Nazvati mateřídouškou
Jiří Haller
[Články]
-
Dodatkem k článku „Syn jménem Jan“, otištěnému v NŘ. XXVII, 179 n., odpovídáme na otázku: Jaký je poměr mezi nominativní a instrumentální vazbou slovesa nazvati (se), nazývati (se)? Má se říkat „hrad nazvali Vyšehrad“ či „Vyšehradem“? A „Karel IV. je nazýván Otec vlasti“ či „Otcem vlasti“? „Nazývali ji Šimonka“ či „Šimonkou“?
Sloveso nazvati (se), nazývati (se) podobně jako jmenovati (se), slouti a j. náleží mezi slovesa, kterým se říká významem neplná, neboť se zpravidla neobejdou bez nějakého výrazu doplňovacího. Tento doplňovací výraz (doplněk) býval, jak učí mluvnice, původně v témž pádě jako jméno, k němuž se prostřednictvím slovesa vztahoval; vznikala tím vazba dvojího nominativu (při podmětu, na př. „nazývali se dobří lidé“) nebo dvojího akusativu (při předmětu, na př. „nazývali je dobré lidi“). Avšak už v nejstarší době našeho písemnictví a nepochybně také už před ní, v době předčeské, začal do těchto vazeb dvojího stejného pádu pronikat instrumentál; proč se tak dělo, vyložil V. Ertl v NŘ. VI (1922), 290 n., a také Gebauerova-Ertlova Mluvnice česká II (1926), 190 o tom stručně poučuje. Hned od počátku se tedy setkáváme také se spojeními „nazývali se dobrými lidmi“, „nazývali je dobrými lidmi“. Zato nominativ jmenovací nemá v staré době dokladu, aspoň ne tam, kde jej nelze pokládat za součást vazby dvojího nominativu, t. j. u slovesa předmětného (nazvati, nazývati koho) a ve spojení s příd. jménem nazvaný, nazývaný; nejstarší doklad mám teprve z Komenského.
Už napřed bychom tedy mohli říci, že se doplňková vazba slovesa nazvati (se), nazývati (se) vyvíjela v češtině stejně jako u jiných sloves významem neplných (činiti, stávati se atd.) a že dnes bývá tu doplněk substantivní i adjektivní zpravidla v instrumentále (Gebauer-Ertl II, 190 n.). V běžné praxi s touto poučkou vystačujeme a také ony tři příklady, které jsme položili v čelo tohoto článku, mohli bychom podle ní snadno rozhodnouti. Ale nejasné zůstává, jaké místo má u slovesa nazvati, nazývati nominativ jmenovací. Podívejme se tedy ve světle dokladů, jak se vazby tohoto slovesa v jazyce vyvíjely a k jakému stavu při nich jazyk dospěl dnes; doplníme tím v jedné věci starší výklad Jaroslava Hrušky „O výrazích doplňkových s hlavním zřetelem k instrumentálu doplňkovému“ (Listy filol. 17, 1890, 367 n.).
Chceme-li do svého přehledu pojmout všechny hlavní okolnosti, které mohou míti vliv na volbu pádu v doplňku, musíme jej založit na schematu značně složitém. Nejprve bude třeba rozlišit tři skupiny podle vidu a významu:
[33]I. nazvati, nazvati se (dok.) = dáti jméno, dáti si jméno,
II. nazývati, nazývati se (nedok.) = dávati jméno, dávati si jméno,
III. nazývati se = míti jméno.
Uvnitř těchto skupin se pak objevují vazby:
I. nazvati (se) = dáti (si) jméno.
1. nazvati koho
a) s akus. (= vazba dvojího akusativu: „nazval syna Jana“),
b) s nom. (jmenovacím: „nazval syna Jan“),
c) s instr. („nazval syna Janem“);
2. býti nazván
a) s nom. (= vazba dvojího nominativu: „syn byl nazván Jan“),
b) s instr. („syn byl nazván Janem“);
3. nazvaný
a) s nom. (jmenovacím: „syna nazvaného Jan“),
b) s instr. („syna nazvaného Janem“);
4. nazvati se
a) s nom. (= vazba dvojího nominativu: „nazval se Jan“),
b) s instr. („nazval se Janem“).
II. nazývati (se) = dávati (si) jméno.
1. nazývati koho
a) s akus. (= vazba dvojího akusativu: „nazýval syna Jana“),
b) s nom. (jmenovacím: „nazýval syna Jan“),
c) s instr. („nazýval syna Janem“);
2. býti nazýván
a) s nom. (= vazba dvojího nominativu: „syn byl nazýván Jan“),
b) s instr. („syn byl nazýván Janem“);
3. nazývaný
a) s nom. (jmenovacím = „syna nazývaného Jan“),
b) s instr. („syna nazývaného Janem“);
4. nazývati se
a) s nom. (= vazba dvojího nominativu: „nazýval se Jan“),
b) s instr. („nazýval se Janem“).
U I, 4 a II, 4 by měla být pro úplnost připojena ještě c) vazba s akusativem, t. j. druhotná vazba dvojího akusativu (shoda v pádě se řídí zájmenem zvratným: „cítil se zdráva“); ale u slovesa nazvati (se), nazývati (se) se tato vazba nikdy nevyskytla.
III. nazývati se = míti jméno. 1. nazývati se
a) s nom. (= vazba dvojího nominativu: „syn se nazýval Jan“).
b) s instr. („syn se nazýval Janem“).
U všech jednotlivých typů pak bude třeba rozlišovat ještě spojení se jménem podstatným (obecným, vlastním) a přídavným.
Dosadíme-li nyní do tohoto schematu skutečné doklady, vznikne dostatečně přesný obraz, kdy a jak kterých z těch možností jazyk využíval a které z nich opomíjel; a zároveň budeme moci srovnati sku[34]tečný usus s mluvnickou theorií. Staročeské doklady jsou sebrány z jazykozpytných prací Gebauerových, ze jmenované stati Hruškovy a z některých vydaných spisů staročeských; novočeské doklady jsem čerpal hlavně z lístkového materiálu Slovníku jaz. českého. Bylo by zbytečné uvádět všechny doklady, které mám po ruce, ale jejich počet udávám, přestože jejich soubor ani zdaleka není úplný, nýbrž spíše namátkový; relativní poměr těch čísel totiž aspoň zhruba znázorňuje poměry skutečné. Doklady nejasné, v nichž je pochybný pád jména v doplňku nebo význam slovesa, z této své statistiky zatím vypouštím; je to celkem jen několik případů.
I. nazvati (se) = dáti (si) jméno.
1. a) nazvati koho s akus. (vazba dvojího akus.: „nazval syna Jana“).
Stč.:
a nazvachu to pole Ktvúcé pole (cestop. Mandevillův) (1);
nč.:
s podst. jm. obecným: kdyby vás (lidi) někdo psa neb svini neb vola nazval (1780 Khun); tyto její moci nazveme: představěcí…, cítěcí a žádací mohútnost (vládu) (1820 Jungmann) (5);
s podst. jm. vlastním: (žena) již Adam ihned za svou manželku uznav, nazval Evu, to jest: Matku živých (1770 Kr. uvedení k příb.); nazvala ho Václava (1872 Pravda) (4);
s příd. jménem: nazval dílo své dobré (1823 Čelakovský); suché je (formy) také nenazvu (1871 Neruda) (3).
1. b) nazvati koho s nom. (jmenovacím: „nazval syna Jan“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: ustanovil jinou (vládu) ji nazvav „nejvyšší národní rada“ (1831 Praž. nov.); netrpělo by se, aby zpěvák směl nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (1845 Havlíček) (2);
s podst. jm. vlastním: své obě děti nazvala Jusuf a Fatima (1840 Tomíček); nazval jsem je (ženy) „Ada“ a „Zilla“ (1871 J. Durdík); (syn) jejž nazvala Lug (1898 Zeyer) (5);
s příd. jménem 0.
1. c) nazvati koho s instr. („nazval syna Janem“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: chrustem jeho chci nazvati (rkp. Hradecký); otcě svého nazváše bohem (Ev. Vid.); ješto ste mě kacieřem nazvali (Životy sv. Otců); nazvachu jeho knězem (Mand.); pán obloupí sedláka i nazuove to kázní (Rokycanova Postila); že jsem je potvorami nazval (Komenský) (12);
s podst. jm. vlastním: ten kostel Zderazem nazvachu (Kron. Dalimilova) (1);
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: nenazvete to pošetilostí, banditi, co velictvím nazvat se bojíte (1786 K. H. Thám); kdo pak kořist nazve loupeží? [35](1805 Hněvkovský); i nazval Bůh suché místo zemí (1811 Jungmann); výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím (1834 Mácha); jiné rostliny a květiny nazvali (naši předkové) podle Krista i svatým křížem, kopím a kopíčkem, umučením a mučenkou (1844 Kollár); prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly (1853 Erben); nenazvi mne lhářem (1868 Neruda); tyranem tě nazve vlastní syn (1870) Krásnohorská); před chvílí mne nazval krásným hochem (1885 Vrchlický); vždyť nesmím nazvat sladkým pěním svých nevázaných veršů dav (1887 Machar); že muže takového přítelem nazvati směl (1898 Zeyer); nechť nazve tento stav dekadencí (1902 V. Mrštík); slavným rodem je (Salavy) nazval (1915 Jirásek); nazval tyto události „rekordem bankrotistů“ (1918 Vachek) (70);
s podst. jm. vlastním: (synáčka) jsem po tobě Tymonem nazval (1806 Jungmann); nazvali ji na památku jejího podivného vysvobození (z řeky) Vlnomírou (1824 J. J. Marek); hrad tento Mosburkem nazvali (1843 Kollár); (děcko) Josou nazvali při křestění svatém (1857 Pfleger); tu (sestřičku) po kmotře, otcově sestře, Anežkou nazvali (1891 Jirásek) (11);
s příd. jménem: meč dobrým nazůveš (1845 Jungmann); vaše jednání nejen lehkomyslným, ale i špatným nazvat musím (1864 Neruda); (večer) jejž před chvílí sama pro mne radostným a slavnostným jste nazvala (1872 Světlá); je (dílo Boží) dobrým nazvals po stvoření (1892 Vrchlický) (9).
2. a) býti nazván s nom. (vazba dvojího nom.: „syn byl nazván Jan“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: ty, dietě, prorok najvyššieho nazván budeš (žaltář Klementinský); prvnieť jest mé žákovstvo, a stav kněžský Kristóv jest nazváno (Jakoubek ze Stř.) (3);
s podst. jm. vlastním: by nazván Melettar (Mand.); jáz Pravda jsem nazvána (rkp. Svatovítský) (3);
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: (idyla) Slovanům selanka nazvána (1845 Jungmann); domový (též děduška domovoj nazván) (1847 Čelakovský) (3);
s podst. jm. vlastním: on pak Sedeciáš nazván (1770 Kr. uvedení k příb.); (Henoch) nazván jest Idris neboli rozjímatel (1823 Čelakovský); hrabě Vladimír…, jako harfeník nazván Jaromír (1828 Klicpera); od velkého množstva kostí (kość) nazváno to údolí Koscielisko (1838 Zap); nazván byl při křtu svatém Vojtěch (1844 Kollár) (12);
s příd. jménem: jen národ ten buď nazván vzdělaný, jenž… (1858 Neruda) (1).
2. b) býti nazván s instr. („syn byl nazván Janem“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: ten bude Božím synem nazván (rkp. Hradecký); nebude nazvána Eva matkú všěch (Život Kristův); (ďábel) bohem chtěl nazván býti (Štítný); nedopúštěj toho, by byl nazván hovadem a jsa člověkem (Tkadleček) (8);
[36]s podst. jm. vlastním: Stratislavem by nazvaný nebyl (rkp. Svatovítský) (1);
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: (chceš, abys) ty nazván byl cizoložnice pastýřem? (1823 Čelakovský); čest nazván býti radou titulárním (1866 Just) (3);
s podst. jm. vlastním: (klouček) nazván Františkem (1890 Jirásek) (1);
s příd. jménem 0.
3. a) nazvaný s nom. (jmenovacím: „syna nazvaného Jan“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: vida já, že všichni tito nad sebou starší své (biskupi, arcibiskupi, opatové, proboštové, děkanové, superintendenti, inspektores atd. nazvané) mají (Komenský) (1);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: mimo nebe a peklo ještě třetí místo, očistec nazvané (1778 Výtah katech.); jaké to podivné zvíře — nazvané člověk! (1844 Tyl); (užívala) i všelikých kunštů tajného umění naprosto čarodějnické nazvaného (1862 J. J. Kolár); nebeským nápojíčkem, káva nazvaným, své míruplné rty navlažují (1860 Gallat) (5);
s podst. jm. vlastním: (kníže) Arnošt nazvaný (1775 Hist. o hr. Jindřichovi); (knížka) nazvaná Rozmlouvání Rozumu s člověkem (1783 K. H. Thám); blíž hradu Hluboká nazvaného (1812 J. N. Štěpánek); pacholek, u společníků svých „Honza Nebojímse“ nazvaný (1834 Mácha); horní část (ulice), nazvaná Smolenský rynek (1845 Havlíček); čtvrtý díl „Bídníků“, nazvaný „Idyla v ulici Plumetské“ (1864 Zl. Praha); chránilo je (Brumovice) veliké jezero, Smraďák nazvané (1889 Herben); báseň Miloty Zdirada Poláka nazvanou „Vznešenost přírody“ (1897 Vrchlický) (22);
s příd. jménem: já jsem rytíř, nazván černý (1844 Hněvkovský) (1).
3. b) nazvaný s instr. („syna nazvaného Janem“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: jich čarování, nazvanému chválú boží (Chelčický) (1);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: jedli jsme mech, nazvaný drštkami skalními (1805 Jungmann); sekerka…, u nich valaškou aneb ciupagou nazvaná (1838 Zap) (2);
s podst. jm. vlastním: Mezi Lhotami, nyní Pískovou a Kostelní nazvanými, rozkládal se … nevelký vysoký bor (1869 Janda); dceruška, nazvaná Jindřiškou po tetičce (1876 J. Klicpera) (3);
s příd. jménem 0.
Poznámka. Ve třech dokladech pronikla shoda v pádě se základním jménem: Penízkovou ulicí nahoru k tehdy nazvané „Blátivé ulici“, nyní ulici [37]Jízdecké (1864 Pfleger; míněno patrně tak: k ulici tehdy nazvané „Blátivé ulici“); Janu Sladkému, nazvanému Kozinovi (1886 Jirásek); v některých ohledech, nazvaných „praktických“ (1891 Zeyer).
4. a) nazvati se s nom. (= vazba dvojího nom.: „nazval se Jan“).
Stč.:
s podst. jm. obecným 0;
s podst. jm. vlastním: nazva sě Melechmadabero (Mand.) (1).;
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: moji učedlníci, nazvavše se mágové (1808 J. Nejedlý); (cesta) nazvala se dosti přirozeně zlodějská cesta (1853 Rittersberg) (3);
s podst. jm. vlastním: pročež se nazval ve smlouvě té toliko Mohamed Ibn Abdallah (t. j. syn Abdallahův) (1854 Rieger); tak by se mohl kus velmi dobře nazvat: „Smrt Karla XII.“ (1874 J. Durdík); (Scheffer) nazval se Angelus Silesius (1887 Rezek) (3);
s příd. jménem: podobný rým by se strejčený, strejčenec nazvati mohl (1814 Puchmajer) (1).
4. b) nazvati se s instr. („nazval se Janem“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: (socha) klasickou prací … nazvati se může (1821 M. Z. Polák); s praktického stanoviště nazvalo by se to bláznovstvím (1856 Němcová); nazval jste se jednou nejlepším přítelem mým (1860 Světlá); (tábor) mohl nazvati se jeho domovem (1875 Jirásek); nazval jsem sám sebe nerozumným snílkem (1878 Čech); nazval se nerozumným člověkem (1885 F. X. Svoboda); než dějinami cesta (reků) nazve se (1907 Sládek); (sochař) jenž sám se kdysi nazval kajícně erotomanem (1919 Šrámek) (22);
s podst. jm. vlastním: Vladimírem jsem se nazval (1829 Klicpera); jest lehčeji nazvati sebe Bořivojem nebo nějakým X-aslavem (1846 Havlíček); (město) se „Zlatou horou“, napotom zkrátka „Zlatou“ nazvalo (1863 Klicpera) (4);
s příd. jménem: (loďstvo) které se nepřemožitelným chvástavě nazvalo (1844 Kollár); významně se nazval národ náš slovanským (1853 Štúr); (dívky) které ještě vůbec s to jsou, samy sebe českými se nazvati (1869 Neruda); černé obrázky … musí se nazvat mistrnými (1873 Zákrejs) (5).
II. nazývati (se) = dávati (si) jméno.
1. a) nazývati koho s akus. (= vazba dvojího akus.: „nazýval syna Jana“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: všecky ty, ješto jeho vuoli pinie, nazývá bratří, máteř a sestry (Ev. sv. Matouše s homiliemi); nazývají je kacieře (Milion); Čechové nazývají je (jisté hříchy) němé hřiechy (Hus); [38]toho jistého voleného aby nazývali všichni otce najsvětějšího (Jakoubek); učené pak věci nazývají všecky skutky Boží (Komenský) (8);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: když někoho pobožnýho aneb nábožnýho člověka nazýváme (1778 Muratorius); on ji sestru a ona jej bratra nazývati bude (1787 Voita); nenazýváme též toho svatého, na jehožto jméno jsme pokřtěni byli, svého patrona čili přímluvce a orodovníka (1817 Sychra); (jazyk) který jinak nazývati neumíme než štúrovinu (1847 Havlíček); to, co nazývají pokrok a osvětu (1868 Světlá) (13);
s podst. jm. vlastním: jiní zajisté spisovatelé nazývali obor těchto zemí a krajin pořád Sarmatii a Skythii, jiní Vinedy, Venedy, Venedsko (1837 Šafařík) (1);
s příd. jménem: cokoli své nazývati smím (1815 Sychra); chválili je (kázání), moudré a rozumné je nazývajíce (1853 Pravda) (4).
1. b) nazývati koho s nom. (jmenovacím: „nazýval syna Jan“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: nazývají kočího „kučer“ (1845 Havlíček); (Vavák) evangelíky často nazývá „padouchové“, „padouškové“ (1896 Jirásek); nazývá mne rozmilý hoch zlatý (1898 Vrchlický) (5);
s podst. jm. vlastním: nenazývejž mne již žádný Noémi (1807 Wégh); (vinník) jejž chceme Jurko nazývati (1853 Rittersberg) (3);
s příd. jménem 0.
1. c) nazývati koho s instr. („nazýval syna Janem“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: i počě ji matkú Boží nazývati (rkp. Hradecký); jej nazývají bohem zemským (Milion); počě jej přěludem nazývati (Živ. sv. Otců); co básní nazývají (Ezop); vy mne nazýváte mistrem a pánem (Hus); nazývajíce jej synem Božím (Komenský) (17);
s podst. jm. vlastním: Přemysla Kunrátem nazýváchu (kron. Dalimilova); všickni počechu jej nazývati Marianem (Živ. sv. Otců) (3);
s příd. jménem: jenž pak s lidmi obcuje, marným nazýváchu (Živ. sv. Otců); že mě dobrým nazýváš (Tkadleček) (3);
nč.:
s podst. jm. obecným: (nemoc) kterou rakem nazývají (1770 Zmeškal); vsadil ratolest…, nazývaje ji ratolestí života nového (1823 Čelakovský); skumnou mohutnost nazývávají představlivostí (1844 A. Marek); nazýval to hrou pro malé děti (1857 Pravda); od té doby mne nazýval jen „andělem strážcem“ (1871 Neruda); (hřích) jejž vzdorem nazýváš (1880 Vrchlický); nenazývám to láskou (1893 Čech); nazývej si zradou skutky moje (1898 F. X. Svoboda); co nazýváme reálností (1902 Karásek); chlapy selské s cepy nazýváte bratry (1903 Jirásek) (91).
s podst. jm. vlastním: všickni ji jen mlynářovic Rozárkou nazývali (1808 J. Nejedlý); (bohyně) jež Valkýrami nazývali (1827 Machá[39]ček); František, jehož nyní už Horáčkem nazývali (1864 Neruda); nazývali dítě … Zachariášem (1865 Sušil); důvěrně jej Františkem nazývaje (1873 Zelený) (9); s příd. jménem: Karel IV. … jazyk český častokráte přemilým a líbezným nazývával (1777 Pelcl); nazývám vůbec to, co smyslně nebo patrně dokonalé, krásným (1820 Jungmann); sedláku, jejž hloupým nazývají (1846 Němcová); (člověk) moudrým slona nazývá (1863 Vinařický); vy nazýváte vylhaným cit plynoucí ze ztráty milované osoby? (1885 Vrchlický); (společnost) sama sebe nazývala vznešenou (1916 K. M. Čapek) (26).
2. a) býti nazýván s nom. (= vazba dvojího nom.: „syn byl nazýván Jan“).
Stč.:
s podst. jm. obecným i vlastním 0;
s příd. jménem: Hron tu byl v radě všěch múdřější nazýván (Dal.); Nazarenský bude nazýván (Kořečkův NZ.) (2);
nč.:
s podst. jm. obecným 0;
s podst. jm. vlastním: (místo) Krteň nazýváno buď (1827 Rokos); (Apollo) Delios byl nazýván od ostrova Delos (1856 Šohaj); v některých přípisech úředních pan kancelářský nazýván byl — snad omylem — Mathias Harabes (1889 Herben) (3);
s příd. jménem 0.
2. b) býti nazýván s instr. („syn byl nazýván Janem“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: nazýváno pěstovatele její bez obalu „fantasty“ (1857 Helfert); otec můj nazýván umělcem geniálním nebo fenomenálním (1878 Arbes) (3);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem: (kolej) jež českou měla býti nazývána (1891 Jirásek) (1).
3. a) nazývaný s nom. (jmenovacím: „syna nazývaného Jan“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: 0;
s podst. jm. vlastním: (do věznice) lidem vůbec jen „Fišpánka“ nazývané (1876 Neruda) (2);
s příd. jménem: 0.
3. b) nazývaný s instr. („syna nazývaného Janem“).
Stč. 0;
nč.:
s podst. jm. obecným: mistr komory král., také komorníkem komory královy nazývaný (1875 Tomek) (1);
[40]s podst. jm. vlastním: (krajinu) obyvatelstvu spojených zemí novým Edenem nazývanou (1805 Jungmann); hory Orlické, druhdy i Kladskými nazývané (1896 Jirásek) (2);
s příd. jménem 0.
4. a) nazývati se s nom. (= vazba dvojího nom.: „nazýval se Jan“).
Stč.:
s podst. jménem obecným: ti, ješto jeho učedlníci sě nazýváchu (Živ. sv. Otců); (Ojíř) nazýval se boží bojovník (Mand.); ti držiec křivě apoštolské miesto křivě sě otcové nazývají (Hus) (4);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jm.: když sě sám bude nazývati všěch menší (Živ. sv. Otců) (1);
nč.:
s podst. jm. obecným: zdali ale všechny tyto věci… pravé štěstí nazývati se mohou? (1778 Khun); na plakátech nazývám se arci nejraději: illusionista (1887 Čech); císař se tu nazývá „milostivá hlava oudů našich“ (1896 Jirásek); to se nazývá učeně anxiomanie a nekrofilie (1897 Vrchlický) (13);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem: užívání buď těch věcí, které příjemné, buď těch, které odporné se nazývají (1829 Čelakovský); summa snůšek těch … nejináče než velmi skrovná nazývati se musí (1833 ČČM.) (5).
4. b) nazývati se s instr. („nazýval se Janem“).
Stč.:
s podst. jm. obecným: kako sě živ smieš českým králem nazývati (Dal.); že sě smě králem nazývati (Hrad.); bez strachu, ktož jest chtěl, mohl se křesťanem nazývati (Štítný); velikáť to múdrost, ktož sě bláznem v čas nazývá (Katonova Disticha); křesťanem počě sě nazývati (Živ. sv. Otců); neb se mnozí nazývají církví svatú (Rokycana) (13);
s podst. jm. vlastním 0;
s příd. jménem: když sě neduostojným nazývá (Živ. sv. Otců); v prvém (dobrovolenství) sě nazývámy malými (rkp. Krumlovský) (2);
nč.:
s podst. jm. obecným: nazývaje se příbuzným mým (1806 Jungmann); (plamen) vše pohltí, co se naším nepřítelem nazývá (1812 J. N. Štěpánek); děvkou se nazývá ta, která měla vtěleného Syna Božího poroditi (1826 Puchmajer); vyloučil z domu svého všecko, cokoli se nenazývalo článkem národu českého (1844 Tyl); nynější ostrov Kampa nazývá se v zakládací listině… pouze ostrovem dolejším (1855 Tomek); (povaha) jaká se u dětí zatvrzelostí, u dospělých resignací nazývá (1864 Neruda); (neznabozi) kteří se okázale nazývali duchy svobodomyslnými (1872 Světlá); hrdě nazýval se občanem (1889 Herben); umělcem když nazýváš se (1904 Vrchlický); něco, co mohlo se se značnou dávkou optimismu nazývat prvním poschodím (1904 Dyk) (46);
s podst. jm. vlastním: přišel muž a Vladimírem se nazýval? (1828 Klicpera); Češkou se nazývati je mi chloubou, je mi slastí (1844 Němcová) (5);
Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 2, s. 32-40
Předchozí Karel Říha: Čárka před infinitivem ve větě jednoduché
Následující Josef V. Bečka: Čarovná zahrada
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1