Časopis Naše řeč
en cz

Nazvati mateřídouškou

Jiří Haller

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

(II 4b, pokračování:)

s příd. jménem: (lidé) šťastnými se nazývati obyčej mají (1778 Khun); zdali smím a mohu vysoce učeným se nazývati (1830 Čelakovský); (ty vrstvy) nazývají se všude nevzdělanými (1868 V. Vlček); lidé, již sebevědomě nazývají se rozumnými (1891 Stroupežnický) (11).

Poznámka.

Dva doklady s podst. jménem slovesným mají přívlastek v instrumentálu: nazývání syna mého ouhoncem (1835 Hněvkovský); chlubné křesťanem se nazývání (1846 Kamenický).

III. nazývati se = míti jméno.

1. a) nazývati se s nom. (= vazba dvojího nom.: „syn se nazýval Jan“).

Stč. 0;

nč.:

s podst. jm. obecným: jistých příkladů není;

s podst. jm. vlastním: nazývám se Šakta, syn Utališův (1805 Jungmann); jako že se Papageno nazývám (1825 Chmelenský); Čech, nazývající se Matouš M. (1860 Mikovec); Saracén kýs mladý — Sebim nazýval se (1885 Čech); nazývá se (Jungmannův sonet) „Těžké vybrání“ (1897 Vrchlický); (říčka) nazývá se Lucina (1928 Bezruč) (27);

s příd. jménem 0.

[80]

[81]1. b) nazývati se s instr. („syn se nazýval Janem“).

Stč. 0;

nč.:

nepochybných nebo aspoň pravděpodobných dokladů nemám, kromě snad dvou: nesměla bych se však nazývati Rolandkou (1873 Pfleger): tu si však vzpomněla, že Zilvar se nazývá Josefem (1923 Vachek); všude jinde může být — právě vlivem 7. pádu — obsažen význam „dávati si jméno“.

Sestavíme-li nyní čísla dokladů v přehlednou tabulku, dostaneme tento obraz (viz stranu předcházející):

Číselný poměr pádů je pak v procentech asi takový:

 

Po této podrobné přehlídce můžeme si nyní i přes tu relativnost našich čísel utvořiti dostatečně přesný a spolehlivý obraz všech možných vazeb slovesa nazvati (se), nazývati (se).

1. Vazba dvojího akusativu („nazvali, nazývali syna Jana“) bývala v staré době běžná zvláště u nedokonavého tvaru nazývati. V nové době jdou doklady až do začátku let sedmdesátých; od r. 1872 nemám ani jediný doklad. Tuto vazbu tedy můžeme z dnešního usu vypustit úplně; místo ní nastoupila vazba s instr. („nazvali, nazývali syna Janem“) nebo, mnohem však řidčeji, s nom. jmenovacím („nazvali, nazývali syna Jan“).

2. Vazba dvojího nominativu („býti nazván, nazýván Jan“; „nazval se, nazýval se Jan“ = dal si, dával si jméno) bývá v staré době nejčastější u dokonavého slovesa býti nazván, ale při doplňku adjektivním se vyskytuje jen ojediněle. V nové době dokladů čím dál tím víc ubývá a z posledních desítiletí už nemám doklad žádný (kromě spojení s významem „míti jméno“, ale o tom třeba pojednat zvláště). Vazba dvojího nominativu je nám už hodně nezvyklá; dnes bychom asi sotva napsali „věci, které se odporné nazývají“, jako psal Čelakovský r. 1829, nebo „idyla Slovanům selanka nazvána“, jako psal ještě Jungmann [82]r. 1845. Dvojí nominativ bývá leda tam, kde se do doplňku staví výraz těžko skloňovatelný (na př. „Scheffer nazval se Angelus Silesius“ 1887 Rezek, „pan kancelářský nazýván byl Mathias Harabes“ 1889 Herben), anebo kde doplňkem je název nějakého spisu a pod. nebo výraz v uvozovkách; někdy bývá před ním i dvojtečka (na př. „tak by se mohl kus velmi dobře nazvat: »Smrt Karla XII«“ 1874 J. Durdík; „císař se tu nazývá »milostivá hlava oudů našich«“ 1896 Jirásek; „na plakátech nazývám se arci nejraději: illusionista“ 1887 Čech). To všechno zřetelně ukazuje, že se nominativ v takových spojeních bere nyní za nominativ jmenovací („nazval se Jan“: „nazvali ho Jan“). Jinak se místo vazby dvojího nominativu klade vazba se 7. pádem.

3. Vazba s instrumentálem („nazvali, nazývali ho Janem; byl nazýván Janem; syn nazvaný, nazývaný Janem; nazval se, nazýval se Janem“) je od nejstarší doby až podnes ze všech způsobů nejběžnější; zabírá plných 70% všech dokladů. Jen u nedokonavého slovesa nazývati se ve významu „míti jméno“ (III 2) se nevyskytuje; ojedinělé výjimky (celkem dvě) jsou chybnou odchylkou.

4. Nominativ jmenovací („nazvali, nazývali ho Jan; syna nazvaného, nazývaného Jan“) není v našich příkladech ze staré doby vůbec doložen; první, nejstarší doklad mám z Komenského: „starší své (biskupi, arcibiskupi, opatové… nazvané) mají“. U příd. jména nazvaný je pak nominativ vůbec nejčastější, ale nesporné doklady nominativu jmenovacího jsou vlastně jen ty, v kterých není adj. nazvaný v 1. pádě (na př. „blíž hradu Hluboká nazvaného“ 1812 J. N. Štěpánek); jinak lze v takovém spojení vidět i vazbu s dvojím nominativem (na př. „jaké to podivné zvíře — nazvané člověk“ 1844 Tyl). A tyto nesporné doklady nom. jmenovacího se začínají vynořovat teprve po r. 1800. — Jako ve vazbě dvojího nominativu bývá i ve vazbě s nom. jmenovacím buď jméno cizí, nebo výraz v uvozovkách, nebo přímé oslovení, titul díla a p., na př.: nenazývejž mne již žádný Noémi (1807 Wégh); nazval jsem je (ženy) „Ada“ a „Zilla“ (1871 J. Durdík); (syn) jejž nazvala Lug (1898 Zeyer); báseň M. Z. Poláka nazvanou „Vznešenost přírody“ (1897 Vrchlický); (Vavák) evangelíky často nazývá „padouchové“, „padouškové“ (1896 Jirásek); nazývá mne rozmilý hoch zlatý (1898 Vrchlický). Není tedy snad pochybnosti, že vazba dvojího nominativu splývá dnes po všech stránkách s vazbou nominativu jmenovacího, neboli že z původní čtveré vazby máme dnes jen vazbu dvojí: s instrumentálem a s nominativem jmenovacím; z toho důvodu byly v našem přehledu ony doklady sporné zařaděny do rubriky nominativu jmenovacího.[1]

[83]5. Poslední vazbu, nominativ u nedokonavého slovesa nazývati se ve významu „míti jméno“ („syn se nazývá Jan“ = III 1), často nelze dobře odlišit od vazby II4a („syn se nazývá Jan“ = dává si jméno Jan), zvláště když doplňkem je jméno obecné (na př. veliká kniha, jež nazývá se radost, láska, mládí 1876 Vrchlický; = „jíž se dává jméno radost“ atd., či „jež má jméno radost…“?). Přesto se však najde dost dokladů nesporných, a to od Jungmanna až po dobu naši. Starý jazyk tento způsob vyjadřovací neznal, nezná jej ovšem ani jazyk živý, a proto jej NŘ. III, 183 n. zamítla. Ani my zajisté nebudeme doporučovat, aby se říkalo „nazývá se Petr“ místo „jmenuje se Petr“, neboť našemu jazykovému citu připadá takové vyjadřování už jen jako knižní, strojený přežitek; za knižní je prohlašuje i Přír. slovník (pod heslem nazývati).

S tím věrně souhlasí také obraz, který podává lístkový materiál Slovníku jaz. českého: do r. 1880 je v něm 19 dokladů této vazby, odtud do r. 1900 je jich 6 a z doby po r. 1900 jen dva (z Vrchlického 1902, z Bezruče 1928). Ale jestliže se kdo přesto dnes rozhodne užíti slovesa nazývati se ve významu „míti jméno“, měl by je spojovat jen s 1. pádem, nikoli se 7. pádem; vazba se 7. pádem tu vzhledem k významu naprosto není na místě a spisovatelé se jí také po všechny časy plným právem vyhýbali (doklad z Pflegra, který uvádí Přír. slovník pod heslem nazývati, je i v oné době zcela ojedinělý).

A nyní se tedy vrátíme k začátku, od něhož jsme vyšli, a poučku o vazbách sloves nazvati (se), nazývati (se) doplníme přesnějším vymezením úlohy, kterou při nich má nominativ jmenovací. Viděli jsme, že u těchto sloves skutečně býval a dosud bývá v doplňku substantivním i adjektivním zpravidla instrumentál, kdežto nominativ že bývá kladen hlavně tam, kde by skloňování doplňkového jména působilo obtíže nebo kde vůbec z nějakého důvodu třeba zachovat tvar 1. pádu, na př. u názvů knih a pod., u výrazů v uvozovkách, u oslovení (titulů). Významového rozdílu mezi vazbou instrumentální a nominativní není. Třeba však dobře rozlišovat odedávna vžitý a správný význam „dáti (si), dávati (si) jméno“ od knižního a dnes už zastaralého významu „míti jméno“; tomuto významu je lépe se vyhýbati. Poznamenávám ještě, že výrazem jméno se tu zahrnuje trojí odstín významový, který podle Přír. slovníku doplněk u sloves nazvati, nazývati může vyjadřovat: název, titul (oslovení) a rozličná jiná označení.

A teď také už s plnou jistotou můžeme odpověděti na dotaz, který byl vlastním podnětem k tomuto článku. Ve všech těch třech větách bychom užili 7. pádu: „hrad nazvali Vyšehradem“, „Karel IV. je nazýván Otcem vlasti“, „nazývali ji Šimonkou“. Teprve když bychom z nějakého zvláštního důvodu potřebovali, aby byl u jména v doplňku zachován tvar 1. pádu, užili bychom nom. jmenovacího; při tom by[84]chom výraz Otec vlasti dali do uvozovek: „Karel IV. je nazýván »Otec vlasti«“.

Snad se leckomu bude zdát, že na obšírnost tohoto článku je výtěžek našeho zkoumání hodně hubený. Ano, ale když nám příliš povšechné poučení našich mluvnic nedávalo dost jistoty, jaký je skutečný poměr mezi instrumentální a nominativní vazbou u sloves nazvati (se), nazývati (se), nezbylo nic jiného než jít k dokladům samým a podniknout ono podrobné a pracné srovnávání. Místo krátkého, hospodárnějšího souhrnu jsem pak tentokrát úmyslně podal i celý postup, aby z něho bylo také vidět, kolik předběžné práce se často skrývá za prostou jazykovou poučkou, kterou lze vyjádřit větou jen o několika slovech; a to jsme si ještě svůj úkol zjednodušili tím, že jsme pominuli vazby všech sloves souznačných (jmenovati, slouti[2]) a j.). Takových jednotlivých, drobných otázek, jako je problém vazeb u sloves nazvati (se), nazývati (se), máme v jazyce stále ještě mnoho a práce o nich dosud na badatele čeká.

* *

*

Od té doby, co byl tento článek dopsán, sešlo se mi jednak laskavostí prof. Šmilauera, jednak z vlastního čtení několik nových dokladů ze současných spisů. Potvrzuje se jimi naplno závěr, k němuž jsme došli, neboť i v nich je velikou většinou 7. pád, kdežto 1. pád jen v případech, které jsme prve zvláště vyjmenovali, na př.: bratr Paleček je (školní pomocníky) jadrně nazývá „velicí trulanti mocní“ (Šmilauer v NŘ. XXVIII, 7). Jen dva doklady se odchylují od průměru: Nejobyčejnější druh slohu se může nazvati rozvláčný (Mostecký v NŘ. XXVIII, 77). Dal jsem se zlákati do tohoto zcela právem nazvaného šibeničního obchodu (Janson - Hackenschmied, Zápletka s Costa Negrou I, 49; vyd. Fr. Borový 1927). — V prvním z nich bychom nyní po přesnějším poznání celého stavu užili zajisté spíše 7. pádu (nazvati rozvláčným). V druhém příkladě je odchylná shoda v pádě, na niž jsme upozornili v poznámce u I3b; způsobem pravidelným by se řeklo: … do tohoto obchodu, zcela právem nazvaného šibeničním.


[1] V tomto přehledu úplně pomíjím spojení s 5. pádem, jež zaznamenal i Přír. slovník (nesměla ji Bětuška také jináče nazývati nežli „panímámo“, Prav.); v jazyce spisovném je to pouhá rarita.

[2] Ani doklady se slovesem zváti (se) nebyly do tohoto přehledu pojaty, ale přesvědčil jsem se mimo rámec tohoto článku, že poměry u slovesa zváti (se) jsou úplně stejné jako u sloves nazvati (se), nazývati (se).

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 3-4, s. 79-84

Předchozí Karel Erban: Jména a názvy v nové republice

Následující Jiří Haller: Zvuková stránka slovesného díla

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1