Časopis Naše řeč
en cz

Jazyk a sloh starých písemností

Dr. Václav Mostecký

[Články]

(pdf)

-

(Žeň z jihočeských archivů.)

Konaje dlouhá léta studia v jihočeských archivech (hlavně ve Vodňanech, Třeboni a Jindřichově Hradci) pro své dílo „Dějiny býv. král. města Vodňan“, nahromadil jsem spoustu látky, v níž se jasně jeví obraz života oněch dob, ale zároveň také ráz jazyka a slohová obratnost. A to může zajímati i širší veřejnost, která nevidí v jazyce mateřském toliko prostředek dorozumívací, nýbrž také projev individuality osobní a charakter duše národní. Naši pisatelé pocházejí ze všech vrstev společenských, svorně se tu sešli páni, úředníci, kantoři, lidé z města a z venkova, muži i ženy. Jejich písemné projevy sice nepřekračují hranice všeobecných poměrů vzdělanostních a nabytého vzdělání školního a knižního, často se forma poddává a přizpůsobuje naučeným a běžným formulkám a stereotypním vzorům, ale přesto zbývá ještě hodně příležitosti k tomu, aby se krunýřem získané pohotovosti prodralo na povrch osobité zabarvení, individuální zvláštnůstka a krajová odlišnost.

Chci zde bez dlouhých výkladů uvésti několik ukázek z archivu vodňanského a jindřichohradeckého, seřaděných hlavně podle obsahu; ráz jazyka a slohová výraznost vynikne sama. Látka z Vodňan zahrnuje jen město samo; jindřichohradecký archiv soustřeďuje písemnosti ze všech panství, jež patřívala vrchnosti hradecké (pánům z Hradce, Slavatům, Černínům), a proto je zde větší rozmanitost ve výběru látky z Hradecka, Pacova, Choustníka, Chudenic, Hluboké v jižních Čechách, z Kosti a Sobotky v severních Čechách.

Nejdříve se podíváme, jak vypadaly soukromé dopisy. Zdvořilostní fráze bývaly velmi složité a většinou se opakovaly jednotvárně. Tituly a hodnosti se vypočítávaly podrobně a nikdy se neopominulo vinšovati na Pánu Bohu zdraví. Takhle na př. psali sedláci od Purkarce panu Adamovi z Hradce r. 1580: „Vysoce urozený a velikomocný pane, pane Adame z Hradce a na Hradci a z Hluboké, pane pane náš nejmilostivější a dědičný. Vaší Milosti šťastné zdraví na Pánu Bohu předně žádáme a při tom jiné všechno dobré spravování, milostivý pane, poníženě, pokorně prosíme, což můžeme nejvejšeji.“ Šlechtičtí úředníci si říkali „pane švagře“ nebo „švaře“, větší páni vtrousili do zdvořilého tónu vždycky něco srdečnosti anebo úcty. „Službu svou vzkazuji, urozený a můj zvláště milý pane a příteli! Zdraví a [77]dobrého vinšujíc žádám Vám na Pánu Bohu věrně rád.“ Jan st. Černín svému staršímu druhovi v úřadě bechyňského hejtmana Joachymu Španovskému píše důvěrně: „Pane otče můj laskavý.“ I měšťanům se vzdávala povinná úcta: „Slovutnému panu Martinovi Zbudovskému, rychtáři JMC do Tábora.“ Vodňanská městská rada bývala stručnější. 1557 píší zámečníkovi do Strakonic o opravě hodin: „Opatrný Jene, příteli náš milý.“ Jindy, 1561: „Ctihodný kněže Martine.“ 1722: „Slovutný Víte Merckle.“

S poddanými se ovšem mluvilo stručně a řízně. 1844 magistrát jako vrchnost předvolává rychtáře poddané vesnice Stožic: „Rychtáři stožickej!“ „Svobodníci a dědiníci!“ oslovuje Jan st. Černín neposlušné sedláky. Týž pán se 1629 suše a chladně obrací na urozenou pannu Alenu Ropalovnu, která ho urazila neodbytným vymáháním dluhu: „Urozená panno Aleno Ropalovno z Riffenberku.“

Také zakončení bývalo složité, zdvořilé a na jedno brdo: „A tak Vaši Milost na tento čas Pánu Bohu všemohoucímu poručena činím,“ uzavírá velkodušně Jan Černín dopis jindřichohradeckému kvardiánovi, který ho obtěžoval upomínkami. Neméně pobožně se poroučí Kryštofovi Chrastskému Petr Romhap, úředník na Hluboké 1582: „Pán Bůh rač s námi bejti!“ — když byl projevil souhlas s posečením stýle na rybníce. S bezděčnou ironií přejí dobrého zažití Vodňanští urozenému panu Mikulášovi Řepickému ze Sudoměřic v lednu 1561, posílajíce mu k svatbě několik věrdunků rozmanitého koření: „A Pán Bůh rač Vám dáti s budoucí pannou manželkou Vaší a se všemi pány přáteli u veselém hodování k dobrému zdraví toho požíti.“

Jak je již z těchto ukázek vidět, má na způsob vyjadřování vliv nejen povaha pisatelova, nýbrž i jeho sociální postavení, společenská třída a nálada anebo i citové vzrušení. Situace sama si vyžaduje svého slohu, vlastního tónu. Jsou případy, kde sami cítíme, že nyní musíme začíti slavnostněji, jindy prostěji, přirozeně. Nejobyčejnější druh slohu se může nazvati rozvláčný. Na důkladnost si naši předkové vždycky potrpěli, a nežli by připustili nedorozumění nebo možnost mýlky, raději se rozpisovali do nejnepatrnějších podrobností.

Za 30leté války ležela v Pacově posádka, která obtěžovala daleké okolí. Ledečská městská rada měla na soldatesku nějaké stížnosti. Poslyšme jejich rozšafný rozklad čáslavskému krajskému hejtmanovi r. 1640: „Pavel Škvor, Jan Vávrů, Jan Rábů, spolusousedé naši, slzavě na nás vznesli, kterak ten čtvrtek před svatým Martinem, jevše do Hory Kutné, jim soldáti z města Pacova nenadále a mocně po jednom koni z vozů odňali. Pan [78]hejtman bechyňský, urozený a statečný rytíř p. Joachym Špulíř na Vitanovicích, svého úředníka na Pacov ke kaprálu v té příčině s týmiž našimi sousedy o ty koně odsílal. Kaprál odpověď dal, ačkoli že ti soldáti pod jeho komendou byli, však že již pod komandem lejtkapitána v městě Chrudimi jsou; na jejichžto některá jména se doptali; totiž Hans Tringler na Křeči, Hans na Fussny, Andreas na Mlýnech salva quardii zastávavše s jinými pěti jim takové koně odňali. I jsouce tíž sousedé naši lidé potřební a mnohokráte o potahy svý přišli, nyní po své živnosti se vydávati musejí, žádáme, že ještě jedno psaní ku pánu hejtmanu kraje bechyňského učiniti a s pohrůžkou naříditi ráčíte, aby zanechaje jalových vejmluv hleděl se za týmiž soldáty o ty koně dopisovati, aby jim navráceni byli.“

Dnešní úřední sloh by vypustil všecky citové výlevy a stal by se opatrnějším a méně osobním. Dnes cítíme, že jde o právo, tehdy šlo spíše o lidi. To lidské hledisko činilo úřadování subjektivnějším a osobně odpovědnějším.

Osobní ručení za úřad zakusil na jaře 1627 Jan st. Černín z Chudenic ve funkci jednoho ze dvou hejtmanů kraje bechyňského. Páni komisaři při císařské armádě nařídili opatřiti pro vojsko provianty, ale přes úsilí pánů hejtmanů nesešlo se skoro nic. Kraje již byly vyčerpány a vlastenecké nadšení nestačilo. Panu hejtmanovi se pohrozilo vojenskou exekucí, nenapraví-li svou chybu z liknavosti! Zajímavá je odpověď Černínova na tyto pohrůžky; je vzrušená pro pociťovanou křivdu, ale přes to vzrušení dosti sebevědomá, aby nezapomněla zdůrazniti osobní zásluhy a ukázati na oběti prozatím přinesené. Tu a tam zableskne mimoděk ironie, jak srovnává velikost služeb s kvalitou odměny. „My hejtmani vinni nejsme. Já pak, abych za svou pilnou a bedlivou práci takové záplaty a odměny dostati měl, toho se nenaději. Ač kdyby se stalo, musel bych na ten čas Pánu Bohu poručiti a majíce prv nanejvýše zplundrovanej stateček manželky mý, chleba s dětmi svými žebrati bych musel.“ (Majitelkou byla vlastně tedy paní, rozená Homutka, hraběnka z Harasova.) V těch dobách patent stíhal patent, měl tedy pan Jan Černín příležitost ještě častěji osvědčiti svou pilnost a svědomitost úřední, jak vidíme ještě v témž měsíci dubnu, když se publikují patenty o nových clech. Poslům se klade na srdce, aby chodili „bedlivěji, nežli prve s těmi patenty se stalo“, každý se má podepsat do rejstříku; to se už nesmí státi, aby poslové obešli jen některá města a více než polovici kraje chybili! Stane-li se to nyní, budou z toho „peprně odpovídat“, dokládá se výslovně. Hrozba ta byla určena hlavně Táborským a Pelhřimovským.

Ani bychom nevěřili, jak se v těch dobách královské rozkazy [79]přímo sabotovaly. Zdá se skutečně, jako by se všechny vášně byly vybíjely ve sporech náboženských; v té věci se neznal pardon ani odklady. To byla soldateska hned pohotově, aby zakročila, byly pohotově řády, aby přiskočily ku pomoci. Naproti tomu v jiných věcech byla státní správa bezradná a bezmocná. R. 1627 měl dodati každý kraj několik vozů k pilným potřebám královým, bezpochyby pro potřebu válečnou. Vozy se scházely tak liknavě, že ani několikanásobné výzvy krajských hejtmanů nepomohly. Konečně přece společnou pomocí byl jeden takový vůz odeslán do Prahy se čtyřmi koňmi, na ostatní dva se měli skládati svobodníci, na jeden dvůr počítajíc 10 kop. Aby spíše uposlechli, domlouvá jim pan hejtman velmi upřímně, že král čeká už jen na ně, aby ho v důležitém podniku nezdržovali. Mají vyhověti, „poněvadž se jen toliko na ty vozy očekává, aby JMC obmeškána nebyla!“ — kdyby však přece jen dobré slovo nestačilo, zůstává na konec silný argument: „Na neposlušné se ihned pošlou vojáci.“

Není divu, že v těch dobách sedláci raději opouštěli své statečky, neboť na nich zakusili jenom dřinu, hlad a nedostatek. Ještě r. 1684 ušlo na panství chudenickém mnoho osob, z nich jedenačtyřicet bylo zase dopadeno. Po celých Čechách je sháněli agenti panští, protože o pracovní síly byla nouze. Leckomu se přec podařilo uklouznouti; správce Pavlovský píše o Martinovi, který sloužil v Hořanech u Nováka za pacholka, že se nemohl dostati, protože se včas „ustranil, majíce vítr“. Ten nedostatek sil a časté deserce způsobily, že se zacházelo se sedláky a s robotníky přece jen lidštěji. Radenínský hejtman dává r. 1655 zprávu sekretáři Janečkovi: „Těm mlatcům kdybych ještě strhnouti měl, již bych je teprve rozehnal. Když trochu přísněji domlouvám, hrozí, že utekou do Němec.“ „Těch protivných a odporných lidí jsem nemohl k robotě připraviti ani po dobrém, ani po zlém, nýbrž musil jsem jim platiti 7 kr. za den,“ připisuje o zednících. Zvláště zle bylo ovšem, když se ke všemu přihnaly povodně, přívaly, kroupy a jiné pohromy, neboli, jak říkali, „boží dopuštění“. R. 1638 oznamoval radenínský správce Jiřík Lounský hraběti: „Sedlákům žita, ovsy, hrách, pohanky déšť velmi hrubě vymlátil, ječmen též skoro do půl toho pole nejinač, než jako by skrze něj stádo ovec prohnal, kroupy potloukly. Sotva třetí klas pěkně stojí.“

Zřídka měl postižený v neštěstí štěstí. Tak referuje týž Lounský s žertovnou ironií o potrhaných hrázích rybníků a stržených rybách pánů Táborských (město bylo v samém sousedství, a tak si koukali vzájemně do úst i do kapsy). Táborským také strhla [80]povodeň rybník, ale „mají ten fortel, že jim v jiných jejich rybnících vlastní i cizí ryby zůstaly,“ dokládá kysele.

V předchozím zápisku si čtenář povšiml pěkného obratu o těch ovcích. Cesta způsobená v obilí kroupami se nemůže vyjádřiti názorněji, jasněji a při tom rázovitěji a lidověji. V tom se jeví věkovitá lidová moudrost, získaná stálým stykem s přírodou a zkušenostmi. Je v tom i svědectví stálého těsného styku tehdejších lidí i panských zřízenců se zdravým jádrem národním, s lidem venkovským, který se jazykově a národnostně neporušuje přes nedostatek škol, klidných časů, přes sociální útisk a kulturní i společenskou isolaci. Takových plastických příměrů, přiléhavých epithet a obrazných, malebných vazeb můžeme citovati celou řadu ze XVII. a XVIII. stol., tedy z dob, kdy se začíná a kdy vrcholí úpadek národního cítění, jak se obvykle říkává. Jsou to také dokumenty stále živoucí a tvořivé lidové moudrosti. Blízký příbuzný působil na kšaftující tetku ve Vodňanech ve svůj prospěch. Na výčitky příbuzných poškozených odpovídá: „Blázen ten, kdo sedě ve třti (rákosí), aby sobě píšťalky, jaké by chtěl, neuřezal.“ 1576.

I choulostivé situace dovedou vystihnouti vkusně a vtipně. R. 1681 omlouvá vodňanský soused Ondřej Jenal intimní styky se služebnou Lidmilou Příhodkou: „Říkají, když se klíček jednou do zámku trefí, že se s ním potom pořád odmyká.“ Stejně pohodlné mravní stanovisko vyslovil jiný lidový mudrák r. 1574, když známou zásadu „Přeskoč, přelom, nepodlez“ obměnil takto: „Kdo nemůž přeskočiti, nejlépe jest podlézti.“

Nyní několik hezkých příměrů. Hospodyně paní Zuzanky Černínové Dorota Jínová referuje 1645 o probraných ovcích: „VChustnici sme ostříhali ten brak. Je hubenej jako liška.“ Tehdy byl strach z vojáků, neboť byli stále při chuti. Táž Dorota píše o mouce: „Já, majíc to z našich mlejnů na hotově, tak naspěch sem to poslala, neb jako z vohně to všecko bereme.“ Tato Dorota byla vůbec osůbka energická a starostlivá, dovedla se otáčet bezpečně mezi přáteli i nepřáteli, držela krátce na uzdě mlsné a lenošivé správce a písaře a její výrazové prostředky jsou podle toho věcné, přiléhavé a nevybíravé. „Nyní u nás vopravdu není bezpečno hlavu ven z domu vystrčiti. Byla u nás nepřátelská partaj vo 30 koních. Byla bych strachy zcepeněla.“ Těžko jí věříme, že by byla měla tak slabé nervy, když zase čteme, jak dovede řádit mezi svými: „Všichni sumou ouředníci sou kukličky chytří na Vaši Milost, abyste jim ráčili dáti pomoc; vyskoumala sem dobře Lounskýho, ten jen břicho pase; aby zboží velký měl, utratil by je. Štyrykráte za den vaření a pečení žere. Každej sám sebe a svý bumby byl pilen, dobytek do kolenou v hnoji [81]stál. Před nima všecko uzamykám. Ten hospodář v domě Vaší Milosti tak sobě nenáležitě počíná, hned lechkosmyslně vyvozuje čeládku z domu a užere se do němoty a tak si v domě počíná, až mi s ním hrozno. Zlořečil, div se nepropadl.“ A tak to jde dál v stilu hovorovém, někdy až triviálním.

Podobně siláckých výrazů užívá starý důchodní vodňanský Pavel Filipovský 1713, když mu vytýkali nepořádky v obecních počtech: „Oni jako lítí lvové vždy víc a více mně utrhati usilovali, tak že mnozí po sejití s rathauzu nade mnou plakali.“ Zato městská rada utlačovaná věřiteli a sekvestrem naříká roku 1747 ústy purkmistra Matěje Harmacha v beznadějném pokoření. „Vidíce my sebe se všech stran opuštěné, jako nějaký potlačený červíček se hnouti a pro nesnesitelnou bolest mysle naše pohybovati donuceni jsme.“

Zdravý jazykový instinkt se vyhýbá širokým, bezobsažným pojmům; poslyšme, jak se nahrazuje pojem „nic“: Sekretář Janeček 1655 informuje z Radenína hraběte, že „podle cedule nechybovalo ani krejcaru“. Dva pohořelí sedláci z Bezděčína, Jan Žák a Jakub Nemrava, 1640 prosí hraběte o nějakou pomoc, protože „skrze oheň o všechen stateček přišli a ani kůlu jim nezůstalo“. Dopadení a zpět přivedení utečenci na chudenickém panství Šimon Hostaš a Štěpán Drozda přišli 1684 o krávy. „Prosí, aby se jim navrátily, sice aniž chloupku a peříčka od dobytka žádného nemají.“ To je jistě řečeno i plasticky i působivě a se šibeničním humorem, který je prostému lidu vlastní.

Vizte, co dynamiky, síly výrazové se skrývá v krátkém líčení životních osudů prostého „mlýnského“ (mlynářského) Jana Hlavičky z Radenína 1659: „Na zdraví svém kolikráte jsem ztlučen, chromcem na ruku zůstávám, ze všech šatů jsem se vytrhal. Již jsou tomu na sv. Řehoře dvě letě, jak sem žádného peníze nedostal — ani na pár střevíc.“ O nic líp se neměl Matyáš Šefránek, červenořečický kantor v Choustnici 1685, který si postěžoval pánovi ve své suplice, že má jen sedm dítek k učení, jiného nic. Z toho příjmu ovšem neztloustl.

(Příště ostatek.)

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 4, s. 76-81

Předchozí Josef V. Bečka: O souměrnosti složitějších větných celků

Následující Josef Janko: Muž se uklídá za džbánky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1