Časopis Naše řeč
en cz

Alše či Aleše?

Václav Nerad (= Václav Ertl)

[Články]

(pdf)

-

Aleš je zkrácený (hypokoristický) tvar jména Albertus; časem se ho začíná užívati i za jiná jména začínající slabikou Al-, jako Alexius, řidčeji Alexander nebo Aloisius (NŘ. 8, 21). Přípona -eš byla v starším jazyce při tvoření takovýchto rodinných zkratků křticích jmen neboli hypokoristik mnohem oblíbenější než dnes, kdy zapadla mezi přípony načisto neproduktivní. Příponou -eš byla kromě jména Aleš utvořena ještě na př. tato jména hypokoristická: Bareš z Bartoloměj, Beneš z Benedikt, Boreš z Bořivoj n. Bořislav a p., Bureš z Burian, Daneš z Daniel, Fabeš (n. Pabeš) z Fabian (Pabian), Hroneš (Roneš) z Hron, Hyneš z Heinrich (Hinrich), Jakeš z Jakub, Janeš n. Jeneš z Jan, Jareš z Jaroslav a p., Jireš z Jiří, Kabeš z Gabriel, Klimeš z Kliment, Kubeš z Jacobus, Kuneš z Kuno, Lukeš z Lukáš, Mareš z Marcus (Marek), Mikeš z Mikuláš, Oneš n. Voneš z Ondřej, Prokeš z Prokop, Remeš n. Rameš z Remigius, Šimeš z Šimon, Tomeš z Tomáš, Uneš n. Huneš z Unislav a p., Valeš z Valentin, Zikeš ze Zikmund atd. Jako podle hypokoristických zkratek Pech (z Petr), Mach (z Martin n. Matěj) vznikaly také podobné zkratky významu obecného, na př. hoch (m. holec), brach (m. bratr), kmoch (m. kmotr), tak také touž příponou jako jména Aleš, Bareš a p. byla utvořena na př. apelativní jména kokeš z kokot (= kohout), hrubeš = hrubý člověk (s nářečním vypuštěním začátečního h [32]jako v slovech rozen, rouda také rubeš, os. jm. Rubeš), dial. pukeš (= tlusté dítě) a p.

Původ a základní tvar této přípony je týž jako v domáckých jménech Pech, Mach, Vach, Hach a p., o nichž bylo v NŘ. již častěji mluveno, totiž přípona -ch, s tím toliko rozdílem, že -ch (vlastně -ch’) je přípona tvrdá, (vl. -š’) přípona měkká (ze -ch-jo-). Jako přípona -ch, tak i přípona přistupovala nejčastěji k začátku jména končícímu samohláskou; jako byla tedy na př. hypokoristika Mach (Ma-rtin), Stach (Sta-nislav), tak bylo také hypokoristikon Domaš (z Doma-mír, Doma-slav), zachované v míst. jméně Domašov, Ostaš (z Eusta-chius) a j.; jako byla jména Proch (z Pro-kop), Bartoch (z Barto-loměj), tak byla zase jména Bartoš (z Barto-loměj), Antoš (z Anto-nín), Jaroš (z Jaro-slav), Dobroš (z Dobro-slav), Svatoš (ze Svato-slav) a p.; jménu Zdich (ze Zdi-mír a p.) odpovídají jména Braniš (z Brani-súd a p.), Hostiš (z Hosti-slav a p.), Budiš (z Budi-voj) atd.; ze jména Bohuslav utvořeno příponou jm. Bohuš(ě), ze jména Bratru-mil jm. Bratruš a p. Bylo-li jméno základní zakončeno hláskou -e, vzniklo jméno zakončené na -eš, na př. z Bene-dikt — Bene-š (jako z Bole-slav — Bolech). Ale přípona -eš vznikala ještě jiným způsobem: byla-li za začátek základního jména vzata část slova začínající souhláskou, na př. Prok(op), připínala se přípona k němu prostřednictvím jeru (-’š’), který, jsa v sudé slabice od konce počítajíc, měnil se v e, na př. Prok’š’ = Prokeš, Luk- (Lukáš) — Luk’š’ = Lukeš, Tom- (Tomáš) — Tom’š’ = Tomeš atd. V tom, jaký kus od začátku byl brán za základ hypokoristického jména, nebylo ovšem žádného pravidla; tak ze jména Jaroslav mohlo vzniknouti domácí jméno Jaro-š i Jar-eš, z Miroslav — Miro-š i Mir-eš atd.; ze jména Valentin je zkratka Valeš, utvořená ze začátku Val- (nikoli Vale-), jak je vidět z 2. p. Valše.

Hotová jména tvarů Domaš, Bartoš, Braniš, Bratruš, Beneš, Prokeš pojímala se pak časem nikoli tak, jak jsou skutečně složena: z Doma-š, Barto-š, nýbrž tak, jako by byla složena ze základu končícího souhláskou, t. j. Dom-, Bart-, Bran- atd., a jako by příponami byly slabiky -aš, -oš, -iš, -uš, -eš, a tyto přípony byly přenášeny i k jiným zkráceninám jmenným. Tak příponou -aš byla utvořena na př. i hypokoristika Hostaš z Host (n. Hostivít a p.), Halaš z Hál (t. j. Gallus, Havel); příponou -oš Vitoš z Vít, Svoš ze Své-čest a p.; příponou -iš: Tobiš z Tobiáš, Janiš z Jan (Joannes), Petriš a j.; příponou -uš: Januš atd. Záliba v jednotlivých těchto příponách se časem měnila a v různých krajinách různě se ustalovala. Stejně jako hypokoristická jména, tvořila se těmito příponami a tvoří namnoze dosud z růz[33]ných kmenů i podstatná jména významu obecného, která se pak zase stávala namnoze jmény osobními, přezdívkami a p.; tak vzniklo hastroš z hastrman, strakoš ze strakapoud a p., prkoš (Prkoš, pol. Parkosz) z p’rk- (pol. park- = kozlí zápach), mor. gajdoš, gamboš a p., slepýš, stč. hrubýš a p. A stejně se tvořila jména hypokoristická i jména významu obecného v jiných jazycích slovanských.

O skloňování jmen s příponami -aš, -oš, -iš, -uš nemůže býti v češtině nejmenších pochybností. Je-li kde příležitost k nejistotě, je to leda u jmen zakončených slabikou -eš, která podle výkladu výše podaného mohla vzniknouti buď připojením přípony -š’ k začátku jména končícímu hláskou -e, na př. Bene-š (Benedictus), anebo z přípony -’š’ připjaté k začátku jména osobního zakončenému souhláskou, na př. Prokeš (Prok-op) z Prok’š’. U jmen jako Beneš zůstávala a zůstává hláska e ve všech pádech, tak jako a v Domaš, o v Bartoš atd. U jmen jako Prokeš zůstávalo však e, vzniklé z jeru, jen v těch pádech, kde po něm následovalo ještě jedno jer (na př. v 1. pádě); ale mizelo, kde po něm následovala samohláska jiná (nebo jery dva). Má tedy Beneš 2. p. Beneše, 3. p. Benešovi atd., ale Prokeš měl 2. p. Prokše (z Prok’ša), 3. p. Prokšovi (Prok’šovi), 7. p. Prokšem (z Prok’š’m’) atd. Ani v tom není ještě nejistoty; ta začíná teprve otázkou, která z četných jmen utvořených příponou -eš mají e původní (jako Beneš, 2. p. Beneše) a která e jerové (jako u Prokeš, 2. p. Prokše). Že se při tom není možno říditi jen začátkem jména základního, bylo ukázáno výše na jméně Valeš, které by mohlo býti utvořeno od začátku Vale-, ale jehož základem je začátek Val-; stejně je to viděti i na jméně Klimeš, které má základem tvar Klim- nikoli Klime- a j.

U hypokoristických jmen s příponou -eš utvořených od takových plných jmen, v nichž není v počátečních slabikách hlásky e, jako jsou Prokop, Martin, Jaroslav a p., možno souditi s jistou pravděpodobností, že hláska e v příponě -eš je pohybná (-eš, 2. p. -še), ač ani tu není možno vyloučiti možnost e stálého naprosto, neboť i k takovým jménům mohla býti přenesena přípona -eš s e stálým mechanicky (tak jako se přenášely přípony -aš, -oš atd.) od hypokoristik, která měla e stálé právem, jako na př. Beneš. Na př. jména Maleš (z malý n. Mal-host a p.), Mileš (z milý n. Mil-host), Holeš (z holý n. Hol-ata a p.), Jilješ (z Jilj-í), dnes zaniklá, měla asi příponu -eš toho původu, jak svědčí jména Malešov, Milešov, Holešov (mor.) a p., dále Jil-ješovi atd.

[34]Průkaznějšího svědectví lze nabýti zkusmo, t. j. zkoumáním jazykového usu v době, kdy přípona -eš byla ještě produktivní a kdy byl živý cit pro tvarové rozdíly mezi jmény typu Beneš Beneše a typu Prokeš Prokše, jaký máme dosud na př. pro rozdíl mezi peleš peleše a faleš falše a p. Ani toto svědectví není arci absolutně průkazné, neboť už v nejstarší době lze pozorovati přebíhání některých jmen od jedné kategorie k druhé. Ale kombinací obou hledišť, t. j. etymologického základu těchto hypokoristik (Beneš z Bene-dikt, Prokeš z Prok-op) a jejich tvaroslovných změn (Beneše, ale Prokše) lze nabýti dosti bezpečného kriteria, o kterou z obou přípon v daném případě jde.

Máme-li na zřeteli jména napřed uvedená (výčet jich má ovšem daleko do úplnosti), poznáváme, že ve valné většině jich cítil usus staročeský v příponě -eš e pohybné. To vidíme na př. z jejich odvozenin, jako jsou jména místní Alšovice, Baršov, Boršice a Boršov, Buršice, Dančovice (m. Danšovice), Jenšov, Kubšovice, Maršov, Maršovice, Onšov, Onšovice, Unšov, Valšov, Valšovice, odvozeniny další (zdrobněliny a p.), na př.: Alšík, Baršek (Bareška), Boršík, Buršík, Jakší, Jurše, Klimša, Kobšic, Kunšík, Lukšán, Maršík, Maršan, Mikšík, Tomšík, Tomšovic, Valšík, Valša atd., tvary v starším jazyce zachované (podle Gebaura): pane Alši 1494, Buršem 1563, Jakšovi 1494, Jaršone 1222, Klimše (14. st.), Kobšoni 1337, Kunšonis 1333, Lukšonis 1418, Maršová 1518, od Mikše (14. st.), Prokšonis 1413, Ramšonem 1434 atd., i novější nominativy tvořené podle genitivů, jako Borš (podle Borše), Jakš, Lukš, Mikš, Prokš, Valš a p. Tak bývá i u podobných jmen jinoslovanských, na př. u patronymik srbochorvátských jako Boršić, Grupšić (Grubšić), Jakšić, Juršić, Lukšić, Maršić, Mikšić, Tomšić a pod.

Podle těchto znaků soudíc, měla starší čeština mezi jmény podnes obíhajícími jen dvě hypokoristika s plným e, t. j. jména Beneš (z Benedictus) a Dobeš. Jméno Dobeš (Dobek, Dobiš) pokládá Gebauer za hypokoristický tvar jména Tobiáš, a protože se vedle jména Tobiáš vyskytuje i tvar Dobeslav (Dobeslav z Bechyně = Tobiáš z Bechyně 1292, 1303), soudí, že jméno Dobeslav bylo přitvořeno ke jménu Dobeš podle vzorů Bohuslav Bohuš a p. Ale jméno Dobeslav (pol. Dobiesław) i zkratky Dobek a j. jsou známy též z polštiny, a proto se zdá pravděpodobnějším výklad, že i česká jména Dobech, Dobeš, Dobek, Doben a p. jsou zkratky jména (u nás arci nedoloženého) Dobe-slav a že teprve časem byly vzaty pro svou podobnost se jménem Tobiáš (= Tobiš) za hypokoristické tvary jména Tobiáš. Tento výklad má do sebe tu výhodu, že vysvětluje nejen začáteční d, nýbrž i plné e [35]v koncovce -eš mající oporu v první části složeného jména Dobeslav. Jména Beneš i Dobeš zachovávají v staré době e příponové v skloňování i v odvozeninách; proto je Benešov, Benešovice, Benešice, zdrob. Benéšek (nč. Beníšek, Benýšek a p.), 2. p. Benešě atd., nč. Beneše atd. až dosud; a rovněž Dobešov, Dobešovice, žen. jméno Dobešě, adj. Dobešóv, 2. p. Dobeše atd.; o jménech Maleš, Mileš, Holeš, Jilješ stala se zmínka již dříve.

Kdybychom se tedy mohli říditi stavem původním, zachovaným v jazyce starém, bylo by pravidlo pro dnešní skloňování podstatných jmen muž. s příponou -eš velmi prosté: všechna taková jména, vyjímajíc jména Beneš a Dobeš, mají v příponě -eš pohybné e, t. j. Beneš má 2. p. Beneše, Dobeš — Dobeše, ale všechna ostatní Aleš — Alše, Mareš — Marše atd. Tento rozdíl se zachoval skutečně zhruba až do doby, kdy tato jména přestala býti namnoze jmény hypokoristickými (jako Bareš a p.) a stala se příjmeními. Ve zpovědních seznamech z konce 17. a zač. 18. stol. čteme jména Buršová, Pavel Buršů, Václav Jaršů, Běta Maršovka, Dorota Kabšová atd.

Ale jednotný tvar nominativu všech těchto jmen na -eš stává se příčinou, že se v tvarosloví těchto jmen vyskytují již v starším jazyce odchylky na obě strany a časem jich přibývá. Tak se vedle jména Benešov vyskytuje i míst. jméno Benšice, vedle nom. Beneš také nom. Benš (Benč), svědčící pro odchylné skloňování Beneš, Benše; ke jménu Dobeš je stará odvozenina Dobšice (1190) a nový nom. Dobš, svědčící o skloňování Dobeš, Dobše, které normalisuje také Jungmann. A naopak zase vedle tvarů Hořeš (Hořeslav), 2. p. Horše (Horšův Týn) objevuje se stará odvozenina Hořešovice (1228) s plným e; Rameš mívá 2. p. Rameše (Václava Rameše 1589, Jungm., Hist. IV, 431), Valeš (Valessius) 2. p. Valeše (Jana Valeše 1612, t. IV, 1639), Jakeš (Jakessius) 2. p. Jakeše (Víta Jakeše 1610, t. IV, 1389) atd.; vedle zdrobnělého Buršík vynořuje se i zdrobnělina Burýšek jako Benýšek z Beneš a p. Podobné matení je i v srbochorvátštině, kde našemu pohybnému e odpovídá pohybné a; je tedy na př. nejen Juršić (z Juraš), nýbrž i Jurašić, a naopak zase nejen Benešić (z Beneš), nýbrž i Benšić atd.

V naší době odchylek spíše přibývá než ubývá, a to ve prospěch nepohybného e. Jungmann na př., který celkem zachovává původní skloňování jmen na -eš (tedy na př. 2. p. Alše, Barše, Beneše, Borše, Burše atd.), zaznamenává jako normální genitivy Klimeše (m. Klimše), Mareše (m. Marše), Rameše (m.Ramše); Tyl (Sekanina I, 519 a j.) skloňuje jen Mareš, Mareše; Rubeš podpisoval své knížky jen »od F. J. Rubeše (m. Rubše)«; obrázky [36]Alšovy v letech osmdesátých a devadesátých byly v časopisech označovány zpravidla jako obrázky Mik. Aleše; jména Bareš, Bureš, Daneš, Hrubeš, Jareš, Kubeš, Rameš, Valeš, Zikeš atd. jeví v praxi zjevnou tendenci zachovávati e ve všech pádech (na př. v adresářích bývají uváděna ženská jména zpravidla v tvarech Barešová, Brokešová, Burešová, Jarešová, Klimešová, Kubešová, Ramešová, Valešová atd., kdežto u tvarů Hykšová, Mikšová, Prokšová je těžko rozsuzovati, jde-li tu o zachovaný tvar starý či o ženské tvary k novotvarům Hykš, Mikš, Prokš a p.). Objevují-li se v posledních letech hustěji v písmě nebo v usu jednotlivé tvary Alšovi, Maršovi, Rubšovi a p., lze si je z velké části vykládati jen jako reakci způsobenou gramatickou teorií, která učí, že jen jméno Beneš (Dobeš) má po právu e původní, nepohybné.

Přes to přese všecko není možno ještě tvrditi, že by pronikající dnes způsob skloňování, t. j. podle vzoru Beneš, Beneše, u jmen muž. na - ovládl úplně. Odpor jejich proti tomuto skloňování novotnému není u všech stejný. Podstatná jména významu apelativního (apelativa i vlastní jména za apelativa užívaná) zůstávají věrna svému původnímu skloňování poměrně nejlépe: hra na kokše, ty mikši, pukši mor., hromši chod. atd. Ze jmen osobních skloňování původní zachovávají především taková jména, v nichž se cítí dosud hypokoristika (t. j. souvislost se jménem křestním) anebo jichž se jako hypokoristik dosud užívá, na př. Tomši (Tomáši), Lukši (Lukáši), chod. Bobši (= Josefe), a to i když jsou ve funkci příjmení. Naproti tomu příjmení, v nichž se původ z křticího jména necítí, jako Bareš, Bureš, Jareš, Mareš, Zikeš, anebo která jsou vůbec původu jiného (na př. přezdívkového), jako Hrubeš, Rubeš, jeví snahu zachovávati nominativní -eš ve všech pádech, tedy Bareše, Bureše atd., Hrubeše, Rubeše. Jistou věrnost typu Prokeš — Prokše jeví také jména, u nichž se vedle tvaru původního, na př. Prokeš, vyvinul novotvar tvaru Prokš, na př. Dobše (Dobeš i Dobš), Klimše (Klimeš i Klimš), Lukše (Lukeš i Lukš), Mikše (Mikeš i Mikš), Prokše (Prokeš i Prokš) a p. Konečně není zajisté bez významu ani větší nebo menší lokální rozšíření toho neb onoho jména; v obcích a krajích, kde se některé z našich jmen často vyskytuje a odedávna obíhá, můžeme s jistou pravděpodobností předpokládati, že se původní skloňování, na př. Aleš, Alše, zachovalo a zachovává líp než tam, kde je takové jméno vzácné a nové. Proto novějšímu způsobu skloňování jmen na -eš (Aleš, Aleše) propadají takováto jména spíše v bábelu jmen, jako je Praha, než na venkově.

[37]Výslední stav všeho toho, co bylo pověděno o době starší i o době naší, je kolísání a nejistota. Vésti demarkační čáru mezi jmény (příjmeními), která zachovávají e v celém skloňování, a mezi těmi, která podržela anebo snaží se podržeti skloňování původní, byl by pokus marný, protože udržeti odděleně dvě skupiny tvarů, jejichž nominativ je stejný, podařilo by se teorii gramatické jen stěží, podařilo-li by se to vůbec. Nezbývá tedy nic jiného za dnešního stavu, než skloňovati původním způsobem (Beneš — Beneše a Prokeš — Prokše) taková jména, která tím způsobem bez násilí a bez afektace skloňovati dovedeme, ale nepokládati za tvary chybné ty, v nichž se hláska e původně pohybná ve všech pádech zachovává, jako by byla původní (Prokeš — Prokeše).

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 2, s. 31-37

Předchozí Josef Zubatý: Na prahu druhého desítiletí, II.

Následující František Oberpfalcer: O nepřeložitelnosti slov a úsloví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1