Listárna

[Listárna redakce]

(pdf)

-

»Bajoko z Kyjukla«. Jméno Obytce (osada u Klatov) jest odvozeno od stč. obyt (= obydlí) a psávalo se (jako jméno vládycké rodiny Obyteckých z Obytce) i psává se podnes obyčejně s y. Že by se mělo psáti Obice a že to je vlastně Opice, nevěřte, jako jste nevěřil posud.

Panu prof. K. 1. Při výkladě o krácení brána — branou, bran, branách, branám, branami podotýkají Gebauerova Pravidla z r. 1902 (a souhlasně i vydání další): »Výklad, že by se jména významu hmotného krátila a jiná nekrátila, je mylný«. Gebauer znal toto pravidlo našich starších mluvnic, dotkl se ho i v Hist. mluv. (III, 1, 183: Substantiva, ve kterých krácení se děje, jsou většinou významu hmotného), ale jako pravidlo, jímž by se jazyk řídil anebo říditi měl, je odmítl a to z důvodů dobrých. Krácení toho způsobu jako brána — branou je zjev výhradně fonetický (mechanický), tkvící kořeny svými ve starých poměrech a přesunech přízvukových a délkových a jen těmi jest je vykládati; s umělým, teoretickým rozdílením mluvnickým mezi abstraktními a konkrétními jmény neměl a nemohl míti nic společného. V starším jazyce podrobují se krácení kmenové samohlásky jména abstraktní zrovna [254]tak jako konkrétní (chvála — chvalú, sláva — slavú, váha — vahú, správa — spravú, síla — silú, miera — měrú, viera — věrú, hrůza — hrozú, smlúva — smluvú, práce — prací, tieže — těží, vóle — volí atd.). Analogií bylo ovšem časem leckteré krácení odstraněno, ale analogie postihovala arci zase jména konkrétní i abstraktní bez rozdílu (tedy nejen chválou stč. chvalú, ale také moukou stč. mukú, troubou stč. trubú, šňůrou stč. šňorú, louka stč. lukú, mříží stč. mřeží, v brázdách stč. brazdách, houbami stč. hubami atd., a v usu obecném ještě více: dírou, krávou, skálou, slámou, hroudou atd.). Proto ani pro usus novočeský nelze stanoviti za pravidlo (byť jen mechanické), že konkreta zkracují, abstrakta nikoli. Tím ovšem padá i výklad, že jména odtažitá proto nekrátí na př. v 7. pádě jedn. kmenové slabiky (sláva — slávou), že se jich v množ. čísle neužívá a v jedn. čísle jsou všechny ostatní pády dlouhé; táž analogie působila i u ostatních jmen (neboť v množ. čísle je nezkrácen pouze jediný tvar, I. 4. 5. brány). Naopak zase mnohá jiná slova, kterých se zpravidla užívá také jen v čísle jedn., jako tráva, sláma, hlína, křída, síra, špína a j., zkrácení kmenové samohlásky podržela až do doby nové (travou, slamou atd.). Ani mezi slovy cizími a domácími není při krácení rozdílu: cizí slova, v staré době přejatá, krátila ovšem kmenovou samohlásku jako domácí (trouba — trubú, bouda — bud, fůra — for, šňůra — šňorú, máry — na marách atd.) a slova nověji přejatá se tomuto starému zákonu hláskoslovnému již nepodrobovala (dáma, roura, káva, váza); ale to platí o slovech novějších vůbec, i domácích (na př. páka, spása, tíha, zrůda, škvára, chůda, můra a j.). Zkrátka: pevného pravidla o tom, která slova dnes zkracují kmenovou samohlásku a ve kterých pádech, nelze se touto cestou dobrati, a vnucovati jazyku pravidla a odlišnosti, kterých si sám nevytvořil a jichž nedbá, bylo by nesprávné a v tomto případě i nepraktické. —

2. Domněnka, že v slovech rána, jáma, víra, síla, trouba, vznikla délka až na půdě české (z pův. rana, jama, věra atd.) a to vlivem čes. přízvuku prvomístního (jako v bóže, pívo a p.), rovněž není správná; ve všech těch slovech je délka etymologická a původní (praslovanská) zachovaná do češtiny vlivem ražené intonace, kterou měla všechna tato slova kromě slova trouba, rus. trubá (délka před přízvukem rovněž zůstává). Krátká výslovnost nářečí východních není tedy původní, nýbrž pozdější. Také v koncovkách -ách, -ám je délka původní, neboť kmenové -á bylo dlouhé (v koncových slabikách otevřených se ovšem délky krátí, proto je 1. p. žena, 4. p. ženu). —

3. Při stč. gen. množ. strán, pát proti nom. strana, pata není rovněž správné mluviti o dloužení, nýbrž naopak: v stč. strán, pát je zachována (vlivem ražené intonace) původní délka slovanská, kdežto v nom. strana, pata byla délka působením tažené intonace zkrácena (rus. stórony proti storóža = stráža). — 4. Množ. gen. ran (proti rána) nevznikl obdobou podle ranám, ranách, nýbrž samostatně a pravidelně podle zákonů hláskoslovných, neboť ražená intonace první slabiky se náhradným dloužením (za zkrácení suffixu) změnila v intonaci taženou, pod níž se v češť. délky krátí (týž úkaz je v zdrobnělinách na -ka, -ko za vypadlé jer, proto ranka, jamka atd.). Se zkracováním kmenové samohlásky v rozk. způsobě píši — piš nemá krácení rána — ran pranic společného, leda zevní zdání; spíše lze toto krácení v piš ve spojitost uváděti se zkracováním ve tvarech ranou, ranám, ranách, neboť koncové i v rozk. způ[255]sobě bylo v češtině původně asi dlouhé. — 5. Jména trůn, kůr nebyla přejata do češtiny v době novější, naopak patří (jako anděl, mše, pohan a p.) k nejstarším slovům přejatým; rovněž tak slovo páv, které jsme přejali z němčiny již v době praslovanské. O slovech trouba a roura byla již zmínka i v »N. Ř.« (II, 123); trouba není slovo domácí, nýbrž obě slova jsou přejata, jedno v době slovanské (ze sthněm. trumba), druhé, roura, v době novější. Adjektivního tvaru paví (m. páví) nelze pokládati za »omyl«: ještě Dobrovský zaznamenává v Slovníku tvary jen s krátkým a (paví, paví oko, paví ocas), rovněž Jungmann zná jen »paví«; zdloužení analogické pochází tedy z dob nedávných.

Panu Dr. J. V. na Král. Vinohradech. 1. K nom. doktorovi, Roubínkovi (ob. doktorovic Roubínkovic), jímž se označuje rodina, jest 2. pád u doktorů, u Roubínků, 3. pád k doktorovům, k Roubínkovům a p. (tak Gebauer, Hist. mluv. III, 1. str. 267). Chceme-li vyjádřiti, že jde o rodinu doktora Nováka (nikoli soudce Nováka), musíme ovšem říci: byli tu doktorovi Novákovi (ob. doktorovic Novákovic) anebo doktor Novák s rodinou, (paní doktorová Nováková s dětmi a p.). — 2. Píšeme podle Pravidel »U invalidovny«, »U plovárny « a p., ježto se zde cítí ještě obecný význam slov invalidovna, plovárna a p. (je tam skutečně invalidovna, plovárna atd.); ale píšeme »Ve Smečkách«, »Na Slupi«, »V Tůních«, »V Jámě«, poněvadž to již není označení reální (není tam už ani tůní, ani jámy). Že musíme psáti »Náměstí krále Jiřího«, a »U Sovových mlýnů«, jest nabíledni. — 3. Abecední seznam se sestavuje podle písmen, nikoli podle hlásek (podle výslovnosti); Czech patří tedy na konec litery C (nikoli do Č), Tschackert do litery T atd.; jenom ch se pokládá v české abecedě za samostatnou literu (jinde, na př. v němčině, franštině, řadí se slova s ch pod c), naopak zase litery r a ř pokládáme za literu jednu. — 4. Za letopočtem neděláme tečky; nenásleduje-li však po něm nic, je tečka ovšem nutná, na př. v dopise: Dne 15. dubna 1918, nebo: Bylo to r. 1918.

Panu J. J. Š. v Plzni. Podle Palackého Popisu království českého (str. 373) historicky správný název jest Kdyně (bez přívl. Nová = Neugedein). Rovněž Sedláček v Místopisném slovníku historickém (str. 407) klade na první místo Kdyně (s dodatkem Nová Kdyně). Tak bývá i v starých listinách: kuoň, kterýž stojí ve Kdyni (Archiv č. I, 228 z r. 1458), Václav Hana ze Kdyně (tamt. XXX, 345 z r. 1563). Kdýně i Kdýň jsou zjevně pozdější obměny původního tvaru Kdyně (jako tchýně a hospodyň, kuchyň a p.). Původ jména Kdyně není dosud jasný. Sedláček, jak se zdá, pokládá je za jméno odvozené ze jména osobního (patrně podle jmen podobných, jako Bechyně, Budyně, Radyně atd.), neboť mezi jmény osobními, která se vyskytují ve jménech místních, uvádí (na str. 382) jména Kdan, Kdyn (Kden). Také jak a od kdy se ustálilo pojmenování Nová Kdyně za starší Kdyně, nelze na ten čas stanoviti.

Panu F. D. v Pustiměři. 1. O rčení »to se mi zamlouvá« bylo vykládáno v »N. Ř.« I, 254, rovněž o slově neproveditelný I, 102. — 2. Proč bychom měli slovo »pryč« škrtnouti z české řeči? Snad proto, že ho [256]někteří spisovatelé nedobře užívají? Zbytečné však není, jak se domníváte, sice by bylo zmizelo samo. — 3. Užívání slova »moc« ve významu mnoho jest původu starého. Ostatek v Hovorně.

Panu K. F. v Rakovníce. Oršestr je výslovnost nesprávná, zakládající se na mylné domněnce, že něm. Orchester je slovo francouzské. U Řeků byla orchéstra nižší polokruhová plocha před jevištěm, na níž zejména sbor prováděl své tance a zpěvy; tam stáli i hudebníci, kteří zpěvy a tance provázeli. Odtud pochází vlaš. orchestra (místo pro hudebníky a pak hudební sbor sám; vysl. orkestra), z Italie se pak to slovo rozšířilo v nové době i jinde. Francouzi píší orchestre, což vyslovují orkestr; a tak vyslovujeme a píšeme také my.

Panu B. P., stud. fil. ve Vídni. — 1. Smil vykládají naše slovníky jako Eusebius n. Amandus; spojitost s kmenem mil je pravděpodobná. Hroznata (stč. Hrozňata) vzniklo (jako Strachota) překladem jména Metudius (Metod), v němž se viděla omylem odvozenina lat. slova metus (strach, hrůza). — 2. Přebýti (v dnešním jazyce) znamená přetrvati, přečkati (světa nepřebudem) anebo vybýti, zbýti (z toho, co mi přebude = z přebytku); přebýti V. třídu (ve významu vychoditi ji) by asi stěží který Čech řekl (přebývať školu znamená v nář. lašském podle Bartoše choditi za školu, což zajisté nemíníte). — 3. Gymnasium, množ. č. gymnasia (r. střed.) — 4. Košatý (strom) je od slova koš (všecky větve dohromady koš slovou, Jungmann z Presla). — 5. Léčiti (lék a p.) a líčiti (líčidlo) jsou slova načisto různá. — 6. Líceň jest slovo chybné a vzniklo mylným čtením slova lizcenie (= líčenie, nč. líčení). — 7. Slota je slovo obecně slovanské a znamená plískanici, nečas, ve významu přeneseném psotu vůbec, pak holotu, sběř a p.; zlota (vy zloto m. sloto) asi přichýlením ke slovu zlý. — 8. Sloveso smilniti nesouvisí etymologicky s kmenem ml-, který je v milovati, nýbrž má kmen vlastní. — 9. Zmek značí hada (je to týž kmen jako v slově zmije), hada domového, který byl pokládán u Slovanů za ztělesnění domácího bůžka. Na Slovensku se změnilo slovo zmek ve zmok spojením s představou zmoklého kuřete = šotka, raráška. Zmetek je slovo jiné, znamená nedochůdče a je ze slovesa zmetati = špatně poroditi (o zvířatech), asi jako zvrhlý ze zvrhnouti (sloves metati, vrhati se užívá o zvířatech ve významu roditi). — 10. Horšův Týn se jmenuje správně Týn Horšovský, protože (podle Sedláčkova Místopis. slovníku hist. 910) byl to původně prostý týn (t. j. srub) s hospodářstvím biskupským příslušný k Horšovu, kde bylo hospodářství hlavní. Kardašova Řečice má jméno (podle Sedláčkových Hradů a zámků 4, 335) od tamního rybníka Kardaše; řečice jest zdrobnělé slovo řeka. Jména místní, jako Olešnice a pod. (Březnice, Kamenice, Lipnice atd.), vznikla většinou podle řek a potoků takto zvaných.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 8, s. 253-256

Předchozí »Zázemí« a j.

Následující Otmar Vaňorný: Slovo o překládání