Časopis Naše řeč
en cz

O našich příjmeních

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

(Předneseno v Kruhu přátel českého jazyka v Praze.)

(Ostatek.)

Všechna příjmení nejsou tedy stejně častá; některá se v počtu příjmení vyskytují ojediněle, jiná často nebo velmi často. Abychom poznali, jak vypadá úhrn našich příjmení, rozebral jsem příjmení českého původu vyskytující se v mužském tvaru alespoň ve dvou sloupcích v Pražském adresáři. Tato sbírka jmen má 1685 stran po 4 sloupcích a ve sloupci je asi 90 adres. Nejčastější naše příjmení je tu Novák — zaplňuje v mužském tvaru 451/2 sloupce a samostatných Novákových (žen) je skoro 15 sloupců. Pak následuje Svoboda (29+42/3 sloupce), na třetím místě je Novotný (253/4 +8), na čtvrtém Dvořák (skoro 25+7), pak Černý (přes 23+6), Procházka (18+5), Veselý (173/4+6), Pokorný (161/3+5), Kučera (151/2+5), Jelínek (141/2+41/2), Hájek (14+31/2), Růžička (121/2+31/4), Zeman (12+31/2), Fiala (111/2+ 31/3), Beneš (111/2+ 21/2), Král (11 + 32/3), Čermák (101/2+21/2), Marek (10+31/4). Vypočítáváním dalších 231 nejčastějších příjmení v této sestupné řadě nechci unavovat, ale raději je všechna seskupíme podle toho, z jakého okruhu představ jsou.

Nový soused, výrobce nových věcí, milovník novot a podobné představy jsou asi základem k příjmem Novák, Novotný, Nový, Nováček. J. B. Čapek myslí, že spousta jmen Nováků a Novotných nepochybně souvisí s českou vášní pro vše nové.(Naše [166]doba, r. 50, str. 446.) Nesoudím tak, budou v tom i příčiny jiné; lid byl přece nedůvěřivý k novotám, byl většinou tvrdě konservativní. I v jiných jazycích jsou podobná příjmení častá, třeba v němčině: Neumann, Neuwirt, Neugebauer a p.

Zemědělství a feudální zřízení poskytly jména Zeman, Svoboda, Dvořák, Dvořáček, Sedlák, Sedláček.

Řemesla, a to nejobyčejnější, se objevují mezi jmény nejčastějšími: Kovář, Kovařík, Kolář, Bednář, Šindelář, Tesař, Sklenář, Kadlec, Krejčí, Krejčík, Švec, Ševčík, Minařík, Sládek, Řezníček, Pekárek.

Jiná zaměstnání se také tu a tam vyskytnou mezi nejhojnějšími příjmeními: Soukup, Smolík, Řezáč, Žák, Kočí; sem musíme zařadit některé Hájky (sluli tak pasáci koní).

Podle vnější podoby vznikla jména Černý, Červený, Bílek, Šedivý, Zelenka, Malý, Málek, Krátký, Dlouhý, Hora, Hrubý (= veliký), Suchý, Suchánek, Tuček, Hlaváč, Hlaváček, Kučera, Vlasák, Holý, Holeček, Kulhánek. Sem lze zařadit i jména Nosek, Šrámek.

Vlastnosti povahy, obyčeje, sklony byly podnětem k příjmením Pokorný, Veselý, Tichý, Stejskal, Hovorka, Pospíšil, Kratochvíl, Procházka („procházka“ říkali také řezníkům). Narážka nebo pod. se ozývá ve formě činitelského jména s příponou -l: Doležal, Musil, Navrátil, Šmejkal, Dostál, Přibyl, Vyskočil. Sem snad lze zařadit i jméno Nejedlý.

Podle polohy bydliště: Kopecký, Dolejš, Skála, Březina.

Podle dřívějšího domova a jeho obyvatel: Horák, Horáček, snad sem patří i některý Kozák. Jména obyvatel nejbližších zemí a národů, nejčastěji sousedních, často se stala příjmením: Čech, Moravec, Morávek, Slezák; Němec, Němeček, Polák, Poláček, Srb, Charvát, Turek, Švejda; také mnohý Vlach má jméno po Italech, jiný je má ze jména Vladislav.

Dosti lidí s často se vyskytujícími jmény má za příjmení jména ptáků: Ptáček, Čermák, Červenka, Červinka, Slavík, Čížek, Stehlík, Strnad, Špaček, Sojka, Straka, Kavka, Havránek, Vorel, Čáp, Čapek, Jeřábek, Kohout, Hrdlička, Holub; některé z nich je asi podle domovního znaku, jiné podle některé vlastnosti toho, kdo ho nabyl a p. Také jména zvířat se vyskytují mezi častými příjmeními: Vlček, Vlk, Nedvěd, Liška, Kocourek, Ježek, Zajíc, Zajíček, Jelínek, Beran, Beránek, Karásek.

I jména květin a jiných rostlin, jejich částí, jakož i plodů se mezi jmény vyskytují: Růžička, Fiala, Šafránek, Kalina, Kopřiva, Javůrek; Souček; Hruška, Trnka, Malina, Voříšek; Sláma; Kořínek.

[167]Rovněž názvy poživatin: Kroupa; Smetana, Polívka, Vodička.

Některá jména nelze do předchozích skupin zařadit; jsou to: Král, Žižka, Čihák, Zima, Mrázek, Starý, Záruba, Sochor.

Nechci uvedené skupiny rozebírat, ale důkladněji si všimněme příjmení z křestních jmen; je jich mnoho, asi dvě třetiny všech příjmení. Co se formy týče, jsou to: 1. Jména v tvaru neobměněném a nezkráceném: Petr, Šimon, Filip, Štěpán, Kašpar, Melichar, Marek, Urban, Havel, Trojan, Burian, Šťastný (= Felix), Diviš, Linhart, Prokop, Heřman; také leckterý_Kříž sem patří. 2. Zdrobněliny: Michálek, Šimůnek, Matoušek, Štěpánek, Vítek, Martínek, Tomášek, Adámek, Jílek, Urbánek, Havlík, Pavlík, Havelka, Matějka. 3. Jiné domácké tvary: Tůma, Říha, Jindra, Valenta, Vávra, Bárta, Rada, Bláha, Klíma, Šíma, Mika, Zika, Kouba, Váňa, Benda, Janda, Landa; Kubát; Řehák, Barták; Mach, Pech, Vlach, Vácha, Průša; Bartoš, Svatoš, Jaroš; Beneš, Mareš, Mikeš, Bareš, Bureš, Lukeš; Hanuš; Toman; Brož. 4. Zdrobněliny domáckých tvarů: Šimek, Blažek, Vacek, Macek, Šebek, Válek, Koubek, Mašek, Dušek, Pešek, Hašek, Vaněk, Staněk, Daněk, Franěk; Vaněček, Janeček, Vondráček, Macháček, Janoušek, Jirásek; Kubík, Mařík, Hanzlík; Kubíček, Havlíček. 5. Přivlastňovací příd. jméno od domáckého tvaru: Kubín.

Je poučné podívat se, z kterých oblastí jsou křestní jména, z nichž vznikla uvedená příjmení.

Mnoho je zde odvozenin ze jmen novozákonních, a to ze jmen apoštolů: Janda, Janoušek, Janeček, Hanuš, Hanzlík, Hašek (ze jména Jan, alespoň mnozí); Matějka, Mach a Mašek (snad většinou), Macek; Petr, Pešek, Pech, Šimon, Šimůnek, Šíma, Šimek; Filip; Tomášek, Tůma, Toman; Bartoš, Bárta, Barták, Bareš; Kubík, Kubíček, Kouba, Koubek, Kubát, Kubín; Vondráček; Pavlík; ze jmen evangelistů: Matoušek, Marek, Lukeš; ze jmen tří králů: Kašpar, Melichar; ze jména prvního mučedníka: Štěpán, Štěpánek; sem zařaďuji i jméno Kříž — vyskytovalo se i jako křestní jméno. Čtyři devítiny nejhojnějších příjmení z křest. jmen jsou ze jmen novozákonních. Ze jmen starozákonních jsou mezi nejčastějšími jen dvě, Adámek a Daněk (z kř. jm. Daniel).

Také jména světců oblíbených ve středověké církvi a důležitých i při dřívějším způsobu určování času poskytla příjmení: Mika, Mikeš (Mikuláš), Brož (Ambrož), Jirásek (Jiří), Šebek (Šebestián), Říha, Řehák (Řehoř), Vávra (Vavřinec), Jílek (Jiljí), Havel, Havelka, Havlík, Havlíček, Martínek, Michálek. Ze jména papeže jsou příjmení Urban a Urbánek. Oblíbeným pramenem bývala i jména svatých ochránců: Linhart(ochra[168]ňuje dobytek), Blažek, Bláha, Blažej (krk), Valentin, Válek (chrání před padoucí nemocí), Burián, Bureš (před bouřkou), Šťastný (Felix, pomáhá shromažďovat majetek). Jména našich zemských patronů jsou základem příjmení Vaněk, Vaněček, Vácha, Vacek (Václav), Prokop, Průša, Vítek, Zika; sem patří i příjmení Kliment. Ze jmen jiných světců jsou příjmení Dušek (Duchoslav), Staněk (Stanislav), Franěk, Mařík (Mořic), Beneš, Benda (Benedikt), Diviš, Trojan. Ze starobylých jmen domácího původu vznikla příjmení Vlach (Vladislav), Svatoš (Svatopluk), Landa (snad z Ladislav), Rada (Radoslav); ze jmen německého původu jsou na př. příjmení Heřman, Jindra.

Skoro od každého z těchto jmen světců je utvořeno ještě plno jiných tvarů; Kotík napočítal 225 českých příjmení ze jména Jan, ze jména Václav 210, Jiří 130, Petr 113, Jakub 109, Matěj 94, Mikuláš 90, Ondřej 84, Martin 70, Jindřich 49 atd. (leckterou odvozeninu bychom arci zařadili jinak než Kotík). Je to význačná vlastnost češtiny, že má velké množství takových odvozených tvarů, variant, a že tak lehce tvoří nejrozmanitější domácké tvary křestních jmen; bylo to dobře vidět už i z článku V. Poláka o jméně Marie (v NŘ. XXIII, 197 n., 225 n.).

Z křestních jmen oblíbených ve středověku je tedy mnoho příjmení, ode jmen pozdějších, barokních, málo, od nejnovějších žádné. Z podstaty věci také plyne, že skupina tak bohatá, jako jsou jména s příponou -ský (u Kotíka na str. 134—145), není mezi nejčastějšími příjmeními zastoupena ani jediným jménem. Ani osadní jména vzatá za příjmení se mezi nimi nevyskytují, stejně spřežky a jména humanistická.

Co se obsahu týče, jsou snad ještě zajímavější příjmení vzácnější. Ukazují nám, z jak rozmanitých oborů byla naše příjmení brána, jak trefně dovedli naši předkové karakterisovat. Uvedeme zase ukázky některých skupin takových příjmení z Pražského adresáře.

Zajímavá jsou jména popisující a karakterisující osobu. a) Podle chování k jiným lidem, podle temperamentu a povahových rysů: Kýval, Rejpal, Libosvár, Rozbroj, Strašák, Strašpytel, Kuráž, Kohoutil, Škarohlíd, Tichošlápek, Mluvka, Vrtáček, Matonoha, Vítr, Vševid, Vtípil, Nimra, Vejprava, Mrtvý, Lump, Rapl, Zlý, Milrád. b) Podle zevnější podoby: Ohnut, Racocha, Ryzec, Rzounek, Zlatohlávek, Kopta, Kozibrádek, Pucek, Malíček, Mrňavý, Tyčka, Vošklivý, Třesohlavý, Umáčený, Vodník, Vostárek. c) Rozličné jiné charakteristiky: Kňáhal, Rachota, Skřehota, Oškrkaný, Sodoma, Mřihlad, Tulákova, Vandrovec, Vošoust, Vyklop, Vykouk, Vystyd, Nálevka.

[169]Původ označují příjmení Nalezenec, Panchártek. Mnoho charakteristik je také s předponou záporovou: Necuda, Nemrava, Nedobrý, Neřád, Nedomlel, Nedopil, Nevěděl, Nedorost, Neduha, Nehyba, Netrefa, Nevděčný, Neznámý a p. Také zájmena, číslovky, příslovce, spojky a složeniny s nimi poskytují příjmení karakterisující: Lecjaká, Lecjaks, Ledajaks, Lečbych, Ledabych, Samotný, Žádný, Pětiletý, Tříletý, Pětioký, Pětivlas, Sedmivlas, Tryzubský, Třicátník, Tenkrát. Onomatopoické jest asi příjmení Tlatla. Také rozličná abstrakta se stala charakterisujícími příjmeními: Nástraha, Náhrada, Náhoda, Sháňka. Podle zaměstnání byla dána vzácnější příjmení Lžičař, Věrtelář, Mezuláník, Muzikant, Muzikář, Světák, Tambor, Verbíř; je hodno podivu, že jméno Učitel patří k nejvzácnějším. Ze zaměstnání vznešenějších vznikla příjmení Regent, Vladař, Ministr, Státníková, Major, Vítěz. Podle pokrmů dostávali lidé jména Kukrecht (z krupice a sekaného masa), Šalša, Šťáva, Štrudl, Vařbuchta, Svítek, Vdolek, Salát, Tvarůžek, Vurst. Příjmeními se staly dokonce i názvy nejpodivnějších věcí: Rourka, Špulka, Špund, Rozporka, Šaršoun, Růženec, Šroub, Trdlička, Lucerna. I rozliční živočichové poskytli jména: Stinka, Telátková, Tenopýr, Tetřev, Tloušť. Náboženský život poskytl příjmení jako Kacíř, Katolický.

Hodně starobyle znějí příjmení Neklan, Slavník, Radla, Radvan, Lučan; exoticky: Lord, Londýn, Pařížský; nepravděpodobně: Staropražský. Překlad a částečný překlad jsou příjmení: Novýsedlák a Tatrmuž. Dlouhých příjmení je málo; nejdelší naše příjmení je asi Červenomlejnský. Nezvykle znějí příjmení: Patřičný, Matyk, Šemík, Šiml, Vraník, Mičudová, Moník, Moták, Šakal, Širák, Šlajsna, Šmíra, Špás, Špicl, Šupáček a j. Podobná příjmení dávají svým osobám soudničkáři a humoristé. Překvapuje, že mnoho lidí si ponechává příjmení, která mohou býti terčem vtipálkům. Je v tom lpění na zděděném příjmení mnoho krásných rysů, zejména pieta k předkům a vědomí, že ne jméno nositeli, ale nositel jménu vydobývá ceny.

Tyto malé ukázky ze zásoby našich příjmení dosvědčují, že celek našich příjmení jeví značnou rozmanitost; není tu jako u jiných národů velikých jednotvárných celků. Podle článku v amsterodamském časopisu De Telegraaf (český překlad byl ve Výběru v lednu 1942) má skoro šestina Švédů příjmení, která vedou k záměně; jsou to hlavně jména spřežená se -son, jako Andersson, Carlsson, Petersson, Nilsson, Svensson a Johansson — tato skupina zaujímá 15% švédských jmen. Podle tak neúplného pramene, jako je telefonní seznam, je ve Štokholmě 6000 Anderssonů, 4700 Johanssonů, 4500 Carlssonů, 3000 Nilssonů a tolikéž Peterssonů. Koná se tam veliká úřední akce na [170]změnu jmen, poněvadž prý jen pošta má z toho zmatku ročně škody za 20—25 milionů švéd. korun. Podobně je tomu v Dánsku; jména dvou třetin Kodaňanů končí na -sen — 50.000 jich slove Hansen. I tam úřední činitelé usilují o změny příjmení. Podobná příjmení mají příslušníci německého kmene Frísů. Jednotvárně působí také spousta srbských a charvátských jmen na -ić a bulharských na -ov.

Nyní poukáži na několik mluvnických zajímavostí. Příjmení, která vznikla z přivlastňování, je u nás proti jiným národům malé procento a jeví se tu dosti nářečních obměn. Vzácný je typ s příponou -ův: Jakubův, Petrův, Hokův, Fojtův (PA = Praž. adresář), Honzův (K = Kotík). Typ Kubín je běžný. Hojný je (zejména v některých krajích) typ se zakončením -ů: Martinů, Adamů, Bártů, Blažků, Franců, Tkalců, Voců, Bratrů a p. Méně častý je typ s příp. -ůj: Havlůj a p. Málo je českých příjmení se zakončením -ov: Hálkov (PA), Jakubov, Zachov, Pechov, Haštov a p. (K); sem patří asi také Hornof, Romof, Petrof. Nejvzácnější je typ složený: Janový, Jirový, Kubový (PA); domovem je asi v severovýchodních Čechách. Slýchal jsem rodáky ze Dvora Králové říkat na př.: „Kde je kluk Marklovej?“ (= Markl) a p. Také genitiv množ. čísla ustrnul v příjmení: a) Starýchfojtů,[1] b) Stanovských, Vaškových (PA). Ustrnulý genitiv typu Kovářovic se také tu a tam vyskytuje.

Lze pozorovat, že nesklonná slova tíhnou k některému vzoru: vedle příjmení Nešpory je také Nešpor, Nešpol; vedle příjmení z ustrnulého pádu s předložkou Skamene, Zduba, Odvody je příjmení Odslon (PA) (pův.: z domu U slona), vedle příjmení z celé věty Nechoddomů je Nechoďdoma a Nechodom (PA). U Wintra na str. 88 je jméno Vávra Sehnibutu; myslím, že mnoho složených příjmení původu větného, jako Tlačvoda, Valvoda a p. se přizpůsobilo takto skloňování. Mnohá příjmení z podstatných jmen vzoru město přešla ke vzoru sluha: Slunečka, Stehna, Strniska, Prkna, Zrna a mnoho jiných (původní tvary: Stehno, Strnisko, Zrno). Sem patří i spřežka Češpivo a Češpiva. Příjmení z ženských křestních jmen, jako Ančička, Alenka, Polenka, Barborka, Eliška, Lidmila, Důra a p. nejsou přespříliš vzácná; tu a tam najdeme i tvary přechýlené: Barbor, Rebek, Sár (PA); nejčastější typ přechýlený je s příponou -ák: Marynčák, Voršilák, Zofčák (Sufčák), Zuzák. K typu Barbor nutno poznamenat, že mnoho příjmení z obecných jmen vzoru žena [171]přestupuje podobně ke vzoru had; z Pražského adresáře vybírám příklady nejjasnější: Malin, Malínek, Louk, Hlávek, Mezer, Lipek, Štik, Trnek, Skalek, Skurek, Svíček, Mouček, Opálek, Peroutek, Chaloupek, Zim, Brádek, Fialek; ze složenin: Melmuk, Kozibrádek. Také příjmení s měkkým zakončením se takto obměňují; Večeř, Bukvic, Hořic. Některé ustupující typy souhláskového skloňování můžeme u příjmení považovat za zaniklé. Kmeny na -v kromě příjmení Krev (K) přešly mezi kmeny na -a: Broskva, Tykva, Mrkva, Dratva, Houžva (PA), Církva (K). Kmeny na -n se skloňují snad už jen tvrdě: u Kámena, Křemena. Zánik původní deklinace pozorujeme i u některých příjmení, která se původně skloňovala podle vzoru kuře, srov. nominativy Hraběta, Poupět. Mnohá příjmení ze jmen i sloves byla matrikáři a p. mylně přizpůsobena tvaru spisovnému, odtud Ballý (asi místo Balej), Pelly (asi místo Pelej), Hrabý (m. Hrabí), Nesý (Nesí — rozkazovací způsob), Dobředělý a p.

Naše příjmení se při skloňování ještě i jinak liší od obecných slov, z nichž vznikla. Zůstává většinou stálá, neproměnná kvantita: Kámen — u Kámena (Budějovice), Mráz — u Mráze, Sláma — se Slámou, Pudivítr — u Pudivítra (již. Čechy). Vl. Skalička tomuto vyrovnání říká zánik vnitřní deklinace. Dalším znakem zániku vnitřních změn při skloňování, přechylování a při tvoření přídavných jmen je to, že se někdy zanedbává pohybné e, hlavně u příjmení s příponou -ec: místo spisovného Švec, Ševce -Ševcová, Kadlec, Kadlce - Kadlcova, Kubec, _ Kubce - Kubcová slýcháme i čteme nespisovné tvary Švece, Švecová, Kadlece, Kadlecová, Kubecová. Nářečí zhusta podržují tvary původní: u Kalce (na Soběslavsku), u Ševce (hojně u Německého na Novoměstsku na Moravě). Ještě nápadnější chyba je zanedbávat pohyblivé e u typů jiných, zejména u příjmení s příponou -ek; doma jsem slýchával ženská příjmení vyslovovat Tureková, Broučeková, v Rokycanech jsem četl jméno Vaněková! Příjmení zakončená příponou -eš ponechávám stranou; o nich podrobně psal V. Ertl v NŘ. XI, 1927, 31 n.

Překvapuje u příjmení, co nalézáme odchylek od obvyklé nebo očekávané podoby hláskové. Mohu uvésti jen trochu nejzajímavějších příkladů. V příjmeních Vůjtěch a Vůndrová se původní o kdysi zdloužilo a dlouhé ů zůstalo podnes. Ve složeninách, v nichž je první částí složené přídavné jméno, nastává často krácení: Suchařípa, Malypetr a p. Tu a tam se shledáváme s nářeční samohláskou průvodní: Besmertný, Zerzavý, Hirdina, Hordina. Příjmení typu Novotný, přídavná to jména vzoru dobrý, podařilo se ustálit ve spisovném tvaru, ale nalézáme i tvary Holaj, Černaj. Rozšiřování bývá jen uprostřed slov: Schejbal, Honsejk. [172]Shledáváme se i se spodobou samohlásek téhož slova: Sazama, Savara; s rozlišením: Jeřík a p. Skupina ol (al) se někdy změnila v ou: Oubrecht, Aubrecht, Oubram. Setkáváme se také s přesmykováním hlásek: Adlof, Rudlof, Frolián, Martykán, Stojaspel. Někdy se vyskytne h před samohláskami: Harazím, Hadámek; naproti tomu se h před souhláskou r odsouvá: Radba, Radčanský, Roznata. Velmi často nastala změna v v b: Balnoha, Bocílková, Bolf, Bicenc, Bilímek, Pabel, Kolčaba; opačná změna: Vespalec, Vovorský, Shejvalová, Viskup[2] I místo m a p bývá b: Triburůžek; Bobysud (= pobí sud). Setkáváme se s hláskou c místo očekávaného s: Cerafín, Cezemský, Cuchý. V některých polohách je někdy místo m souhláska n: Arazín, Cezenský, a opačně: Vodňamka. Nalézáme i záměnu ř a ž: Varvařovský, Zvížecí atd. Příjmení z místních jmen jsou tvořena z kratších i delších kmenů a také v nich se objevují rozmanité změny hlásek, na př.: Budějovský, Budějický, Budějský; Pejřimovský, Peldřimovský; Daublebský, Daublevská, Doblevský. — Z toho ze všeho vidíme, že na ustalování tvarů našich příjmení měli často vliv lidé nedosti znalí spisovného jazyka.

Někteří lidé, zvláště ti, kteří znají jen češtinu, někdy silně pozměňují nečeská příjmení a přizpůsobují je soustavě našich hlásek. Podle zprávy rodiny p. odb. uč. Jaroše přeměňují ve Psárech na Jílovsku příjmení Zeithamml v Cajchán. Gottschalkovi říkají na Lounsku někteří lidé Kočárek. Je zajímavé, že máme i starý doklad: r. 1631/32 se vrátil do té krajiny emigrant „Zachariáš Kočárek (Gottschalk)“; zmiňuje se o něm Bílek v Dějinách konfiskací na str. 1263. M. Šimon Plachý jmenuje v „Pamětech plzenských“ svob. p. z Rumpfu, dvořana císaře Rudolfa II., a obměnou je z něho Ronf (str. 171, 174); z jiného dvořana, svob. p. z Trautsonu, je zase Troucím (170) a Troucín (215). Zuzana Černínová píše: „pan Romháp“ (Kalistovo vydání 152, 153); v „Táborské smolné knize“ čteme: „pana… Rumhápa“ (str. 131), a je to vlastně „pana Robmhápa“, jehož jméno třeba odvozovat z tvaru Rabenhaupt.[3] —Nejde zde ovšem o nějakou zvláštnost příjmení; takto se obměňují i jména křestní, místní i obecná.

Dosti našich lidí se mylně domnívá, že jsou vzácného cizího, [173]zejména francouzského původu. Myslím, že je k tomu často svedlo příjmení pro ně neprůhledné, nejčastěji německé v nářečním tvaru; takový výklad jsem slyšel o příjmení Poes (je asi z něm. böse), Kortus (Garthaus?), Mareda (ale už ve stč. je toto jméno) a p. Randové soudili, že jejich rod založil španělský voják, ale příjmení Randa je staré české jméno, doložené k r. 1494. (Jaroslav Klika, Čas. Rodop. sp. 1940.)

Nebo zase mnozí lidé stejně romanticky vykládají, že některý cizí velký muž je potomkem pobělohorských exulantů. Na příklad v Holečkových Našich (V, 3. vyd., str. 137) čteme, že českoskalický vystěhovalec Písmárek je snad předek Bismarckův; ale velký kancléř je ve skutečnosti ze starobylého německého rodu a má jméno podle města s hradem u Magdeburku, utvořené podobně jako jméno Königsmark; jméno Bismarck znamená „biskupská marka“, první část je zkrácena jako v slově Bistum, biskupství. (Srov. A. Bähnisch, Die deutschen Personennamen.)

Při výkladu příjmení, ať jde o původ či o tvar, musíme se opírat o doklady a příbuzné tvary, a to hlavně z doby staré. Některý tvar je jasný na první pohled, jindy musíme podniknout důkladný rozbor. U příjmení z méně běžných domáckých tvarů křestních jmen si musíme najít doklady, které obsahují křestní jméno neobměněné ve spojení s příslušným domáckým tvarem. V. Mostecký píše v Dějinách Vodňan I, 32: „u mlýna Haškova (jindy Joháškova)“ — příjmení Hašek není tedy vždy ze jmen Havel a Haštal; jistý Longin se jinak jmenoval Lojda (I, 150); jindy se mluví M. o Krýzovi (Chrysostomovi) Holoubkovi (I, 217) a o Janovi neboli Jančurovi Řepiši (I, 328).

Nemáme-li podobných dokladů, musíme se spokojit rozborem a úsudkem podle obdoby. Máme-li vyložit třeba příjmení Pakura, které se zdá na pohled cizí, snadno vyvodíme, že je v něm přípona -ura, jako je ve jménech Hodura, Janura, Matura, Petura, také Machura, Stachura, Vacura, Vaňura, Vašura a v podobných. Kmen Pak- se jistě má k nějakému jménu, jako se má Hod- k Hodislav, Mat- k Matěj a Matouš a pod. V seznamu staročeských jmen najdeme jména Pak a Pakoslav, jde tedy o odvozeninu z některého z nich; místní jméno Pakoměřice připomíná, že bylo ještě jméno Pakomír.

Někdy nemusí být obdoba a souvislost tak jasná nebo je možný výklad několikerý. Názor, že je tu pak marné etymologisovat, je příliš skeptický. Musíme však pečlivě dbát dějin slov a věcí. Za příklad toho, jak musíme přihlížet k dějinám, uvádím příjmení Brambora: znamená nejspíše člověka z Branibor; víme, že brambory u nás zdomácněly až za Marie Terezie, a pří[174]jmení Brambor uvádí Winter ve své Kapitole o příjmeních už k r. 1579.

Dějiny slov také ukazují, že mnoho německých příjmení není dědictvím po německých předcích, že jich nabyli čeští lidé. Mnozí Francové dostali své příjmení v čistě českém prostředí; koncem 17. a v 18. století se u křestního jména František totiž užívalo podoby Franc; podobně to platí o jméně Hendrych a o jiných. Také mnozí zaměstnanci byli označováni německými slovy; v XIII. roč. Čas. Rod. spol. (str. 56) čteme, že kdosi byl „foreitem“ p. krajského hejtmana (1719); kousek dále se dovídáme, že byl oddán „freit“ od kumpanie Kriplovy (t.), jistý Černý byl knížecím „hamlknechtem“ (95), Jan Paducha „laufrem“ (120). S tohoto hlediska se musíme dívat na mnohá z našich příjmení s německou podobou.

Mnohdy jsou podávány výklady našich příjmení obdobné výkladům místních jmen podle vzoru: Litomyšl — líto mi šle. Někdy se ukvapí i znalci. Nestačí spekulace, musí být opřena o materiál, o jeho rozbor a srovnání. Uvedu několik příkladů. Jeden velmi zasloužilý archivář vykládá v letošním (XVI.) roč. Časopisu Rodop. spol.: ,Na Prácheňsku tolik Myklasů a Plevků, to jako: já sedlák, my sedláci jsme klas, ale vy chalupníci plevy.“ Myslím však, že příjmení Miklas je odvozeno ze jména Mikl, vyskytujícího se také v jižních Čechách, a to je ze jména Mikuláš. Nebo jiný výklad: „Ptali se mezi sebou: Kak si — jak se máš? proto Kaksové.“ Třebas nedovedu toto jméno přesně vyložiti, musím zamítnout onu etymologii a spokojit se zařaděním do příbuzenstva příjmení Kakeš, Kakos, Kakuška a místních jmen Kakovice, Kakanov, Kakejcov. Výše jsem poukázal na doklad z díla V. Mosteckého, vysvětlující příjmení Krejsa (změna k v ch není vzácná mezi našimi příjmeními). Autor cit. článku podává kousek dále opět výklad, s nímž nemohu souhlasit: „Ve srážce s nepřítelem druh druha napomínal: Krej sa = krej si hlavu štítem, z toho Krejsa, prastaré příjmení.“ Příjmení Halek (čteme a slyšíme však vždy Hálek!) nelze vykládat z Michálek, ale se Strakou z Havel (Hála, zdrobnělé Hálek). Nelze také říci: „Mokrý či Vodák“ — vodák bylo staré městské zaměstnání. Právě tak chybné je považovat za „názvy z vojny“ příjmení Vališ, Velíšek — jsou to domácké tvary křestních jmen. Nesouhlasím ani s výkladem, že příjmení Zubatej, Teplej někdo dostal proto, že měl „ostrou hubu“. Nemůžeme říci, že „pohodlí ve výslovnosti změnilo“ příjmení Předota v Přída, Šťastný ve Šťástka, Částka, Nemytka ve Smitka (je asi ze Smítko), Karel, Karlec v Kadlec (to je Tkadlec!) a tak pod.; jsou to buď samostatná [175]hypokoristika téhož jména, nebo jména naprosto jiná. Každý výklad musíme dokládat výpisy z pramenů a dbát při něm vývoje jazyka a historie jmen obdobných.


[1] Tento doklad ukazuje, že mnohá příjmení zakončená příponou nejsou přídavné jméno přivlastňovací v 1. pádě č. j. s odsutým -v, ale druhý pád množného čísla.

[2] V tomto příjmení vidím hláskovou změnu českou. Domnívám se, že nemůžeme při této změně b ve v myslit na vliv italský. České označení tohoto hodnostáře je jednou z památek na vliv saský; prvý pražský biskup byl Sas, proto lze dobře předpokládat, že u nás zdomácněl starosaský tvar biscop; změna o v u je zejména u slov cizích častá.

[3] Rosenbaumovi říkají v Křivoklátě Rozsypal, z Hauenschilda se stal v Sloupnici Havelčin a pak dokonce Havelka. (kvh.)

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 8, s. 165-175

Předchozí Předplatné na rok 1944 činí K 35 —

Následující Václav Machek: Drobné výklady o jménech rostlin