poháněna vzduchem. Pro ni mají havíři název burčok (protože burčí, vrčí). Do turbinky se našroubuje vlastní vrták (sfěder), na jehož konci se připevní korunka z tvrdé oceli. Dříve se užívalo k vrtání do uhlí t. zv. borhamrů, které jsou daleko těžší a méně výkonné. Na vrtání v kameni se užívá „borhamrů“ dosud. Vedle toho má ještě každý horník pilku, sekeru (śekirke), kladivo (fajsel), které slouží k nabíjení stojek, kilof (t. j. lehký špičák s dřevěným topůrkem necelý metr dlouhým), jímž se dříve, dokud nebylo sbíjecích kladiv, rubalo uhlí. Dnes slouží většinou k rozbíjení velkých kusů uhlí nebo kamene (muśi se bić po logach, t. j. po vrstvách, jak je kámen rostlý). V dnešní době ulehčuje velmi podstatně hornickou práci brázdící stroj, který havíři jmenují šramačka. Šramačka projíždí t. zv. uličkou (viz výše) a podřezává pilíř zvláštními noži, upevněnými na těžkém rameni stroje, u počvy (t. j. „podlahy“, dna sloje), které se říká zol. Podšramání dosáhne hloubky 1,5 m. Do hloubky podšramání se denně vybírá uhlí. Uhlí a uhelný prach, někdy též kámen, který se uvolní po podšramání sloje, je t. zv. šram. Dříve než se pikuje pilíř, je třeba „šram“ odházet do žlabů. — Každý horník nosí s sebou kahan, lampu, kterou fasuje v lampárně. Dnešní kahany jsou elektrické, jen důlní střelci a dozorci nosí ještě lampy benzinové, t. zv. zicherki, jimiž je možno (podle délky plamene) rozpoznat přítomnost důlních plynů. Nejmodernější svítilna je elektrická lampa, upevněná na kožené přilbě, helmě.
Důlní dělníci a úředníci mají své tradiční označení podle povahy vykonávané práce. Některá označení se mění se změnou způsobu práce, která je závislá na mechanisaci. Horníci pracovali dříve v trojici, jejímž vedoucím byl hajer nebo hav́yř (hav́iř). Havíř narubal kilofem uhlí. T. zv. folovač naložil uhlí do kolečka (kary, tački) a tačnik odvážel tački na štreku (karovoł). Tam se uhlí nakládalo do vozíků, které pak odvážel šleper (běhač). Tato práce byla velmi těžká. Zejména táčník, jímž byl vždycky začátečník (synek), vytrpěl při této práci velmi mnoho. Do kolečka se vešlo asi 100 kg uhlí, do jednoho „huntu“ 7 koleček. Byla-li sloj nízká, dosahovaly tački až ke stropu. Táčník si přehodil přes ramena t. zv. śirke (nom. śirka — plátěný pás) a namáhavě vlekl kolečko dolů k „štrece“. Vystouplé kosti páteře měl stále poraněné (havíři říkali: mo na gřběće pačerki[4], t. j. boláky, při[138]pomínající perličky na šňůrce, zranění si stále odíral o strop. Při žlabovém a pásovém těžení pracuje havíř se svým pomocníkem (helfrem). Úkolem havíře je narubat uhlí (narobić, nafědrovać uhlo), které pak „helfer“ nahází do posuvných žlabů. Folovač je dnes horník, který pracuje u t. zv. sýpky, t. j. místa, kde se uhlí ze žlabů nebo z pásů sype přímo do vozíků. Folovačův pomocník pracuje s vratkem, t. j. s důlním strojem, který slouží k potahování prázdných vozíků pod sýpku. V podstatě je to otáčivý válec, na který se navíjí lano (lina), upevněné na sepjaté vozíky. Tento dělník se obyčejně označuje jako vratkoř. Podél stěny pracuje více part. Každá z nich má za úkol za denní směnu (šichta) narubat uhlí do hloubky podšramání a na délku zhruba tří žlabů (ryn). Jeden žlab měří asi 3 m; žlaby jsou spojeny po celé délce šrouby a leží na saních. Pohybují se rytmicky asi 30 cm dopředu a pak trhnutím zpět na původní místo. Sklon žlabů a setrvačnost pohybu uhlí způsobuje, že se uhlí stále posouvá dolů až k sýpce. Pohyb žlabů obstarává vzduchem poháněný stroj, jemuž havíři říkají motor. Folovač u sýpky ovládá přívod vzduchu pákou a může včas potřeby pohyb zastavit (není-li na př. dostatek vozů). Vedle vlastní těžby má havíř za úkol budovat, t. j. vydřevit vybraný prostor. Již během směny je z bezpečnostních důvodů někdy nutno postavit stojky (obyčejně o jedné noze), t. zv. provisorki, které se pak odstraní, až se vybere celý prostor a postaví definitivní stojky do cimer. Za nimi musí být ještě ulička, kterou projede brázdící stroj. Horník, který „potahuje žebro“, se obyčejně nazývá kašňoř nebo peciňoř. Při rozdělování práce jsou horníci denně určováni do různých pracovišť (něska ech je cechovany do uhlo, do žebra …). Práci a úseky přímo na pracovišti rozděluje přední dělník, předák — forant, který je přímým představeným na pracovišti a který je odpovědný za bezpečnost svých podřízených.
Samostatným důlním pracovníkem je střelec neboli šuzman. Jeho úkolem je obcházet pracoviště v revíru a odstřelovat dynamitem tvrdé uhlí nebo kámen. Díry pro nálože musí navrtat havíř se svým pomocníkem. Střelec vkládá do navrtaných děr dynamitovou nálož ve formě válečků (havíři říkají šulki dynamitu) a do nálože vkládá zápalku se zvláštním isolovaným drátem, zvaným palňik. Odstřeluje-li se najednou více náloží, spojují se palníky zvláštním systémem. Zapalování se děje elektrickou jiskrou. Pro výbuch, ránu mají havíři označení šus. (Šus mu něodešoł, muśi go vypikovać.) Důlní dozorce nebo prostě důlní, jemuž havíři říkají štajger, přijde na pracoviště jen několikrát za směnu, protože má dozor nad více úseky. Občas přijde na pracoviště i naddůlní — oberštajger nebo důlní inženýr.
V druhé směně přicházejí na pracoviště jiní horníci. Jejich úkolem je přeložit žlaby a vzduchové potrubí do nově vybudovaného orglu, [139]a to o tolik, o kolik postoupila práce. To jsou t. zv. překladači. Potrubí překládá obyčejně důlní zámečník, jemuž se říká rułkoř (pracuje s potrubím, rulami). Cimerhajeři překládají dřevěné kašny, které chrání žlaby a pracoviště před zavalením. Dále je třeba odstranit cimrovaňi v zavale. To je práce pleničů (rabovače — rabujum stojki v zavale). K tomu používají zvláštních strojů (sylvester, vinda, hever). Železné stojky, které se v poslední době zavádějí místo dřevěných a které mají značnou cenu, je třeba vytáhnout všechny. Dřevěné stojky je třeba někdy nechat v závale. Cimerhajeři obstarávají také výdřevu v chodbách (robić v cimerhajerce). Spisovný název pro „cimerhajera“ je dřevič. Přísun prázdných vozů a odvoz plných obstarávají strojvůdci (mašinfira); pod šachtou, t. j. u těžní jámy, pracují narážeči — anšlegři. Narážejí plné vozy do klece, vyrážejí z klece prázdné vozy, které klec přivezla s povrchu. Chod klece řídí strojník — mašinveter. Měření v dolech obstarávají důlní měřiči — makšajdři.
V dolech se pracuje nepřetržitě (na dźen, na noc, odpoledně). Doba 24 hodin se dělí na tři směny — šichty, trvající 8 hodin. Termín šichta je víceznačný. První, druhá (ranní, odpolední) šichta — t. j. horníci, kteří pracují ráno … Šichta dále znamená pracovní dobu (dřelech całum šichte jak stary Marcalik; idym na šichte, ze šichty, mum uš po šichće, elipsovitě: mum uš po ňi, idym na ňum). Dále znamená šichta konec práce = bude šichta hotová, skončí: ešče par vozuf a bedźe šichta. Ze šichty — znamená na počátku pracovní doby, ku šichće — na konci pracovní doby (uras se mu stoł hned ze šichty; aš ku šichće).
Vedle specifické hornické terminologie, jak jsem ji ve stručnosti podal, má velkou důležitost zvláštní výrazivo, pojmenování, slovní spojení, aktualisovaná rčení, vtipné a humorné metafory atd. Zde je ovšem velmi těžko vést hranici mezi tím, co je nutno označit jako znak hornického dialektu (slangu), a tím, co je znak místního dialektu lašského. Horníci na př. rádi označují své kamarády přezdívkami podle tělesných nebo duševních vlastností, zručnosti, nešikovnosti, původu atd. Dlouhý a vychrtlý havíř je haštabiga, cahun, długi jak tydźin před vypłatum; silný a při práci obratný horník je targus (tyn to inym targo, rv́e). Kdo se dovede dobře postavit k práci, je zgrabny, opak — nězgrabny, bulaty, mamlas, cyp (t. j. vlastně mužský úd). Vychytralý horník je fikany, mazany. Mladý havíř, začátečník je novocian, synek; afektivně snopel, ududaněc, usmrkaněc, gizd, varhol (varči, breči, ubekuje…). Mezi horníky se vždy najde nějaký humorista, šprýmař, který dovede rozesmát ostatní; horníci mají pro něj několik pojmenování: beskuryja, porhas, podhas (vlastně podhozené dítě; podobně podčep — „podčepnuté“ dítě). Někdy si rád k historkám přidává, aby byly veselejší. Říká se o něm, že vali (lže) (valić znamená [140]také „smradit“), hušta, pucuje. Uvaleny je ten, kdo plácá nesmysly. Některý rád vyvolává hádky; to je rypała, štenkrař, stále vyryva, štenkruje. Horník, který bydlí na vesnici a má kousek pole, je cebulkoř, česnekoř (ty hrumski cebulkořu ze Šenova …). Hajdalák, halama je otrapa. Něco převrátit je vybulić (na př. stojku); zbulić šichtu, bulać šichty (iterativně) znamená bez příčiny vynechat směnu. Odtud již i v novinách užívaný termín bulač směn. Harčok je horník, který bez příčiny harčí, řv́e — křičí (něharč po mě, ty ududaňcu!). Typické hornické slovo je sloveso zrypać se — vuski se zrypały, t. j. narazily na sebe a vykolejily. Do práce si nosí horníci mazany chleba a kafe. Káva se pije dučkim, t. j. najednou, nebo jak by Kristovi nogi lizoł, t. j. pomalu; někdo kávu łopě, t. j. pije ji velmi hltavě. Silní kuřáci nemohou vydržet 8 hodin bez kouření, které je na ostravských dolech z bezpečnostních důvodů přísně zakázáno. Ti žvýkají (žujum, inf. žuć) tabák; „odborně“ se říká přidać se na zymba, na ślifke, na spluve. Někteří mísí do tabáku usazeninu z dýmky, t. zv. bago (dej troche s baǵym, t. j. trochu tabáku s „bagem“). O horníkovi, který utrpěl úraz na ruce a má ji ovázanou, se říká, že pěstuje lalke (lalka = dětská panenka). Pačerki (korálky) viz výše. Když někdo zbuli bez příčiny šichtu, říkají havíři žertovně, že mo uras, mo řić na poły, nebo že zhasnuł a ňimug (t. j. nemohl) najiść zapałki.
Velmi oblíbená jsou i rýmovaná rčení, na př. to se vali, jag ve vanhali (když jde dobře fědrunk; vanhala — t. j. Warenhalle — byla závodní prodejna vítkovických zaměstnanců, kde se zboží prodávalo o něco levněji než jinde); zehňi se, vole, boz je na dole — říká se tomu, kdo udeří hlavou do stropu nebo do stojky. Ptáte-li se, co dělá havíř (hajer), zní odpověď: hajer vengle drancuje (dobývá uhlí) a gnojočkum pluje (a odplivuje hnojůvkou — bo se přidoł na zymba).
Poznámka. Fonetický přepis hlásek není dokonalý. Někdy je skutečně těžké zachytit výslovnost správně. Horníci jsou totiž příslušníci různých typů lašských nářečí, a tak výslovnost není vždy jednotná. Pokud je to možné, přepisuji lašské hlásky znaky pro nejblíže příbuzné hlásky české. Ponechávám jen tvrdé ł, měkké retnice (ṕ, b́, ḿ…), měkké souhlásky zadopatrové (ḱ, ǵ) a měkké ś, ć, dź. Zde by spisovný přepis značně skresloval skutečnou výslovnost. Rovněž i a y značí dvě různé hlásky (s tím souvisí i přepis ňi). Přízvuk neoznačuji; u slov trojslabičných a víceslabičných je hlavní přízvuk na předposlední slabice.
Připojuji dvě ukázky souvislého textu. (Vypravoval Leopold Míčko, horník z jámy Ludvík.)
Hav́yř kozoł synkovi něch idźe přefukać šlauch (hadici). Ale uš to trvalo došć długo, tak hav́yř se šoł podživać, co tam tak długo robi. Synek śedźi za rynnami, caly červyny a nadmuty a fuko do šlauchu. Ukozoł mu, že to muśi přikrynčić na plajger, a jak zavoło, ňech to [141]potym puśći. „Jo se za tyn čas namažym zbijok“, pravi hav́yř a idźe. Ale co, synek něčakoł, až mu hav́yř zavoło, a puśćił luft. Hav́yř ale ešče ňiḿoł šlauch přikryncuny ku zbijoku a všicek olej mu střiknuł do pysku. Tak vřešči na synka: „Přišperuj (zatáhni ventil), něska mě bydźeš myć a jutro teš, bo to naros něumyješ!“
Dva folovače puščali na svažňi vuski. Přišoł ku ňim třeći a pravi se: „Čuješ, tam na guře (t. j. ty tam, nahoře), povic tam Baduře (Badura, jméno horníka), ež popušči patnost vuskuf, ale tylko po jednym, ňi naras, by by był pěruňski maras!“
[1] Myslím na jeho důkladnou dvojsvazkovou práci o těšínských dialektech — Východolašská nářečí I, II, Brno 1946 a 1949 (srov. referát v Naší řeči 33, 1949, 154 n). Speciálních prací o hornické mluvě je dosud málo; trochu pozornosti jí věnoval Fr. Oberpfalcer-Jílek v Československé vlastivědě, sv. III, Jazyk, str. 369 n., kde je také uvedena literatura starší, a pak Mojmír Hájek v Slezském sborníku roč. 46 (1948), str. 103—125. M. Hájek řeší problém hornické řeči s hlediska sociologického (v užším slova smyslu), neřeší tedy otázky jazykové. V některých terminologických údajích bude třeba poopravit i významovou náplň některých termínů. Poslední prací je článek A. Sivka „Několik příspěvků k hornickému výrazivu na Karvínsku“ (Slezský sborník 47 [1949], 156 n.). Materiál k nynější práci jsem získal jednak z dlouhodobého pobytu na Ostravsku, jednak ze dvou brigád na jámě Ludvík v Ostravě-Radvanicích.
[2] Starší horníci si často tropili žerty z „novocianuf“ (viz dále) a posílali je pro bindlochy k jiným horníkům.
[2a] Uvádí též Příruční slovník jako odborný název pro „pracovní místo, kde se dobývá užitkový nerost“.
[3] V době nezaměstnanosti sbírali na haldách nevybrané uhlí t. zv. hołdźoře, nazývaní také ironicky „uhlobaroni“.
[4] Slovem pačerki označují se dnes v lašském nářečí jakékoli korálky nebo perličky. Původně byly pačerki kuličky na růženci (paterky < Pater noster). Skutečný růženec se označuje jako ružaňec.
Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 7-8, s. 132-141
Předchozí Alois Jedlička: Zjišťování mluvnické normy soudobé spisovné češtiny
Následující Josef Filipec, František Ryšánek: Účet — faktura, spočet
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1