Marie
Václav Polák
[Články]
-
Jméno Marie patřilo k nejrozšířenějším křestním jménům ženským, jak ukazuje už i prosté nahlédnutí do kteréhokoliv [198]naučného slovníku. Shledáváme se s ním ve všech společenských vrstvách, v rodinách šlechty i panovníků, měšťanů i lidu venkovského u všech národů, kam proniklo křesťanství ve větší míře, t. j. především u národů evropských, a tedy i u nás. Náš listinný materiál tak, jak jej zachycuje pro nejstarší dobu Friedrichův Codex diplomaticus I. a II., uvádí první naši Marii (totiž ženu, která se jmenuje Marie) v osobě Mlady, dcery Boleslava I. (l. c. 342, 35): Filia nostra, tua relativa, nomine Mlada, quae et Maria k r. 967(?). Jde však o falsum z XI. století, takže první skutečně původní listina s ženou, která se jmenovala Marie, je z r. 1165 (CD. I, 209, 5): Ego Maria, constructrix huius ecclesie (sc. sanctae Mariae in villa sancti Iacobi — v Církvici u Kutné Hory), cum filiis meis Zlaueboro et Paulo.
Od té doby se setkáváme v archivním materiále i v rozličných jiných pramenech čím dál tím častěji se jménem Marie; později je nalézáme ovšem i v památkách psaných jazykem českým. Teprve však v druhé polovici XIV. století se u nás jméno Marie jako jméno křestní rozšířilo obecně. Na první pohled překvapuje, že k tomu došlo tak pozdě, vždyť křesťanství u nás zapustilo kořeny mnohem dříve. Že by se to dalo vysvětliti neznalostí toho jména, je předem vyloučeno při tak důležitém postavení, jaké zaujímá Marie, Matka boží, u křesťanů.
Po té stránce je zajímavé, co vykládá o rozšíření cizích křestních jmen hebrejského, latinského i řecko-latinského původu Felix Solmsen (Indogermanische Eigennamen als Spiegel der Kulturgeschichte, hg. u. bearb. v. Ernst Fraenkel, Heidelberg 1922, str. 185) v Německu. Tu se biblická nebo snad lépe křesťanská jména svatých objevují ve větší míře teprve počátkem XIV. století. Do této doby jsou v oblibě jména starohornoněmecká nejen u vrstev měšťanských, u šlechty a u sedláků, tedy u laiků, nýbrž i u duchovních; a uchylují-li se duchovní přece ke jménům křesťanským, jmenují se nejvýš ještě Johannes, Andreas, Petrus. Je docela pozoruhodné, že se biblická a křesťanská jména dlouho neobjevují u inteligentních laických vrstev šlechtických a panovnických. Vždyť i u nás se mezi Přemyslovci setkáváme s českými Václavy, Vratislavy, Boleslavy, Přemysly, Vladislavy a pod. nebo s obdobnými jmény původu německého (Oldřich), ale nikoli s jmény původu křesťanského a biblického. Už Dobrovský (Dějiny čes. řeči a liter., vyd. B. Jedlička, Praha 1936, str. 242) si všiml, že cizí jména osobní nejsou v nekrologu Podlažickém (z doby kolem r. 1220) tak hojná, jak by se snad očekávalo. Teprve konec čtrnáctého [199]a počátek patnáctého století rozhodl u nás ve prospěch jmen křesťanských, kdežto v Německu se již během XIV. stol. houfněji objevuje Anna, Christina, Juliana, Katharina, Margaretha, Sophia a pod. S rostoucím vlivem církve se tedy ztrácejí původní jména nekřesťanská, na něž se také s produchověním života ve XIV. a XV. stol. začíná hledět spatra, a naopak zase jména křesťanská jsou při rostoucí náboženskosti, vyvrcholující v následujících stoletích hnutím reformačním, přijímána jako něco posvátného, jako něco, co bylo sankcionováno a potvrzeno církví, a je tedy naprosto bezúhonné a chvályhodné pro jejich nositele. Tehdy také se objevuje ve větší míře i u nás jméno Marie, ačkoliv se podobně jako jméno Anna ujímalo ze všech jmen biblických nejpozději.
Časem pak zasahuje jméno Marie do všech společenských vrstev, proniká do stálých syntagmatických spojení, do úsloví, do jmen a názvů pro rostliny, zvířata i nerosty, a to nejen v češtině, nýbrž i v ostatních slovanských a vůbec evropských jazycích, kde všude můžeme pozorovati vývoj probíhající obdobně. Dlouhou dobu patřilo jméno Marie k nejčastějším a nejoblíbenějším ženským jménům. Bohatý rozvoj jeho útvarů v češtině i v jiných jazycích, četné odvozeniny s expresivním zabarvením, deminutiva, hypokoristika i útvary peiorativní, jsou toho zřejmým důkazem. Dnes lze pozorovat jistý odklon od tohoto jména, jako vůbec můžeme pozorovati dnes zřejmou zálibu v nebiblických a nekřesťanských jménech jak u žen, tak i u mužů. Tak ze 491 žákyň (10—19letých) čes. st. ref. reál. gymnasia v Praze XIX. ve škol. r. 1937/38, zastupujících zhruba průměrné vrstvy naší pražské inteligence, bylo jenom 21 (tedy něco přes 4%) žákyň pojmenováno Marie, kdežto na př. Věr je daleko více: 54 (t. j. 11%). Zdá se však, že na venkově je jméno Marie častější než v Praze. Tak na př. na jindřichohradeckém gymnasiu podle výroční zprávy za školní rok 1935/36 je ze 155 děvčat už 14 Marií (tedy zhruba 9%). Pro starší generace lze očekávati, že Marií bude ještě více. Není snad docela náhodou, že mezi 28 profesorkami st. ref. reál. gymnasia v Praze XIX. ve školním roce 1937/38 (je to generace o 8 až 30 let starší než žačky ústavu) je Marií šest (tedy víc než 20%); a to je poměr velice nápadný, způsobený sice patrně náhodou, ale přece jen vzhledem k poměrům u žákyň bije do očí tolik, že lze naň upozorniti, i když z něho nechceme dále nic vyvozovati.
I když tedy nelze dnes tvrditi, že jméno Marie náleží ke jménům nejoblíbenějším, patří jistě k nejznámějším a nejobvyklej[200]ším jménům ženským v okruhu křesťanské kultury. Počátky jeho vývoje spadají, jak jsme viděli, do sklonku století XII. (1190, CD. I, 299, 35; 301, 35; — 1195, ibid. 317, 10; — 1165, ibid. 209, 5). Tehdy však jde ještě o vrstvy privilegované. Teprve na konci čtrnáctého a na počátku patnáctého století se jméno Marie objevuje častěji, a to v podobě Mara, Mára (1355, 1360, 1365, 1384, 1394, 1397, 1398, 1401, 1404, 1408, 1405 atd.). V té době se pak objevují už i první odvozeniny ze základu mar-:
1317 Mařka, 1357 Maruša, 1404 Maruška, 1421 Maruša, 1438 Mařka, 1511 Mařenka.
To svědčí už o větším rozšíření toho jména, ačkoliv daleko rozšířenější v té době jsou jména Markéta, Marta a pod.
Jméno Marie pak vniká čím dál tím víc i do nejširších vrstev a pro druhou polovici XV. století lze mít za to, že splynulo už zcela s domácí soustavou osobních jmen. V té době splývají s ním u nás starší jména domácí, připomínající svým zvukem řadu Maria — Marie — Maří — Mářa. V následujících stoletích (vlastně v druhé polovině XVII. století) splynulo s ním také jméno Marianna. Doba protireformační se svým kultem mariánským způsobila, že se jméno Marie ještě více rozšířilo, a připravila tak půdu pro dobu, která vytvořila z něho velké množství hypokoristik. Došlo při tom k zajímavým zjevům: jména nejrůznějšího původu splývají a navzájem se prolínají. Peiorativní ráz některých přezdívek se tím zeslabuje, jiné přezdívky nově vznikají. Při tom nastávají v povědomí mluvících osob četné asociace významové podle toho, s čím spojovali některé jméno, příjmení nebo přezdívku. To také rozhodovalo o dnešním znění i o tvaru četných deminutiv, hypokoristik, příjmení i přezdívek, jež lze dnes aspoň nějak spojiti se jménem Marie.
Z české literatury a ze slovníků můžeme uvésti tyto útvary odvozené ze jména Marie:
Máňa, Manána, Manča, Mančička, Mančinka, Manda, Mandla. Mánička, Manka, Manoušek, Manula, Manulka, Mára, Mara, Marča, Marči, Marčinka, Mári, Máry, Marianna, Mariánka, Marica, Marice, Marička, Marietta, Marijka, Marika, Marina, Márina, Márinka, Marion, Mariša, Mariška, Maryša, Mariula, Marja, Marjána, Marjánka, Marjička, Marouš, Maroušek, Marula, Marulka, Maruna, Marunka, Marusinka, Maruš, Maruša, Maruše, Marušenka, Marušinka, Maruška, Mary (vysl. Mery), Maryčenka, Maryčka, Maryla, Marylka, Maryna, Marynečka, Márynka, Maryš, Maryša, Maryšenka, Maryška, Mářa, Mařče, Máře, Mařena, Mařenička, Mařenka, Maří, Mařička, Mařka, Máša, [201]Míca, Mici, Micinka, Micka, Mimi, Ryčinka, Ryčka (i Ričinka, Rička) a p.
Kromě právě uvedených tvarů má hovorový jazyk i jiné odvozeniny, nedoložené snad dosud literárně nebo v slovnících: Maru, Minka, Mája, Ija, Mija nebo Mia a p. Fakt, že je literatura dosud nezachytila, svědčí o tom, že jsou ojedinělé v oblasti českého jazyka. Tvar Ria známe od Chebu, Mia z Ústí n. L., Mája od Uherského Hradiště, Maru a Ija se všemi útvary předchozími z Prahy (podle informací sl. Marie Blažkové a některých žaček st. ref. reál. gymnasia v Praze XIX.).
Podařilo se nám tak nashromáždit a zjistit v bohatém materiálu kanceláře Slovníku jazyka českého a i z vlastních poznámek téměř na 2000 dokladů z naší beletrie a z hovorového jazyka, takže na tomto základě můžeme dost přesvědčivě usuzovat o oblíbenosti nebo neoblíbenosti jednotlivých forem; z nich za běžné a celkem dosti známé můžeme už posuzovat ty, které dosahují 1% v našem materiále. Jsou to:
Máňa, Mančinka, Manka, Marča, Maryška, Marja, Maryčka, Maryša, Máša, Mici;
2% dosahují: Mára, Marieta, Maruša (Maruše);
na Manča, Marianna, Mariánka, Maruška, Mářa, Mařena, Mařka máme už 3% dokladů;
mezi nejoblíbenější (t. j. dosáhly 4% a víc) patří: Maryna (5%), Máry (6,25%), Márinka (12%), Mařenka (11%), Máří (13%).
Ostatní útvary nedosáhly ani 1%, a jsou tedy ojedinělé a podle všeho i do jisté míry krajové. Při tom je třeba podotknouti, že tato statistika udává stav pro celou oblast českého jazyka, a že jsou to tedy čísla, která sice vystihují skutečnost, ale skutečnost literární. Je totiž jisto, že povědomí nám, kteří hovoříme česky, klade v jednotlivých místech Čech do popředí útvary jiné. Naše statistika zachytila asi tak období 150 let promítnuté v jedinou rovinu; není bez zajímavosti, ale nevyjadřuje plně skutečný stav. Pak lze i srovnati náš výčet s útvary, které cituje Kott ve svých Dodatcích: Maria, Mařenka, Maroušek, Mařka, Mářa, Márinka, Manča, Maňka, Máňa, Maruška, Mařena, Maruška, Marjánka, Marina, Marička, Mařička, Ryčinka, Ryčka, Mánička, Manoušek, Mandla, Manka, Mára, Maří, Mariša, Marula, Marulka, Mančička, Marietta, Marouš, Marunka, Marička, Marča, Maruša atd. Kott nám zachycuje stav před 40—50 lety; Váša-Trávníček ve Slovníku jazyka českého, spoléhajíce více na své jazykové cítění než na materiál (proti Příručnímu slov. jazyka českého), uvádějíce nám [202]ve svém výčtu asi tyto nejobvyklejší formy dnešní: Máňa, Mánička, Manča, Mančička, Mančinka, Manda, Maria, Mariana, Marjána, Marie, Maruše, Mářa, Marina, Márina, Márinka, Mariša, Maryša, Maroušek, Maruš(e), Maruška, Mary, Mářa, Mařka, Mařena, Maří. Vidíme z toho přibližně, co asi naše doba nově přitvořila a co se asi ztratilo. Které odvozeniny byly asi nejvíce oblíbeny v sedmdesátých letech minulého století, ukazuje doklad: nejrůznější jména milenek i na totéž jméno v různých variacích (Marii, Mařence, Marouškovi, Mařce, Mařeně, Manče, Maře) z r. 1878 (Paleček, O. Jílovský, 162, 5a).
Stejnou bohatost odvozenin poskytují i ostatní slovanské jazyky (slovenské doklady uvádíme při jiné příležitosti). Na doklad uvedeme z polštiny (podle Karłowicze, Słownik gwar polskich): Marja, Maryja, Marjanna, Maryjanna, Marana, Maronna, Marjanka, Marjaneczka, Marynna, Marynczak, Maryczka, Marynia, Marusza, Marusia, Mania, Maryleczka, Marylenka, Maręna, Maręnka, Marynka, Marychna, Marysia, Maryś, Maryśka, Maryszka, Marysienka, Marysica, Maryneczka, Maryka, Maryjka; z Lindova Słownika lze doplnit ještě: Mareńka, Maruchna; ze srbocharv.: Mara, Marava, Mára, Maruša, Marica, Marija, Marihna a p.; z luž. srb. (podle Mukova Słowniku dolnoserbskeje rěcy) můžeme uvésti: Maŕa, Marija, Maja, Marijana, Marijanka, Marijka, Maŕka, Maruša, (hor. luž.) Marša.
Nebude tedy bez zajímavosti stanoviti způsob tvoření a vzájemný vztah všech odvozenin, jakož i poměr k základní formě Maria, Marie, lat. Maria, řec. Mariam, což je ohlas hebr. Mirjam („odpor“), slova znamenajícího „stálá, vytrvalá“ a vyskytujícího se po prvé jako jméno prorocké sestry Aronovy (2 Mojž. 15,20). Teprve však jako jméno matky Kristovy se toto slovo rozšířilo po celém křesťanském světě, a to v jazyce církevním bez větších hláskových změn, tedy jako Maria nebo Marie, ať už jde pomalu o kterýkoliv jazyk evropský: němčinu, franštinu, italštinu, španělštinu, angličtinu, češtinu, polštinu, srbštinu atd. Toto znění je také oficiálním zněním církevním tohoto jména v češtině, srov. na př.: Matka jeho Maria zasnoubena byla Jozefovi (Mat. I, 18); syn Marie (Mar. VI, 3), Maria stála u hrobu (Jan XX, 11) atd. Za nejstarší doklad v českém textě lze počítat ovšem mimo uvedené doklady v lat. textech spojení svatá Maria v ŽKlem. 136 b. Proto není divu, že vniklo i do horového jazyka a ustrnulo v něm pak ve zvoláních jako Ježíš Maria, Maria panno a p.
Výslovnost — zdá se — byla dvojí. Původní Maria (vysl. „Marija“) se objevuje ve výslovnosti jako „Marja“ i jako trojsla[203]bičné „Marija“. Sr. pol. Marja, Marija; stsl. Marija, Mar ’ja; luž. srb. Marija, polab. Moráija; v češt. pravopis Maria, Marya, Maryga (Jungmann II, 393 b) bezpečně potvrzuje výslovnost Marija. V tvaru „Marja“ se palatalisuje r v ř a přehlasuje se koncové -a, tedy Mařie - Maří, Máří, doklad, že toto jméno zobecnělo už před provedením přehlásky a-ě-e-. Současně se i trojslabičné „Marija“ přehlasuje v Marijě (Ev. sv. Matouše, ed. Holub, 14 a, 202 b; Životy Otcův, ed. Smetánka, 136 b), Marije, psané obyčejně Marie. Drží se však i „Marje“ (dvojslabičné) i „Marja“, ale to je v nové češtině asi dialektické, krajové, srov. doklady z Jiráskovy Vojnarky (1891, vyd. z 1901, Sp. 25, 237, 6) a Růženy Svobodové (1912, Posv. jaro, 174, 21) vedle dokladů z Kottova Slovníku. Doklady z 1829 (Čelakovský, Ohlasy, vyd. Jakubcovo z r. 1913, Sp. 1, 119, 21), 1858 (Pfleger, Pan Vyšínský, 74, 3), 1870 (Krajník, Básně 137, 6) charakterisují také tvarem Marja rus. nebo mondénní prostředí, odlišné od prostředí lidově českého. Znění Marie je pak obvyklé dnes v běžném životě jako tvar křestního jména. Píšeme na př.: Marie Blažková, a nikdy ne Maria Blažková (aspoň v obecném spisovném usu).
Mezi zajímavá syntagmata patří i Panenka Maria, Panna Maria jako lidové označení pro matku Kristovu, jež se liší nápadně od usu německého (unsere liebe Frau) i francouzského (Notre-Dame). Srov. Křikava, NŘ II, 281.
Jméno Maria se objevuje také u mužů: Jan Maria Plojhar, Quido Maria Vyskočil a p. K jeho skloňování srov. Kubišta, NŘ. XXI, 282—283, XXII, 251—252; Brambora, NŘ. XXII, 198—200.
V slovenštině mezi nejobvyklejší útvary patří Maria, Marienka, Marína, Mariška, Maruška (Pravidlá slov. pravopisu, Praha 1931 s. v.); Kálal zná ještě tvary Mara, Marča, Marčula, Marčulka, Marčulienka, Marčuša, Maruś, Marčuś, Maruša, Marčuśa, Mardul(enk)a, Marka, Marica, Marička, Marinka, Mariš(k)a, Mariatka, Marica, Marienča(tko), Marien(k)a, Marika a p.
Tvar Marie se vyskytuje i v rozličných názvech, hlavně ve jménech květin, v nich často bývá jméno Panny Marie: slzičky Panny Marie (druh hvozdíku), Panny Marie vlásky (druh hvozdíku, u Raise třeslice). I v názvech her se shledáváme se jménem Marie, na př. hra na Marii, na řimbabu, u Němcové (srov. marunka — řimbaba). Tu se čeština nikterak neliší od ostatních jazyků; uvádíme na př. jen něm. Marien-Blume, -Flachs, -Glöckchen, -Gras, -Kraut, -Mantel, -Minze, -Nessel, [204]-Rose, -Schuh, -Träne, -Tröpfchen, -Weilchen, -Wurzel; Marien-Eis, -Glas, -Faden, -Gran, -Huhn, -Käfer, -Kälbchen; fr. la mariette druh zvonku.
Znění Marie se stalo základem odvozenin Marjáček, Marječka; toto zaznamenává Kott ve zvolání Jesus Marječko. Je od něho odvozeno také sloveso marijovati se, marjovati se „křižovati se“, známé z Jiráska.
Zcela ojediněle se stalo jméno Marie příjmením. Pseudonym táborského advokáta a spisovatele Mayera Maria není první. Už z r. 1503 (Archiv český XIII, 20) známe jméno Jindřich Marie.
Naznačili jsme výše, jak si čeština vytvořila tvar Maří, který teprve je vlastně nejstarší zcela českou obměnou cizího Maria, Marie. Doložen je od nejstarších dob (čsná mari; Cis. Mnich. 97 a, cit. u Gebaura) v množství dokladů, nejčastěji ovšem ve spojení Maří Magdalena, jak vykládá PS., ale je také dost dokladů na význam „Marie“: Maří rychtářka v Dačicích 1454 (Archiv český IX, 299); Maří z Rochova, l. c. XIII, 505 z r. 1511. Také se ho nejvíce užívá (jenom pro dobu 1770—1923 máme na sto dokladů téměř ze všech našich význačnějších spisovatelů).
Z něho vycházejí další obměny, po stránce slovotvorné zcela jasné:
Tvar Mářa se opírá o původní Maria, Mařa. Už z r. 1499 je doklad paní Marza (KolB. 129 b, podle Gebaurova Slovníku stč.). Jaký význam má tato podoba v mor. dialektech, svědčí doklad: školačce říkají Manda, děvčeti 12—18 let Mářa, později Mariana (Kott Dod.). V Čechách tento útvar už patrně značně zevšedněl; na venkově u Pardubic (v Mněticích) jsem slyšel vyslovovat s peiorativním zabarvením Mářa Bulisova (dcera zchudlého chalupníka) proti expresivnímu pojmenování s uctivým a zněžnělým zabarvením Maruška Voženílkova (dcera místního sedláka a starosty). Jungmann (II, 392) vykládá, že Mářa = zhruběle tolik co Maří Magdalena. Působilo tu snad povědomí apelativního mařa, jež uvádí Kott ve svých Dodatcích: mařa — škodná mařa, žena, která všecko maří; „hojná mařa“, marnotratnice. Jsou to slova dialektická ze severovýchodní Moravy souvisící v povědomí mluvících osob se slovesem mařiti. Ze jména Mářa vychází i Bartošem zapsaná přezdívka Mařák = muž ženy, jež se jmenuje Mářa. S tím souvisí i příjmení Mařák, doložené už ve stč. (srov. Gebauer, Stč. slov. s. v.). V dialektech se dá vykládati i jinak, uvážíme-li, že chlapci tu a tam ve Slezsku podobně jako děvčata mařenu, [205]mořenu vynášívali ze vsi mařáka, mařocha a p. Srov. Zíbrt, Č. lid II, str. 464; Ves. Chvíle III, str. 57 n. Pak by jméno Mařák souviselo etymologicky se jménem Mařena, jak ukážeme níže. Zdrobnělinou k Mařák je Mařáček (NŘ. XII, 120; 1889, F. X. Svoboda, Válková 26, 27). Obdobně jako Mařák, Mařáček je tvořeno Mařík, Maříček příponou ík, -íček. Etymologicky instinkt spojuje také tvar Mařík se slovesem mařiti: S lenivým poctivosti nedojdeš, neboť ho vždycky soused Mařík s Lenochem pobádají (RešSir. 160 b, podle Gebaurova Stč. slov.); posedl ho Mařík (přenáramný lenoch a nedbalec), Čelakovský, Mudrosloví 540, 31. Nelze bezpečně stanoviti, co bylo dříve, zdali odvozenina od slovesa mařiti, či tvar tvořený k zákl. Maří, a jaký je vlastně původ tohoto příjmení, jež se spojovalo i s lat. Marcus nebo Mauritius. Nejstarší doklady toho jména jsou z r. 1201/20 (CD. II, 423, 5), z r. 1314 (Marziko Balneator, Reg. III, u Gebaura, Stč. slov.).
Dalším deminutivem ke jménu Mařík je Maříček, tvar doložený od r. 1428 (TomZ. 277): Marziczek; srov. též Urb E. 62 (u Gebaura). Tvary Mařík, Maříček jsou pak častěji než Mařák, Mařáček.
V osobních jménech (i v příjmeních) bylo kolísání mezi koncovým -ek, -ík (srov. Blažek — Blažík, Blažíček), a tedy vedle Mařík Gebauer uvádí z UrbHrad. 22 a UrbE. 6 i Mařek: Marzek; Marzco Padúch (1397, Lún. ks. 1397), Marzconic (1396, TomZ. 297).
Ráz přezdívky, hlavně její peiorativnost, lpí ještě na příjmení Mařas (1892/3 Rais, Sp. VIII, Lop. 13, 27), které je jako příjmení dosti ojedinělé, tvořeno jsouc sufixem -as s peiorativním zabarvením jako chuďas, lotras a pod.
Stejně řídké je i příjmení Mařánek, doložené z beletrie u R. Svobodové a F. X. Svobody.
Konečně se musíme zmíniti o skupině jmen Mařata, Mařatka, Mařátko. Jsou to převážně jména mužská, jenom ojediněle jest Mařata jméno ženské (1827 Almanach, 42, 13). Mezi nejstarší doklady patří záznam Marata z nekrologu Podlažického, Marata conversus (Břevn. XIII, u Gebaura), Marzata (UrbHrad. 11, UrbE. 27 l. c.), Mařata (Archiv český XVII, 395 a z r. 1494; ibid. XXVIII, str. 71 b z r. 1458), takže jde najisto původně o jméno mužské. Ukazují na to i doklady tvaru deminutivního: Mařatka u Gebaura: Marzatka (Urb. 73) i příjmení u Raise v Horských kořenech a Zapadlých vlastencích vedle Mařátko (1397, TomZ. 237). Na Slovensku ovšem zní Mariatka.
[206]Vzhledem k tomu, že se jméno Marie jako jméno žen objevuje ve větší míře teprve až ve 14. století (hlavně v druhé polovině), lze těžko předpokládat, že by Marata nekrologu Podlažického byl už ohlasem hojného užívání jména Marie. Ostatně tvoření na -ata (z pův. -ęta) charakterisuje domácí mužská jména typu Kojata, Mňata a pod., typická právě pro nekrol. Podlaž.: Benata, Boiata, Bozeta, Cstata, Gneuata, Milata, Vrbata a pod. Z toho důvodu musíme hledati ve formě Mařata spojitost se slovesem mařiti, již jsme naznačili už při útvaru Mařík; jako Bojata souvisí s bojati, báti, Gněvata s hněvati, Čsťata se čstíti, tak i Mařata souvisí s mařiti, v. též Taszycki, Najdawniejsze polskie imiona osobowe, Kraków 1926, str. 45. Vyplývá to i z dokladu: jako svatý Mařata, co na tvrdo vejce vařil a tu polévku od nich chudým rozdával (1862 S pravdou ven, str. 27), v němž lze viděti částečně, co asi se skrývá a skrývalo v povědomí mluvících osob pod tímto slovem: představa člověka, který dovede všechno mařit, ničit a není k ničemu. Mařata tohoto dokladu je významem totožný s Maňatou dokladu: Štědrý jsi jako svatý Maňata, co na tvrdo vejce vařil a chudým polévku rozdával 1837 ČČM. 319; 1852 Čelakovský, Mudrosloví 506, srov. níže. Na tento výklad (spojitost se slovesem mařiti, mořiti „ničiti“) ukazuje i fakt, že Mařata je najisto jméno slovanské, staré, nesouvisící původně se jménem Marie, k němuž se mohlo přiklonit teprve mnohem později; nasvědčuje tomu na př. ženské jméno Mařata z Klicpery. Na starobylost tohoto jména usuzujeme i z toho, že se objevuje v místních jménech, na př. v místním názvu Mařatice, doloženém už r. 1220 (CD. II, 180, 20) a 1228 (CD. II, 322, 10; 427, 30), tedy v době, kdy jméno Marie teprve začalo vnikat do systému domácích osobních jmen a kdy jistě toto jméno nebylo ještě obvyklé.
Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 7, s. 197-206
Předchozí Arnošt Kraus: Zpověď bývalého orthografisty
Následující Prof. dr. František Slavík: Mineralogické názvosloví české a mezinárodní
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1