Časopis Naše řeč
en cz

Slovo o překládání

Otmar Vaňorný

[Články]

(pdf)

-

Každá opravdová báseň je dílo umělecké, a má tedy také vlastnosti díla uměleckého. Proto i překlad má být dílo umělecké, ne pouze mluvnický převod. Překlady nejsou pro filology a odborníky, ti o ně nestojí, poněvadž rozumějí originálu a mohou svěží doušky poesie čerpati přímo z pramene.

Překlad je pro čtenáře nefilologické a neodborné, kteří neznajíce jazyka, přece by chtěli osvěžiti ducha rosou poesie a zažíti krás, které obsahuje báseň původní.

Proto myslím, že překlad má býti takový, aby na českého čtenáře působil asi tak, jako působil originál na čtenáře a posluchače své doby. Ale poněvadž se kultura a celý život jiných časů často liší od našeho, není to vždycky dobře možno — vzpomeňme jen na náboženské city věřících za dob Homérových! Překladatel však se má snažiti, aby požadavku tomu vyhověl všude, kde to je možno.

Musí tedy překlad býti nejen poetický, nýbrž musí vystihnouti ducha originálu, a to nejen celku, nýbrž i jednotlivých částí, které bývají různé povahy — a při tom nesmí odporovati duchu jazyka českého. Musí býti takový, aby každý český čtenář mu dobře, bez nesnází a hned porozuměl. Nesmí tedy čtenář nikde narážeti na stopy překladatelské lopoty, na násilnosti a nepřirozenosti.

Překlad musí tedy býti vypracován tak, jako by to byl originál, ne překlad! Jinými slovy, má zníti přirozeně, lehce, plynně a — což je hlavní — musí býti veden duchem jazyka českého. Čtenář nesmí nikde narážeti na vazby nečeské, výrazy nepřirozené, nezvyklé. Z toho vyplývá, že překlad může býti doslovný jen potud, pokud se doslovnost nepříčí jazyku českému. Překládáme smysl, ne slova!

[258]Přeložil jsem Homérovu Odysseiu šestiměrem přízvučným. Spravuje se zásadami právě vytčenými, zvolil jsem za základ obyčejnou mluvenou češtinu a vyhýbal jsem se všem strojeným a neobyčejným vazbám a výrazům — i když jich naši básníci hojně užívají.

Tím nechci říci, že by v básních a překladech nesměly být jiné výrazy než ty, které jsou v obyčejné řeči mluvené. V básních, které překládáme, bývají mnohé výrazy a složeniny, kterých v češtině ani nemáme a které musíme zvlášť utvořit. Nelze se omezit obyčejnou řečí mluvenou a zamítati všecko, co v ní není. Na př. přechodníky z řeči mluvené zcela vymizely, právě jako infinitivy na ti. Žádný Čech jich v hovoru neužívá, a přece se jich nemůžeme zříci docela. Chceme-li, aby jazyk, kterým píšeme, byl každému srozumitelný, snažíme se k řeči mluvené se přiblížiti co nejvíc. O to jsem se také ve svém překladě snažil.

Slovosled jsem hleděl zachovati co nejpřirozenější, jaký je celkem v řeči mluvené a v prosté próse. Jen zřídka, kde jsem musil vyhověti nejtěžším požadavkům, nebylo lze zachovati prostého pořádku slov řeči mluvené. Hlavně vlastní jména, epitheta a caesury působí překážky nesnadno překonatelné. Než i tam hleděl jsem zachovati slovosled co nejprostší — úkol nesnadný, mnohdy stěží dosažitelný. Zcela takový slovosled, jaký je v nejprostší řeči mluvené, není v básních ani možný, ani žádoucí. 1. Možný není hlavně v překladech těžších meter a rýmů pro veliké, někdy i nesmírné potíže, o kterých čtenář nemá a nemůže mít ani zdání. Požadavky jsou mnohé a nesnadné. Metrum a duch originálu, požadavek doslovnosti, zákony metra a přízvuku českého, správnost jazyková, zcela jiné zákony a povaha obou jazyků, vazby, kterých v češtině není, nedostatek výrazů jazykových, pojmy, které ze života vymizely a pro které tedy není výrazu atd., atd. Myslím, že překladatel dospěje vrcholu touhy a možnosti, když jeho slovosled je pokud možná nejpřirozenější. Slovosled Goethův i v básních je velmi prostý a přirozený, a přece jen se mnohdy značně odchyluje od prostého slovosledu řeči mluvené. Slovosled básní Homérových je přímo vzorem prostoty. Nemohl ani být jiný, poněvadž básně byly přednášeny, a posluchači by nebyli strojeným veršům porozuměli. A přece je mnoho, přemnoho míst, kde se slovosled daleko uhýbá od obvyklé cestičky. 2. Ale není ani žádoucí. Básně se již svou vnitřní i vnější povahou liší od prósy, zvláště od nejprostších hovorů všedního života. Skladatel i přednašeč básně je do jisté míry vzrušen. Rovněž čtenář nebo posluchač. Oba jsou si dobře vědomi, že báseň je něco jiného než všední hovor, jakého užívají každého dne. Čtenáři a posluchači by nebyli ani spokojeni, kdyby se jim podávala nejvšednější řeč bez básnického zabarvení. Všimněme si [259]původních básní i nejlepších básníků českých a cizích. Přes to přese všecko jsem hleděl, aby slovosled mého překladu byl co nejprostší a nejpřirozenější, poněvadž toho vyžaduje ráz básní Homérových. Doufám, že jsem toho celkem dosáhl a že zatím nelze dosíci více. Rád bych, aby překlad můj byl jazykově správný, přirozený, plynný a srozumitelný každému Čechovi, i kdyby nikdy nebyl chodil do gymnasia.

Ale je tu ještě jiná stránka, vnitřní.

Jazyk každého překladu má býti nejen tvaroslovně a syntakticky správný, nýbrž překladatel má vystihnouti ducha každého místa a voliti takový jazyk a takové výrazy, aby vystihl a ztlumočil všecky, i nejjemnější odstíny každého místa. Jazyk, který se nehodí k místům překládaným, není správný, i kdyby tvaroslovně a syntakticky byl bezvadný.

Odysseia je sice báseň epická, ale neobsahuje toliko prosté vyprávění, nýbrž sahá mnohdy hluboko do tajů duše lidské a mistrně líčí nejrůznější stavy duševní: hněv, zármutek, rozpaky, resignaci, zoufalost, sklíčenost prosebníkovu, surovost lidožroutovu, výbuch pomstychtivosti, pomsty už ukojené, citovou vroucnost, urážku, ironii, posměšek a sarkasmus. Jsou tam části hluboko psychologicky založené, výjevy živé, až dramatické, ale i prostince líčené. Jsou tam i proslulé popisy homérské, přestručné, ale tak názorné, že čtenář vidí věc neb děj jasně a podrobně. Třemi neb čtyřmi verši básník vypíše i nejživější scény tak mistrně, že se čtenáři zdá, jakoby měl před sebou malbu, ne slova. Jsou tam i části jemných postřehů psychologických.

Pro všecky tyto části svého díla našel básník příhodný tón a barvy, vhodný výraz i řeč.

Ale to je právě nejtěžším úkolem překladatelovým, aby uměl pro všecky tyto jemnosti a odstíny původního výrazu nalézti také onen případný výraz, vhodné zabarvení a tón. Překladatel má pro každou situaci zvlášť nalézti jiné a jiné prostředky výrazové, jiný jazyk. Jinak zní řeč, když se líčí něžný projev citu, než když se vyjadřuje posměšek neb sarkasmus. Celý tón a barva řeči jsou jiné. A tu je povinnost překladatelova ovšem nesnadná. V připojené ukázce pozná čtenář, zdali se mi podařilo provésti všecky ty veliké požadavky v praksi, které jsem tu vyslovil. Šlo mi o to, abych našel vždy případný tón, t. j. vystihl ducha každého místa vhodným jazykem a výrazem, abych zachoval stručnost a malebnost popisu tak, aby čtenář měl celý děj přímo před očima jako živý. Zejména pak jsem chtěl v ukázce první zachytit vroucnost, netrpělivost, místy až hartusivost věrné služky, která s takovou radostí běžela oznámit své paní příchod Odysseův a jíž se místo ra[260]dostného přijetí dostalo vypeskování a nedůvěry, na druhé straně pak nedůvěřivost tolikrát zklamané Pénelopy.

Důvodem, že syn už dávno věděl o Odysseovi, dala se uchvátiti tak, že vyskočila a padla služce do náručí — ale pak se hned vzpamatovala myšlenkou, že by jediný Odysseus nemohl sám přemoci tolik statných mladíků. Ten přechod je v originále zvlášť dobře kreslen, rovněž jako jásavý chvat služčin — a chladná nedůvěřivost Pénelopina.

Jde mi o to, zdali je překlad zdařilý také se stanoviska prostého českého čtenáře, který si chce Odysseiu přečísti v překladě.

Žádám každého, kdo se o věc zajímá, aby mi řekl svůj úsudek, ať veřejně tiskem, ať soukromě dopisem. Za každý dobře míněný posudek, za všecky rady a pokyny budu opravdu vděčen.

Ukázky z Homérovy Odysseje

I. Ze zpěvu XXIV., verš 1—88

Služka Eurykleia oznamuje své paní Pénelopei, že Odysseus je doma a že pobil ženichy, kteří ji za nepřítomnosti manželovy nutili k sňatku a mrhali jí jmění.

Vidouc, že jí paní nedůvěřuje, stupňuje své tvrzení a netrpělivě Pénelopei vybízí, aby šla uvítat svého manžela.

Vypravování jest nadmíru živé a dramatické.

Stařena do síně horní tu vystoupla, jásotu plna,
oznámit vládkyni své, že milý manžel je doma:
kolena dala se v kvap a o závod spěchaly nohy.
Stanula nad její hlavou a tato jí pravila slova:

»Probuď se, Pénelopeio, ať uvidíš, milené dítě,
vlastníma očima svýma, co vždycky ti bývalo touhou:
Přišelť Odysseus tvůj již do domu, třeba že pozdě
pobil ženichy mužné, již mrhali majetek jeho,
všechen mu hubíce dům, a násilím týrali syna!!
«

Moudrá Pénelopeia jí na to zas odpověď dala:
»Bohové, matičko milá, tě pomátli, kteřížto mohou
rozum člověka vzít, byť býval velice moudrý —
jindy i přihlouplý muž je přiveden k rozumné mysli.

Ti teď pomátli tebe, ač dosud bývalas moudrá.

Pročpak mě na posměch máš, když mysl má plna je žalu,
mluvíc takovou lež — a ještě mě ze spánku budíš
sladkého, který mě jal a milá víčka mi zastřel?

Ještě jsem nespala takto, co manžel z domova odplul,
spatřit to Ilion kleté, jež bez žalu vyslovit nesmím. — —
[261]Teď však domů se vrať a vejdi zas do síně ženské! —

Kdyby však z ostatních žen mi některá, co jich mám v domě,
přinesla takovou zvěst a ze spánku vytrhla proto,
brzy bych zajisté já ji šeredně vyhnala odsud
nazpět do ženské síně — — však tobě je na prospěch stáří!«

Na to zas pěstounka milá jí pravila, Eurykleia:
»Nijak tě na posměch nemám! — než opravdu, milené dítě,
přišel Odyseus tvůj již do domu, jakož ti pravím — —
onen cizinec totiž, jímž v paláci zhrdali všichni.

Dlouhý čas již věděl tvůj syn, že on je to v domě,
avšak rozvahy pln ti úmysly otcovy skrýval,
dokud by neztrestal pych těch mužů zpupnosti plných
«

Řekla, i zplesala kněžna a se svého skočivši lůžka,
stařence v objetí padla, a slza jí vytryskla s víček. —

Pak se však ozvala takto a řekla jí perutná slova:
»Nyní, matičko milá, mi pověz neklamnou pravdu:

Jestliže přišel vskutku již do domu, jakož mi pravíš, —
jak jen pravici na ně, ty nestoudné ženichy, vztáhl,
docela sám, když v paláci mém jsou hromadně pořád!?« — —

Na to zas pěstounka milá jí pravila, Eurykleia:
»Nevím z pohledu nic ni z poslechu — jenom jsem klaných
slyšela ston. — My v komnaty kout se skrčily pevné,
s hrůzou, neb zavřené dvéře nám bránily, přilehlé dobře.

Teprv když Télemachos mě konečně z komnaty ženské
zavolal, milý tvůj syn, neb otec poslal jej pro mne,
našla jsem Odyssea, jak prostřed zabitých mrtvol
stál, a ženiši kol tam leželi na tvrdé půdě
na sobě — vidouc to vše, bys bývala zplesala v srdci,
kterak krví a kalem byl potřísněn, lvovi jsa roven.

Nyní mrtvoly všech jsou na dvoře, u samé brány,
na kupě, vládyka sám pak kouří překrásný palác,
zanítiv velký oheň — mě poslal zavolat tebe.

Nuže, již pojď, ať blahosti své se oddáte opět,
obadva, celým srdcem, neb mnoho jste zkusili zlého!

Nyní konečně přec se dávné vám splnilo přání:
V obydlí své se navrátil živ a nalezl tebe,
nalezl v paláci syna — a ty, kdož křivdili jemu,
ženichy, v obydli svém teď trestem postihl všecky!
«

Moudrá Pénelopeia jí na to zas odpověď dala:
»Dosud, matičko milá, tak neplesej, jásotu plna!
Sama přec víš, jak k radosti všem by do domu přišel,
[262]avšak nejvíce mně a synovi, našemu dítku! — —

Není tahle ta zvěst však pravdiva, jaks mi ji řekla,
nýbrž nějaký bůh ty statné ženichy pobil,
na jejich ranivý pych a špatné skutky se horše.
Neboť z pozemských lidí ni jednoho nectili nikdy,
ať byl vzácný či nízký — ať kdokoli mezi ně přišel.
Pročež za zpupnost svou teď zhynuli —
Odysseus ztratil do vlasti své již návratu den a života pozbyl!!« — — —

Jí pak pěstounka milá zas pravila, Eurykleia:
»Jaká, dítě, to řeč ti vyklouzla z ohrady zubů —
když teď o muži díš — jenž doma již u krbu mešká —
že již nepřijde domů!? — Tvé srdce je plno vždy pochyb!

Hleď — i znamení ještě ti vyzradím, docela zřejmé
ránu, již bílým klem mu divoký zasadil kanec:

Tu jsem, myjíc jej, našla a hned jsem se chystala tobě
říci tu zvěst, však za ústa on mě rukama chytiv,
nedal z chytrosti mysli ti o tom povědět zprávu.

Nuže, již pojď, já životem svým se zaručím tobě:
Je-li v tom nějaký klam — tu zabij mě hanebnou smrtí!«

Moudrá Pénelopeia jí dala zas odpověď tuto:

»Těžko je, matičko milá, bys bohů, žijících věčně,
úmysly zkoumati chtěla, ač vynikáš chytrostí velkou.

Avšak k synovi přec se vydejme, neboť chci vidět
mrtvoly ženichů padlých i onoho, který je pobil.«

II. JESKYNĚ KALYPSINA. Ze zpěvu V., verš 59—75

Oheň vysoko plál tam na krbu. Do dálky vůně
z pěkných cedrových polen a z chvojkových ostrovem páchla, planoucích jasným žárem, a bohyně chodíc kol stavu
zlatým paprskem tkala a libým zpívala hlasem.

Okolo sluje byl háj a svěží zelení pučel
černý topol a olše a cypřiš líbezné vůně.

V háji pak širokokřídlí si hnízda stavěli ptáci,
ťuhýci, sokoli statní a havrani jazyků dlouhých,
mořští, jimž jediné lov jest na péči na moři širém.

Aj, kol dutiny slujní se vzpínala do výše všude
štěpná bujivá réva a kypěla plnými hrozny.

Podál praménky čtyři se prýštily křišťálnou vodou,
v řadě, ne daleko sebe, a každý směřoval jinam.

[263]Kypré byly kol louky, kde miřík a fialka květem
bujely. —

Tam by i bůh se podivil, kdyby tam přišel,
spatře tu veškeru krásu a ve své duši by zplesal.

III. MÍČOVÝ TANEC SYNŮ KRÁLE ALKINSA. Ze zpěvu VIII., verš 370—380

Potom rozkázal král, by Halios s Láodamantem
tančili samotni dva, neb nebyl nikdo jim roven.

Oni tu krásný míč a nachový do rukou vzali,
který Polybos kdys jim zhotovil obratnou rukou.

Jeden vždycky ten míč až k stinným oblakům mrštil,
prohnuv se vzad — vtom od země druh se vyšvihnuv vzhůru,
pokaždé chytil jej hravě, než nohama dopadl na zem.

Když pak míčem už dost si nahráli do výše skokem,
potom do tance opět se pustili na zemi živné,
často měníce rej — a hoši jim tleskali v taktu,
stojíce na závodišti, a hlučný se ozýval dusot.

IV. ŠAT ODYSSEŮV. ŠPERK. Ze zpěvu XIX., verš 215 a d.

»Teď však v úmyslu mám tě poněkud, cizinče, zkusit,
vskulku-li pravda to jest, že s průvodci rovnými bohům
na Krétě manžela mého jsi pohostil, jako jsi řekl:

Pověz, jaký byl šat, v nějž tělo měl oděno tenkrát,
pověz, jaký byl sám, a kteří s ním soudruzi byli?«

Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy:
»Královno, těžko je toho, kdo vzdálen je taková léta,
popsat, neb dvacátý rok již uplynul od oné doby,
co se byl odtamtud vzdálil a pryč je z rodiště mého.
Já však povím ti přec, jak posud mi na mysli tane:

Nachový vlněný plášť měl na sobě Odysseus slavný,
dvojitý; z ryzího zlata pak na plášti zrobena byla
záponka o dvou rourkách a v popředí ozdoba byla:

V předních pařátech psích se svíjel skvrnitý kolouch,
pes pak ho popadnout chtěl. —

I hledíval s podivem každý,
kterak, ač ze zlata pouze, ten pes jej zardousit hleděl,
kolouch pak nohama třepal a snažil se uniknout psovi.

Potom suknici též jsem uviděl, skvoucí se jasně,
[264]jako se slupina leskne, jež pokrývá cibuli uschlou.
Tak byla jemná ta sukně a svítila jasně jak slunce.

Věru, že množství žen tu s podivem zíralo na ni.«

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 9, s. 257-264

Předchozí Listárna

Následující Josef Zubatý: I. Spokojiti se, spokojený

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1