Nazývati se — jmenovati se

[Drobnosti]

(pdf)

-

Mezi slova, jimž se někteří naši spisovatelé rádi vyhýbají, patří také sloveso jmenovati se. Spisovatel by rád na př. představil čtenáři člověka, o němž chce vypravovati a jenž se jmenuje Matěj, slovesa »jmenovati se« se bojí, »říkali mu Matěj (Matěji)« zní příliš lidově, »bylo mu Matěj«, »volal se Matěj« příliš po moravsku, a konec konců se dočteme, že »se nazýval Matěj«. A stejně, popisuje-li poučná kniha na př. nějaký stroj a ráda by pověděla čtenáři také, jak se jeho části jmenují atd.

Sloveso jmenovati v staré době i dnes obyčejně znamená »vysloviti jméno« osoby nebo věci. Staré listiny právní na př., je-li v nich opětovně řeč o nějaké osobě, naznačují to rády slovem »jmenovaný N. N.« nebo »již (svrchu, dříve, často atp.) jmenovaný N. N.«; Dalimil vypravuje v 37. hl. o pěti »mníšcích«, kteří jedli skoro jen »zelíce«, zřídka chléb, jáhly o velikonocích, »masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu« (ani jménem jmenovati nechtěli). Ale někdy přec se již v staré době slovesem »jmenovati« — v tvaru trpném — naznačuje, že jméno osoby nebo věci je to a to; tak na př. čteme v Alexandreidě, že třetí část světa »Asia jest jmenována«, v legendě o sv. Kateřině je proroctví Izaiášovo, že dítě čisté panny »bude jmenováno Emanuel«. Častěji v tomto významě čteme dnes skoro již zaniklé sloveso slouti: ale co jiného jest staré »jsem jmenován« než dnešní »jmenuji se«? A kde je nějaký cizí vzor, podle kterého by bylo vzniklo »jmenuji se«, abychom se báli tak psáti, jak všichni mluvíme?

[184]Nazývati je opakovací tvar dokonavého slovesa nazvati, a mimo tento rozdíl vidový se obě slovesa nikterak neliší: nazývati je tolik co »dávati jméno«. Neznáme dokladu starého, kde by »nazývám se« znamenalo totéž co »jmenuji se«, a pochybujeme, že by se tak někde mluvilo. Má-li Jungmann a po něm na př. Kott i Gebauer u zvratného nazývati se význam něm. »heissen, einen Namen führen«, je to chyba, jak dokazují jejich vlastní doklady. Nazývati se není »míti jméno«, nýbrž »dávati si jméno«, ať již si dává jméno nějaké osoba sama, nebo si je vespolek dávají osoby různé. »K čemu ty se nazýváš králem« (u Jungmanna z Flaviovy »Historie židovské« 1553) přece znamená »dáváš si jméno král«, ne »jmenuješ se král«? A takové jsou všecky doklady tohoto zvratného slovesa v slovnících i doklady jiné, jež známe.

Jmenovati se s významem »míti jméno« je poctivé slovo české, nazývati se znamená něco jiného, a matení slov významu podobného, ale přece ne stejného snad ve všech jazycích mimo jazyk náš se pokládá za chybu, jíž se zahlazují jemné odstíny významové. Z toho plyne, že bychom se neměli vyhýbati slovesu jmenovati se; a nelíbí-li se komu (ač k tomu není příčiny), neměl by ho nahrazovati slovem jiného významu, nýbrž raději již užíti slovesa slouti. Toto slovo jest ovšem zastaralé a dodávalo by slohu rázu staromilského.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 6, s. 183-184

Předchozí V. T., Red. (= Redakce): »Podpořiti«

Následující »Zhovadělý, zdivočelý«