Časopis Naše řeč
en cz

O našich příjmeních

Josef Beneš

[Články]

(pdf)

-

(Předneseno v Kruhu přátel českého jazyka v Praze.)

Nejprve trochu názvosloví a historie.

Při narození dostáváme křestní jméno. Našim předkům bylo nejdůležitějším a často jediným označením osoby. Obměňuje se v tvar domácký, jímž bývá nějaká zkrácenina nebo zdrobnělina, někdy také tvar žvatlavý. Po manželském otci nebo po nemanželské matce dostáváme příjmení, jak určují naše zákony. Můžeme je získat i jinak, na př. provdáním a adopcí. Stálé, dědičné příjmení se vyvinulo z přízviska, kterým se křestní jméno doplňovalo. Na venkově se rodinám často říká jinak, než se píší; takové jméno se nazývá „po stavení“, „po střeše“, „po doškách“. Leckdo má nějaký čas nebo dlouho, třeba po celý život, přezdívku, která někdy obsahuje zajímavou narážku na podobu, povahu, vadu nebo příhodu; bývá jí označován za zády. Je-li ve vsi několik jmenovců, vyvine se z přezdívky, z názvu zaměstnání, polohy majetku a p. příslotek čili příslipek, jak se říká v Podkrkonoší. Spisovatelé píší někdy pod pseudonymem, jiní umělci užívají uměleckého jména. Lidé, kteří nestojí o to, aby byli poznáni, vystupují pod krycím jménem.

Naše příjmení v širším smyslu jsou ta, která mají české rodiny. Některé mají příjmení německá (Rieger, Gebauer, Flajšhans), s latinskou koncovkou nebo celá latinská (Budecius, Pistorius, Rektoris), italská (Spadoni, Piazza, Chittussi), francouzská (Toussaint, Le Breux), maďarská (Farkaš, Ferenc, [142]Časar), holandská (Cuc) a jiná. Cizojazyčné jméno můžeme míti buď po jinonárodním předku, nebo mohlo vzniknout u nás použitím cizího slova k pojmenování českého člověka. Známe na příklad příjmení Knap; slovem knap bývali v 15. století a později označováni tovaryši (Z. Winter v Květech 1890, str. 85). Svatý Wolfgang je patronem Klatovska — říká se mu sv. Bolfánek, domácký tvar tohoto křestního jména je Bulfík —, odtud má příjmení leckterý český Bolf, Volf a Bolfík. Sv. Gotthard je patronem několika svatyň ve středních Čechách, jménem patrona místního chrámu se často křtívalo a z křestních jmen vznikala příjmení; tak vysvětlíme, že se příjmením Gotthard označuje i rodina česká od původu.

Česká příjmení v užším smyslu jsou ta, která vznikla duševní činností Čechů a českými tvárnými prostředky ze slov domácích, přejatých a cizích; z příjmení původu cizího sem zařaďuji ta, která byla silně obměněna, přizpůsobena soustavě našich hlásek a podobě českých slov.

Kdysi stačilo označit člověka pouhým křestním jménem nebo jeho obměnou, ale časem byla ke křestnímu jménu přidávána na rozlišení od jiných stejnojmenných lidí rozličná přízviska, charakteristika to podle zaměstnání, rodičů, ženy, obydlí, původu, přezdívky a p. Označování osob v důležitých právních listinách, kde šlo o přesnost, bylo proto mnohdy — jak se nám dnes zdá — nemotorné; na př. v článku Dr. Josefa Kašpara „Jak v Novém Bydžově v XVI. a XVII. století kšaftovali“ (Zlatá Praha 1910) čteme tato označení osob: Jan, syn Václava Charváta (1588); Adam, syn nebožtíka Jana Kožišníka starého (1596); Havel, syn Jakuba Poláka kováře (1591); Salomena, manželka Pavla Pěničky (1601); muž, kterému Dr. Kašpar říká Jiřík Konšelský, nazývá se sám: „Já Jiřík, služebník pana purkmistra a pánů“. Z těchto dokladů vidíme, že v pojmenování osob nebylo tehdy dnešního pevného, přesného řádu, že největší váhu mělo křestní jméno, vše ostatní bylo jen jeho doplněním. Přízviska byla nestálá, proměnná, snadno vznikala a zanikala. Proto často mívali synové jiná příjmení než jejich otcové. Na příklad ve Vodňanech měl Matouš Dívčický syna Jana Žakuli, Matyáš Pek byl synem Jana Voňavky a kněz Jan Sofián kováře Hlavičky (XVI. st., V. Mostecký, Dějiny… Vodňan). Také děti jedněch rodičů se lišily podobně. Z. Winter[1] uvádí na př., že Václav Cvok měl bratra Matěje Okanta (1456) a p.

Pěkný pohled na způsoby, jak bývaly osoby jmenovány, ský[143]tají rozličné seznamy obyvatelstva. V Bílkových Dějinách konfiskací v Čechách (II, str. 957—965) mezi 265 pražskými dlužníky pokut z r. 1628 je každý (kromě několika lidí s predikátem) označen jen křestním jménem a příjmením, ovšem s širším nebo užším označením bydliště; výjimkou je Jiří Ounostský, jinak Kakásek. Daleko pestřejší je seznam lidí ve Zpovědních seznamech arcidiecése Pražské (sv. VIII). Tam nebyli zapisováni bohatí měšťané, nýbrž lid, a nezapisovali úředníci, ale duchovní; je zde velká rozmanitost. Rozeberu jména lidí, kteří nešli ke zpovědi ve vikariátě netolickém. (Str. 455 n.)

Označení křestním jménem a příjmením je časté: Petr Baška, Petr Probošt, Jiří Placek (Protivec 1671), Matěj Polínský, Mik. Hlinka, Václ. Zbořil (Dub 1674) atd. Myslím, že to jsou majitelé živností, sousedé. Naproti tomu čeleď, mládež a jiní hospodářsky nesamostatní lidé jsou označováni rozličně, podobně jako dnes v místním styku, po sousedsku, neúředně. Křestním jménem a označením otce: Vavřinec syn Jílka (Protivec 1671), Ondřej syn Slavíků, Matěj syn Novotnýho, Jiří syn Šafránka (Lhota 1672), Jak[ub] syn sklenáře (Dub 1674) a p.

Křestním jménem a označením příbuzného, podle všeho majitele živnosti: Tomáš otec Krejsy (Čichtice 1671); Šimon tchán krejčího (Lhota 1672); Georg. frater Vlašky (Březí u Týna nad Vlt.).

Křestním jménem v rozmanité formě a označením zaměstnání anebo závislosti na statku: Jiří pastucha, Šimon ovčák (Protivec 1671), Tomáš a Jan pacholci ze dvora, Jiří pacholek, Bárta podruh Křesana (Dub 1671), Jiř[í] služebník panský (Dub 1672), Jiří kuchař (t. 1675), Václav podruh u koželuha (VI. Březí 1671). Podobná pojmenování jsou dosud živá na označení rozličných pomocníků. Je velmi zajímavé a pro vznik našich příjmení asi důležité, že venkovští řemeslníci a jiní živnostníci, nevyjímajíc ani mlynáře, bývali označováni jen křestním jménem a názvem svého řemesla: Havel švec (Skála 1671), Mik. švec (Drahonice 1674), Vít tkadlec s Vítem tovaryšem (Skála 1671), Řehoř kovář (Bílsko 1673), Jak. zámečník (Onšovice 1671), Adam bečvář (Čkyně 1671), Vilím mlynář blskej (1671 str. 457), Jiří mlynář (Bohumilice 1671), Kašpar šenkýř, Jan sládek (Drahonice 1674). (Kde bylo několik stejných řemeslníků téhož jména, mohli býti všelijak rozlišeni: Pavel švec panský (Čkyně 1671), Matěj krejčí u Holců (VI. Březí 1671).) I písaři a učitelé bývali takto nazýváni: Franc písař (VI. Březí 1672), Petrus scriba (= písař) perill. d. Malovetz (1690, str. 460), Christian praeceptor (Dub 1676).

[144]Jiná, méně obvyklá označení mužů: Lukáš na Varšovým dvoře (Bohumilice 1671), Joan kolovrátník Ungarus (Bílsko 1696), starý Kdánek (Heřman 1672), hajnej podruh Viktorů (Skála 1671), Thomas Stroubinský puer (Bílsko 1703).

V nynější době je taková volnost v označování osob ještě možná, ale nikoliv ve styku písemném a úředním, nýbrž ve vnitřním, důvěrnějším životě některých kolektivů, zvláště vesnice. Zdeňka Braunerová napsala v dopise ze Strážnice 14. XI. 1894 (Ned. 1. 21. V. 44): „Ten lajbl jsem si dala šít u takového roztomilého krejčířa. Jmenuje se Janek Petrúcha, ale říká se mu Janek Matyáškův, protože tatik se jmenuje Matěj.“ M. Pilecká, roz. Plavcová, stará asi 66 let, ve vsí známá pod jménem Krejčovka, vyprávěla v lednu r. 1923 v Oborách u Dobříše studentce učitelského ústavu: „Frantíškovi Kovářůch umřela matka a von (otec Františkův) se znovu voženil a vzal si Pepku, ani už nevim, jak se psala dál. To máš tak, dyš vzal si něgdo ženckou s chalupou, říkalo se tam pořát po tý chalupě. Náš Franta (bratr její) si vzal Bárku Klimčíkovu a řikali mu potom Franta Barčin.“ — Studentka se té ženy ptala, proč říkají u nich „u Krejčů“, ač pravé jméno jejich je Pilecký. „Jo, to bylo tak,“ vysvětlovala babička, „táta byl krejčí.“ (Karel Vaněček, Nová sbírka lidových vypravování z Podbrdska, str. 38.)

Jména žen bývala v dřívějších dobách právě tak volná jako jména mužů; žena byla, co se jména týče, samostatná osoba, mnohdy nezávislá na jméně mužově. V Časopise Rodopisné společnosti (XVI, str. 15) čteme o Elišce z Křivé, ženě Jana Pšeničky z Račína (k r. 1483); M. Š. Plachý[2] koupil r. 1601 dvůr od Mariany Bosákovic, manželky Jakuba Koklštejna; sem patří i výše uvedená Salomena, manželka Pavla Pěničky. Proto také mohl býti muž pojmenován podle ženy, jako r. 1540 nový pražský měštěnín „Jan, muž Uršily, dcery Havla Hutéře“, nebo po ženě, jako rakovnický Rohle, kterému po sňatku s Dorotou Škorničkovou říkali Škornička. (Winter l. c., str. 76, 77.) Přechylování mužského jména k označení ženy nebo dcery nebylo tak ustáleno jako dnes; vedle tvarů s příponami -ova, -ová jsou i obměny s příponou -ka, dnes namnoze zhrubělé; staří Čechové znali tvary s příponou -chna (Ludechna relicta Ludkonis[3]. Pestrost je dosud v nářečích; na př. na východní Moravě se ženě Sladkého neříká Sladká, ale Sladkula, v jižních Čechách Hynšově dceři říkali Hynšička (Dušek), Borkově Buršička (Oberpfalcer, Naše řeč XI, 101).

[145]Velmi zajímavý je rozbor ženských jmen uvedených ve jmenovaných již Zpovědních seznamech. Ženy jsou v nich zapsány křestními jmény s označením 1. zaměstnání, 2. příbuzenského vztahu a 3. ve spojení se jménem přídavným nebo podstatným, utvořeným ze jména nebo názvu zaměstnání mužova, otcova a p.

1. skupina: Káča děvečka, Anna kuchařka (Dub 1672), Anna šafářka, Dorota podruhyně (Borčice 1672), Barbora markytánka (VI. Březí 1671), Eva děvečka z ovčína blanickýho (Šipoun 1673).

2. skupina: Anna matka Hejla (Protivec 1671), Alžběta matka Probošta (Šipoun 1675), Elisab. mater (= matka) Mrkvičky ex Talyn (Myšenec 1681); Maria ž[ena] Pekárka (Čichtice 1671), Manda ž. Pátka, Markyta ž. tkalce (Dub 1672), Anna ž. Ondřeje Zamrzlo ze Lhoty (Šipoun 1673); Dorota dce[ra] kuchaře (Dub 1672); Dorot[a] soror (= sestra) Vlasky (Březí u Týna n. Vlt.).

3. skupina: a) -ova: Dor[ota] Karáskova (Skočice 1672), Mag[dalena] Maradova (Čkyně 1688); Agnes ševcova (Lhota 1672), Mariána ševcova (Drahonice 1673). b) -ka: Anna Beranka (Hradčany 1671), Kateřina bečvářka (Drahonice 1673), Marg[areta] vinopalka (Čkyně 1678), Cathar[ina] molitorissa (= mlynářka) (Bílsko 1676), Dorot[a] sartorissa (=ševcová) (t. 1677). Dnešnímu usu odpovídají ženské tvary příjmení přídavných jmen: Mariana Lázenská (či spíše lázeňská?) (Čkyně 1688), Mand. Zelená (VI. Březí 1671).

Tak je tomu i v jiných vikariátech Prácheňska a podobně se dosud jmenují ženy v hovoru na venkově.[4]

Dědičnost příjmení byla nařízena patentem Josefa II. ze dne 1. listopadu 1780. Ale už dříve usilovala veřejná správa o stálost jmen rodů. Dr. K. Doskočil uvádí (v Čas. Rod. spol. XII, 45) nařízení gubernia ze dne 20. X. 1779, aby byla v matrice u těch lidí, kteří mají jméno podle gruntu a druhé podle rodu, uváděna jména obě, napříště však měla býti zapisována do matrik jen jména podle rodu. Téhož roku 29. XII. bylo zakázáno ta jména měnit. Naše příjmení se v době před osvícensko-absolutistickým státem neustalovala všude jednotně a přímočaře. Nejdříve ustrnula osobní přízviska v příjmení, t. j. ve jména rodů, u šlechty, pak u čelných měšťanů, po nich u usedlých selských rodů a p. V době neustálenosti příjmení někdy ani jednotlivec neměl příjmení po celý život stále stejné. Když se Jakub Váchů stal [146]měšťanem, přejmenovali ho sousedé příjmením Boží dopuštění a on toho jména potom beze všeho užíval. V Ohrazenicích u Turnova byl Jakub Červený pekař (1633 atd.) na rozdíl od jiných Červených zván a psán Pekař (1654); stal se zakladatelem tamějšího rodu Pekařů. Jeho syn se r. 1687 jmenuje Červený, jinak Pekař. (Galerie, příloha Čas. Rod. spol. XIII, 63—64.) Pro tuto nestálost si mohli učení lidé jména převádět do latiny — potomci uvedeného M. Š. Plachého se dnes jmenují Ferusové. Také se jména všelijak obměňovala. Sobotecký zedník o sobě praví: „Já Jakub Kozák aneb Kozáček“ (Dobrovice 1718); i dnes se v lidové řeči užívá zdrobnělin k označení drobné postavy, mládí neb menšího majetku. V Drozdově u Hořovic mají statkáři Lysý a Šoltys jmenovce mezi drobnými zemědělci, ale těm se za zády říká Lysík a Šoltýsek. V Dějinách Nového Strašecí je uveden Jan Perkl, jinak a obyčejněji Pergler zvaný, syn Fr. Perkla koláře na Lánech (k r. 1764, str. 361). Podobných příkladů je mnoho; myslím, že zvláštní pozornosti zasluhují tři staré obdoby k pojmenování Husovu: podle uvedených Dějin N. Strašecí (str. 9) Jan z Rakovníka slul stručněji Jan Rak, podle Tomka (Dějiny Prahy III, 445) Jan Kbel byl takto zván jakožto držitel fary ve Kbelích a podle Rutha (Dějiny Prahy 1054) Klímovi z Kostelce říkali Kostelík. Někteří lidé měli jména dvě i několik, jako na př. Václav Vohnout, jinak Křesadlo — viz uvedenou kapitolu ve Wintrově díle.

Ustálené jméno se leckde drželo spíše statku[5] než lidí, a proto se přenášelo na přiženěné zetě a jiné nabyvatele živnosti. V Galerii (příloze Čas. Rod. spol., XIII) jsou tyto doklady z jižních Čech: v Popovicích u Týna nad Vlt. byl Vít Čáp dědičně přezván na Davida podle živnosti, jíž se ujal r. 1682 — před ním (1674) ji držel Jakub Houška, rovněž přezvaný na Davida (str. 51—52); ve Starově u Volyně se podle živnosti Hodonických přezvali Pravdové, ale jméno rodiny se drželo dlouho, vyskytovalo se ještě u třetího držitele z rodu Pravdů, až podlehlo jménu podle živnosti (str. 118). Potomci Jakuba Holuba, který se po rodině Zlochů, po Háchovi a po rodině Kotů ujal r. 1673 Háchovského gruntu v Řenkově u Milevska a byl psán r. 1683 Hácha, píší se stále jménem živnosti, ale r. 1781 se u jednoho z nich opět objeví původní jméno rodu: Venceslaus Holub vel Hacha vel Ermis; první příjmení má po rodě, druhé po majetku rodu a třetí po [147]živnosti, do níž se přiženil. (Sborník „Jihočech Emil Hácha“.) Vidíme, že majetkové a genealogické poměry bývaly dříve dlouho v živé paměti. Nezapomeňme, že mnozí venkovští lidé znají široko daleko rozvětvené příbuzenské poměry, vědí, jak se o tom žertem říká, kdy se jejich kráva napila z naší louže. Také příbuzenské názvosloví bylo do nedávna bohaté (srov. ujka, sestříně a p.). Viděli jsme, že se jméno rodu ustalovalo někdy znenáhla, že dvě jména spolu zápasila. Neustalovalo se časem jen příjmení, ale i jeho tvar. Nejstarší známí předkové prof. Jakubce v Libunci se jmenují Jakubů, teprve praděd páně profesorův (nar. r. 1760) se psal Jakubec. (A. Jakubec v L. n. 5. VII. 42.) Jiný příklad, jak se ustalovaly formy a jména: v Krouně na Skutečsku hospodařil na jednom statku Daniel Matoušů, od r. 1771 Josef Matouš recte Daněk a od r. 1791 Václav Daněk. (L. n. 31. VIII. 42.)

V době před osvícenským absolutismem byla v lidových vrstvách — jak ukazují doklady — jistá fluktuace příjmení. Nesmíme si myslit, že se osoby pojmenovávaly podle nějaké šablony: pojmenování bylo složité a mnohotvárné jako sám život. Památky z archivů nám zachycují obyčejně jen etapu nebo momentku ze života jména, někdy způsob, jak si zvykla zapisovat majitele určitého statku vrchnost, jindy, pod jakým příjmením nebo jeho tvarem znal příslušnou osobu duchovní. Dnešní přesnost a stálost, založená na osobních průkazech, neexistovala.

Nemysleme si však, že se po úředním ustálení jmen našich rodů a mnohdy i po jejich převedení do spisovné formy na našich příjmeních už nikde nezměnila ani čárka — v 19. století byla naše příjmení převedena do změněného pravopisu a také tu a tam nastaly některé drobné změny z neopatrnosti, z neznalosti a p. Na jednom soběslavském křestním listě z 19. století je kolísání mezi tvarem Vavroušek a Vavruška, jedna větev rodu Vošahlíků se píše s dlouhým á, druhá s krátkým. V Českém učiteli (XLIV, č. 3., str. 18) si stěžuje šifra ah, že v matrikách bývají chyby i ve psaní příjmení, takže otec a syn i sourozenci pak mají nestejně psaná jména. Zapisovatel mnohdy prý jméno zapsal bez dotazu, bez dokladu.

Když jsme poznali, jak vznikala a ustalovala se naše příjmení, podívejme se na jejich celek. Kolik je našich příjmení? Kotík, který do svého díla, vyšlého r. 1894, sbíral česká příjmení z rozličných schematismů a seznamů, jakož i z novin, nashromáždil přes 10.000 současných příjmení, jak udává na str. 4. Myslím, že je to počet neúplný; všechna asi nesebral, a mimo to musíme si všímat i těch příjmení, která se vynořila a opět zmizela. O udržení příjmení rozhodují nyní hlavně příčiny biologické. [148]Nejřidších příjmení ubývá, vymírají rody, ošklivá, zostuzená a nepohodlná jména se odkládají se svolením zemského úřadu (podle dvorského dekretu z r. 1826). Naproti tomu mnohá příjmení nabývají vrchu. Nositelů jednoho příjmení mohlo býti mnoho hned od počátku, nebo se rozmnožili rychlým růstem rodů po ustálení jmen. Stává se, že se v některém městečku nebo vsi od dob Josefových některý rod silně rozrůstá, proto velká část obyvatelstva jsou jmenovci. Tak ve Sborníku k X. Jiráskovu Hronovu (1940) píše ing. Freiwald, že za jeho dětství bylo v malém Hronově 50 rodin Jirásků; v Lomnici nad Lužnicí (Nár. pol. 10. IV. 41) je asi 100 Kartáků, v Novém Hrozenkově má z 5000 obyvatel 2000 lidí příjmení Orság (Pol. l. 16. VIII. 40); v Sedlčánkách u Č. Brodu skoro polovina obyvatel jsou Arazimové (Več. Č. sl. 21. II. 40); v Libunci r. 1842 z 30 stavení náleželo 9 Jakubcům (Lid. n. 5. VII. 42); mohl bych jmenovat mnoho podobných příkladů nejen z českého, ale i z jiného prostředí. Jmenovci se pak rozeznávají podle „druhého poznávacího jména“, podle „přídomku“, „přízviska“, podle křestního jména, domu, zaměstnání, přezdívek a p.

Obdobně jako s vesnicemi je tomu i s národy, jenomže tu nezáleží na příčinách biologických, na tom, jak rod rozrostl, ale spíše na tom, jak často bylo jméno dáváno. Naše nejrozšířenější příjmení je asi Novák, u Němců Schulze a Mayer, u Francouzů Dupont, u Skotů Macpherson. Nejrozšířenějším jménem bílého plemene je prý (podle zprávy Praž. listu ze dne 16. XII. 37) jméno Schmied ve všech svých pravopisných obměnách (Smith, Šmíd, Szmid a p.); Šmídů je prý 13, 000. 000, a to nejsou počítány překlady: Faber, Kovář, Kovács, Koval, Kuzněc atd.

(Příště ostatek.)


[1] Kulturní obraz českých měst, díl I, kapitola O jménech měšťanských, str. 76—94.

[2] M. Šimona Plachého z Třebnice „Paměti plzeňské“, úvod.

[3] Jan Svoboda, Přehled českých osobních jmen s hlediska jazykového, str. 25. (Knihovna Rodopisné společnosti v Praze, č. 5.)

[4] Hojnost jiných dokladů k příjmením mužským i ženským z minulosti a z nářečí, jakož i soustavné poučení o pojmenování obou pohlaví i dětí viz vedle cit. článku v NŘ. také v Oberpfalcerově díle „Rod jmen v češtině“ (1933).

[5] Jak se zdá, ani tu nebývalo jméno neproměnné. Podle povídky Fr. Kubky píše Petr Vok r. 1580: „… děvečku Zuzanku z toho mlýna Zikmundova neboli Vojířova, také Hronova.“ Direktoru Tobiáši Štefkovi z Koloděj byl zabaven r. 1621 „dům Štefkovský, předešle Grejnarovský, též Smiřický a Slavatovský řečený“. (Bílek, uv. dílo, str. 628.)

Naše řeč, ročník 28 (1944), číslo 7, s. 141-148

Předchozí Předplatné na rok 1944 činí K 35 —

Následující Jiří Daňhelka: Přechodník budoucí v Žilkově překladu Nového Zákona

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1